Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 15. kapitola

20.07.2013 (08:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1325×

15. kapitola

Byla jsem si vědoma, že veškeré pohyby dělá neskutečně opatrně, s velkým soustředěním. Neustále se bál, aby mi jakkoliv neublížil…

Přitáhla jsem si ji k sobě a prsty druhé ruky přejížděla po struktuře jeho kůže. Byla tak tvrdá, studená a neměnná…

„Neumíš si představit, jaké to je. Cítit tvou teplou, hebkou pokožku,“ promluvil zničehonic. Vzhlédla jsem k němu – mírně se usmíval. Přesto jsem z jeho staženého obličeje nabyla dojmu, že už je pro něj taková doba v mé přítomnosti téměř nesnesitelná. Nejspíš mému dojmu napomohly i mraky, které zakryly dosud jasně zářící slunce, i když my se po celou dobu drželi ve stínu domu.

Najednou se napřímil, ruku stáhl zpátky k tělu. „Našli nás.“

Okamžitě jsem se dívala k lesu, kam směřoval i jeho pohled.

„Nikoho nevidím,“ zašeptala jsem, jak nejslaběji jsem dokázala, když se mi ani po hodné chvíli nepodařilo kohokoliv mezi stromy vypátrat.

Slabé uchechtnutí mě donutilo odvrátit pohled. „Jsou ještě daleko. Taky je nevidím, jen slyším,“ objasnil mi. Přestože jsem nechápala, neodvážila jsem se zeptat. Jeho tvář se zachmuřila, opět se díval s přimhouřenýma očima k lesu.

„Nejsou zrovna nadšení, že jsem tu s tebou sám,“ přiznal a odstoupil ode mě další dva kroky.

„Takže… ty jsi jim utekl?“ zeptala jsem se se zvědavostí, přesto se mi nejspíš nepodařilo skrýt ten šibalský úsměv…

Střelil po mně vážným pohledem, náhle plným výčitek. „Neměl bych si takto zahrávat. Riskovat tvůj život… každou chvíli…“ Hlas se mu lámal v pravidelných intervalech.

„Já myslela, že jsi neustále s nimi. Jak to, že nepřišli dřív na to, že jsi jim utekl?“ ignorovala jsem jeho poznámku, potřebovala jsem odvézt téma. Ať už pro svůj vlastní pocit, či proto, abych ulehčila jeho trápení.

Nějakou dobu mlčel, přestože jsem viděla, že se chystá k odpovědi. Jen jakoby zvažoval vhodný výběr slov.

„Byli jsme mimo Forks, až v Port Angeles. Rozprchnutí, každý měl jiné starosti a myšlenky. Vlastně by je ani nenapadlo, že se rozhodnu využít jejich slabosti. Že se odvážím vystavit tě takovému nebezpečí, když sám vím nejlíp, jak málo by stačilo…“

„V Port Angeles?“ nenechala jsem jej pokračovat. „Proč v Port Angeles? Proč tak daleko?“ Marně jsem si lámala hlavu nad tím, co je tam jiného než tady, když nic nefunguje tak, jak má. A předpokládala jsem, že tam tomu nebylo jinak, to bychom tu určitě netvrdli.

„Je to velké město,“ řekl jen na vysvětlenou, čímž mi ale situaci vůbec neobjasnil. A už vůbec nevypadal, že by měl v plánu pokračovat.

„Velké město?“ zkusila jsem to znovu, sama se snažila přijít na cokoliv, co by mě dostalo blíž k odpovědi. Nepomohlo mi ani těch nespočet otazníků, které jsem musela mít v očích. Edward jen přikývl, jako by na tom vůbec nezáleželo.

Nevěděla jsem, co to způsobilo, jak se ta myšlenka dostala do mého podvědomí. Ale najednou mi zněla v uších. Jako by to bylo teprve včera, co jsem dostala Edwardův dopis…

„On odjel? Kam?“ ptala jsem se tenkrát Jacoba.

„Pravděpodobně do nějakého velkého nemocničního střediska. Musí se naučit ovládat svou touhu po krvi…“

Chvilku mi trvalo, než jsem se zeptala. Než jsem si poskládala informace a přiměla se myslet na to, co jsem až doposud obcházela. O čem jsem ani nechtěla přemýšlet, vědět. Protože bylo jiné žít s vědomím, jak moc se musí ovládat, abych byla v jeho přítomnosti v bezpečí, a připustit si, že ostatní v bezpečí nejsou. O ně se nikdo ani nezajímal…

Proto se o tom nechtěl bavit.

Ale teď už bylo pozdě, už jsem se prostě musela zeptat.

„Protože ve velkém městě…“

Knedlík v krku byl jen poloviční zádrhel. Edward se teď díval stranou, směrem k lesu. Jen jeho pohled nepřipomínal úhybný manévr. Byl to spíš přímý pohled…

Byli tam. A tentokrát jsem je viděla už i já. Z běhu přešli do svižného kroku, jakmile vystoupili zpoza stromů, přesto jsem se však neubránila kroku zpět a přitom patou narazila do omítky. Děsily mě jejich vážné obličeje, nedokázalo mě uklidnit ani pomyšlení, že některé z nich už znám.

„Omlouvám se,“ začal Edward, teď už stál o několik kroků blíž k nim. „Ale já to musel udělat. Chtěl jsem být s Bells chvíli sám, jen jednou.“

Uvědomila jsem si, že mi tvář zdobil plachý úsměv. A i když jsem byla jediná, momentálně mi to nevadilo. Jen jsem nedokázala pochopit Alicin zdrcený, zoufalý výraz.

„Neměl bys to dělat, Edwarde,“ pronesl klidným tónem Carliesle.

„Měl jsem nad sebou kontrolu,“ oponoval mu vážně, tišeji. A to mi vadilo. Proto jsem popošla blíž k němu, i když mi bylo jasné, jak málo by mu stačilo k tomu, abych jej neslyšela vůbec. A přitom bych mohla stát přímo u něj.

„Nikdy nemůžeš vědět, kdy ji ztratíš!“ vstoupil do toho ráznějším, ledovým tónem blonďatý upír. Jeho výraz byl stále ostražitý, přestože ostatní už vypadali uvolněněji. Něco mi říkalo, že si oddechli, jakmile se přesvědčili, že se opravdu nic nestalo.

Znovu jsem si díky nim uvědomila, jak nebezpečné to všechno je. Pro mě. Ani tak to ale s mým odhodláním či důvěrou neotřáslo.

„Takové věci se ti nehlásí dopředu, a stačí jedna chyba nebo jedna hloupá shoda náhod…“

„Jaspere!“ okřikla jej hnědovláska a tím si upoutala moji pozornost. Viděla jsem ji poprvé, a přesto si mě okamžitě získala. Byla o něco starší než my, řekla bych, že se věkem blížila Carlieslovi. Tvář jí prosvěcoval vlídný úsměv, díky kterému jsem se v její přítomnosti cítila dobře a bezpečně. „Věříme ti, Edwarde. Ale jde o to, že bychom ti nemohli pomoct. Vím, že to není snadné. A chápu, jak nepříjemné to pro vás je, nemít žádné soukromí.“ Otočila se směrem ke mně a omluvně se usmála, než pokračovala. „Ale, Edwarde, dávno jsi pochopil, jak moc máš nad námi navrch. Jen bys to neměl využívat ve svůj prospěch, protože by se ti to mohlo vymstít…“

„Já vím. Vím,“ přiznal se sklopenou hlavou.

Nelíbilo se mi, jak se mu snažili navodit pocit viny. Chtěla jsem jim do toho vstoupit, poukázat na fakt, že se nic nestalo. Že tady stále stojím, naprosto v pořádku. Jenomže jsem měla pocit, že nevidím úplně vše. Že jsem seznámená jen s povrchem, zatímco jádro je mi uzavřeno. A oni všichni ten střed znali. A to víc než dobře…

Přestávalo mi být dobře. Bolest hlavy, které jsem si ještě před malou chvílí nevšímala, se stupňovala. Cítila jsem se utlačovaná, přestože už byla atmosféra kolem mnohem klidnější a uvolněnější. Cítila jsem se pod tlakem, přestože to byl Edward, koho zaháněli do kouta. Přála jsem si, abychom mohli být zase sami, přestože jsem věděla, že je momentálně toto mé přání vzdálené od skutečnosti na míle a míle daleko.

„Budeme doma. Tady nás tolik není potřeba,“ promluvil Carliesle do ticha, zatímco došel k té hnědovlasé upírce a něco jí nejspíš neslyšně řekl. Vzápětí se oba otočili a rozeběhli směrem k místu, odkud přišli. Přidala se k nim ještě jedna upírka, která stála od začátku úplně vzadu. Po celou dobu měla v tváři nepřítomný výraz - avšak z očí jí sršela zloba a nenávist. Bylo to snad ještě horší, než kdyby křičela. Těsně před tím, než odešla, se mi zadívala hluboko do očí. Všechno uvnitř mě se pod tíhou toho pohledu stáhlo, nemohla jsem se ani nadechnout…

A přitom se to všechno událo tak rychle.

„Neviděla jsem to,“ vydechla sklíčeně Alice. Jasper, jak jsem vyrozuměla jeho jméno, k ní přistoupil, jednu ruku obmotal kolem jejího pasu a vtiskl jí polibek do vlasů. Z ničeho nic mě pohltil pocit úzkosti. Hluboko uvnitř sebe jsem potlačovala závist. Tak snadno se mohli vzájemně dotýkat…

„Omlouvám se,“ dodal znovu Edward.

Snad proto, že jsem mu chtěla dodat sílu, nebo možná z malinkaté části taky proto, že jsem chtěla znovu cítit jeho dotek na mé kůži, jsem udělala několik málo kroků k němu.

Přestože mezi námi zbývalo ještě dost prázdného prostoru, pozorovala jsem, jak se celý napřímil a napjal. Stačilo mi to k tomu, abych zase o krok couvla. Věděla jsem, že dnes už toho bylo příliš. A on byl přesto stále tady, v mé blízkosti, zatímco měl do plic dávno nabrat čistý vzduch. Uvědomovala jsem si to, stejně tak jako si to uvědomovalo mé splašené srdce. Mohl přece kdykoliv utéct a já bych nemohla říct ani půl slova. Ale byl tady. A to bylo podstatné…

Vrátila jsem se pohledem na Alici s Jasperem. Oni dva tu zůstali. A mezi stromy postával ten tmavovlasý upír, jehož jméno jsem stále neznala. Nejspíš jsem byla jen paranoidní, když se mi zdálo, že ani jim má blízkost není příjemná. Nemohla jsem to vědět, v jejich obličejích či postojích se nic nezměnilo, přesto jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Navíc jsem o tom byla tím přesvědčenější, čím déle jsem se na ně dívala.

Bylo to pro ně taky těžké, pro všechny. Jen ne tolik.

„Snažím se tím říct, že jestliže už nevidím ani taková závažná rozhodnutí…“ Postoupila dopředu, teď už stála před Edwardem. S nečitelným výrazem pohlédla na mě, ale něco ji zaskočilo. Výraz v její tváři se po chvíli změnil.

„A ani to jsem neviděla,“ pronesla s takovou lítostí, že jsem měla nutkání k ní jít a okamžitě ji začít chlácholit, přestože jsem netušila, co ji tak mrzelo.  Ovšem to nutkání jsem měla jen do doby, než jsem pochopila, kam její pohled míří…

Hrklo ve mně a ani jsem přitom nevěděla proč. Na tom prstýnku přece nebylo vůbec nic špatného, ba naopak to bylo něco krásného, kouzelného. Ale uvnitř mě hlodalo nepříjemné tušení, že je to bůh ví proč špatně…

Plíživým pohybem jsem přemístila ruku za záda, doufajíc, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Ujištěna o opaku jsem byla hned, jakmile jsem se na ně podívala. Stihli si toho všimnout oba, a já přitom stále nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně.

„Co kdyby se jí něco stalo? Vážně jsi u ní byl tak blízko?! Nenapadlo tě, že se kdykoliv mohla zranit? Stačilo by přitom jen nepatrné škrábnutí…“ Dál už jsem je neposlouchala. Točila se mi hlava a bylo mi špatně, na zvracení. Jen už bych stejně neměla co zvracet. Už dlouho jsem nejedla…

S každým dalším slovem mířeným na Edwarda to bylo horší. Navíc já nesla stejný podíl viny, věděla jsem, že je se mnou sám, a o to víc jsem chtěla, aby zůstal. Riskovala jsem stejně jako on a přitom mi neřekl nikdo ani půl slova…

„Bello,“ vydechla Alice v šoku a to mě trochu probralo. Na okamžik byla myšlenkami úplně mimo, až pak přistoupila blíž ke mně. Kdyby nebyla její pokožka tak ledová, toho doteku bych si snad ani nevšimla. Díky nepatrnému tlaku jsem pochopila, že mám jít za ní. Jen pár kroků, kousek stranou. Netrvalo dlouho než mi došlo, že se snažila navodit alespoň minimální pocit soukromí.

„Musím se tě na něco zeptat, neber to prosím zle. Kdy budeš mít… měsíčky?“ zeptala se tak potichu, že jsem ji téměř neslyšela.

Nový nával nevolnosti se dostavil dřív, než jsem čekala. Mé podvědomí mi říkalo, že se z toho jen tak nevykroutím. A já jim o tom malém nechtěla říkat. Rozhodně ne teď.

„Nemusíš jim to říkat,“ vložil se do toho Edward. Pocit soukromí byl v tu ránu pryč, přesto mě jeho slova uklidnila. Stál při mně. A třeba bych opravdu nemusela…

„Nemáš pravdu, musí,“ oponoval mu klidným, sebejistým hlasem Jasper. Přistoupil k němu blíž, vypadalo to, jako by mu chtěl ublížit. Když pak promluvil, ta slova patřila jen Edwardovi. A přesto je říkal dostatečně nahlas, že jsem to mohla slyšet i já.

„A nevěřím, že ti to nedochází, Edwarde. Jak těžké pro tebe je ovládat se v její přítomnosti? Stačila by jediná kapka -“ jeho slova -  o to hrozivější, o co je vyslovoval tišeji a pomaleji - utnulo zesilující vrčení. Teprve až potom, co jsem se podívala na Edwarda, mi došlo, že to nebyla snaha Jaspera zastavit. Své temné, lačné oči přitom upíral přímo na mě, znovu se v jeho tváři neodráželo nic než hladové zvíře…

Srdce mi vynechalo jeden úder, když mi ta náhlá změna došla. Nevědomky jsem popošla dva kroky dozadu. Doteď to byl on, kdo mě chránil, a z ničeho nic byl pro mě právě Edward ten nejnebezpečnější. Přitom k tomu stačilo tak málo…

„Edwarde,“ pokusil se jej uklidnit a dlaní se mu zapřel o hruď. S ním to však ani nehnulo. „Edwarde, dost!“ použil ráznější tón a stoupl si před něj, čím mi znemožnil vidět mu do tváře. „Edwarde! Je to Bella!“

Nevím, jestli mu pomohlo, že jsem zmizela z jeho zorného pole, že vyslovil mé jméno nebo Jasper udělal něco, co jsem neviděla, ale vrčení postupně sláblo, až nakonec plynule přešlo v zoufalý, bolestný výdech.

 „Proč?“ Sklíčený nářek sevřel mé splašené srdce. O to to bylo horší, že jsem přesně pochopila, co tím myslel. Způsobil, že jsem se Edwarda znovu bála, byť i jen těch pár chvil.

Ve spáncích mi nepříjemně tepalo, měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozskočí hlava. Divila jsem se, že jsem ještě vůbec dokázala vnímat okolí.

„Proč?“ zopakoval znovu, v hlase zloba…

Zatmělo se mi před očima a pak už jsem jen cítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama.

„Bello,“ slyšela jsem ještě z povzdálí něčí hlas…

„Bells!“

Všem, co čekali na tuto kapitolu, moc děkuji. Opravdu si toho vážím, vím, že to trvalo.  

Jestli jste zklamaní, tak se omlouvám. Mně osobně se tato kapitola taky nelíbí, takže se vám nedivím. Ale opravdu už jsem si s tím nevěděla rady.  

Budu se snažit, aby to bylo už jenom lepší.  

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 15. kapitola: