Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dřevěný kolík - prolog + 1. kapitola

07.08.2013 (15:00) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1966×

Trailer:

Prolog

Už když jsem se narodila, byla jsem Jiná. Světlovlasým rodičům s modrýma očima se narodí tmavovlasé a hnědooké dítě. V dětství mě občas popadala paranoia z místností, kde jsem cítila sladkou vůni upírů nebo hořký puch vlkodlaků, i když jsem sama nevěděla proč. Měla jsem sestru o dva roky starší. Ta byla přesnou kopií mámy. Modrooká blondýnka s dlouhýma nohama a dokonalým úsměvem. Zatímco já jsem se stala černou ovcí rodiny, ona byla rodinný andílek. Ona chodila na balet, zatímco já byla jediná holka na bojových sportech. Ona se stala roztleskávačkou, kdežto já byla ve všech dívčích sportovních týmech. V devíti letech jsem ztropila scénu, když jsem se odmítla bavit s mým strýčkem, kterého pokousal vlkodlak. Nikdo se mnou nechtěl nic mít, protože jsem vždycky byla ta divná holka, co vidí, co není.

Když mi bylo sedmnáct, rodiče měli autonehodu. Bydlela jsem u babičky sotva měsíc, než se v našich dveřích objevil Jim. Okamžitě vykouzlil dokumenty o převzetí zodpovědnosti. Babička se ani nebránila a celkem s radostí mě vydala napospas. V New Orleansu, kde babička žila, se to hemžilo upíry. Byla jsem opravdu hysterická třeba jen z prostého nákupu v obchodě. Upíři se v posledních padesáti letech příšerně vmísili do lidského života a vlkodlaci jsou přes den obyčejnými lidmi.

Jim je spíš můj otec, než můj otec biologický. On je také Jiný. Vysvětlil mi celý svět upírů i vlkodlaků a začal můj výcvik. V jednadvaceti jsem se stala členkou tajné státní organizace, která shromažďovala všechny Jiné, aby chránili lidský svět. Přestěhovala jsem se do New Yorku, abych mohla chránit lidský svět před těmi netvory. Nevybrala jsem si to. Jsem Jiná a tohle je mé poslání.

První kapitola

Opřela jsem se do dveří a propadla přímo na tvrdé parkety v chodbě mého bytu. Opravdu si musím zavolat zámečníka. Vyhrabala jsem se na nohy a zavřela za sebou dveře. Poslepu jsem nahmatala vypínač a rozsvítila světlo. Došla jsem do obýváku, shodila ze sebe svoji bundu a hned za ní šikovný postroj s kolíky a střelnými zbraněmi na dřevěné a stříbrné kulky. Ovšem ta na stříbrné kulky měla prázdný zásobník. Musela jsem je vystřílet na noční akci, na lovu vlkodlaků. Stáhla jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla si pod sprchu. Musela jsem ze sebe smýt ten puch mokrého psa. Lidé to sice necítí, ale moje vycvičené smysly to vnímaly až příliš dobře. Oproti vlkodlakům mi jsou upíři značně příjemnější.

Asi po půl hodině ve sprše jsem se konečně zbavila pocitu, že se po mně válel pes, a tak jsem si smotala vlasy do nedbalého drdolu a vyšla ven. Šla jsem do ložnice, vyhoupla se na střešní okno, které jsem měla nad postelí. Chodila jsem sem pokaždé, když jsem se vrátila z akce. Byly čtyři ráno, ale v ulicích bylo stále živo. New York opravdu nikdy nespí. Na střeše jsme měli takovou malou zahrádku, voněly tu růže a rozmarýn. Běžná cesta sem byla po schodech z chodby, ale oknem je to rychlejší. Posadila jsem se na okraj zídky, která byla kolem dokola střechy, a moje nohy visely z pětatřiceti pater. Nikdy jsem se nebála, že bych spadla. Seděla jsem tam, dokud se nezačalo nebe zaplňovat zlatou září ranního slunce. Světla města zhasla a ulice se ještě víc zaplnily lidmi. Vrátila jsem se do ložnice a lehla si na postel. Okamžitě jsem usnula.

Vzbudil mě až telefon, který začal zvonit přibližně po třech hodinách mého spánku. Zamžourala jsem, pak jsem přehoupla nohy přes okraj postele a odšourala se k telefonu.

„Swanová,“ zamumlala jsem a zívla.

„Bello? Nazdar, tady Dave,“ ozval se z druhé strany známý hlas.

„Co potřebuješ?“

„Mám pro tebe práci na dnešní večer.“

„O co se jedná?“ zpozorněla jsem. Moje ospalost byla ta tam.

„Nějaká upíří sešlost v Empire State Building. Kryjí se jako zásnubní oslava jednoho velkého magnáta,“ začal popisovat všechny okolnosti.

„Tak počkat! Společenská akce? Ne, ne, ne! Pošli tam někoho jinýho,“ začala jsem protestovat. Pobíhání po lese a chytání vlkodlaků mi nevadilo, ale jakmile jsem se musela opatrně proplétat mezi lidmi a neprozradit se, byla jsem jak na jehlách. A nejhorší z toho všeho byly ty šaty, které celkem omezovaly v pohybu.

„Pozdě, šéfka tam chce tebe. Posílá ti nějaký vizážisty nebo co, aby jsi vypadala vhodně.“

„Oblíct se dokážu sama,“ řekla jsem zamračeně.

„Jo, jenže ty si vezmeš tričko a kapsáče a jdeš na věc.“ David mě měl přečtenou, věděl o mně úplně všechno. Hlavně proto, že jsem s ním téměř rok chodila. Jenže teď jsme prostě dobří přátelé a konec.

„Ok. Předpokládám, že nejde o všechny, když tam jdu sama.“

„Naprosto správně. Jde o jednoho upíra, kterýho musíš vyřídit. Nesnaž se o ostatní, mohli bychom tě ztratit,“ řekl to v množném čísle, ale já věděla, že mu na mně opravdu hodně záleží.

„O koho se jedná?“

„Edward Cullen. Posílám ti složku.“

„Až se uvidíme, zastřelím tě, je ti to jasný?“

„Jasný. Opatruj se.“

„Jako vždycky,“ řekla jsem a položila telefon. Šla jsem do kuchyně a usmažila jsem si vajíčka. Přihodila jsem topinky a uvařila si kafe. Posadila jsem se ke stolu a pustila se do jídla, ale nestihla jsem ani polknout, když se bytem rozezněl zvonek. Vzala jsem misku s vajíčky do ruky a přešla ke dveřím. Otevřela jsem je. Za nimi stála nějaká žena celá v růžovém kostýmku, odbarvené blond vlasy a na nohou jehlové podpatky. V ruce držela pytel na oblečení.

„Bella Swanová? Jsem Clarie Solomonová, posílá mě Fran, šéfka.“ Ihned jí to začalo brebentit jako z rádia. Uhnula jsem jí z cesty a strčila si lžíci do pusy.

„Tak pojďte dál,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Ach bože, žádné jídlo!" vykřikla zděšeně a vytrhla mi misku s jídlem. Ta přistála na stolku na klíče v chodbě. „Musíte se vejít do těchhle šatů. Říkali, že máte velikost čtyři, ale nejsem si jistá, že se do toho vejdete.“ Vběhla do mého bytu a začala okamžitě zabírat můj stůl. Položila na něj svůj růžový kufřík a z něj se okamžitě stala přenosná kosmetická sada. Vzala jsem ze stolku mističku a znovu si nabrala vrchovatou lžíci, kterou jsem si natruc strčila do pusy přímo před ní. Ona zvedla oči ke svým růžovým řasám a mlaskla. Znovu mi jídlo vytrhla a odložila ho do dřezu.

„Mám tam padnout hlady?“ zavrčela jsem nevrle a se založenýma rukama jsem se posadila ke stolu. To se ukázalo jako osudová chyba, protože Clarie se toho rozhodla využít a dala mi kolem krku obrovský bílý plášť. Z mého bytu se rázem stal kosmetický salon. Nejdřív se pustila do mých vlasů a i přes mé protesty mi je začala sestříhávat. Prameny jí klouzaly v prstech a konečky začaly padat na podlahu.

„Co kdybych to obarvila?“ strčila ruku do kufru a vyndala vzorník barev. Našla hnědou barvu a přiložila mi ji k hlavě.

„Není to to samé?“ zamrkala jsem do zrcadla, které přede mnou postavila.

„Absolutně ne. Vaše barva je oříšková a tohle je sytý nugát,“ pronesla pohoršeně.

„Je to stejný,“ oponovala jsem jí.

„Až to obarvím, uvidíte ten rozdíl.“ Vylítla jsem ze židle a vražedně se na ni podívala.

„Jen přes moji mrtvolu! Uděláte to a končím. Absolutně ne!“ zavrčela jsem zuřivě.

„Dobrá, posaďte se, máme málo času. Je na vás spousta práce,“ řekla a hodila vzorník do kufříku. Přemýšlela jsem, jestli ji mám setřít a říct jí, že kdyby to bylo na mně, kašlu na všechny její serepetičky. I když mě to opravdu pálilo na jazyku, nechala jsem si to pro sebe a vydala se napospas jejímu čarování.

Když skončila s prací na mých vlasech a tváři, zakázala mi podívat se do zrcadla. Začala mě navlékat do šatů, do kterých bych se, alespoň podle mě, vešla i po snídani. Nechala jsem to být a nazula se do podpatků. Pak jsem se postavila před zrcadlo. Přede mnou stála jaksi cizí osoba, která se možná mohla vzdáleně podobat mně. Hnědé vlasy byly smotané do složitého drdolu, tvář měla celkem decentní make-up. Šaty byly dlouhé, krvavě rudé a neměly ramínka a na pravé straně dlouhý rozparek. Mrkala jsem na sebe do zrcadla.

„Kde budu mít výbavu?“ zamračila jsem se. Clarie se tiše sehnula k rozparku na mé noze a připnula mi ke stehnu úzký podvazek, ke kterému byla připoutaná malá střelná zbraň a dva kolíky. Pod šaty nebyly vidět, ale zároveň byly dobře přístupné. Také šaty neomezovaly v pohybu a na podpatcích se dobře držela rovnováha. Dostala jsem malou kabelku, ve které jsem měla jen doklady a pak ještě jeden kolík. Vběhla jsem do mého pokoje a sáhla do šuplíku s mojí tajnou výbavou. Do ucha jsem si strčila malinké nenápadné sluchátko a napojila ho na Davea, který pracuje jako můj parťák. Ve složce od něj jsem se dočetla vlastně jen to, co jsem už věděla. Cíl je Edward Cullen, upír. Cílem je kvůli možnému ohrožení lidské bezpečnosti a kvůli svým schopnostem čtení myšlenek. Připadalo mi to absurdní, ale možná mi z nějakého důvodu zatajují nějaké informace. Centrála mi nechala přistavit luxusní Lamborghini a já si do něj nastoupila. Z těhle akcí jsem byla celá nesvá, daleko raději bych teď proklála srdce upíra v nějaké temné špinavé uličce.

Empire State Building se přede mnou zlověstně tyčilo. V kabelce jsem našla falešnou pozvánku, a tak jsem ji předložila a oni mě ihned zavedli do společenské místnosti na vrchu celé budovy. Místností se linula omamná sladká vůně. Z okouzlujících lustrů zářilo zlaté světlo, které se od upíří kůže prapodivně lámalo. Byla tu i spousta lidí, které pravděpodobně pozvali jako večeři, ale rozhodně jich tu nebylo dost pro všechny. Pomalu jsem se vmísila do davu a moje oči klouzaly po upířích tvářích. Přemýšlela jsem, který z nich je Edward Cullen, protože jsem neměla žádný popis ani fotografii.

„Vítám vás, krásná dámo. Pozval vás Marian?“ promluvil za mnou dokonalý upíří hlas. Otočila jsem se a musela se držet, abych ho na místě neprobodla. Nahodila jsem přátelský úsměv. Přede mnou stál vysoký, tmavovlasý upír, v očích měl modré čočky, které spolu s rudým pigmentem v jeho očích se mísily v zajímavý fialový odstín.

„Ano,“ zalhala jsem. „Ale popravdě řečeno, neřekl mi důvod mé návštěvy.“

„Zajisté jste si všimla, jak málo lidí tu je. Dnes tu nejde o potravu. Jde o vyšší účel. Přeju vám hodně štěstí. Bylo by škoda, kdybyste nepřežila půlnoční překvapení,“ řekl a vzal si od upířího číšníka sklenku s krvavou tekutinou.

„Ti lidé tady patří k tajnému spolku, který ví o upírech. Všichni doufají, že se jimi stanou. Myslím, že dneska budou volit, koho přemění,“ ozval se David ze sluchátka. Musela jsem zabránit nutkání mu odpovídat, a tak jsem si vzala skleničku se šampaňským a začala usrkávat. Proplétala jsem se mezi lidmi a upíry, kteří se bavili, jako by byli na večírku. Pomalu jsem šla a rozhlížela se kolem. Najednou mi podklouzla noha a já začala padat nějakému upírovi přímo do náruče. Odfrkla jsem si z jeho doteku.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. Naproti mně stál bledý upír s bronzovými vlasy a zvláštníma zlatýma očima. Nenapadalo mě, jaká kombinace čoček s krvavýma upíříma očima by vytvořila takovou barvu. Zdálo se, jakoby ta barva opravdu patřila jeho očím.

„Jistě,“ řekla jsem a vysmekla se z jeho sevření.

„Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Edward Cullen,“ jeho rty se roztáhly a v jeho zlatých očích se zablýsklo.

Tak jsem konečně rozjela tu novou, dlouho slibovanou povídku. Doufám, že se vám první kapitola líbila a že se začtete i do ostatních a nepříjde vám to příliš ohrané. Vím, že tohle téma tu bylo už nesčetněkrát, ale já zatoužila to napsat po svém, tak doufám, že se najde někdo, komu se to bude líbit.

Budu ráda za jakékoli komentáře, díky,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dřevěný kolík - prolog + 1. kapitola: