Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dřevěný kolík - 4. kapitola

02.09.2013 (15:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 877×

Doma jsem ležela na posteli a snažila se usnout. Spánek by byl pro mě požehnáním, jenže já prostě nemohla přestat myslet na toho zpropadeného Cullena. Prostě jsem ho nedokázala dostat z hlavy. Prý ať příjdu do kavárny u Central parku. Ani mě nehne. Nechci ho znovu vidět. Nechci ho zaplést do svého života. Ať si jde, ale mě ať nechá být. Nechci ho znovu vidět. Nechci! Krucinál, chci. Jenže nesmím. Je to příliš nebezpečné. Nemůžu se zaplést s nepřítelem. Měla jsem ho zabít už na té střeše. Nebo v mé skrýši. Kdykoli. Proč jsem to jen neudělala? Proč? Nemohla jsem pochopit vlastní pocity, které mi zabraňovaly ve spánku. Stoupla jsem si, převlékla se zpět do oblečení a šla do kuchyně. Pokusy o spánek se zdají být bezpředmětné. V kuchyni jsem si uvařila kafe a pustila laptop. Spustila jsem si přehrávání písniček a najela na e–mail. Žádné nové z Centrály, žádná práce pro mě. Povzdechla jsem si a rozhodla se sama napsat Davidovi, jestli nemá nějakou práci pro mě. Dlouho se mi nedostávalo odpovědi. Pak mi přišel dlouhý e-mail o tom, že se brzy přepracuju a že si mám dát týden klid, takže odpověď zní ne, nic pro mě nemá. Bloumat po bytě mě přestalo k večeru bavit a tak jsem vyrazila do ulic. Musela jsem nakoupit jídlo a stavit se na poště s dárkovým balíčkem pro Jima k narozeninám. Nejdřív jsem to vzala přes poštu a pak zamířila do nákupáku. Tlačila jsem před sebou vozík a házela do něj svoje kalorické bomby, které mi dodávaly energii. Například čkoládové lupínky, sušenky, slanina, vajíčka a tak dál. Když jsem si vzpomněla na Clarie Solomonovou, která by z mé stravy zešílela, musela jsem se pousmát. Zabočila jsem k mraženým výrobkům, když jsem vykvikla překvapením. Nabourala jsem do jisté osoby, která mi skočila do cesty. Všichni se na mě otočili a já je obdařila omluvným úsměvem.

„Edwarde Cullene, co si myslíš, že děláš?“ zasyčela jsem k němu.

„Ty jsi nepřišla,“ řekl a zadíval se do mého vozíku. „Tohle všechno vážně sníš? Nemůžu pochopit, že jsi tak štíhlá.“

„Nepřišla jsem, protože jsem nechtěla.“ Jeho poznámku o jídle jsem přešla mlčky.

„Čokoládový mlíko?“ řekl, hrábl do vozíku a vytáhl láhev s hnědou tekutinou. „Hej, ty máš dítě?“

„Ne, proč?“ zeptala jsem se překvapeně a natáhla se do mrazáku pro zeleninu.

„Všechno tohle jídlo, a tak. Vypadá to, jako bys nakupovala na dětskou oslavu,“ zašklebil se na mě posměšně.

„Já jsem hladovej člověk. A co ty, nemáš hlad?“ řekla jsem jízlivě a začala na něj metat blesky z očí.

„Už jsem jedl,“ ujistil mě s úšklebkem.

„Tak co mi chceš?“ zavrčela jsem zlověstně a pokračovala k pokladně.

„Chtěl jsem tě vidět a ty jsi nepřišla,“ povzdechnul si a začal se mnou pokádat věci z vozíku na pás.

„Jenže já tě vidět nechtěla. Jediné, po čem toužím, je tě vymazat z paměti,“ zavrčela jsem a čekala až pokladní namarkuje. Edward začal okamžitě nákup ukládat do papírové tašky. Podala jsem prodavačce zmuchlanou dvacetidolarovku a ona mi vrátila. Edward držel můj nákup v náručí a tím si pojistil, že s ním budu muset mluvit. „Vrať mi to.“

„Ne.“

„Jo,“ řekla jsem a natáhla k němu ruce. On tvrdošíjně zavrtěl hlavou a tak jsem vykročila k východu. Na parkovišti před obchodem jsem se na něj otočila. „Dej to sem!“

„Ne. Chci s tebou mluvit, takže tě doprovodím domů,“ řekl umanutě. Zakabonila jsem se na něj.

„Jenže já s tebou mluvit nechci,“ řekla jsem rozhodně a skočila po nákupu. On uhnul a já zakolísala s rovnováhou.

„Na co myslíš?“ řekl a naklonil hlavu ke straně.

„Já myslela že to víš, když dokážeš číst myšlenky,“ řekla jsem se založenýma rukama na prsou.

„Odkud to víš? Jo, jasně, patrně od vás z Centrály. Je to pravda, jenže tvoje... jsi jako uzamčená kniha, Bello,“ řekl zaujatě. Jeho zlaté oči krásně zářily. Ne! Prostě zářily, žádné krásně! Proč si takových věcí vůbec všímám? Proč se s ním vůbec bavím?

„Cože?“ řekla jsem udiveně. Stála jsem blízko u něj. Naše osobní prostory se prolínaly.

„Máš nějakej štít, nebo tak něco, ale prostě se ti nedostanu do hlavy. Vlastně proto jsem s tebou chtěl mluvit.“

„Ještě abys se mi do tý hlavy dostal, Cullene,“ řekla jsem výhružně a zamávala před ním prstem. „A teď mi dej ten nákup, mám tam zmrzlinu.“

„Ale zmrzlinu jsi nekupovala,“ řekl pohotově a já se vrhla k papírové tašce. Nahlédla jsem do ní. Opravdu, žádná zmrzlina. Povzdechla jsem si.

„A tím končí můj večer u televize,“ zasmála jsem se ironicky.

„Takže máš večer čas?“ chytil se toho Edward.

„Ne,“ řekla jsem a chopila se svého nákupu. Otočila jsem se k němu zády a vyšla do ulice.

„Hej, taky zrovna nejsem odvázanej z Jinejch, ale ty jsi tak zvláštní. Chci vědět co v tobě je,“ zavolal a rozeběhnul se za mnou.

„Ve mně je leda tak nenávist k tobě a dalším bastardům tvýho druhu,“ zavrčela jsem. Vlastně jsem to říkala spíš k sobě, snažila jsem se o tom sama přesvědčit.

„Zlato, tohle říkáš jenom proto, že jsi se porafala s někym jako já. Jenže já jsem jinej. Neublížím tobě ani nikomu jinému,“ zavolal za mnou.

„Nenávidím tě, Cullene,“ zvolala jsem a zamávala mu na rozloučenou.

„Doufám, že tě ještě uvidím,“ zavolal ještě a nechal mě zmizet v davu. Když jsem zapadla do domu, myslela jsem, že se sklátím k zemi. Proč mě krucinál pronásleduje? Co tím sleduje? Tohle mě naprosto vyvedlo z míry, a tak jsem se snažila uklidnit vybalováním věcí a vařením. Vlastně ve vaření nejsem moc zběhlá, ale musela jsem něco udělat s rukama. Zeleninu jsem krájela jako o život a těstoviny bublaly a prskaly na všechny strany. Musela jsem přemýšlet. Tohle není možné. Dostává se mi tak hluboko pod kůži. Ach jo, proč ho nedokážu probodnout? Ještě hůř! Já bych ho chtěla vidět znovu! Sedla jsem si s jídlem k televizi a zapla jí, jenže jsem jí nevěnovala pozornost. Byla jsem příliš zabraná do svých myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla vylézt na střechu a přemýšlet tam. Sedla jsem si zase na okraj zídky a hleděla dolů. Bylo toho na mě moc. A jedno mě děsilo nejvíce. Chtěla jsem ho znova vidět. Chtěla jsem pokusit se pochopit, proč se vzdal přirozeného upířího života. Proč jde proti proudu? Ale ne, nechci ho vidět. Strašně mě irituje. Ten sobeckej namyšlenej parchant. Myslela jsem, že mi brzy praskne hlava. Nebyla jsem si jistá vlastními rozhodnutími. To je střeštěnost. Prostě se mu už budu vyhýbat a bude to vpohodě. Nenechám se vyviklat nějakým pošahaným upírem, co pořádně neví co chce. Zapadla jsem zpět do svého bytu a věnovala se normálním věcem.

Dařilo se mi žít dál, vlastně jsem na něj vůbec nenarazila, což bylo mé veliké štěstí. Docela jsem si užila volný týden, kdy jsem doopravdy nic nedělala. Ale utekl, a mně zase začaly chodit e-maily z Centrály. Měla jsem se hlásit v Centrále ve Whashingtonu, ale tyhle zprávy jsem rovnou mazala. Více než pro organizaci jsem pracovala na vlastní pěst. Tolerovali mi to jen kvůli mým výsledkům.

Zaklapla jsem laptop, oblékla jsem se a vyběhla ven do ulice. V New Yorku nyní bylo téměř nesnesitelné vedro, lidé se brodili ve fontánách, aby se ochladili a obchod se zmrzlinou jen kvetl. Rozhodla jsem se schovat do jedné z těch zapadlých uliček, do kterých nikdy nesvítí slunce, a tak je tam vždy příjemné chladno. Navíc bych tam mohla natrefit na nějakého toho upíra, ostatně, výbavu jsem měla s sebou. Ve vzduchu bylo cítit tolik upírů, že se mi z toho motala hlava, ale nemohla jsem jen tak jít po ulici a vrhnou se na něj. Utajení. Nejdůležitější a první pravidlo co vydala Centrála.

Vylezla jsem na střechu jednoho domu a přelezla po střechách malých Qeenských domů až k jedné prázdné ulici, do které jsem seskočila, Dopadla jsem do podřepu a konečky prstů jsem se opřela o špinavou zem, abych ustálila svou rovnováhu. Rychle jsem se vyšvihla do stoje. Bylo tu jen pár toulavých koček, špinavé popelnice a grafiti na cihlových stěnách. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, a tak jsem se rozhodla navštívit mojí kamarádku Madison, která bydlela kousek odsud.

„Nazdar kotě, nezašpásujeme si?” ozval se za mnou jedovatý hlas. Ve vzduchu jsem cítila, že je to upír.

„Promiň, s upíry si nic nezačínám,” odfrkla jsem si a otočila se k majiteli hlasu. Byl to upír, ale byl převlečený za něco mezi bezdomovcem a typickým odporným američanem.

„Ale, ale, nějaká vzdělaná,” řekl a rychle přešel blíž.

„Tak si pohrajeme,” řekla jsem a rychle mu škubla rukou, co po mě začal natahovat. Chtěla jsem mu jí zkroutit, jenže on se vykroutil a znovu stál naproti mě. Chtěl mě chytit pod krkem, ale sotva se konečky prstů dotknul mé kůže, použila jsem výkop a srazila ho tak dva metry od sebe. On se se svou upíří rychlostí okamžitě zvednul.

„Co jsi krucinál zač?” vyplivnul ze sebe.

„Jsem Jiná,” odpověděla jsem mu a natáhla se pro pistoli. On po mě skočil a přimáčknul mě zády ke zdi, taže zbraň s kovovým plesknutím spadla na zem.

„Jo, o těch jsem už slyšel,” řekl a slizce si olíznul rty. Pokusila jsem se ho odkopnout, ale neusále mi uhýbal. Chystal se na mě zaútočit, ale v tu chvíli ho někdo odtrhnul ode mě a odhodil ho stranou. Nestarala jsem se o to, kdo to je, ale skočila jsem rovnou po své zbrani. Zamířila jsem na toho upíra, co se pokusil o útěk a trefila ho do nohy. Ozvalo se zaskučení a já si všimla, že s někým bojuje. Ten dotyčný ho odhodil do vzduchu a když tak letěl zády do stěny, vystřelila jsem podruhé a zasáhla srdce. Těžké upíří tělo dopadlo na zem bez jediné kapky krve. Doběhla jsem k němu a zkontrolovala, jestli je doopravdy mrtvý. Když jsem se ujistila, hodila jsem po něm zapalovač a tělo okamžitě vzplálo. Nyní jsem se konečně otočila k nevyžádanému zachránci a myslela jsem, že vybuchnu.

„Co tady, sakra, děláš?” zaječela jsem. Edward se na mě podíval svýma zlatýma očima a lehce našpulil pusu. Ten hloupý, arogantní upír.

„Zachránil jsem ti život, zase,” řekl prostě.

„Kdo se tě prosil? Zvládla bych to sama,” zavrčela jsem.

„Neměla jsi ani zbraň,” řekl posměšně. Měl pravdu. Zachránil mi život a to už podruhé. Ale to jsem nehodlala uznat.

„Ale teď jí mám, tak bych raději držela jazyk za zuby,” řekla jsem výhružně, ale stejně jsem si pistol zastrčila do postroje. On ke mně přišel blíž a já začala couvat, dokud mi v tom nezabránila zeď.

„Co jsi tu dělala?”

„Co jsi tu dělal ty?” odpověděla jsem nasopeně.

„Hledal jsem tě,” odpověděl a prsty mi přejel po tváři. Sakra. Bylo to příjemné. Nenávidím se.

„Ty mě sleduješ!” obvinila jsem ho zamračeně. Automaticky jsem spustila svůj obranný systém.

„Ano," přiznal drze.

„Ty...” řekla jsem a zablodla jsem do něj prst.

„Ano?” zeptal se. Jeho tvář byla tak blízko, že jsme se téměř dotýkali nosy. Uvnitř mě zápolily emoce. Vztek, nenávist a pak ještě něco příjemnějšího, co jsem ale nemohla, nebo spíš nechtěla pojmenovat.

„Ty jsi takovej parchant,” obořila jsem se na něj.

„Pokračuj,” řekl nadšeně a pravou ruku mi vpletl do vlasů.

„Jsi takovej bastard, štveš mě od první chvíle co jsem tě potkala...” mluvila jsem dál a dál. Najednou ale mé mluvení zarazily jeho rty. Asi po pěti vteřinách jsem si uvědomila, že mu polibky oplácím. Zarazila jsem se a odstrčila ho. „Co si myslíš, že krucinál děláš?”

„Líbám tě,” odpověděl mi a znovu své rty otřel o ty mé. Hlava se mi zatočila a já si uvědomila, že mám ruku zapletenou do jeho vlasů.

„Už na mě nikdy nesahej, jasný?" vybuchla jsem a vepila mu takovou facku, že se mu otočila hlava ke straně. Pak jsem se pomalu otočila a dala se k odchodu. Tohle nesmím dopustit.

Tak jsem se rozhodla vám vynahradit minulou kapitolu, která byla trochu kratší.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dřevěný kolík - 4. kapitola: