Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí láska - 40. díl

27.05.2012 (16:35) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1369×

Pak už jsem je uviděla. Všichni byli vyfiknutí smutečně a Emmett, nejspíš kvůli mé památce byl navlečený v dámských šatech a měl paruku. Měla jsem co dělat abych se nezačala smát, ale byla jsem ráda, že drží slovo. V té chvíli mi došlo, co za blbost, jsem udělala, neměla jsem právo jim takhle ublížit. Pak jsem své myšlenky začala radši vést jako rozhovor k Belle, protože i když už s tím plánem nesouhlasím, tak ho nezruším. „Bello, Bello, proč jsi jim to udělala, vždyť koukni, jak kvůli tobě teď trpí, jen proto, že jsi už neměla svobodu, jako dřív jsi je musela tak ranit?“ říkala jsem si v duchu.

„Dobrý den Jacobe.“

„Zdravím Carlisle, toto je moje dcera Carolin a moje vnučky Izzie a Edith.“

„Dobrý den.“ Pozdravily jsme všechny zároveň.

Cullenovi jen kývli hlavou na pozdrav. Protože jsme se už všichni znali a pozdravili, tak mohlo loučení se mnou začít.

Moc jsem Jacobovu proslovu nevěnovala pozornost, místo toho jsem pozorovala Culleny, byl to strašný pohled. Nikoho víc nešťastného jsem asi nikdy neviděla. „Jsem blbá, blbá, blbá!!! I když mi Edward hodně ublížil, nikdy bych nebyla schopná ho přestat milovat. Cullenovi pro mě jsou jako rodina a já je takhle ničím… to k nim není férové. Co jen mě to napadlo? Proč jsem tak bezcitná? Vždyť za tu chvíli, co jsem je neviděla, mi chyběli úplně strašně. Tak proč se jich proboha chci nadobro zbavit? Který čert mi takovou blbost nakukal?“ Hádala jsem se sama se sebou, smutné na tom bylo, že Edward tak strašně trpěl, že ani nepostřehl mé k přečtení vystavené myšlenky. Všechno to ve mně hlodalo: „Nemůžu být tak bezcitná jako Edward… ale zase… zasloužil by si to, zato že on opustil mě… ne! Takovou bolest si nezaslouží nikdo a navíc tím znova ubližuji Esmé.“ Koukla jsem na tu nádhernou, bytost plnou lásky a rozhodla jsem se.

„Jacobe! Přestaň, já to nedokážu, měla jsem si to uvědomit dřív, že ten pohled na ně nezvládnu. Nechci být jako on…“ a ukázala jsem rukou na Edwarda. „Na to já prostě nemám nervy ani srdce. Děkuji, Jacobe a omlouvám se, za to, že jsem tebe a vás všechny ostatní do toho zatáhla. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale nedokážu to. Odvolávám akci pohřeb, k Cullenovým je to bezcitné, myslela jsem, že budu mít klid, že mě každý týden nebude sužovat bolest, že budu mít klid na cestování… ale když vás tu vidím tak zkroušeně sedět, nemůžu v tom pokračovat, byl to hnusný podraz…“ to už mi po tvářích tekly slzy. Jacob a ostatní z rezervace to chápali, věděli, kdo jsem, ale Cullenovi na mě koukali jak čerstvě vyoraná myš a naprosto nechápali, co to tu blábolím.

„Jacobe… já vždycky věděl, že nejsi normální, ale že se to dědí ob generaci a že to schytá chudák tvoje vnučka… to jsem nečekal.“ Rýpnul si Emmett v dámských šatech.

„Emmette, Jacob je naprosto normální a i kdyby ne, tak jeho nenormálnost nezdědím já, ale Izzie, protože já nejsem Jacobova vnučka.“ A začala jsem se měnit. Vzala jsem to přes mou 70-ti letou podobu až k mé stálé podobě, na které mě lektvar od šamanky zarazil. Myslím, že Cullenům nejspíš vypadla dolní čelist z pantů, jak se tím jejich údivem dostala nízko.

„Moc se vám omlouvám, že jsem vás tahala za nos, ale i když jsem věděla, že vás všechny miluji, byla jsem ukřivděná a nejspíš jsem nevěřila sama sobě. Bála jsem se, že kdybych se u vás objevila jako 18-ti letá, že bych Edwardovi zase podlehla a že by mi zase mohl nějak ublížit, bála jsem se. Měla jsem v plánu vyhledat draky, podle mapy, co mi dala sfinga. Problém byl v tom, že dračí ostrov má být někde v oceánu a tam to zaprvé je blbé se signálem a zadruhé, hodně blbě se mi tam telefonuje, když nemám ruce. Jo a mohli byste zavřít pusy, než vám tam vletí moucha, nebo něco většího.“

Po mé poznámce ty svoje pusy zavřeli.

„Bello?“

„Ano Alice… jsem to já, živá, zdravá, stále osmnáctiletá.“

„Ale jak to? Upíra z tebe cítit není, takže nejsi upír, tak co jsi, že nestárneš?“

„Víte, když jsem vám vykládala, co jsem celé ty roky dělala, tak jsem vám neřekla, co se stalo v Africe, s kým jsem se seznámila, proč, a co mi to přineslo.“

„A teď už nám to řekneš?“

„Nejspíš na to máte právo Carlisle.“

„To budeš moc hodná Bello.“ Ozval se Edward.

„Bylo to tak… nevím, jestli by nebylo lepší, aby Edward odešel, nechci mu ublížit víc, než se mi to už povedlo…“

„V klidu Bell, já si to zasloužím, vyprávěj.“

„Tak dobře. Po té co jsi mě opustil, jsem se opravdu složila a dostávala jsem záchvaty, ten pocit byl hrozný, bylo to jak kdyby se mi pomalu a na kousíčky rozpadalo srdce. K mé smůle, nebo štěstí, jsem chytla záchvat u Josepha v obchůdku, když jsem mu to vysvětlila, prozradil mi…“ a tak Bella pokračovala ve vysvětlování, jakto, že jí je stále 18, nevynechala vůbec nic ani to, že jí sfinga dala další dary, jen mapu ke drakům jim zatajila, nebyla si jistá, že jim ji může ukázat.

„Fíha, takže, Bello, ty jsi drak?“

„Ano Emmette, jsem a nikdy bych zpátky neměnila, je to nádherný pocit cítit vítr v křídlech, moci letět kam se mi zachce. Jen díky tomu, že jsem drak jsi mě ani jednou neporazil v tom závodu. To bylo to tajemství, které bych ti za to prozradila, kdybys vyhrál.“

„A proč jsi nám nechtěla říct, že ti je stále ještě 18?“

„Víš, Edwarde, ty jsi vždycky chtěl, abych zestárla, a kvůli svému druhému já jsem prostě zestárnout nemohla, ale mohla jsem ti vytvořit, alespoň iluzi. Nechtěla jsem, aby sis vyčítal, že jsem stále mladá kvůli tobě, protože pro mě to je to druhé nejlepší co mě potkalo. První jsi samozřejmě ty.“

Na to Edward neměl slov.

„Bello? A svezeš mě na zádech?“

„Čekala jsem, kdy se mě na to zeptáš Emmette. Klidně hned.“ A v tu chvíli jsem se přeměnila ve draka.

Znova na mě všichni koukali s otevřenou pusou. Proto jsem jim poslala všem myšlenku.

„Noták, už byste se to koukání s otevřenou pusou mohli odnaučit, není to slušné. A ty Emmette naskoč, pokud pořád ještě chceš, pokud ne, tak svezu někoho jiného.“ To už mi ale seděl Emmett na zádech.

„Tak můžeme letět Bello a nešetři mě.“

Šetřit Emmetta… to jsem ani neměla v plánu, hezky si to užije, to bude let, žaludek se mu bude točit ještě týden. A tuhle myšlenku jsem poslala Edwardovi. Viděla jsem, jak se kření, ale to už jsem vzlétala a tak jsem to pustila z hlavy a soustředila se na to jak dát Emmíkovi zavyučenou.

První jsem to vzala hezky pomaloučku, polehoučku a pak jsem se do toho pustila, prudce nahorů, vystoupala jsem až do výšky, kde už bylo vidět zakulacení země, pak jsem se najednou zastavila a začali jsme padat, z toho jsem přešla hladce do vývrtky. Řítili jsme se po hlavě dolů a až těsně nad hladinou moře jsem to vyrovnala, ale jak to tak vypadalo na Emmetta to stále ještě nestačilo a tak jsem se rozhodla že, něco zkusím, jemu se stejně nemůže nic stát, tak proč to řešit. Znova jsem to vzala prudce nahorů, přitom dělala různý divočiny a pak jsem se obrátila na záda. Přesně podle mého předpokladu se na mě Emmett neudržel a začal padat dolů do moře. Hezky jsem si chvíli počkala, pak jsem se otočila a letěla jsem pro něj. Chytla jsem ho nohama za nohy, takže visel hlavou dolů a pak jsem se začala otáčet, jak kdybych se grilovala na rožni, Emmettek kolem mě kroužil, ani nevěděl málem jak. Nakonec jsem se otočila nohama nahorů, odkopla jsem ho od sebe a hezky jsem si počkala, až se zase snese ke mně, chytla jsem ho za triko zubama a posadila si ho znova na záda. Pak jsem znova hezky v klidu šla na přistání.

Emmett ze mě spíš spadl, než slezl a celkem se motal. Nevěděla jsem že to jde, dělala jsem si srandu, že se mu bude ještě týden točit žaludek, ale asi to tak bude doopravdy. To už ze mě zase byl člověk.

„Teda Bello, to byla jízda, teda vlastně spíš let.“

„No… normálně létám klidněji, né takovéhle divočárny, ale nechtěl jsi abych tě šetřila, tak jsem tě trošku potrápila a řeknu ti… byl to zajímavý let.“

Ostatní se smáli, až jsem si myslela, že to nerozdýchají.

Potom jsme si jen tak všichni povídali, dokonce i vlkodlaci se do hovoru zapojili, celkem ochotně a tak to byl příjemný den. Večer se Cullenovi přesunuli do svého domu ve Forks, já musela s nimi a šla jsem ráda. Ztratit je potřetí už bych asi nedokázala. Takže jsem znova bydlela s Cullenama a hned další den jsem s nimi odjela do jejich nového domova v severním Skotsku, kam se zrovna stěhovali, když jsem je vyrušila mou naplánovanou smrtí.

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí láska - 40. díl: