Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 24. kapitola

09.10.2011 (13:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2020×

Ta změna, která se mi právě udála před očima, musela být výplod mé vlastní fantazie, ujišťovala jsem se.

Rozhlédla jsem se a spatřila Marcuse, který stál asi pět metrů ode mě. Apatie byla pryč, jeho tvář byla rozjasněná, jako by se jeho manželka najednou objevila před ním.

„Viděl jste to?“ vykoktala jsem a ukázala na růži.

„Ano,“ vydechl a prohlížel si mě temně rudýma očima.

„To, co jsi právě dokázala, je pouze zlomek tvých schopností. Mohla bys dokázat mnohem víc.“ Hlas měl zastřený a působil dojmem, jako by měl horečku a blouznil.

„Co?“ zeptala jsem se neomaleně. Věděla jsem, že je jedním z vládců, ale byla jsem totálně zmatená výjevem přede mnou, takže veškerá zdvořilost šla stranou.

„Ty to nechápeš? Nevidíš, co dokážeš?“ zeptal se mě, jako bych byla největší zabedněnec na světě.

Zavrtěla jsem záporně hlavou a znovu pohlédla na růži. To jsem udělala já? Že bych měla nějaký dar?

„Mám dar?“ vydechla jsem.

„Důkaz máš před očima!“ odpověděl mi popuzeně. „Ty dokážeš léčit zranění a té růži jsi znovu vdechla život! Mohla bys ji přivést zpět!“ vykřikl zoufale. Bylo mi jasné, že nemluví o kytce. Tady šlo o jeho ženu.

„Teprve jsem zjistila, že něco takového umím a vy chcete, abych oživovala lidi?“ zděsila jsem se, stále zaskočená z faktu, že mám dar.

„Musíš!“ vyjekl a během vteřiny stál těsně u mě a popadl mě za ruku.

„Udělám cokoliv, jenom se o to pokus,“ domlouval mi a zatřásl se mnou. Málem ze mě vytřepal všechny vnitřní orgány.

„Vůbec nevím, jak to udělat. Netuším jak to mám ovládat! Co když se to nepovede?“

„Prosím, pokus se o to!“ Bylo mi ho neuvěřitelně líto.

„Zkusím to, ale nic si od toho neslibujte,“ rozhodla jsem se a Marcus vypadal jako nejšťastnější člověk na světě.

„Pusťte mi tu ruku,“ dodala jsem, protože ve svém návalu štěstí mi ji zmáčknul, div že mi něco nezlomil. Stisk okamžitě povolil.

Zavřela jsem oči a pokusila jsem se vzpomenout si, co jsem cítila a na co jsem myslela, když jsem brala do ruky květ uschlé růže.

Byla jsem hodně zklamaná a smutná. A myslela jsem na Aleca. Na jeho úsměv, který jsem tolik milovala, na jeho obličej, který mi připadal jako obličej anděla.

Ucítila jsem zvláštní energii, která mě uvnitř jakoby hřála. Probíhala od konečků prstů na nohou až do hlavy, ve které mi hučelo.

„Didyme,“ zašeptala jsem a vzpomněla si na její obraz. Energie uvnitř mě zesilovala každou vteřinou, až mi to bylo nepříjemné.

Vybavila jsem si Marcův výraz, když o ní mluvil. O lásce svého života. Tolik na ní závisel a já ho nechtěla zklamat. Nechtěla jsem sfouknout ten slaboučký skomírající plamének naděje, který v něm už dvě století plál.

Energie ve mně začala vřít a najednou vybuchla vnitř mé hlavy. Sesunula jsem se na zem a kolem mě bylo černo.

Připadala jsem si jako v kómatu. To je jediné přirovnání, které mě napadá. I když jsem slyšela, že lidé v kómatu dokonce i slyší, když na ně někdo mluví a chápou význam slov. U mě to nebylo nic. Kolem mě byla pořád jenom tma a hrobové ticho. Ačkoliv jsem se o to snažila, nemohla jsem se ani pohnout, ani žádným ze smyslů získat ponětí, o tom, co se děje kolem mě. Bylo to frustrující. Jediné, co jsem měla, byly mé vzpomínky a splašené myšlenky. Těmi jsem se postupně zabývala, i když po nějaké době mě to přestalo bavit. Čas jsem vůbec nevnímala, netušila jsem, jak dlouho to trvá, ale poté, najednou, to bylo, jako by někdo cvaknul vypínačem.

Všechno se vrátilo do normálu. Skrze zavřená oční víčka jsem cítila světlo, ucítila jsem vůni nějakého jídla a ihned se mi začaly sbíhat sliny.

Zkusmo jsem zkusila pohnout rukou a hurá, povedlo se! Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ležím na posteli ve svém pokoji. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale v pokoji jsem byla sama. Kupodivu jsem se cítila skvěle. Posadila jsem se a postupně zkusila hýbat každou částí těla, abych zjistila škody.

Nejistě jsem se přesunula k okraji postele a postavila se na nohy. Poté jsme zaregistrovala na stolku u televize menší talířek s hemenexem. Nejistě jsem udělala několik kroků, ale nohy mě zradily a současně se mi podlomily. Čekala jsem tvrdou ránu do zad, ale dvě silné paže mě zachytily kousek nad zemí.

„Co tady provádíš?“ zeptal se mě nejdokonalejší hlas na světě se stopou pobavení.

„Žaludek se mi svíjí hlady, tak ho chci umlčet tou dobrotou na stole,“ odpověděla jsem popravdě.

„Já ti ho přinesu,“ usmál se a zvedl mě do náručí, jako bych nevážila padesát pět kilo, ale pětapadesát gramů. Se vší opatrností mě položil na postel. Opřela jsem se o čelo postele a po pas se přikryla dekou, protože mi byla trochu zima.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se Aleca, jakmile mi podal talíř s jídlem.

„Skoro dva dny,“ odpověděl mi a sedl si na okraj postele, „Co se stalo?“ zeptal se mě starostlivě. Na vteřinu jsem uvažovala, jestli mu to mám říct a rychle si strčila do pusy vidličku s kouskem vajíčka, abych získala čas na rozmyšlení. Podívala jsem se mu do oranžových očí (vypadalo to zvláštně, ale byla jsem ráda, že přechází na zvířata) a usoudila, že jemu můžu říct téměř vše.

„Byla jsem v zahradě u takového starého altánku porostlého růžemi,“ začala jsem a uvažovala, jak to formulovat, aby to znělo normálně a ne jako výplod mé bujné fantazie, „a  dotkla jsem se květu jedné uschlé růže. Najednou jako by získal zpět sílu, listy byly opět zelené a květ bílý.“ Pohlédla jsem na něj. Na čele se mu objevila vráska, obličej mu zvážněl a o něčem uvažoval. Naštěstí to vypadalo, že mi věří. Nevěděla jsem proč, ale nechtěla jsem prozrazovat, že u toho byl Marcus.

„Nejdřív jsem nevěděla, jak se něco takového mohlo stát, ale potom mi došlo, že to asi má nějakou souvislost se mnou. Připomnělo mi to něco z knížky Vampýrská akademie. Tam uměla jedna holka pomocí doteku léčit rostliny, zvířata, lidi. Bylo to tam popsáno a vypadalo to hodně podobně jako změna té růže,“ popisovala jsem mu své myšlenkové pochody v tom momentě. Byla jsem trochu nervózní, nechtělo se mi lhát. Nelžu, pouze vypouštím jisté detaily a toto byla pravda, uklidňovala jsem se.

„No a pak mě napadlo, jestli bych nemohla dokázat něco víc. Bylo to ve mně. Když si Zoey zlomila nohu, přestalo ji to bolet, když jsem přišla. Při proměně jsem ji chytila za ruku a ona na chvíli získala zpět vědomí, dokonce se mnou mluvila,“ došlo mi najednou několik věcí. Když jsem to teď řekla, zapadalo to do sebe jako dílky skládačky. Jenom jsem si to tehdy nedokázala srovnat v hlavě a spojit tak, aby to mělo souvislost.

„No a napadla mě totální blbost. Zkusila jsem oživit někoho, kdo už umřel,“ zašeptala jsem a sklopila oči. Jídlo mi najednou už tolik nevonělo a žaludek jsem měla jako na vodě. Docházelo mi, o jakou pitomost jsem se pokoušela.

Alec vytřeštil oči a poté mě pohladil po tváři. „Koho ses snažila přivolat zpět?“ zašeptal. Kousla jsem se do rtu a mé odhodlání o tom, že nic o Marcusovi nepovím, zakolísalo.

„Svou mámu,“ zašeptala jsem první, co mě napadlo. Při zmínce o ní ve spojení s tím, jak ji využívám k hloupé lži, mi z očí svévolně vytekly dvě slzy.

Alec je obě setřel a poté se ke mně přisunul blíže. Objala jsem ho a rozbrečela se. Hladil mě po vlasech a pořád mě utěšoval. Měla jsem pocit, že si to ani nezasloužím. Že si ho ani nezasloužím.

„Prosím, neplač, ničí mě to,“ zašeptal mi do vlasů.

„Udělala jsem takovou blbost,“ zakňučela jsem mu do košile.

„Udělala jsi to z lásky a na tom není nic špatného,“ odpověděl mi tiše a políbil mě do vlasů.

Dlouhou dobu jsem jej objímala a máčela mu mořem slz košili, než opět promluvil.

„Měl jsem se dostavit za vládci, jakmile se probereš.“ Odtála jsem se od něj a rukávem si utřela slzy.

„Omlouvám se, že jsem ti zničila košili,“ zašeptala jsem.

„Nemáš zač,“ usmál se na mě a vtiskl mi na rty dlouhý polibek. Poté se odtáhl a najednou zmizel.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 24. kapitola: