Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 19. kapitola

31.08.2011 (17:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2134×

Felix objal Jasona a dal mu pusu na čelo. Poté mi ho podal a já jej posadila do bezpečnostní sedačky a připoutala. Sophie už v sedačce seděla a tvářila se spokojeně.

„Ash, dávej na ně pozor,“ kladl mi novopečený táta na srdce.

„Neboj, taťko, to zvládneme. Oni ani zlobit neumí,“ ujistila jsem ho. Jenom se usmál a k mému úžasu mě taky objal.

Nastoupila jsem do auta a sedla si na zadní sedadlo mezi autosedačky. Motor s předením naskočil a vyjeli jsme vpřed. Alec zařadil pětku a Catherine vedle něj pustila rádio. To se Sophii ani Jasonovi nelíbilo a začali nespokojeně fňukat, takže jsme se museli obejít bez hudby a v autě zavládlo hrobové ticho.

„Alecu, zastav u nějaké benzínky, musím přebalit Jasona,“ upozornila jsem po půl hodině.

„Dobře,“ odpověděl a po chvíli už jsem na wc přebalovala Jasona. Jedna paní mi řekla, že mám krásného syna. Jenom jsem se zazubila a řekla, že je to můj synovec. Důkladně jsem si umyla ruce a vydala se zpět k autu, ale asi v polovině jsem ztuhla.

Catherine stála těsně u Aleca a poté ho v klidu políbila. Musela jsem uznat, že se ji Alec snažil odstrčit, ale po chvíli toho nechal a přestal se bránit. Potichu jsem vydechla, ale Alec to pochopitelně slyšel a důrazně ji od sebe odtrhnul.

„Ash, já-,“ začal, ale já ho prudce přerušila.

„Nezatěžuj mě podrobnostmi,“ odpálkovala jsem ho a vlezla do auta. Jasona jsem připoutala do sedačky a pohled jsem odvrátila k okénku.

„Ashley, poslouchej mě chvíli,“ zkusil to, jakmile nastartoval.

„Já nepotřebuju slyšet, jak jsem byla blbá, když jsem ti všechno uvěřila,“ zavrčela jsem. Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že bych se mohla vyrovnat Catherine. Nejkrásnější upírce, kterou jsem kdy potkala. Blbá, blbá, blbá!

„Ash,“ začal znovu.

„Neříkej mi Ash! Jmenuju se Ashley!“ zvýšila jsem hlas. Byla jsem totálně vytočená a další jeho omluvy jsem okázale ignorovala. Trochu mě pálily oči, ale předsevzala jsem si, že budu silná a nebudu brečet.

Dívala jsem se buď z okna, nebo na špunty. Ti se na mě překvapeně dívali, asi nechápali, proč na strýčka křičím. Případně jsem pohledem propalovala sedadla přede mnou.

Po dvou hodinách jsme byli zpátky v hradu, přesněji v podzemních garážích. Do náruče jsem si vzala Sophii, která se zvědavě rozhlížela kolem. Ona sama na sebe taky připoutala spoustu pohledů.

Alec si vzal Jasona a vydali jsme se do trůního sálu. Aro si údajně přál děti vidět. Catherine nám otevřela dveře a jako první vešla do dveří. Alec šel za ní a já se plížila jako poslední.

Sophie, s lesknoucíma se očima, sledovala velký křišťálový lustr a poté se rozhlédla kolem.

V sálu byl pouze Aro a jedna drobná dívka, která stála u něj. Chovala se jako jeho bodyguard, ale vypadalo to směšně.

„Těší mě, že vás opět vidím!“ zvolal nadšeně Aro, jako bychom byli staří přátelé. Oči mu svítily jako dítěti u vánočního stromečku a fascinovaně sledoval dvojčata.

„Pane, představuji vám Sophii a Jasona Volturi,“ pronesla jsem po chvíli. Nebyla jsem si vůbec jistá, jak to zní. Hlavně jsem nevěděla, jestli říct Houston nebo Volturi, ale věděla jsem, že Zoey se právě stává jednou z nich.

„Sophie, víš, co jsem ti říkala první den? To, co nesmíš? Teď to udělej,“ pobídla jsem ji. Chvíli se na mě podívala a poté se usmála a zmizela. Pořád jsem ji cítila v náručí a slyšela její vyrovnaný dech, ale neviděla jsem ji. Arovi se rozšířily zorničky, stejně jako Alecovi a Catherine. Oni to ještě neviděli, a pokud vím, tak jsem se o tom nezmiňovala.

O chvíli později už Sophie byla opět viditelná a prohlížela si reakce upírů kolem ní.

„Takový úžasný dar,“ vydechl Aro zasněně.

„Demetri vás odvede do pokojů, které jsme přestavěli pro děti,“ řekl nám po chvíli a během vteřiny u něj stál upír s tmavě šedým pláštěm. Usmál se na nás a pokynul nám, abychom jej následovali.

Stejně, jako všichni upíři, měl bledou pleť a ostré rysy. Vlasy měl světle hnědé a trochu delší.

„Tak to jsou Felixovi prcci,“ usmál se a prohlédl si obě mimča, jakmile se za námi zavřely dveře.

„Jo,“ přisvědčila jsem. Demetri si je se zájmem prohlížel. Působil mile a choval se naprosto uvolněně.

„Sophie, Joshi, tohle je strejda Dem,“ představila jsem je. Alec se zamračil, když viděl, jak jsem se na Demetriho usmála a na chvíli jsem se díky tomu cítila plně spokojená.

„Doufám, že ti ta zkrácenina nevadí,“ dodala jsem po chvíli.

„Ne, vůbec,“ usmál se a otevřel jedny dveře poblíž mého pokoje. Vešla jsem dovnitř. Byl to velký pokoj vymalovaný světle moře, strop i lino na zemi byly bílé. Místnosti dominovalo velké okno, které místnost jasně osvětlovalo. V rohu byla postýlka a u ní leželo několik plyšáků. Na druhé straně místnosti stála vestavěná skříň. Strop zdobil menší skleněný lustr, který po pokoji házel různobarevná světélka. V místnosti bylo rozestavěných několik stolků a židlí a celkově působila nezabydleně.

„Líbí se ti, prcku?“ zeptala jsem se Jasona. Ten si svůj pokoj důkladně prohlížel, především jej zaujal lustr. Zářivě se na mě usmál.

„Pojďte se podívat i do holčičího pokoje,“ pobídl nás Demetri. Až teď jsem si uvědomila, že nejsem sama. Za mnou pořád stáli Alec s Catherine. Nepodívala jsem se na ně, jenom jsem se kolem nich protáhla a následovala Demetriho.

Sophiin pokoj byl vedle Jasonova, o něco blíž k mému. Vlastně mezi námi byl pouze pokoj od Zoey a poté nebyl asi deset metrů žádný pokoj a následovaly dveře od Sophiina pokojíku.

Ten byl vymalovaný příjemným odstínem oranžové a vybavení bylo stejné jako v Jasonově pokoji.

„Heidi to původně chtěla vymalovat růžovou, ale rozmluvili jsme jí to,“ vysvětlil mi Demetri.

„Dobře jste udělali,“ odpověděla jsem s úsměvem a vešla do pokoje. Sophie natáhla ručku směrem k lustru.

„Opatrně,“ připomněla jsem jí. Jenom se dotkla skla visícího na lustru a ruku stáhla.

„Líbí se ti tady?“ položila jsem jí stejnou otázku jako předtím Jasonovi. Stejně jako on se i ona usmála a přikývla.

O dva týdny později

„Nestane se jim nic?“ zeptala jsem se nervózně Jane.

„Neboj, Zoey se dobře ovládá. Navíc u toho bude Felix a Alec,“ ujišťovala mě. Sophie i Jason už vypadali jako roční batolata, ale duševně byli na úrovni čtyřletých dětí, takže už i mluvili a dokonce zkoušeli i chodit. Zatím se jim to moc nedařilo. A pořád se ptali na mámu.

Před nedávnem jsem zjistila, že Jason má také dar, a to rozpoznat charakter člověka. Bezdůvodně se některým obyvatelům hradu vyhýbal, obzvláště Caiovi. Nevěděla jsem proč, a když jsem se ho zeptala, odpověděl mi, že jsou zlí. Usoudila jsem, že ho nevede pouze intuice, ale něco více.

Zoey jsem od porodu neviděla. Nechtěli mě k ní pustit, i když se úspěšně živila krví zvířat a se sebeovládáním problémy neměla. Felix tvrdil, že se po mě vyptává, a že si troufá na setkání se mnou, ale musí ještě počkat.

Povzdechla jsem si a vydala se do kuchyně nasnídat. Už jsem viděla dveře, ale najednou mě někdo popadl za předloktí. Nejenže jsem se vyděsila k smrti, ale navíc jsem měla ruku jako ve svěráku.

„Alecu? Co to vyvádíš?“ Na vteřinu jsem zapomněla, že se na něho ještě pořád zlobím.

„Čtrnáct dní se mi jenom vyhýbáš a nenecháš si to vysvětlit, tak mě alespoň jednou poslouchej,“ naléhal na mě.

„Dobře, ale pusť mi ruku,“ zasyčela jsem. Opravdu mě to začínalo bolet. Neposlouchal mě.

„Jenom chci říct, že tě miluju a Catherine je pro mě minulost,“ vychrlil ze sebe.

„Jenom ses s ní líbal, jasně, proč mě to vlastně naštvalo?“ zeptala jsem se ironicky.

„Ashley, co jsem měl dělat? Praštit s ní o zem? Odstrčit se nechtěla nechat,“ povzdechl si.

„Tady nejde jenom o tu pusu. Měla jsem jí plné kecky už předtím. Celý týden, kdy jsem měla nervy v kýblu a čekala, až Zoey bude rodit, mi pila krev! Nevěděla jsem, jestli to mé dvojče přežije a ona si nedala ani na minutu pokoj! Jde mi o to, že ona toho nenechá a já s ní nehodlám bojovat!“ zavrčela jsem a škubla rukou. Konečně mě pustil. Vhrkly mi do očí slzy, jak se mi do ruky opět nalila krev.

„Au,“ zasténala jsem a promnula si ruku. Určitě budu mít modřinu, pomyslela jsem si trpce.

„Pořád nosíš ten řetízek,“ poznamenal po chvíli.

„Je můj, ne? Ale jestli chceš, vrátím ti ho, peníze bys měl dostat zpátky,“ zamumlala jsem.

„Jistěže je tvůj, ale kdybys ke mně vůbec nic necítila, nenosíš ho,“ usmál se a odešel.

Trefa do černého, Alecu.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 19. kapitola: