Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 17. kapitola

27.08.2011 (09:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2452×

Musela jsem svoji averzi ke krvi překonat a snažila jsem se to nekomentovat. Zoey to pomáhalo a to bylo pro mě to hlavní. Jedla i normální jídlo, aniž by zvracela, což byl rozhodně úspěch. Bylo mi ale jasné, že když je Zoey silná, ta miminka rostou a získávají sílu. Břicho jí rostlo každým dnem a bylo poseté spoustou modřin. Skřípala jsem nad tím zuby, ale moje výlevy nikoho nezajímaly.

U Zoey se taky začalo projevovat prudké střídání tělesné teploty. Chvíli měla horečku, ale o pět minut později se klepala zimou. Horečka se dala řešit tím, že se přitiskla k Felixovi, ale zimnici jsme museli řešit spoustou dek, popřípadě jsem si k ní lehla já.

Všechno kolem mě hodně nervovalo a rozhodně tomu nepřispívala Catherine, která se podezřele ochomýtala kolem Aleca v oblečení, které zvýrazňovalo její dokonalou postavu.

Vždycky jsem vyšla na terasu, zavřela za sebou dveře a potichu jí nadávala. Zjistila jsem, že přes neprůstřelné sklo mě neslyší, ale raději jsem si jenom něco mumlala pod vousy. Občas se ke mně připojila i Jane, které podle jejích slov, Catherinina přítomnost způsobovala kopřivku. Zjistila jsem, že je to fajn holka, která má na spoustu věcí stejný názor jako já. Lidský život neměla lehký a upíří taky ne, díky jejímu daru. Většina naší společnosti k ní neměla dobrý vztah, protože působila dojmem mrchy, ale jak říkal Alec, dojem hodně často klame.

Během jednoho našeho debatování nás vyrušil hlasitý výkřik, ztlumený o sklo. Jane ihned zmizela a já vystřelila za ní. Vletěla jsem přímo do pokoje po hosty, kde seděla na pohovce Zoey, lapala po dechu a po čele jí stékaly potůčky potu. Felix před ní klečel a držel ji za ruku. On jediný měl ještě vyděšenější výraz než já. Bál se o ní stejně jako já a věděla jsem, že trochu lituje rozhodnutí nechat si děti.

„Žebro,“ vysvětlila sípavě Zoey a ukázala si na hrudník. Carlisle jí to bohužel nemohl zrentgenovat, ale nakonec jí zlomenou kost pevně obvázal a Zoey vypadala, že ji to už ani nebolí. Většina přítomných si oddechla, ale mě to ještě víc vyděsilo. Co když jí zlomí třeba pánev?

„Neboj se, Carlisle to má pod kontrolou,“ zašeptal mi do ucha jediný člověk, kterému bych věřila, i kdyby mi tvrdil, že Zemi napadli mimozemšťané.

„Já vím,“ povzdechla jsem si, ale pořád jsem sledovala Zoey, která objala Felixe. Další nával horka, pomyslela jsem si sklesle.

„Kolik má ještě času?“ zeptala jsem se potichu, aby to Zoey neslyšela. Felix sebou trhnul a zděšeně se na mě podíval.

„Nevím, ale moc už ne,“ odpověděl mi šeptem Alec a objal mě kolem pasu. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a znovu se starostlivě podívala na Zoey.

„Půjdu na lov s Carlislem a Bellou,“ pošeptal mi do ucha a políbil mě na krk.

„Zkoušíš zvířata?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, ale smrdí hnusně,“ přiznal se a pustil mě. Catherine se k nim taky přidala, jak jinak.

„Byla na lovu před dvěma dny,“ ušklíbla se Jane.

„Pochybuju, že jí jde o krev,“ zavrčela jsem.

„Ash, můžeš na chvíli?“ zavolala na mě Zoey. Okamžitě jsem k ní přešla.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se jí a sáhla jí na čelo, jestli nemá zimnici.

„Jenom jsem ti chtěla říct, že jsem ráda, že chodíš s Alecem. Sluší vám to spolu,“ usmála se. Cítila jsem, jak rudnu. Felix zdvořile hleděl na strop a předstíral dočasnou hluchotu.

„Catherine ho balí, pokud sis toho nevšimla,“ upozornila mě.

„Bejvalek se nezbavíš,“ ušklíbla jsme se znechuceně.

„Ona s ním chodila?“ vytřeštila oči Zoey. Kývla jsem na souhlas a posadila se na zem před pohovku.

„Ještě se nesmířila s rozchodem,“ dodala jsem. Zoey už nic neříkala. Po chvíli jsem zjistila, že usnula. Poslední dobou hodně spala. Vstala jsem a potichu se přeplížila do svého pokoje.

Tam jsem sebou práskla na postel a během chvilky se taky propadla do snového světa.

Probudil mě až bolestný výkřik. Ihned jsem vyskočila na nohy a utíkala za Zoey. Ležela na pohovce a kroutila se bolestí. Při tom vřískala, až uši zaléhaly.

„Co se děje?“ vyjekla jsem a přeběhla k ní.

„Rodí!“ křiknula Jane a píchla jí nějakou injekci.

„Jsou pořád na lovu?“ zděsila jsem se. Přikývla.

„Kde je Felix?“

„Šel si taky zalovit, mysleli jsme, že nic nehrozí,“ odpověděla mi a tlačila Zoey do pohovky.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„Přines mi Carlisleovu brašnu!“ přikázala a stále držela Zoey, která sebou čím dál tím míň mrskala. Vystřelila jsem a letěla do pokoje, ve kterém pobýval Carlisle. Brašnu jsem zahlédla okamžitě. Popadla jsem ji a utíkala zpátky k Jane.

Ta z ní rychle vytáhla skalpel a viděla jsem jenom bílou šmouhu nad Zoeyiným obrovským břichem. Z rány okamžitě vystříkla krev.

„Resuscitace!“ zařvala Jane a mě napadlo, jestli to někde necvičila. Rychle jsem začala Zoey stlačovat hrudník. Poté jsem jí dvakrát do úst vdechla vzduch a zase znovu. Nikdy jsem nepracovala rychleji a důrazněji. Po chvíli Zoey začala sama dýchat.

Ozval se hlasitý dětský pláč. Jane mi do náručí vrazila malý, asi tříkilový, zakrvácený uzlíček. Moji neteř. O chvilku později mi na druhou paži položila chlapečka.

„Postarej se o ně!“ křikla na mě. V ten okamžik se sklonila k Zoeyinu krku. Rychle jsem se otočila a vyběhla směrem do koupelny. Obě děti řvaly jako o život. Jedním pohybem jsem shodila ze stolku všechny kosmetické přípravky a položila na něj děti. Otočila jsem se, popadla jsem čistý ručník a opatrně jsem jej pod ně vsunula.

Chlapec už přestával plakat, tak jsem začala otírat jeho sestru. Ta už se taky začínala uklidňovat, a jakmile byla suchá, přestala plakat. Když byla obě mimča suchá a jakžtakž čistá, rychle jsem se rozběhla po schodech dolů do kuchyně. Zbývalo mi už jenom pět schodů, ale v ten okamžik jsem předvedla úžasný let vzduchem, který skončil na zemi. Možná jsem si něco narazila, ale v tom přívalu adrenalinu jsem to nevnímala.

Z ledničky jsem vytáhla čtyři kojenecké lahvičky naplněné krví a vystřelila do obýváku, kde jsem popadla balení plínek.

Když jsem dorazila do koupelny, ihned jsem musela chytat holčičku, která se dokutálela až k okraji stolku a bez mého zásahu by si prohlédla kachličky na zemi hodně zblízka. Chlapec zase kousal rožek ručníku.

Po krátkém zápolení se mi povedlo holčičce správně nasadit plenku. Chlapeček se urputně bránil, ale potom kapituloval. Vzpomněla jsem si, že Zoey chtěla holčičku Sophii a chlapce Jasona.

Vzala jsem si do náruče Jasona a k puse mu přiložila lahvičku. Téměř okamžitě se zakousnul do dudlíku a začal hltavě pít. Byl kouzelný. Měl po Zoey krásné modré oči a na hlavě mu odstával chomáč světlých vlasů. Zase ale po Felixovi zdědil obličej. Bylo to spravedlivě rozdělené.

„Tak Jasone, teď nakrmíme sestřičku, jo?“ řekla jsem mu, když se sápal po další lahvičce. Zdálo se, že to pochopil. Carlisle říkal, že Renesmé už od narození chápala zákazy a poznávala členy rodiny.

„Mimochodem, já jsem teta Ashley,“ dodala jsem nejistě a položila Jase na ručník. Zvedla jsem Sophii, která se okamžitě také začala živit. Ona měla po Felixovi krásné černé vlasy, ale opět měla Zoeyina kukadla. Byla menší než její bratříček.

„Chceš ještě, Sophie?“ zeptala jsem se jí a do druhé ruky vzala lahvičku. Natáhla po ní ručku, tak jsem usoudila, že to znamenalo souhlas. Vypila asi čtvrtinu, poté pít přestala.

„Hodná holka,“ pochválila jsem ji. Obě miminka mě naprosto uchvátila, nemohla jsem od nich odtrhnout oči.

Vzala jsem si ještě Jasona, který dopil Sophiinu lahvičku. Podívala jsem se po Sophii, ale ta na stolku nebyla. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem, ale najednou se na stolku zase objevila. Štípla jsem se do ruky, ale ona po chvíli zmizela. V jeden okamžik ležela vedle bratra, v další už ne. Natáhla jsem ruku a opatrně šátrala po stolku. Nahmatala jsem její malé tělíčko a ona se zase objevila.

„Takový dar bych taky chtěla mít, Sophie. Ale tohle nesmíš dělat, nebo mě klepne,“ poučila jsem ji. Smutně se na mě podívala a k mému totálnímu překvapení, přikývla.

Jason vedle ní hlasitě zívnul.

„Jasně, půjdete spinkat. Po takovém masakru bych taky zalomila,“ zamumlala jsem a opatrně vzala Jasona.

„Sophie, počkej tady,“ přikázala jsem a přenesla Jasona ke mně do pokoje. Položila jsem ho doprostřed postele a z polštářů udělala jakési zábrany, aby se neskutálel dolů. Doběhla jsem ještě pro Sophii a položila ji vedle brášky. Ten spokojeně oddechoval.

Popadla jsem deku a opatrně je přikryla.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a pomalu couvala ke dveřím. Sophie nespokojeně začala pofňukávat. Okamžitě jsem se k ní vrátila. Jakmile mě spatřila, uklidnila se a začala se po mě natahovat. Podala jsem jí ruku. Chytila mě za jeden prst a držela se mě. Začaly se jí klížit oči a po chvíli usnula. Opatrně jsem vykroutila prst z její malé pěstičky a natáhla se pro foťák ležící na stolku. Udělala jsem fotku, jak hezky leží vedle sebe.

Poté jsem se potichu vyplížila z místnosti.

Možná je divné  ptát se, ale jak se vám líbila kapitola? Já osobně s ní moc spokojená nejsem, ale zajímal by mě váš názor. Moc děkuji za každý komentář, který mě pokaždé povzbudí a vlije mi do žil novou energii a chuť ke psaní.

Jenom vás chci poprosit, dali byste dohromady 5 komentářů? Zdá se mi, že komentovanost upadá, nevím, čím to je a popravdě mě to mrzí.

Děkuji všem kteří si kapitolu přečetli a především těm, kteří napsali nějaký komentář, třeba jenom smajlíka ♥

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 17. kapitola: