Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 24. kapitola

26.06.2010 (08:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4998×

Postavila jsem se naproti Kate a čekala, co se bude dít dál. Kate se usmála a kývla na Edwarda, který byl okamžitě u ní. A to má být jako co?

24. kapitola

Edward se postavil mezi mě a Kate. Trošku podezíravě jsem sledovala jejich počínání. Edward se na mě povzbudivě usmál a natáhl ke Kate svou ruku. Což jsem taky nechápala.

„Bello,“ oslovila mě Kate a já vyčkávavě nadzdvihla obočí. Usmála se. „Takže. Pokusíš se roztáhnout svůj štít okolo Edwarda, aby na něj nepůsobil můj dar.“

Aha, tak to by mě nenapadlo! To mám natahovat svůj štít jako nějakou žvýkačku? No to bude opravdu snadné!

„Hm. A jak mám ten štít roztáhnout?“ zeptala jsem se jí. Kate našpulila pusu a přivřela oči. Potom natáhla ruku k Edwardovi a lehoučce se ho dotkla. V tu ránu Edward trošku nadskočil a jeho oční víčka se zachvěla. Vytřeštila jsem na ni oči a v hrudi se mi začínalo ozývat vrčení.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla jsem, když se ho znovu dotkla. Vyděšeně jsem pozorovala její počínání, ale ona se jen usmívala. V tu chvíli jsem zapochybovala, jestli je duševně zdravá. Všichni jenom nečinně přihlíželi a já jsem dostala hrozný vztek. A nejenom na Kate, ale i na sebe, protože jsem ho neochránila. Věděla jsem, že to nedělá schválně, ale jen abych se vzpamatovala a začala jednat.

Polkla jsem veškeré nadávky, které jsem měla na jazyku a zavřela soustředěně oči. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nerozptýlit všemi těmi vůněmi. Věděla jsem, že vztek je někdy nejlepší obrana, alespoň psychická. Vyhnala jsem z hlavy vše, kromě nenávisti a potřeby chránit.

Najednou jsem ucítila v hlavě tlak a veškerou svou silou jsem se tu neviditelnou gumu snažila roztáhnout. Ale čím víc jsem se snažila svůj štít roztáhnout, tím míň jsem měla sílu dál pokračovat.

Cítila jsem, jak ten neviditelný plášť se rozprostírá okolo Edwarda. Trošku se mi podlomily kolena, ale já dál se snažila Edwarda zaštítit. Byla jsem už na pokraji svých sil, když jsem uslyšela užasle výdechy. Otevřela jsem oči, a když jsem spatřila jejich ohromené pohledy, tlak zmizel a já vyčerpaně klesla k zemi.

Otevřela jsem oči a všimla jsem si, že se nade mnou sklání osm upírů.

„Bello?“ oslovil mě jeden z nich a já zaostřila své oči na Carlisle. „Jak se cítíš?“

„Jako kdyby někdo ze mě vycucl veškerou energii,“ přiznala jsem a znovu zavřela oči. „Existuje upír sající místo krve energii?“ zamumlala jsem a jejich smích mě ukolébal ke spánku.

Trénink pokračoval celý týden a podle ostatních jsem den ode dne lepší. Aspoň v něčem. Vše probíhalo v klidu, ale z Tanyi jsem měla divný pocit. Zatím se chovala, jako kdyby tady vůbec nebyla, ale když se naše pohledy střetly, velmi zvláštně se na mě usmála. Trošku mně tím jejím úsměvem připomínala Jane. Brrr...

Však ten její úsměv taky brzy zmizí, až si s Edwardem promluvím. Ne, že bych mu o ní řekla, ale velmi jsem přemýšlela. Navíc jsem měla čas si s Christianem popovídat. Neřekla jsem mu sice o Edwardových a mých citech, ale čím víc jsem s ním byla, tím víc jsem si byla jistá, jaký cit k němu chovám. Christian je pro mě něco víc jak nejlepší přítel, protože tu pro mě byl vždy. Je to má rodina. Je pro mě více nežli bratr a nedovedu si bez něj život představit. Ale zase se mi nezdá představa, že by mezi námi bylo víc, než je teď. Christiana miluju jiným způsobem než Edwarda.

Chtěla jsem se prvně o tom s Edwardem promluvit, ale za ten týden nebyla ani jediná možnost, kdy bychom si spolu mohli popovídat o samotě. Můj výběr byl jasný, stejně jako dnešní sluneční den.

Rozběhla jsem se po tmavém lese a utíkala jsem zpátky k domu. Byla jsem rozhodnutá, že teď je vhodná chvíle, kdy Edwardovi sdělím své rozhodnutí... Teda hlavně to, že ho miluju. Doufám, že když k němu doběhnu, nebudu funět jako prase. To by bylo po romantice.

V hlavě se mi utvořil nápad, že kdybych byla v domě sama, osvítila bych Edwardův pokoj pouze rudými svíčkami a uprostřed by byla malá fontánka s tekoucí krví, aby byl pokoj prosycen tou lahodnou vůní... Hm... tak to by asi nevyšlo.

Ušklíbla jsem se nad mými myšlenkami a přeskočila středně velký šutr, který ležel v mé cestě. Všechny zvířata se rychle schovala, když ucítila můj pach. Byla jsem pro ně – stejně jako každý upír – predátor. Ale přece jen jsem poloviční predátor ne? Tak proč ta zvěř přede mnou zdrhá, když jsem už plná? Ach jo... ani psa si nebudu moct nikdy koupit, a to jsem ho vždy chtěla. Jedině tak upířího psa... Jde vůbec přeměnit zvíře na upíra? Budu se muset potom optat Carlislea.

Zatřásla jsem hlavou. Za chvíli sdělím Edwardovi, že ho miluju a já tady uvažuju nad zvířaty. Ach jo... To budou asi nervy.

Pár metrů přede mnou jsem něco zaslechla a já automaticky zpomalila a nakonec zastavila úplně.

„To jsem já!“ uslyšela jsem a můj plán se rozplynul. Proč kruci zrovna teď?! Christian vylezl zpoza stromu a se zdviženými pažemi se tvářil neutrálně. Možná trošku tragicky.

„Co ty tu?“ zeptala jsem se ho a založila jsem si paže na prsou.

Pokrčil rameny a koukl se někam za mě. Nozdry se mi rozšířily, když jsem nasála ten pach.  Rychle jsem se otočila, ale neviděla jsem nic, protože po velké ráně do hlavy jsem se skácela k zemi.

Pohled Christiana

Procházel jsem se po lese, jako tělo bez duše. Nevnímal jsem okolí a jenom sledoval své nohy.

Najednou mě někdo přimáčkl ke kmeni stromu.

„Mám pro tebe novinku, kterou bys měl vědět,“ usmívala se na mě Tanya. Nadzdvihl jsem očekávaně jedno obočí. Její úsměv se ještě více rozšířil. „Až si mě vyslechneš, mám pro tebe ještě docela dobrou nabídku, která se v tvém případě neodmítá.“

„Dobře, tak mluv,“ pobídl jsem jí, protože jsem byl zvědavý.

„Hm. Takže to řeknu narovinu. Máš docela užitečný dar a ostatní ti o něm nechtějí říct. Lépe řečeno – Edward s Eleazarem...“

„Dar?“ přerušil jsem ji překvapeně. Já a dar? Tak to je vtip dne. Kdybych měl dar, tak bych o tom snad věděl, ne?

„Jo, jo dar. A nepřerušuj mě!“ napomenula mě a dloubla mě prstem do hrudi. Zamračil jsem se na ni. „Takže... prostě jsem čirou náhodou zaslechla Edwarda s Eleazarem, jak se o tobě baví. Eleazar o tvém daru chtěl říct, ale Edward mu to rozmluvil, protože se bál, že bys ho asi špatně použil,“ zakoulela očima, „nebo co. Můžeš prý vymazat člověku i upírovi paměť, dobrý co? Fakt super a teď si vezmi ty možnosti...“

„Počkej, počkej,“ přerušil jsem ji a zdvihl ruce v obranném gestu. „Chceš říct, že mohu komukoliv vymazat paměť a nikdo mi o tom neřekl? A víš jistě, že mluvili o mně a ne o nějakém jiném upírovi?“

Vzdychla. „Jo, vím to na 100%,“ ujistila mě.

Přivřel jsem oči do úzkých štěrbin. „A proč mi to říkáš, když jsem se to neměl dozvědět, hm?“

Ušklíbla se. „Podle mého bys to měl vědět. Ale netvrdím, že nemám určitý plán. Plán, který by tě měl zajímat. Nechávala jsem si to pro sebe celý týden a teď je pravý čas tento malý plánek uskutečnit.“

„Jaký plán?“ Nijak se mi její zákeřný úsměv nelíbil. To jak o ní Bella mluvila, jsem poznal, že ji nemá vůbec ráda.

„Miluješ Bellu a chceš s ní navždy být?“ mluvila, jako kdyby recitovala ohranou básničku, která jí nebaví. Co je to za pitomou otázku?! Jasně, že ji miluju a chci s ní být.

Rázně jsem přikývl a čekal, co z ní dál vyleze. Nadzdvihla jedno tenké obočí.

„A myslíš si snad, že ti jen tak padne k nohám a bude ti vyznávat lásku, když miluje Edwarda?“ Zamračil jsem se a měl hroznou chuť toho blbce zabít. Ne, Bella s ním být nesmí!

„A jak víš, že ho miluje?“

„Toho by si všiml i slepý,“ zakoulela očima a řekla to tak, že se divím, že jí z pusy netekl jed. Já si toho také všiml, ale stále doufám, že mě miluje víc. Nebo že mě alespoň miluje.

„Tak co navrhuješ?“ vzdychl jsem rezignovaně. Usmála se a její zlaté oči zazářily.

„Věděla jsem, že budeš chtít jednat,“ vypískla radostí. „Takže tady kousek, jak začíná lesní cesta, je zaparkované mé auto a Bella je teď na druhé straně lesa a úplně sama.“

„Neuneseme ji, že ne?“ vykulil jsem na ni zděšeně oči. To by mi Bella nikdy neodpustila. Zavrčela.

„Jo, je to součást plánu. Jsi snad srab? Prostě ji odvezeme na jedno opuštěné místo a vymažeš jí vzpomínky na Edwarda. No a trádá… je tvoje.“ Zatleskala si, jak to suprově vymyslela. Ona je snad cvok.

„Má to ale pár háčků,“ informoval jsem ji.

„Jakých?“ zamračila se.

„Například… Za prvé ten svůj dar neumím používat a může se stát, že jí vymažu paměť celou a za druhé ji budou ostatní hledat.“

„S tím prvním háčkem si poradíme a ten druhý nebude problém… Aspoň myslím,“ zamračila se. Ach jo… tak to bude zajímavé.

„Ale pořád mi nedochází, proč to chceš udělat. To toho… Edwarda taky miluješ?“ optal jsem se jí a trošku se při té představě ušklíbl. Nechápal jsem, co na něm všechny dívky vidí. Teda hlavně Bella. Klidně ať si má ten milovník sto žen, ale Bellu ať nechá na pokoji. Bella totiž není jako ostatní ženy (upírky).

„Samozřejmě, že ho miluju,“ řekla dotčeně. „Proč bych jinak chtěla, ať Bella z jeho života zmizí?! Nebudu přece jen tak nečinně přihlížet, až se budou procházet ruku v ruce, nebo až se budou před námi objímat a líbat! No to by byl vrchol! Anebo až budu muset sedět na jejich svatbě!“ vykřikla zděšeně a otřásla se nad svými představami. Také jsem se otřásl. To bych si raději vypíchl oči, než bych tohle měl vidět. Zatřásl jsem hlavou a se zavřenýma očima jsem vzdychl:

„Dobře a kdy má být uskutečněn ten únos?“ zeptal jsem se jí a při posledním slově jsem se zašklebil. Její oči zaplály a po tváři se jí roztáhl obrovský úsměv.

„Okamžitě. Ty teď půjdeš najít Bellu a upoutáš její pozornost. Já se postarám o zbytek.“

Hm… raději se jí nebudu ptát, co ten zbytek obnáší.

Souhlasně jsem přikývl a v duchu se bičoval, protože jsem měl pocit, že to dobře nedopadne. Ale zase je tu ta možnost, že bychom s Bellou byli spolu a byli bychom šťastní.

Povzdechl jsem si a rozběhl se za Bellou. Moc dobře jsem poznal, když jsem se k ní blížil, protože na to její aroma se nedá jen tak zapomenout. Když jsem ji uviděl poprvé jako novorozený upír, voněla mi skoro stejně jako normální člověk. Avšak jsem po nedlouhém čase rozeznával její pach od lidí. Přece jen voní z poloviny jako upír.

Byl jsem od ní asi deset metrů, a tak jsem raději zastavil. Za necelou sekundu Bella následovala mého příkladu.

„To jsem já!“ zavolal jsem na ni a vyšel zpoza stromu, za kterým jsem stál. Měl jsem ruce vzhůru, jako že se vzdávám, kdyby si mě náhodou s někým spletla a zaútočila na mě. Na její tváři se objevil otrávený výraz, což mě trošku šokovalo.

„Co ty tu?“ zeptala se mě, když jsem stál metr od ní, a založila si paže na prsou. Nevěděl jsem, co jí na to říct a tak jsem jen pokrčil rameny.

V rychlosti blesku se za Bellou objevila Tanya, která se usmívala jako měsíček na hnoji. Nevšiml jsem si, co má v ruce, dokaď se Bella neotočila a Tanya ji nepraštila tlustou větví do hlavy.

„Hej!“ zaprotestoval jsem a dřív než Bella stačila dopadnout na zem, jsem ji zachytil. „Pro Kristovy rány, proč jsi to udělala?!“ křikl jsem na ni. Bella ležela v mém náručí a já se bál, jestli jí náhodou nějak zle neublížila.

Tanya se spokojeně usmívala a koukala na bezvladné Bellino tělo.

„Bude v pohodě,“ klidnila mě a tlačila někam dopředu. V pohodě, jasně! Měl jsem strašnou chuť ji někam připoutat a Bellu odnést za Carlislem. Avšak představa, že by se Edward zas okolo ní motal, tento plán odehnal. S povzdechem jsem utíkal po boku Tanyi směrem k lesní cestě, na které stálo červené Ferrari. Fíha... pěkné autíčko.

Tanya si sedla na místo řidiče a já si sedl s Bellou dozadu. Tanya uháněla po silnici a já při pohledu na Bellinu bledou tvář uvažoval, jestli jednám správně.

Snad se kapitola líbila a zanecháte mi komentář. Další kapitolu přepíšu v pátek do pc a o víkendu vám ji sem dám.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 24. kapitola: