Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 20. kapitola

26.05.2010 (19:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6136×

20. kapitola

„Emmette!“ zařvala na něj Alice a já na něj jen šokovaně zírala. Takže Edward má milenku? No jasně, že jo! Přece nebyl celou svou existenci sám. Tak proč tedy s ním tady není, hm?

„Zabiju tě!“ špitl Edward k Emmovi a najednou vypadal rozpačitě. „Tak to není...,“ začal mi vysvětlovat, ale já ho utnula:

„Mně je to jedno s kým spíš, Edwarde.“ Usmála jsem se na něj sladce, ale v hlavě jsem ho vraždila. Mám asi nějak porouchané myšlení, měla bych se jít reklamovat. Proč mi vadí, že má Edward, ehm... milenku. Nebo snad milenky? Začal ve mně bublat vztek a celá rodina na mě zírala. Hlavně Jazz mě zvláštně pozoroval. Kruci!

Zamračila jsem se na Jaspera a dala mu tím na jevo, že jestli cekne, tak je mrtvej!

„Budete celou dobu jenom na mě zírat?“ zeptala jsem se jich, protože se nikdo neměl k tomu, aby ode mě odvrátil zrak. Copak jsem nějaká cirkusová atrakce?

„Jsi kočka, Bello, tak se nediv, že na tebe všichni hledí,“ zasmál se Emmett a od Rosalie schytal facku. Potom se naše královna krásy otočila na podpatku a zmizela venku.

„Skvělý,“ zamumlala jsem tiše a na Emma se zamračila. Ten jen pokrčil rameny a odběhl pryč stejným směrem, jako bloncka. Nezničte les!!!

„Udělala jsem ti něco k jídlu, Bello. Určitě musíš mít hlad,“ řekla s úsměvem Esme a na její slova můj žaludek nahlas souhlasil.

„Jako vlk,“ přikývla jsem a s nadšeným úsměvem jsem s ní vběhla do kuchyně. Ostatní zůstali v obýváku. Když jsem běžela okolo Edwarda, zaskočil mě jeho bolestný úšklebek. Co jsem mu zase provedla?! zeptala jsem se sama sebe, když jsem seděla u stolu a čekala na tu lahůdku, kterou mi Esme nandávala na talíř. Vajíčka, mňam!

„Děkuji,“ poděkovala jsem jí s vroucným úsměvem, který mi samozřejmě oplatila a byla pryč. „Jestli chcete, tak máte smůlu, protože to nádherně voní a nenechám vám ani kousíček,“ zařvala jsem s úsměvem a dala se do jídla. Z obýváku se ozval tichý smích. Vím, že i kdybych šeptala, tak mě uslyší, ale žila jsem dloho mezi lidmi. Ale napadla mě jedna věc, kterou bych chtěla otestovat. Kdo se hlásí jako pokusný králíček?

Snídani jsem měla celou v sobě do deseti minut a já si spokojeně pohladila bříško. Byla jsem plná. Najednou začala hrát tichá krásná hudba. Někdo hrál na klavír a musím přiznat, že opravdu božsky. Asi tak půl minuty jsem ještě seděla a s přivřenýma víčkama jsem poslouchala tu líbeznou hudbu. Ale potom mě nakonec přemohla zvědavost a já se šla do obýváku podívat, kdo tak krásně hraje.

Christian se bavil o něčem s Carlislem a Alice si prohlížela s Esme nějaké katalogy, zatímco Jazz svou lásku zbožně pozoroval. Podívala jsem se přes celou halu a spatřila toho nadaného hudebníka.

Ušklíbla jsem se. Edward. Kdo jiný. Ani jsem si to neuvědomila a stála jsem vedle něj. Uchváceně jsem pozorovala, jak mu ladně běhají dlouhé prsty po klávesách a vytváří tu nádhernou symfonii. Edwardovy prsty na malý okamžik ztuhly a potom znovu začal hrát.

„Líbí?“ zeptal se mě tiše.

Nepřítomně jsem přikývla a podívala se do jeho zlatých očí. Začala jsem se v nich topit a to jsem nesnášela. Když jsem byla uvězněná v jeho pohledu, byla bych schopna udělat cokoliv, o co by mě požádal. Prevít jeden!

S námahou jsem se koukla vedle na stěnu, kde byl pověšen středně velký obraz s namalovanou krajinou. Opravdu krásné dílo. A ani bych se nedivila, kdyby mi právě sdělil, že to namaloval.

„Ujde to,“ řekla jsem s nezájmem a otočila se k němu zády. Tiše si povzdychl a já s očima na podlaze jsem se loudala k pohovce, kde jsem si sedla. Edward hrát nepřestal a mě to moc těšilo. Byla jsem do těch tónů tak zažraná, že jsem si ani nevšimla, že si ke mně přisedl Jasper.

„Proč?“ zeptal se mě tiše. Nechápavě jsem k němu zvedla hlavu a podívala se do jeho očí, které byly o něco tmavší než Edwardovy. Tak nějak jsem tušila, na co se ptá, ale v jistých věcech je lepší hrát blbou.

„Nevím, o čem mluvíš,“ špitla jsem stejně tiše. Věděla jsem, že nás stejně můžou všichni slyšet. Doufám, že nemá v plánu tady rozebírat mé zblázněné city! Byl bys mrtvý muž, Jaspere!

Přivřel oči a zadíval se na mě tak, že jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku. Hele, já tam mám jenom vajíčka, tak tam nečum!

Vzdychla jsem a koukla se vedle na Alici, která stále zírala do toho blbého časáku. Dobře, tak si s ním prohodím pár slov o udržení tajemství. Ale asi tak o pár kilometrů dál, aby to tajemství opravdu bylo. A možná mu nechám nainstalovat do mozku nějaký odpuzovač čtenářů myšlenek. Jo to půjde. To bude opravdu bezva!

„Mohl bys mě prosím, Jaspere, odvést ke mně domů? Zřejmě asi teď u vás chvíli budeme, když budu s vámi cvičit ten štít a ráda bych si vzala sebou nějaké to oblečení a pár dalších věcí,“ poprosila jsem ho normální hlasitostí. Všichni teď na nás zírali a i Edward přestal hrát. Raději jsem se na něj ani nepodívala. Bála jsem se, že vše pochopil a že je pozdě. Že si vše už přečetl u Jaspera v mysli.

Jen přikývl a vstal.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se Chris a udělal krok ke mně. Asi se tady moc necítil dobře a chtěl být od tud pryč – alespoň na chvíli. Ale já ho teď sebou vzít nemohla.

„Ne ,Chrisi, to je dobré. Stejně nemáš auto...“

„Jasper taky ne,“ podotkl suše Edward. Ani jsem se na něj nekoukla.

„Tak si půjčíme od někoho jiného, ne? Já řídit nesmím a vy máte o zábavu postaráno a Jasper se tady nudí, že je to tak?“ Nadzdvihla jsem obočí a významně mu hleděla do očí.

„Jo,“ přitakal tiše a zdrhl do garáže. Zrádče!

Vzdychla jsem a raději utekla za ním. To jim nestačí, že řeknu, že jedu s Jasperem pro věci? To musí pořád něco rozebírat, např. že nemá auto? No a? Tak jsme mohli jet na kole, ne?

Jasper seděl už za volantem černého mercedesu a já rychle hupsla na sedadlo spolujezdce. Poslední co jsem slyšela – než jsme odjeli – bylo:

„Od kdy nesmí řídit?“ zeptal se někoho Chris, ale odpověď jsem už neslyšela, protože Jasper už vyjížděl z garáže. Od té doby, co mi ho poldové sebrali! Hajzlové!

Jasper otevíral ústa, že něco řekne, ale já mu rychle dala přes ně dlaň. Vykuleně se na mě podíval. Na chvíli jsem zauvažovala, že by mě do ní kousl, ale rychle jsem tyto myšlenky zahnala. To by si zkusil!

„Ještě ne,“ zastavila jsem jeho slova. „Mohl by nás ještě slyšet,“ špitla jsem tiše. Jako slyšet asi tak ne, ale jeho myšlenky možná ještě ano. A já tentokrát riskovat nebudu.

Když Jasper přikývl, stáhla jsem ruku zpátky do klína. Za pět minut stavěl před mým domem a ani jsem se nepohnula.

„Víš, o čem chci s tebou mluvit?“ zeptala jsem se ho.

Mírně přikývl. „Pro věci jsi asi jet nechtěla, že?“

„Ne. Ale raději si nějaké vezmu, aby to nebylo podezřelé,“ usmála jsem se. Nadzdvihl obočí a čekal, co řeknu. Povzdechla jsem si a zároveň se zamračila. „Ty cítíš, co cítím, že?“ Přikývl a já chtěla pokračovat, ale skočil mi do toho:

„Proč mu neřekneš, že ho máš ráda? Že ho... miluješ?“ zeptal se tiše a propaloval mě svýma zlatýma očima. Vykulila jsem na něj oči.

„Koho? Já přece nikoho... nemiluju! Mám vás všechny ráda, to ano...“ Bože, já jsem se mu přiznala, že mi všichni přirostli k srdci. A jsem v háji! Teď si ze mě buď budou dělat srandu a vysmívat se mi a nebo mě budou objímat a říkat, že mě taky mají rádi. Teď nevím, co je horší představa.

„Vím, co cítíš, takže si nemusíš přede mnou hrát na blbou!“

„Já ale...“ Zapírat a zapírat!

„Žádné ale, Bello! Já to Edwardovi neřeknu, to si musíte vyříkat sami. Hmf... Jste jako malé děti,“ zanaříkal a zavrtěl hlavou. Jak jako malé děti?

„Ani na to nemysli!“ nakázala jsem mu se zdviženým ukazováčkem.

Vzdychl a zaklonil hlavu. S ledovým klidem se mě zeptal: „Proč mu to nechceš říct? Není lepší si vše říct narovinu?“

Je blázen?!

To mám jako přijet k nim domů, vrhnout se Edwardovi okolo krku a říct: Zlato, jsem doma. Á... já ti zapomněla říct, že tě už nějakou dobu miluju a mám tě pořád ve své hlavě. A jestli se jen na tu svou milenku jedním okem podíváš, tak ji roztrhám na cucky! Ou... A ty mě miluješ?

Jasně! Proč mu to neříct, že?! A on se mi potom vysměje! Tudle nudle!!!

„Ne, není! Jaspere, já tě moc žádám... Vím, že jsi pro mě už udělal moc a já ti jsem za to, co jste s Alicí udělali, vděčná, ale prosím... Nic neříkej a ani na to nemysli. Já jsem zmatená... Možná jestli se pořádně vzpamatuju tak ano!“ Jenomže já se nikdy nevzpamatuju z toho poblouznění, takže asi nikdy!

„Jak myslíš. Nic neřeknu. Nechci se do toho montovat,“ vzdychl rezignovaně. Ale když už tady mám rozpoznavače pocitů, jednu věc by mi mohl vysvětlit.

„Děkuji,“ pípla jsem. „Mohla bych se tě ještě na něco zeptat?“

Semknul čelist a přivřel oči. „Nebudu ti říkat, jak je na tom Edward.“

Šokovaně jsem zamrkala. Na to jsem se opravdu nechtěla zeptat. Ale teď jsem dosti kvůli němu zvědavá. Kruci!

„Ne, jde o mě... Víš... Když jsem v blízkosti obou...“

„Edwarda a Christiana?“ zeptal se.

Přikývla jsem a sklopila zrak. Nevěděla jsem, jak se ho na to zeptat. Něco jsem cítila taky k Chrisovi, ale nevěděla jsem co. „Mám je... ráda oba stejně?“ zeptala jsem se ho tiše.

„To bys měla vědět,“ opáčil.

Vzdychla jsem. „Jenže já nevím. Jsem zmatená...“

„Řekl jsem, Bello, že se do toho nebudu plést. Musíš si sama urovnat své pocity.“

Zašklebila jsem se na sebe ve zpětném zrcátku. Tak to mám na práci toho hodně: Přimět své city, aby přestaly blbnout a naučit se ovládat svůj štít, aby na nás neudělali Volturiovi bu-bu-bu. Ach, jo. Neměla jsem život lehčí, když jsem byla člověk? Jo!!!

„Jdi si pro ty věci, já počkám v autě,“ zamumlal Jazz a já v rychlosti vylítla z auta a vešla do domu, kde jsem rychle vyběhla schody do mého pokoje. Vzala jsem si malou cestovní tašku a do ní naházela pár kousků oblečení. Alice si ze mě oblíkací panenku dělat nebude! Když jsem si vzpomněla, co mám na sobě, okamžitě jsem ty šaty stahovala a brala si na sebe obyčejné rifle a modré tričko s dlouhým rukávem. Ona asi chce, abych byla znovu nemocná! Ale je pravda, že mi zima nebyla... Teda u nich doma zima nebyla, tady byla! Od kdy upíři topí?

Zakroutila jsem hlavou a hodila do tašky ještě nějaké věci z koupelny. Z poličky jsem si vzala dvě knihy, kdyby mě náhodou moc otravovali, abych se mohla uzavřít ve své fantazii. Tašku jsem zavřela a utíkala zpátky do auta, kde na mě čekal Jazz. Bez jediného slova vyjel a já se ho ještě tiše zeptala: „Umíš ochránit před Edwardem myšlenky?“

„Alice mě už poučila a docela to funguje,“ zamumlal.

Docela!!! Chtěla jsem začít křičet. On se to nesmí dozvědět! Naštěstí jsem se udržela a jenom přikývla hlavou.

Za pár minut jsme parkovali v jejich garáži a došli jsme do domu. Měla jsem přes rameno přehozenou tašku a stále jsem si říkala: Neymsli na to! Nemysli na to!

Jasper došel k Alici a objal ji. Lehce ji políbil na rty a ta se na něj usmála. Hm... Romantická pohodička. Asi půjdu zvracet a nebo se litovat. Odvrátila jsem od nich zrak a opatrně se koukla na Edwarda, který stále potichu hrál na klavír, ale jeho oči byly směrované na mě. Vypadal frustrovaně. Raději jsem se podívala po celé místnosti, ale Chrise jsem nikde neviděla.

Zamračila jsem se. „Kde je Christian?“ zeptala jsem se. V místnosti byl jenom Edward s Alicí a Esme jsem slyšela v druhé místnosti. Jen tak mimochodem jsem v té místnosti ještě nebyla, takže nevím, co v ní je. Rakve? Ehm, asi ne.

„Carlisle ho vzal na lov,“ prohlásila Alice, zašklebila se na mé nové oblečení, vzala Jaspera za ruku a táhla ho nahoru. Zamračila jsem se a nechala spadnout tašku na zem. Z horního patra se začaly ozývat divné zvuky a já měla nutkáni si zakrýt uši. Edward o něco zesílil hlasitost tónů a já se k němu vydala blíž. Edward celou dobu analyzoval moje kroky, a když jsem k němu došla, o kousíček se posunul a uvolnil mi místo, abych si mohla vedle něho sednout. Na malou chvíli jsem zaváhala, ale potom jsem si vedle něj sedla. Zavřela jsem oči a poslouchala. Cítila jsem jeho pohled na mé tváři, ale nepodívala jsem se na něj. Naše paže se lehce o sebe třely a já měla v hlavě jenom jeho nádhernou vůni a tu rajskou hudbu. Musím něco udělat, nebo se zblázním! Z něho se zblázním!!!

Otevřela jsem oči a sklopila je na své ruce. „Pomůžeš mi s trénováním?“ zeptala jsem se ho tiše a skousla si ret. Ucítila jsem jeho dlaň, jak se dotkla mého ramene. Opatrně jsem se koukla do jeho očí, ve kterých byla něha a... láska? Ne, určitě si to namlouvám!

Zdvihla jsem se a udělala dva kroky k proskleným dveřím.

Otočila jsem se na něj a váhavě se ho zeptala: „Jdeš?“

Přikývl a byl hned u mě. Předvedl svůj pokřivený úsměv a já jen omámeně zamrkala. Hele! Nech toho, nebo ti naservíruju zkaženou krev nemocného králíka! To tě potom přejde mě omamovat!!!

Snad se kapitola alespoň trošku líbila a Tanya a zbytek "rodinky" dorazí v další kapitole.

Moc mě potěšily vaše komentáře a moc za ně děkuju. Jestli jich bude alespoň přibližně tolik, mohla by být další kapitola ve středu. Jo a návrh - Chris + Tanya - Kde to berete?

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotkni se mě a já tě zabiju! - 20. kapitola: