Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doteky smrti 3.kapitola

21.10.2010 (09:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1468×

3. kapitola - Volterro, přicházím na scénu!

„Podívej se na své ruce!“ přikázal Roberto. „Co vidíš?“

„Deset prstů?“ zkusila jsem, protože to bylo opravdu to jediné, co jsem viděla. Jenže Robertovi to jako správná odpověď zřejmě nestačilo. Bylo poznat, že se silou vůle pokouší zůstat klidný.

„Opravdu nevidíš nic jiného? Třeba nějakou síť nebo vrstvu energie. Cokoliv jiného než prsty, nehty a kůži!“ zkoušel to dál, nejspíš už dokonale otrávený.

„Ne, opravdu nic jiného nevidím,“ zavrtěla jsem hlavou a zamračila se na něj. Už se mě tady vyptává hodinu, ale bez sebemenšího výsledku.

Znova jsem se ponořila do toku myšlenek, který mi Roberto tak hrubě přerušil. Vymýšlela jsem nějakou pořádnou bojovou taktiku a moc se mi to nedařilo. Kdyby šlo o někoho jiného než o Felixe, nebyl by to nejmenší problém, ale takhle? S tou pochodující horou svalů se prostě nedá soupeřit. Rozběhnu se plnou rychlostí, prudce do něj vrazím co největší silou a jediný výsledek je ten, že se můžu za Felixova hlasitého řehotu odškrabovat z protější zdi. Tak, tolik k mému bojovému umění. Musela jsem si ale s nápadem pohnout, protože trénink začíná už za chviličku.

Právě když jsem vyměnila levou ruku za pravou, abych vypadala, že se opravdu snažím, se bouřkové mraky za oknem rozestoupily a zaplavily zem zlatou září poledního slunce. Tato scenérie trvala jen několik málo vteřin, ale jak se opět potemnělo venku, rozsvítilo se v mé hlavě. Dostala jsem nápad… No ano! To je přesně to, co potřebuju! Ó děkuji, nebesa, děkuji i tobě, prozřetelnosti.

Na mé tváři se na okamžik roztáhl připitomnělý úsměv, po kterém následovala Robertova nejoblíbenější otázka: „Už něco vidíš?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se opět tvářit vážně a intelektuálně na výši, což za daných okolností nebylo nic snadného. Byla jsem vzrušená představou, jak Felixe konečně dostanu na lopatky, tedy za předpokladu, že můj nový plán neztroskotá jako všechny předcházející.

„To jsi opravdu tak tupá nebo se mi to jenom zdá?“ zavrčel Roberto vztekle a na chvíli skutečně vypadal, že je odhodlaný se na mě vrhnout. Naštěstí si to však rozmyslel. Naštěstí pro něj, samozřejmě.

„Podle sebe soudím tebe,“ nadhodila jsem a raději se vypařila dřív, než mě mohl rozcupovat na kousky. Spíše bych měla říct „než se mě mohl pokusit rozcupovat na kousky“, protože bych ho jistě porazila levou zadní. Kdyby nestačila síla, byl tady ještě můj dar. Raději jsem mu však říkala talent, protože pro mě to žádný dar nebyl, spíše prokletí a pořádná komplikace.

Neslyšně jsem proklouzla do svého pokoje. Nějak jsem si na tu malou a absolutně neútulnou místnůstku zvykla. Bylo to jediné soukromí, které jsem tady na hradě měla.

Přešla jsem k otevřenému oknu a zamyšleně se dívala na postavy pobíhající po nádvoří. Všichni měli určitý cíl, nikdo nebloumal jen tak po okolí. Když tady upír spěchá, je rozhodně míň nápadný, než kdyby stál někde v rožku a jen tak pozoroval dění. Proto jsem byla nejraději ve své komůrce, kde jsem si mohla lelkovat, jak se mi zachtělo, a nikdo se na mě nedíval.

Už jsem měla ostatně dost času si tady zvyknout. Týden stíhal týden, pomalu se vlévaly do měsíců. Byla jsem tady už půl roku. Do rutiny jsem zapadala pomalu, podle nevraživých pohledů některých jedinců pomaleji, než je zvykem. Stihla jsem si udělat přátele i nepřátele, ale nebylo jich moc, většina upírů mě ignorovala. Nebyla jsem žádná extra třída, jednoduše jsem nebyla členkou gardy. Skóre jsem ale měla dobré, protože někteří dřeli dokonce celá staletí, aby se dostali na mé místo. Hlavně těm jsem moc nevoněla.

Nejvíc ze všech mě nenáviděl Roberto. Jasně jsem mu dala najevo, co si o něm myslím, a on se mě snažil ponížit, kdykoliv k tomu měl možnost. Vsadím se, že se snížil i k tomu, aby všem na potkání vykládal, jak jsem neschopná. On ale také nebyl zrovna dobrý učitel. Často jsem si pohrávala s myšlenkou, že si ten svůj talent na talenty vymyslel. Kdyby to však byla pravda, Aro by to věděl z jeho myšlenek, takže to stále bylo jenom moje zbožné přání. Ale stejně je to neschopný blbec. Trochu jsem se na něj poptala – hlavně Felixe – a zjistila jsem, že jen malé procento upírů naučil svůj dar ovládat nebo rozvíjet.

Felix byl jeho pravý opak. Byla to veselá, optimistická hora svalů se smyslem pro humor. Pořád mi sice nakopal zadek, kdykoliv se mu zachtělo, ale jak sám říkal, díky bojovým taktikám, které chrlil můj mozek jednu za druhou – a jednu nejneuskutečnitelnější než druhou - už to není tak snadné jako dřív.

Jedna z jeho oblíbených zábav byla pomlouvání Roberta, protože o Felixovi prohlašoval, že nemá absolutně žádný talent. V tom jsem s ním musela nesouhlasit, protože taková síla rozhodně nebyla normální, že. Ale alespoň jsme měli o čem diskutovat.

Snažila jsem se spřátelit také s Nicol, moc mi to však nevyšlo. Naprosto mě ignorovala. Felix mi poradil, že je to absolutní ztráta času, protože Nicol je jen vygumovaný poskok provázející nováčky, já jsem mu však oponovala. V té holce je něco víc, ať si říká, co chce. Jen to musí vyplout na povrch.

Několikrát se mi podařilo potkat Jane a Aleca. Ty pohledy, co po mě vrhli, říkaly jasně: „Drž se dál, nebo z tebe zbude jen hromádka prachu!“ Původně jsem měla v úmyslu se jim za vše omluvit, ale raději jsem se je ani nepokoušela oslovit. Nechápala jsem to. Já jsem přece nenesla odpovědnost za to, co se stalo tehdy v sále. To Aro chtěl ukázku mých schopní a jako obětního beránka vybral Aleca. Jenže vyčítat něco všemocnému Arovi zřejmě nebylo v kurzu.

Odvrátila jsem se od dění venku a podívala se na nástěnné hodiny, které mi dal Felix. Prý proto, abych se konečně naučila chodit včas, což se mi však nedařilo ani teď. Už se pomalu stávalo pravidlem, že jsem vždycky přišla minimálně o deset minut později.

Ale ne, na trénink přijdu zase pozdě! A zrovna když jsem se tak těšila! Tomu se říká zákon schválnosti.

Vyletěla jsem ze dveří jak vystřelená kulka a do půl minuty jsem byla na druhé straně hradu, v Aréně.

„Ale, podívejme se, kdo byl tak šlechetný a poctil nás svou návštěvou. Jdeš ale nějak brzo, mládě, měla jsi tu být teprve před pěti minutami,“ zahalekal Felix, když jsem prudce rozrazila dveře. Všichni se na mě podívali, což – jak jsem zjistila – se také stávalo pravidlem. Zavrčela jsem na něj. Věděl, jak nesnáším být středem pozornosti.

„Poslušně hlásím, mistře, jsem zde,“ oznámila jsem mu, stoupla si do pozoru a zasalutovala jako správný voják.

„To je dobře, už jsem dlouho nikomu nenakopal zadek,“ zachechtal se a s ďábelskými ohníčky v rudých očích si promnul ruce.

„Abych ho náhodou dneska nenakopala já tobě,“ odpověděla jsem se sladkým úsměvem. Tentokrát jsem si byla více než jistá svou novou strategií a těšila jsem se, jak ji konečně vyzkouším. V mé hlavě se zdála celkem jednoduchá a nemohla jsem pochopit, proč mě nenapadla už dávno. No jo, ta upíří inteligence někdy úplně vytlačí selský rozum.

Felix se postavil do své obvyklé bojové pozice a nasadil výhružný pohled. Měl to marné, dřív mi tím možná strach nahnal, ale už jsem se ho nebála. Z hrudi se mu vydralo zlověstné zavrčení a vrhl se po mně. Teď, nebo nikdy! Jakmile byl necelé dva metry přede mnou, rychle jsem se skrčila a proklouzla mu mezi nohama. Díky mému manévru ztratil rovnováhu a než se stačil vzpamatovat a uvědomit si, že už nejsem před ním ale za ním, vyskočila jsem, prudce se odrazila na rukou a nohama ho pořádně nakopla do vystrčeného pozadí. Neodletěl sice přes celou místnost a nerozmázl se na stěně, jak jsem si to vysnila ve své hlavě, ale hodil alespoň pořádného placáka až to zaduněla a celá místnost se otřásla. Všichni se zastavili uprostřed pohybu a překvapeně si mého ležícího soupeře prohlíželi.

Musela jsem si strčit pěst po pusy, abych se nezačala smát nahlas. Většina přítomných měla stejný problém jako já, hlavně když spatřili Felixův výraz. Dvakrát otevřel a zase zavřel pusu jako kapr na suchu a stále ležel natažený na zemi. Zjevně nechápal, jak se mohl tak rychle dostat z vertikální do horizontální polohy. Jen doufám, že jsem ho moc netraumatizovala.

Pomalu, doslova šnečí rychlostí se zvedl ze země, otočil se a upřel na mě zvláštní pohled. Smích mě okamžitě přešel, protože takhle jsem ho neznala. Vždycky měl pusu od ucha k uchu, nebo ten svůj výhružný bojový výraz. Instinktivně jsem se přikrčila připravená bránit se případnému útoku. Jak jsem si stačila všimnout, i ostatní raději pokračovali v započaté činnosti a po Felixovi házel už jen kradmé pohledy.

A skutečně se na mě vrhl. Jenže místo toho, abych odletěla na druhou stranu místnosti a probourala zeď – to už se tady taky párkrát stalo, ale naštěstí ne mě – jak jsem čekala, zvedl mou malou osůbku ze země a několikrát se s ní zatočil.

„Tys to dokázala!“ smál se a pohazoval si se mnou jako s hadrovou panenkou.

„Jasně, já vím,“ zasípěla jsem. Kdybych byla člověk, rozmačkal by mě na kaši.

„Nechápeš to, že?“ sjel mě káravým pohledem, když mě konečně postavil na zem.

Co jsem zase udělala? „Nevím, co nemám chápat,“ zamračila jsem se na něj. „Prostě jsem konečně nakopala zadek já tobě a podle určitých zvyklostí bys to neměl být ty, kdo oslavuje.“

Chvilku to vypadalo, že se složí v novém záchvatu smíchu, nakonec si to ale nejspíš rozmyslel, protože mě popadl za zápěstí a odváděl pryč z Arény. Nechápavě jsem se na něj dívala. Kam mě to tak táhne, přemítala jsem, že mi div ruku neutrhne? Takové podivné chování jsem u něj ještě nikdy nezažila.

Odpověď jsem dostala přesně o deset vteřin později, kdy smykem zastavil před Arovou pracovnou, až se koberec odhrnul k protější stěně. Dvakrát rychle klepl na dveře, nečekal na vyzvání a vpadl dovnitř jako velká voda. Doslova mě odhodil do křesla před stolem – do toho, ve kterém jsem seděla před půl rokem – a svou ruku strčil značně vyjevenému Arovi přímo pod nos. Musela jsem se usmát, protože to chvilku vypadalo, že se mu chystá dát pěstí.

Jakmile Aro našel ztracenou rovnováhu, opatrně se dotkl Felixovy ruky a za chvíli se mu na tváři objevil zjevně potěšený úsměv. Připadala jsem si jako totální pitomec, protože jsem jako jediná nevěděla, o co tu vlastně běží. A jak to vypadalo, nejspíš mě do toho ani neplánovali zasvětit. Vrcholem bylo, když na mě Felix povzbudivě mrkl a beze slova vystřelil z místnosti stejnou rychlostí, jako sem vletěl.

Aro se na mě zadíval přes spojené prsty. „Nejspíš si neuvědomuješ, co se tady vlastně děje.“

Přikývla jsem. Skutečně jsem byla mimo dění.

„Jak jistě víš,“ vstal a začal přecházet po místnosti, „Felix je jeden z nejpřednějších členů gardy.“

Opět jsem přikývla. Tohle rozhodně nebylo žádné tajemství, hlavně když mi to předhazoval skoro při každém setkání.

„Je to také nejsilnější upír, jakého jsem kdy potkal.“

Zase jsem přikývla, měla jsem tu čest to okusit na vlastní kůži, a rozhodně ne jen jednou. Nějak se mi ale nelíbilo, kam rozhovor směřuje. Bylo snad špatně, že jsem Felixe porazila? Chystá se mě Aro vykopnout? Proč by se ale oba tak pochechtávali? Raději jsem se znova soustředila na Arův monolog.

„A ty jsi ho teď,“ odkašlal si, aby zamaskoval smích, „velmi vynalézavým způsobem dostala na lopatky. Jistě tušíš, co to znamená.“

Až teď mi došlo. To vůbec není špatně, právě naopak! Tím, že jsem porazila Felixe – byť jen jednou a zákeřně, ale i to se počítá – jsem postoupila o stupínek výš! Dokázala jsem, že si dokážu poradit se silnějším protivníkem i bez použití svého daru! Tentokrát jsem to byla já, komu se na tváři pomalu rozléval úsměv retardovaného jedince.

Aro se krátce zasmál mému výrazu, ale pokračoval ve své řeči. „Slyšel jsem sice od Roberta, že jsi s kontrolou svého daru moc nepostoupila,“ – pche, Roberto mu nejspíš řekl, že jsem naprosto neschopná – „ale to vůbec nevadí. Je mnoho takových, jejichž dar je prostě neovladatelný, já sám se bohužel řadím mezi ně. A protože jsi teď porazila Felixe, což se skutečně podaří jen málokomu, rozhodl jsem se dát ti místo přímo v gardě. Gratuluji.“

„Já… já… děkuju,“ zajíkala jsem se štěstím neschopna ovládnout onen připitomnělý úsměv.

„Nicol ti teď ukáže tvůj nový pokoj a řekne ti co a jak. Už můžeš jít,“ propustil mě a usadil se zpět do své židle.

Jako ve snách jsem vstala a následovala Nicol, která se okamžitě objevila ve dveřích. Nevím, jak to dělá, ale vždycky je tam, kde je jí zrovna potřeba. Vedla mě známou chodbou, takže jsem předpokládala, že jdeme k mému pokoji, ale na schodech zamířila ještě o několik pater výš. Raději nechci vědět, kolik jich ještě je. Vystoupaly jsme až úplně nahoru, do posledního. Vypadalo úplně jinak než všechny chodby, které jsem tady stačila poznat.

Na zemi byl položen lehce prošoupaný tmavě zelený koberec, na stěnách visely náhodně rozmístěné obrazy, tapiserie a svícny, jež dělaly prostor teplým a útulným. Sem tam bylo přisunuto ke stěnám několik křesílek a stolků. Také na nich byly umístěny svícny různých tvarů a velikostí. Po obou stranách chodby bylo zasazeno několik dřevěných dveří, ale byly mnohem zdobenější a mnohem dál od sebe, než v ostatních chodbách. To samo o sobě naznačovalo, že pokoje budou rozhodně větší než ten kumbálek, na který jsem zvyklá. Tak tady žila ta slavná garda. Nejmocnější z mocných, ale stále pod mocnými, jak se jim také někdy říkalo.

Nicol mě dál vedla prostornou chodbou, která se ještě dvakrát zatáčela. Z pokojů se ozývaly různé zvuky od hovoru přes škrábání pera na papír až po šustění stránek a neustálého přecházení. Jednou se dokonce jedny dveře otevřely a z místnosti vešla pro mne naprosto neznámá žena. Na první pohled mi svými úzkými rty, skobovitým nosem a podivně umístěnýma očima připomněla jestřába. Když mě spatřila, na chvíli se zarazila a změřila si mne pohledem, pak ale znova pokračovala v cestě.

Za dalším ohybem se Nicol znenadání zastavila uprostřed chodby a zamířila ke dveřím po mé pravici. Přátelsky se usmála a otevřela je dokořán.

Má první reakce bylo naprosté ohromení. Čekala jsem sice něco rozhodně lepšího a prostornějšího, než mé předchozí ubytování, ale tohle předčilo i mé nejbujnější představy. Místnost byla obrovská, obdélníková a přenádherně vybavená, zařízená především do hnědočervených odstínů. Třemi velkými francouzskými okny s těžkými závěsy sem proudily sluneční paprsky a odrážely se ve velkém zrcadle naproti oknům. U jedné stěny stál psací stůl s pohodlně vypadající polstrovanou židlí, vedle něj prázdná knihovnička, dále tu byly dvě komody, jedna větší a druhá menší. Nesměla jsem zapomenout na další dvoje dřevěné dveře, které vedly do koupelny a šatny. Ale to největší, co dominovalo celému pokoji, byla postel. Skutečně obrovská, s nebesy, umně vyřezávaná. Nevěřícně jsem několikrát za sebou zamrkala, ale nic se nezměnilo, vše zůstávalo na svých místech.

Poděkovala jsem Nicol za doprovod a zavřela dveře, ale jakmile jsem pustila kliku, okamžitě se znovu rozletěly, div že mne neporazily. Na prahu stál – kdo jiný než – Felix.

„Ahoj, mládě!“ zahalekal zvesela. „Vítej v novém domově,“ popřál mi a uvelebil se přímo uprostřed té obrovské postele.

„Díky,“ usmála jsem se na něj. Za normálních okolností by mi vadilo, kdyby se mi někdo by vyvaloval na posteli, ale v jeho případě jsem se rozhodla udělat výjimku. Tuhle nádheru mám přece jenom díky němu.

„Jak se ti tady líbí?“ vyzvídala a rozhlížel se pokoji. „Můj vypadá podobně, jenom je zařízený v jiných barvách, modrý a zelený. Ale rozhodně tam nemám takový pěkný zrcadlo,“ prohlásil, vyskočil z postele a postavil se přímo před něj, upravujíc si rozcuchané vlasy. „Místo toho jsem vyfasoval nějaký knížky, ale musel bych být hodně zoufalý, abych začal číst. Hned bych s tebou měnil,“ povzdech si a dokončil úpravu účesu. Vypadal úplně stejně jako dřív.

Při pohledu na jeho počínání se nešlo nesmát. „Dej si pozor, abych tě nevzala za slovo,“ pohrozila jsem mu žertem. „Já totiž čtu strašně ráda, ale za tu dobu, co jsem tady, jsem ještě neměla tolik příležitostí.“

Felix se otočil a sjel mě skeptickým pohledem. „Rozhodně nevypadáš jako nějaký knihomol,“ prohlásil po důkladné prohlídce. „Spíš bych řekl, že jedinou tvojí oddechovou činností bylo vyšívání nebo háčkování. Jako člověk jsi určitě byla kus a pro samé nápadníky jsi neměla ani na nějaké bohulibé činnosti čas.“

„Kdyby to bylo možné, pane, vaše lichotka by mi jistě vehnala červeň do tváří,“ odpověděla jsem a udělala roztomilé pukrle, jako jsem dělávala, když jsem byla mladší. O hodně mladší.

„Abych se nakonec nezačal červenat já,“ zasmál se Felix a otočil se k odchodu. „Kdybys mě náhodou hledala, bydlím za dalším rožkem, čtvrté dveře vlevo. Klidně mě můžeš navštívit!“ houkl ještě přes rameno a vyšel na chodbu, ani za sebou dveře nezavřel, nezdvořák jeden. Hned jsem to šla napravit a všimla jsem si, že z vnitřní strany je klíč. To se bude hodit, pokud nebudu chtít, aby mi tady lítal, jak sem mu zachce. Sice pochybuji, že by ho zamčené dveře zastavily, bude to spíše jen jako gesto.

Když jsem znova osaměla, rozhodla jsem se prošmejdit všechny zásuvky ve stole a obě dvě komody. Všechno bylo prázdné, nikde ani smítko. Já jsem však neměla v úmyslu to tak nechávat a proto jsem si skočila do starého kumbálku pro své věci. Ty dva pokoje se rozhodně nedaly srovnávat. Stačila mi jen jedna cesta, abych přenesla všechen svůj skrovný majetek a bez ladu a skladu ho naházela do jedné komody. Však ono se to časem nějak vytřídí.

Když jsem byla se stěhováním i úklidem hotová, konečně jsem si mohla plně uvědomit všechno, co se za dnešek stalo. Nový domov. Nové místo. Nové možnosti. Dál než sem se už povýšit nedalo a trvalo mi to jen půl roku, zanedbatelných šest měsíců. Mohla jsem na sebe být právem hrdá a poplácat se po rameni. Ale přestože jsem byla šťastná a úsměv z mé tváře ne a ne zmizet, stále jsem měla pocit, že mi ke štěstí něco chybí, něco moc důležitého. A přesně jsem věděla co. Felix byl můj jediný přítel tady, jediný, komu jsem věřila. To bylo málo. Já jsem potřebovala přátele. Nedokázala bych žít osamělý život nomáda, brzo by mi z toho začalo hrabat. Za svého lidského života jsem měla mnoho přátel, ale jen hrstka z nich věděla, jaká doopravdy jsem.

Další věc, která mi až bolestně chyběla, byla rodina. Ten pocit jistoty, když se na ně zadíváte, když víte, že vás nikdy nezradí, ne proto, že by nechtěli, ale proto, že by to nedokázali. Vyrůstala jsem v úplné a poměrně šťastné rodině, měla jsem rodiče i sourozence a vychovali mne tak, abych jednou měla tu svou. Jak moc se může život změnit za hodinu, za minutu, za vteřinu…

Rozvalila jsem se na postel. Můžu se snažit. Budu přátelská a pokusím se ovládnout svou drzost a nebudu nikoho urážet. Tedy samozřejmě kromě Roberta. Najdu si nové přátele a rodinu, když mě osud o ty staré připravil. Mám právo na druhou šanci jako každý jiný. I když jsem upír, nikdy jsem se nepovažovala za zrůdu bez citů a svědomí. Zabíjela jsem lidi, a přesto si dokážu vychutnat knihu poezie. Dokážu nenávidět a zároveň také bezmezně milovat. Každý upír má dvě tváře, jen o nich možná ani neví.

Postarám se, aby byl můj druhý život lepší, než ten předchozí. Všichni se těšte, přicházím na scénu!

Předchozí - Další

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doteky smrti 3.kapitola: