Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 9. kapitola

21.11.2009 (18:45) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3447×

9. Panika

Zaplavil mě tak náhlý pocit déja vu že jsem se musela párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout. Ne, tohle nemůže být pravda. 
„Tracy?“ zvolala jsem potichu, abych nevzbudila ještě větší podezření u Liz. Neozvala se a mě zachvátila doslova panika. Oknem nemohla vyjít, bylo zavřené a já bych ji určitě slyšela a odejít taky nemohla, viděla bych ji z koupelny. 
Ne, to ne… to nemůže být pravda, to se určitě nemohlo stát, nemohla se tam dostat, byla přece příšerně opilá, to ne…
Musela jsem se chytit za hlavu, aby mi náhodou nespadla. Aspoň tak jsem to teď cítila, jak byla nabitá tunami informací.
Co teď budu dělat? Potichu jsem pro jistotu prošla její pokoj, koupelnu, a nakonec i dolů, ale tam nebyla. 
Pak jsem ale došla do kuchyně a tam mě čekala hrůza. Liz se zrovna zvedala ze židle, na tváři zuřivý výraz, ale trvalo ji to nějak dlouho, než se zvedla. Potom jsem vytřeštila oči a zjistila, že ona se nehýbe. Jako by byla ztuhlá. 
Přiběhla jsem k ní a párkrát na ni zavolala, ale nic. Nehýbala se a dívala se někam do prázdna. 
Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Žádná z ručiček se nehýbala, byly strnulé. S panikou jsem vyběhla nahoru a cestou kontrolovala všechny hodiny, které v domě byly, ale žádné z nich nešly. Všechny ukazovaly ten samý čas.
Vrátila jsem se zdrcená zpět do pokoje, sedla si na postel a zakryla si hlavu rukama. Třeba je to jenom zlý sen, třeba to vůbec nemusí být skutečnost. Utěšovala jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že od té doby, co jsem si sem přinesla plakát, se mi událo tolik podivných věcí, že už jsem na ně v podstatě byla zvyklá. 
Následně jsem trhla hlavou, protože jsem odněkud uslyšela šustnutí, prudce jsem vstala a podívala jsem se na plakát. Okolo něj začaly zářit barvy a vynořila se z něj Tracy. 
Dole jsem slyšela vrznutí židle, a hodiny se opět roztikaly. 
Přiběhla jsem k Tracy, která byla úplně mimo a hlavou kiklala ze strany na stranu. Rychle jsem ji popadla za ruce a odnesla ji do jejího pokoje a uložila ji do postele. 
Zdálky jsem jenom slyšela, jak Liz dupe po schodech a jde k ní do pokoje, ale to jsem já už mezitím byla v mém pokoji a zamykala se v něm. 
Zhluboka jsem se nadechla. Nic se nestalo, vůbec nic. 
Ale nepomáhalo to. Se svým zbývajícím rozumem jsem proběhla plakátem, který mě kupodivu pustil, a já se ocitla na druhé straně. Nikdo tam nebyl, a vládlo tam hrobové ticho, až jsem se bála.
Strach se mě ale pustil, když něčí silueta stála ve dveřích šatníku. Byl to Edward. 
Kráčel blíž a blíž, až byl ode mě necelých 1,5 metru. 
Cítila jsem, že se bude dít něco zlého, bylo to v atmosféře, která nabírala stále a stále větší hustotu. Nikdo z nás dosud nepromluvil, a tak jsem se nervózně ošívala, dokud jsem se nerozhodla to proklaté ticho prolomit. 
„Omlouvám se.“ Zamumlala jsem. 
Pak jsem ale slyšela nesmírný hlukot, což bylo v domě upírů velmi podivné.
Do pokoje se přířítila Alice a vyjela na Edwarda.
„To snad nemyslíš vážně! NE! Edwarde, to nesmíš!“ 
Ten se na ni ledově podíval, až i mě poskočilo srdce a automaticky se otočil ke mně. 
Naše pohledy těkaly mezi námi. 
„Byla to nehoda. Nechtěla-„ začala jsem, ale Edward mě přerušil.
„Jaká nehoda? Víš, co se mohlo stát, kdyby byla při smyslech? Jak si to vůbec mohla dopustit?“ odsekával slova jak jen mohl.
Byla jsem zmatená. Co to do něj proboha vjelo? Takhle jsem ho neznala, snad jen, když jsem sáhla na tu skříňku…
Zase jsem pryč s myšlenkami. Překvapeně jsem se na Edwarda podívala, ale pak jsem sebrala veškerou svou odvahu a nahlas promluvila.
„Já opravdu nechtěla, nevěděla jsem, že sem může…“
„Aha, tak tys to nevěděla…“ posmíval se ironicky Edward. „… ty si opravdu myslíš, že jsi jediná, kdo sem může jít, že jsi výjimečná?“ 
Zalapala jsem po dechu. A já myslela, že jsme přáteli. 
„Nemyslím si, že jsem výjimečná. Ach, promiň, zapomněla jsem, že ty jsi pan dokonalý.
Proboha, a jak jsem asi měla vědět, že sem může někdo jiný?“ prskala jsem mu do obličeje slova s povrchovou nenávistí.
Nepromluvil, vypadalo to, že je zaskočený, ale Alice vpadla do krátkého ticha. 
„Edwarde, prosím, nedělej to.“ Žadonila. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. 
Edward ji vrátil chladný, tvrdý, ale i zároveň ustaraný pohled zároveň. Potom se pomalu otočil ke mně s nečitelným výrazem. Své výrazy měnil jako počasí. 
Po chvíli mlčení jsem na něj vypálila s otázkou.
„Co se to tu děje?“
„Musíš odejít.“
Řekli jsme oba naráz, ale naneštěstí jsem tu jeho větu slyšela. 
Proč mám teď odejít? Musím zjistit, co se tu děje. 
„Nemůžeš si to s Alicí vyřídit někde jinde? Klidně tu počkám, ale celkem ráda bych se dozvěděla, o co tady jde.“ Pronesla jsem jízlivě.
Čekala jsem nějaké ironické povzdechnutí, nebo nějaká vypálená slova proti mně, ale nic takového se nekonalo. Edward na mě pořád upíral ten pohled a potom zopakoval to, co jsem nechtěla nikdy slyšet. 
„Musíš odejít.“
Úplně jsem slyšela, jak mi to v mozku docvaklo, to, jak ho prosila Alice, ten jeho výraz, to všechno… je kvůli mně. Není to tak, že bych na chvíli měla odejít, je to, že mám odejít… navždy. To slovo znělo přímo odporně, ale nad tím už jsem nepřemýšlela, cítila jsem, jak mi klesají kolena, ale ještě jsem bojovala.
„Vysvětlím ti to, bylo to nedorozumění… nechtěla jsem, jenom jsem na chvíli odběhla a ona…“ drmolila jsem páté přes deváté.
„Pšt.“ Přerušil mě Edward. On to nechce slyšet? Tak o co tady k sakru jde?
„Tak o co tady k sakru jde?“ vypustila jsem rozzuřenou myšlenku na povrch a zopakovala ji. 
„Proč to všechno? Stejně si nic nebude pamatovat, tak proč?“ Vybublala jsem.
Ale Edward stále mlčel, vypadal, jako by mu dělalo velké potíže mluvit, ale z jeho výrazu se nedalo nic, absolutně nic usoudit. 
Doposud jsem Alici moc nevnímala, ale až teď jsem si všimla, že se otočila na podpatku a se vzlyky odběhla z pokoje. 
„Edwarde, prosím.“ Zašeptala jsem naléhavě a do očí se mi řinuly slzy. 
Chvíli se mi vpíjel do očí a potom zavrtěl hlavou, naléhavě jsem mu hleděla do očí a on mi pohled opětoval. Pak jsem ale cítila jakýsi nátlak a barvy kolem mě začaly vířit. Moc dobře jsem věděla, co se děje. 
„NE!“ zakřičela jsem ale bylo pozdě. Stála jsem ve svém pokoji, spíše už klečela a z očí se mi řinuly slzy. Najednou jsem si ale něco uvědomila. Dotkla jsem se zlehka plakátu a … nic. 
Cože? Překvapeně jsem s sebou trhla, až jsem přestala plakat a zkusila to zase. 
Nic. Plakát mě nechtěl pustit dovnitř. 
Copak… oni můžou zabránit ve vstupu? Každopádně jsem nemohla dovnitř. 
Znovu se mi spustil proud slz a plakala jsem jako malé dítě. Ne. Dost. Takhle to nejde, nemůžu být taková neschopná.  Mé city byly zmatené, za každou cenu jsem  to chtěla překonat, ale bylo na to moc brzo...
Ale já neschopná byla. Každičký den jsem seděla u plakátu a doslova ho hypnotizovala, a i když šlo o negativní pokusy, já to nevzdávala. Tedy až po měsíci. Pořád jsem si namlouvala, že to tak hrozné není, prostě se to stalo, nebudu ukňouraná, budu žít (ne) normální život... ale  mé nálady se měnily tak často, jako u Edwarda, až mi to lezlo na nervy. 
Doslova mi to přišlo jako v Novém měsíci, kdy Edward opouští Bellu, ale tam to bylo romantické a navíc měl pro to pádný důvod. Já se zato ale nedozvěděla nic. 
Prostě mě odkopli jako psa, a o to mě víc bolelo pomyšlení na Alici, která v tom prsty určitě neměla. Nevěděla jsem, jestli to měl na svědomí Edward, ale bylo to více než pravděpodobné, a to víc mě to lámalo srdce, protože poslední dobou už to mezi námi nevřelo. 
A stejně jako Bella v knize, jsem se i já cítila jaksi otupělá, díru v hrudi jsem sice neměla, ale nebylo to láskou k Edwardovi, kterou jsem k němu ani necítila, bylo to pro ostatní členy rodiny. 
Možná je tohle všechno zbytečné. Možná. 
Dny ubíhaly strašlivě pomalu a každý den bylo to samé, jako před tím, než jsem si koupila plakát. Škola, domov, úkoly, spánek…
Až jednoho dne jsem se „probudila“. Jako každý den jsem šla do školy a do lavice si sedla s Juditou. 
Dneska jsme měli vyplňovat formuláře potřebné ke studentské výměně. Tracy se ji vzadu v lavici něco šeptala svým „kamarádkám“ a jako obvykle se na mě zhnuseně podívala a pokračovala dál. Pravděpodobně už zase pomlouvala, tenhle život už byl nějak monotónní.
A ano, pokud jsem se nezmínila, ten incident, jak byla Tracy opilá, vzala Liz doslova k srdci a vše Tracy zakázala. Skoro vše. 
Alespoň něco ve mně vyvolávalo tu malou, škodolibou radost, protože jinak to už ani nešlo. Všichni něco dělají na můj účet, tak proč se nemám já trochu pobavit?
To sesterské objetí při Tracyině opilosti byl projev hereckého talentu, který očividně měla.
Teď ale zpátky k tématu. Horlivě jsme vyplňovali formuláře, kde byly typické věci jako: 
Naše jména, počet sourozenců, záliby,… 
Z mé tužky už zbyl jenom jakýsi pahýl. Zase jsem se přistihla, jak jí koušu. Tohle už byla několikátá za měsíc. Co bych tam měla napsat. Hm… mám idiotskou sestru, bydlím v rodině, která mě za svého člena nepovažuje,… lákavá nabídka. 
Místo toho, abych si vymýšlela ještě další blbosti, jsem se podívala na Juditu, která úhledným písmem psala své jméno, pak ale vypadala, že je jí špatně a nakonec se přihlásila. 
„Ehm,… pane profesore, musíme tam psát přesný počet sourozenců?“ pípla na profesora.
„Ale, copak máte nějakého polovičního, slečno Spinnetová?“ řekl jízlivým hlasem. 
Juditina barva se změnila z bílého na zelenou a třaslavě tam napsala číslo 3.
„Ty máš 3 sourozence?“ vyhrkla jsem ještě dřív, než jsem stačila svou otázku zvážit.
Judita se jenom na mě škaredě podívala a psala dál. Zezadu se ozval ironický smích, ale ani jsem ho nevnímala. Spíš mě trápil ten fakt, kdy Judita nějak neočekávaně zareagovala, když byla zmínka o jejich sourozencích. 
Dál už jsem o tom nepřemýšlela a začala vyplňovat ten pekelný formulář. 
Po neúnavných pár hodinách jsem se konečně dostala na čerstvý vzduch a kráčela pomalu k autobusu, když jsem zahlédla Juditu, jak někam spěchá a ostražitě se přitom ohlíží. 
Vrtalo mi to hlavou. Nejspíš bych se jí měla omluvit, nebo nevím co, aby se se mnou začala zase bavit, poněvadž zmínka o sourozencích doteď její názor na mě nezměnil. 
Tak jsem se otočila a šla za ní. Kráčela pár bloků od školy a potom zahnula doprava, možná tam bydlí…
Ale když šla ještě dál, uvědomila jsem si, že tam, kam jde, je jenom ústav pro psychicky postižené… zatřepala jsem hlavou, jak jsem to poslední dobou dělala často, když jsem chtěla z hlavy něco vytěsnit, což bylo obvykle téma o Cullenových, ach, jak to jméno bolí přijít na mysl. 
Mezitím se mi ale Judita ztratila z dohledu. Radši bych toho měla nechat, radši bych měla jít domů a o tomhle se nezmiňovat. Ale něco mě strkalo dál, nějaké silné podvědomí, a tak jsem ho z bláznovství poslechla. 
Stejně jsem neměla co na práci, a o NICH se mi nechtělo uvažovat. Stejně jsem dosud nevěděla, proč jsem si ten plakát nechala v pokoji, snad pro naději, která byla ještě někde zakořeněná…
Než jsem se nadála, stála jsem před velkou, žlutě namalovanou budovou a stále se ještě rozhodovala, jestli nemám raději jít domů. Ne. 
Směle jsem strčila do skleněných dveří, aby se otevřely a vstoupila dovnitř. Naštěstí tam bylo celkem rušno, takže jsem nemusela mít obavu, aby se na mě nestrhla veškerá pozornost. 
Tedy, u vrátného jsem něco udělat musela. 
„Dobrý den, za kým jdete?“ zeptal se obezřetně starý pán s křivě posazenými brýlemi na nose. 
„Dobrý den… za-za Spinnetovou.“ Vykoktala jsem, aniž bych věděla, co dělám. 
„Za Samanthou Spinnetovou?“ zeptal se a já vytřeštila oči. Pane bože, tohle není možné. 
„Ehm…“ odkašlal si a já urychleně odpověděla. 
„A-ano, už jsem si vzpomněla. Sa-samantha Spinnetová.“ Na zátylku se mi začaly perlit kapičky potu a mráz mi přeběhl po zádech. 
„Tedy, ta má dneska návštěv. Před chvílí ji navštívilo také jedno děvče, jste příbuzní?“ Odpověděl mi se soucitným úsměvem. 
Zakývala jsem hlavou. 
„4. patro, pokoj 115.“ Řekl a pak se sklonil k nedoluštěné křížovce na jeho stole. 
Žaludek se mi houpal jako loď, dokonce bych se vsadila, že můj obličej nabral zelenou barvu, jako Juditin při hodině. Nešla jsem přímo nahoru, to bych byla blázen, byla tam teď přece Judita, ale zamířila jsem si to přímo na toalety a cestou jsem cítila zvědavé pohledy na zádech. 
Jakmile jsem zabouchla dveře a ujistila se, že tam nikdo není, svezla jsem se k zemi a položila si hlavu do dlaní. Samantha Spinnetová. Tak to je sestra Judity, tak proto se o ní nezmiňuje, proto, že je v blázinci. A navíc, také navštívila Cullenovi… bylo až zvláštní, jak se tohle propojovalo, ale tohle jsem prostě nemohla rozdýchat, myslela jsem, jestli si třeba Cullenovi nevymýšlejí, i když by to byla asi hloupost… musím se dát dohromady. 
Vstala jsem a opatrně vykročila směrem k výtahu. Modlila jsem se, abych Juditu nepotkala.
Jelo se mnou ještě dalších 5 lidí a jedna babička, která držela v ruce kytici. 
„Slečno, mohla byste mi to prosím podržet?“ zeptala se mě s úsměvem.
„Jistě.“ A vzala jsem od ní kytici, načež se ta paní začala přehrabovat v tašce. Na displeji se ukázala červená 4 a s tím se ozvalo i cinknutí a otevřely se dveře. 
Bohužel se stalo to, co jsem nechtěla. Před dveřmi stála Judita a upřela na mě vytřeštěný výraz. 
„Co-co tady děláš?“ vypálila na mě.
„Babička.“ Němě jsem artikulovala a ukázala na paní vedle sebe. 
Judita na mě upřela nedůvěřivý výraz. 
„Ty máš babičku?“
„Z druhého kolena, jdu ji odvést.“ Odpověděla jsem, jak nejsmutněji jsem mohla. Zdá se, že to vyšlo. Smutně se na mě usmála.
„Tak zítra ve škole. Je mi to moc líto.“ Pohodila hlavou směrem k paní a nastoupila do výtahu.
Paní na nás upírala nevěřícné výrazy a když se zabouchly dveře od výtahu, omluvila jsem se jí a dala jí zpátky tu kytku.

Doslova mi spadnul kámen ze srdce, ale nevěděla jsem, jestli mi Judita uvěřila, připadalo mi to až moc nápadné...
Tak a stačilo jenom najít pokoj číslo 115, který byl až na konci chodby. 
Chtěla jsem otevřít, ale bylo zamčeno. Jenom přes okénko jsem v bílém pokoji viděla ženu, která byla pravděpodobně Samantha.
„Počkejte!“ zvolal na mě někdo a ztuhla jsem na místě. 
Blížil se ke mně hlídač. „Počkejte, musím vám otevřít. Jste tu poprvé?“
Roztřeseně jsem kývla, a dál už nevnímala ta slova, která na mě hlídač drmolil. Za chvíli sundal z opasku tlustý svazek klíčů, vybral jeden zarezlý a zastrčil ho do zámku.
Ten klapl a mě zachvátila panika. Opravdu tohle chci? Sakra, ať už přestanu, tohle je strašné. Pořád jsem sváděla vnitřní boje a rozhodování.
Vybídla jsem se ke kroku a vstoupila do bílé místnosti a ihned se na mě pověsil pár očí. Modrých.

Další

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 9. kapitola: