Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 7. kapitola

08.05.2010 (08:45) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3701×

Pohled Belly:

Fuj! To jsou teda sny! Jsem cvok! Vážně! Zrovna teď hned vstanu a půjdu si sehnat cvokaře!

Otevřela jsem oči a spatřila jsem Alice. Usmívala se jako sluníčko! Uuuuuf! Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že jsme v nějaké volné učebně.

„Jé, Alice! No vážně, nevěřila bys, co se mi právě zdálo!“

„Vážně? A co se ti zdálo?“ promluvil kdosi.

Ne! To nebyla Alice! Blázen, jsem vážně blázen! Dokonce slyším, že na mě mluví.

„No a kde jste se tady tak najednou vzali? A proč ses mi neozvala? Vypadáš fakt senzačně!“ mlela jsem dál na Alice.

„Přestěhovali jsme se z Aljašky. Nějakou dobu jsme tam teď bydleli, víš?“ odpověděla mi Alice.

„Nečekali jsme, že tady na tebe narazíme!“ řekl znovu ten hlas.

„Víš, Alice, nechci tě znepokojovat, ale neznáš náhodou nějakého specialistu na hlavu?“ zeptala jsem se opatrně.

„Náhodou znám. Děje se něco?“ odpověděla.

„Víš, asi jsem se zbláznila! No vážně! Víš, co se mi třeba dneska stalo? Představ si, že jsem normálně viděla Edwarda! No vážně! Ale to přece není možné, protože je mrtvý, že? Je mrtvý, takže ho přece nemůžu vidět, že? Já to přece musím vědět nejlíp, držela jsem ho, když umřel, že jo? No není to legrační?“ vychrlila jsem ze sebe. Zasmála jsem se a cítila jsem, jak se o mě pokouší hysterie.

Alice se na mě dívala zoufalým pohledem, a když viděla, jak na tom jsem, objala mě.

„Ne, to není legrační!“ řekl zase ten hlas za mnou.

„Bože, Alice! Já mám dokonce i jeho hlas v hlavě! Normálně se tady s tebou bavím a slyším ho!“ vykřikla jsem rozrušeně.

„To proto, že stojím přímo za tebou, zlato!“ ozval se za mnou zase jeho hlas.

Pomalu jsem se otočila.

„Ááááááááááá!“ vykřikla jsem a utíkala pryč. Spatřila jsem Emmetta. Jo, ten je jasná volba. Je velký, silný a zachrání mě před Edwardovým duchem.

„Emmette! Musíš mě zachránit před Edwardovým duchem!“ křičela jsem na něj a řítila se k němu. Bože! Nesnáším duchy!

„Před jakým duchem, Bello?“ smál se Emmett. Ukázala jsem prstem na Edwarda.

„Měli bychom jí to říct!“ prohlásila Alice.

„Souhlasím s tebou Alice, podívej se, v jakém je z toho stavu!“ řekla Rosalie.

„A jak jí to chceš asi říct?“ zeptal se Edwardův duch.

„Normálně Edwarde!“ odpověděla Alice.

„Cože? Ty ho taky slyšíš, Alice?“ zeptala jsem se. Vážně nechápu co se děje. Už jsem z toho unavená. Chci pryč, pryč od všech Cullenů. Zpátky do svého nového života bez nich!

„Bello, Edward tak úplně nezemřel.“ Začala vysvětlovat Alice a šla pomalu ke mně.

„Nejdřív tě chci ale ujistit, že tě máme všichni rádi a nechceme ti ublížit!“ naléhala na mě a po mém přikývnutí pokračovala.

„Víš, my ostatní nejsme taky tak úplně živý. Jistě sis už všimla jistých skutečností?“

„No jistě, jste všichni neuvěřitelně krásní.“ Vyhrkla jsem, ale nepochopila jsem, kam tím míří.

„Správně! A taky mámě světlou a chladnou kůži, jinou barvu očí, jsme rychlí a neuvěřitelně silní a prostě spousta dalších věcí, které k nám patří.“

„Aha. A co jako jste?“

„Upíři. Ale jsme vegetariání! Pijeme jen zvířecí krev, tedy alespoň naše rodina. Víš, my máme lidi rádi!“ vychrlila ze sebe Alice.

Wow! Takže toho cvokaře fakt potřebuju, protože tohle je síla! Nebo ho spíš potřebuje Alice. Když jsem se na ni nevěřícně podívala, předvedla mi něco ze své rychlosti. Rychlost, s jakou se mi objevila za zády a pak zas na místě, ze kterého se nejprve přemístila, mě překvapila. Zřejmě mluví pravdu. Sakra! To by normální člověk nedokázal, že?

„A vy jste všichni upíři?“ zeptala jsem se nejistě. Alice na mou otázku přikývla.

„I ty Emmette?“ zeptala jsem se ho plná naděje.

„Jo! Ale neboj, já jsem úplně takovej malilinkatej upírek!“ zašišlal na mě.

Jsem v háji! V jedné místnosti s bandou upírů. No výborně!

„A co on?“ zeptala jsem se na Edwarda.

„Teď už je taky upír…“ odpověděla Alice.

„Jak to myslíš?“

„No, byl člověkem do té nehody. Carlisle ho naštěstí ještě stačil zachránit od jisté smrti a přeměnil ho.“

„Aha.“

Takže super. Panáčka přeměnili a on neměl ani trochu té slušnosti, aby se ozval, že není tak úplně mrtvý?

„Výborně! Jsem ráda, že se ti daří skvěle, Edwarde! Škoda jen, že jsi mi nedal vědět! Nemusela jsem se kvůli tobě trápit! Ale víš, co? Přenesla jsem se přes to! A to, že tady teď přede mnou stojíš, pro mě nic neznamená! Pro mě si zemřel!“ vyhrkla jsem na něj.

„Ale Bello…“ začal.

„Ne! Nic mi neříkej! Nechci nic slyšet! Tak málo jsem pro tebe znamenala? A kdybychom se tady náhodou nepotkali, myslíš si, že by jsi  mi dal o sobě vědět? Myslím si, že ne! Všechno by bylo tak, jak to bylo doposud! Dřív by mě to zdrtilo! Nemohla bych se s tím smířit. Ale dneska je mi to jedno. Už nejsem ta Bella, kterou jsi znal! Dneska už jsem někdo jiný!“

„Bello, promiň!“ řekl a chytil mě za ruku.

„Promiň? To je všechno, co mi za ty 3 roky řekneš? Víš co, Edwarde? Pro mě už neexistuješ! Pro mě jsi zemřel před 3 lety! Nechci tě už vidět! I když tady to bude prakticky nemožné, že? Nemluv na mě, nevyhledávej mou přítomnost a už vůbec se o mě nestarej! Sbohem!“ prohlásila jsem zuřivě a vytrhla svou ruku z jeho sevření.

Obrátila jsem se k východu a vyšla z učebny.

Musím pryč! Booože! Tak tohle je vážně neuvěřitelné! Frajírek si sem nakráčí, jako mistr světa! Co si jako myslí? Že mu padnu k nohám? Pche! Tak to se pěkně plete!

Zuřivě jsem si razila cestu ke kašně, kde jsme se se Zoe vždycky po přednáškách scházely. Do konce přednášky zbývá 20 minut. Počkám tady na ni, do té doby snad něco vymyslím.

„Bello?“ ozvalo se za mnou. Byla to Alice. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Jasně. O co jde, Alice?“

„Víš, já vím, že jsem to na tebe všechno vychrlila strašně rychle. Ale opravdu si přeji, abychom zůstaly přítelkyně. I když jsem, to, co jsem.“

„Alice, seběhlo se to všechno rychle. A já potřebuji chvilku času, abych to strávila. Ale jedno vím jistě, že uvnitř si stejná Alice, kterou jsem poznala. I když si poněkud jiná, než jsem si myslela. Jen mi dej chvilku času, ano?“

„Bello, všechno mě to moc mrzí…“

„Minulost nechme minulostí, Alice! Co se stalo, stalo se! A víš, co? Půjdeme dneska ven, jo? Se Zoe se do toho clubu chystáme už nějakou dobu. Zoe se ti bude líbit a ten club je fakt super. Řekni, že půjdete s námi! Uvidíš, užijeme si to!“ naléhala jsem na ni. Potřebuju si nutně vypláchnout mozek.

„To by bylo super! Ale co Edward?“ zeptala se nejistě Alice.

„Dělej, jak uznáš za vhodné. Je mi to jedno! Buď ho sebou vezmi nebo ho neber! Je mi to fuk! Jak už jsem řekla, pro mě neexistuje!“

„Dobře. Zavolám ti! Domluvíme se ještě v kolik a kde!“ řekla Alice a odešla.

Prosím, prosím, prosím! Ať ho sebou nebere!

Nebo ne! Jen ať ho sebou vezme! Aspoň chlapeček uvidí, že mi je bez něj taky tak dobře, jako jemu beze mě! Tohle mu prostě v životě neodpustím!

Možná je na čase, abych si našla nového přítele…

„Ahoj Iss! Tak co, jak ti je?“ pozdravila mě Zoe.

„Čau! Jo už jsem v pohodě!“

„Kdo to vůbec byl?“

„Známe se ze střední.“

„A co ten…“

„Zoe, prosím tě, neřeš to! Je to jen zoufalec, kterého fakt strašně nesnáším!“

Musela jsem jí skočit do řeči. Nechci to dál rozebírat.

„Aha.“

„Zoe, co kdybychom šly dneska do toho clubu, jak oněm pořád mluvíme? Hm?“

„No jasně, proč ne?“

„Tak super! Domluvíš to prosím s harémem? Já už dneska musím jít. Není mi moc dobře a stejně bych se teď na nic nesoustředila.“

„Dobře, vyřídím jim to! Dneska řídí Mark, je na řadě. Zavolám ti ještě, v kolik tě vyzvedneme. Tak zatím pa!“

Rozloučila jsem se se Zoe a šla jsem pomalu směrem k autu. Za mnou se ozval pískot. To mě probralo. No tak, seber se, Iss!

Rozhlédla jsem se kolem a obdařila jsem oslnivým úsměvem majitele pískotu. Rozvlnila jsem boky a přidala do kroku.

Edwarde Cullene, ty rozhodně nemáš tušení, s kým si zahráváš! A nejlepší ze všeho na tom je to, že všechno, co umím, jsi mě naučil ty! A tvoje vlastní zbraně tě zničí!

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 7. kapitola: