Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 6. kapitola

06.05.2010 (11:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3567×

O 3 roky později

Dnes je to přesně 3 roky. Přesně 3 roky od smrti Edwarda Cullena. Nikdy si nikdo nedokáže představit jaké to je, dokud si něco takového neprožije. Prošla jsem si všemi fázemi a nakonec Isabella zemřela taky. Zbyla jen Iss, která vypadá stejně, ale je to někdo úplně jiný. Někdo, koho stvořil Edward a kdo mi pomohl zůstat.

Nikdo nedokázal pochopit můj stesk po něm. Intenzivně jsme spolu byly jen týden a chodili jsme spolu zhruba 2 dny! 2 dny! Já vím, je to divné! Ale znali jsme se opravdu dlouho a jeden druhému se vyhýbali. Byl mou nedílnou součástí po celou dobu co ho znám. Netušila jsem, co k němu cítím, dokud nezačal tu věc se sázkou. S jeho sestrou Rosalie se vsadil, že se se mnou do maškarního plesu vyspí. Já jsem o tom nevěděla. V té době jsem byla bezhlavě zamilovaná no Nicka. A Edward se nabídl, že mi pomůže Nicka sbalit. Na párty u Paula, kdy se můj vztah s Nickem začal vyvíjet slibně, jsem zjistila, že už ho nechci. Celou dobu jsem se o něj snažila a přitom jsem byla dávno zamilovaná do Edwarda. Tu noc jsme se dali s Edwardem dohromady. A dva dny na to zemřel.

Stalo se to kvůli mně. Přijeli jsme do školy. Šťastní a slepě zamilovaní. Když v tom Ben zařval přes celé parkoviště, že Edwardovi gratuluje k vítězství. A následně jsem zjistila, o čem se s Rose vsadil. Rozbrečela jsem se a utíkala jsem pryč. Slyšela jsem, že utíká za mnou. Když na mě volal, zastavila jsem se a otočila se k němu. Stáli jsme každý na jedné straně silnice a on se mi omlouval. Potvrdil, že se s Rose vsadil, ale zamiloval se do mě. A nedokáže už beze mě žít. Udělá cokoliv, abych mu odpustila. A já jsem mu chtěla odpustit. Tak moc jsem ho milovala a také jsem nechtěla být bez něj. Rozběhla jsem se k němu, když v tom se za zatáčky vyřítilo auto. Edward mě ještě stihl odhodit stranou, ale sám podstoupil srážku s autem.

Hned jsem se k němu rozběhla a muž z auta okamžitě volal sanitku. Sedla jsem si k němu a položila si jeho hlavu do klína. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. Pořád jsem na něho volala! Vyhrožovala jsem mu, ať mě neopouští! Odpovědí mi byl jenom pohled jeho očí a tiché zašeptání slov lásky.

Zemřel mi v náručí a já jsem nemohla uvěřit, že je tohle konec. Seděla jsem a hystericky jsem brečela. Dokonce měli problémy, mě od něj odtrhnout.

Jak už jsem řekla, prošla jsem si všemi fázemi.

Prvních pár měsíců jsem nic nevnímala. Bylo mi všechno jedno. Nikdo a nic nemohlo proniknout přes mou ochrannou bariéru. Pak nastala další fáze. Vztek. Nedokázala jsem se udržet. Dokonce jsem Edwardovi vyčítala, že mi něco slíbil a nedodržel to. Opustil mě!

Lítost. Lépe řečeno sebelítost. To byla další fáze. Nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že mě tady nechal. Samotnou.  A to věčné kdyby… Představovala jsem si, co by bylo dál, kdyby nezemřel. Myšlenky na sebevraždu mě sice sem tam napadly, ale vzhledem k tomu, že mám sama sebe docela ráda, věděla jsem, že tohle nebude řešení pro mě.

Dokončila jsem střední a zařídila jsem si nový život na vysoké v Londýně. Rozhodla jsem se, že musím začít nový život. Rodiče byli rádi, že jsem se rozhodla začít znovu a v mé snaze mě podporovali.

S mým odjezdem z rodného města, zemřela i Isabella Swann.

Zrodila se Iss, sebevědomá, egoistická a docela cynická. Rozhodla jsem se užívat si život, dokud to jde. Nemůžu vědět, jak dlouho tu ještě budu. Zářným příkladem mi byl Edward, a proto jsem se rozhodla si užívat i za něj. Jiná osoba, nový život… Je čas začít znovu Edwarde Cullene!

Ve škole to bylo celkem fajn. Seznámila jsem se tam s pár milými lidmi.

Hned ráno mě očekával na parkovišti můj harém. Tak jim začala říkat Zoe, má nová přítelkyně. Byla to skupina kluků, mých příznivců, kteří do mě, podle Zoe, byli zamilovaní. Kam jsem se hnula, byli se mnou, ale nevadilo mi to. Dokázali mě vždycky rozesmát. Členy mého harému byli Colin, Mark, Alex a Justin. S Colinem jsem se seznámila, když jsem se na tohle místo stěhovala. Je to fešák střední výšky, má hnědé vlasy a hnědé oči. Jiskra mezi námi přeskočila, když mi pomáhal odnášet věci do mého bytu. Ale bylo to jen chvilkové. Zůstal však mým přítelem. Mark je jeho spolubydlící. Svalnatý blonďák s dlouhými vlasy, které nosí stažené gumičkou. Je opravdu kus, ale mě bohužel nic neříká. Nijak mě nepřitahuje. Za to Zoe na něm může oči nechat. Alex a Justin jsou dvojčata. Potrhlejší dvojici by jste těžko našli. Ale jsou to moje zlatíčka. Oba dva mají světlé na krátko ostříhané vlasy, na tváři vždy bezchybný úsměv a oba vypadají za každých okolností nevinně.

Kráčela jsem přes parkoviště a na obdivné hvízdání jsem reagovala oslnivým úsměvem. Věděla jsem, že vypadám dobře. Dost jsem se změnila. Využila jsem všeho, co jsem se naučila. Nakoupila jsem si nový šatník a obarvila si hlavu, černá byla můj favorit. Na sobě jsem měla bílé upnuté džíny a k nim černý top, jehož střih odhaloval mé pravé rameno. Boty na podpatku ještě víc prodloužily mé nohy a ve větru vlála má černá lesklá hříva do půli zad.

„Padněte na kolena! Královna Iss přichází!“ vykřikl teatrálně Alex.

„Ahoj Iss! Dneska vypadáš naprosto božsky! Dovol mi líbat zem, po které kráčíš!“ vykřikl Justin, aby toho nebylo málo.

Ti dva byli naprostí blázni, ale už jsem si na to zvykla. Pozdravila jsem se s ostatními a zamířili jsme na první přednášku. Zrovna jsme procházeli chodbou, když se Zoe zasekla.

„Co je?“ zeptala jsem se jí.

„Teda Iss, kdybych tě už nějakou dobu neznala, tak bych si myslela, že patříš k nim!“ zašeptala a ukázala někam před sebe. Následovala jsem směr jejího pohledu.

Ozvala se ohlušující rána. Z náruče mi vypadly veškeré učebnice, které jsem držela. Stáli tam. Jako vždy vypadali naprosto perfektně. Nyní jsem pochopila to, co Zoe řekla. Perfektní oblečení, krásné obličeje, světlá kůže, i když ta jejich byla světlejší než moje.

„Bellinko! Já věděl, že si mě zase najdeš!“ vykřikl na celou chodbu Emmett a rozběhl se ke mně. Já jsem nebyla schopná se pohnout. Za okamžik už mě Emmett drtil ve svém medvědím objetí. Hned jsem putovala z náruče do náruče. Po Emmettovi to byl Jasper, pak Rosalie a nakonec Alice, která neúnavně něco drmolila. Já jsem ji ani nevnímala, zůstala jsem stát tváří v tvář poslednímu z nich.

„Ahoj zlato!“ řekl ten nádherný sametový hlas. Připadala jsem si jako v transu.

„Neříkej jí tak, nesnáší to!“ vystartoval po něm Colin a postavil se mezi nás.

„Vážně? Ode mě ti to nikdy nevadilo…“ odpověděl a odsunul Colina stranou.

„No tak, zlato, podívej se na mě!“ řekl a jemně mi rukou nadzvedl bradu.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Dívala jsem se do jeho tváře, která byla stejná jako kdysi a přece to nebyl on. Jeho kůže je světlejší, rysy výraznější a jeho oči měly jinou barvu. Medově zlatou! Usmíval se na mě tím svým pokřiveným úsměvem a vypadal zatraceně sexy!

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zeptal se Colin.

„Edward…“ zašeptala jsem a poprvé v životě jsem omdlela.

Pohled Edwarda

V okamžiku, kdy do mě narazilo to auto, jsem věděl, že je konec. Viděl jsem, jak ke mně Bella běží. Slyšel jsem, jak na mě mluví. A najednou byl konec.

A já jsem čekal. Čekal jsem na tunel s bílým světlem na konci. Čekal jsem, až se otupí moje smysly. Nic. Nic z toho nepřicházelo. Nevěděl jsem, co se děje, ale věděl jsem, že takhle to být nemá. A najednou jsem cítil neuvěřitelné horko. Začalo mě celého spalovat. Jsem na cestě do pekla. Je to jasné. Stále to trvalo. Nepřestávalo to. A já jsem se smířil s nekonečnou bolestí, která mě obklopovala. Tlak v mém nitru se stupňoval a já doufal, že už brzy přijde konec. Čekal jsem obrovskou ránu, ale ta nepřišla. Ale změna nastala, cítil jsem se nějaký prázdný. A pak jsem pochopil. Přestal jsem cítit tlukot svého srdce. Bylo to nekonečné.

Konečně se mi ulevilo. Otevřel jsem oči a pochopil jsem, co se stalo. Nade mnou se skláněl Carlisle. Zatím jsem se neodvažoval pohnout. Slyšel jsem všechno strašně hlasitě a zvykal jsem si na to. Všechno jsem viděl tak jasně, ostře. Bylo to úplně jiné.

Stal jsem se upírem.

Pomalu jsem se posadil. No pomalu. Bylo to opravdu rychlé.

„Ahoj Edwarde! Jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle.

„Jinak.“

Do místnosti vešli ostatní.

„Nazdar brašule!“ zakřičel Emmett a posadil se vedle mě.

„Neboj, starší bráška se o všechno postará!“ řekl, vzal mě kolem ramen a vedl ven ze dveří.

A jak řekl, tak taky udělal. Naučil mě lovit, všechno my vysvětlil a já jsem zjistil, že umím číst myšlenky. Ne že by to zrovna vždy byla výhoda. Emmettova mysl je zrovna jedna z těch, kterou bych radši neviděl. Ale jinak jsem byl docela nadšený. A vůbec celá moje rodina byla úplně skvělá! Nedokázali mě nechat zemřít a já jsem jim to nezazlíval. Za celou tu dobu, co jsem s nimi byl, jsem věděl, že jednoho dne budu jako oni.

Bylo mi líto, že to, co se mezi mnou a Bellou vytvořilo, bylo najednou pryč. Ale já jsem za ní nemohl jen tak znovu přijít. Teď už ne, byl jsem zrůda a tu by ona nemohla milovat. Smířil jsem se s tím, že už v životě nebudu nikoho milovat a tak jsem se rozhodl si svůj nekonečný život zpříjemnit. Koneckonců proč ne? Dosud jsem to tak dělal.

Rozhodl jsem se, že nebudu Belle kazit vyhlídky na lepší život. Život bez Edwarda Cullena!

Nějakou dobu jsme kvůli mně pobývali na Aljašce. A i když jsem lidské krvi docela odolával, nebyl jsem vůči ní imunní. Proto jsme nemohli nic zanedbat. Jakmile Carlisle uznal za vhodné, že mohu mezi lidi, rozhodli jsme se, že půjdeme bydlet do Londýna. Vysoká škola byla jasnou volbou.

Alice se na nákupech opět vyřádila. Ovšem jako obvykle jsme se museli nějakým způsobem reprezentovat.

Jakmile jsme proházeli školní chodbou, všechna pozornost se opět obrátila na nás. Už dřív jsem věděl, že se ženskému pokolení líbím, ale vědět to a slyšet jejich myšlenky, byl skutečně rozdíl! Zastavil jsem se u jedné dívky a ostatní pokračovali dál. Modrooká blondýnka mě docela zaujala a zrovna, když jsem si s ní domlouval schůzku, jsem to ucítil. Bylo to něco nádherného, nepopsatelně voňavého, čemu jsem nemohl odolat. Otočil jsem se za tou vůní.

Stála tam, nádhernější, než kdy dřív a zírala na zbytek mé rodiny. Změnila se. Neuvěřitelně jí to slušelo. Ovládl mě chtíč.

Zrovna se vítala s mými sourozenci, když jsem se před ní objevil.

„Ahoj zlato!“ řekl jsem jí.

„Neříkej jí tak, nesnáší to!“ vystartoval po mě nějaký hnědovlasý frajer a postavil se mezi nás.

„Vážně? Ode mě ti to nikdy nevadilo…“ řekl jsem výsměšně a s významným pohledem jsem ho odstrčil.

„No tak, zlato, podívej se na mě!“ obrátil jsem se zpět na Bellu a rukou jí nadzvedl bradu.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zeptal se mě znova pan neodbytný.

„Edward…“ zašeptala tiše Bella a omdlela.

Zachytil jsem ji právě včas. Pan neodbytný se začal angažovat.

„Ještě jednou na ni šáhni a zabiju tě!“ zavrčel jsem na něj.

Zvedl jsem Bellu něžně do náruče a pomalu jsem s ní odcházel, aniž bych z ní spustil pohled.

Pohled Alice

„No supeeer! Edík a Bella opět spolu!“ radoval se Emmett.

„Neraduj se předčasně, Emmette!“ řekla jsem.

Moje vidění, které jsem teď měla, mě moc nepotěšilo. Bella se totiž rozhodla. Nechce mít s Edwardem už nic společného!

Takže můj bratříček má dvě možnosti. Buď se smíří s jejím rozhodnutím nebo se bude muset zatraceně hodně snažit a její rozhodnutí změnit! A jakože já, se jmenuji já, nebude to mít lehké!

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 6. kapitola: