Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 4. kapitola

28.04.2010 (11:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3495×

Pohled Edwarda:

Seděl jsem na svém místě ve třídě a cítil jsem na sobě jejich pohledy. Takhle jsem to sice neplánoval, ale dopadlo to lépe, než jsem mohl čekat. Bella mi už velmi brzo bude zobat z ruky. Okolo mě se dohadovali, co je mezi mnou a Bellou.

Musím si naplánovat dnešní odpoledne. Je čas pokročit zase někam dál. Sice po mně Bella touží, ale musí zapomenout na Nicka.

Při mém plánování hodina skončila. Viděl jsem, jak se hned k Belle přiřítila Jessika. Začala se jí ptát, co mezi námi je. Tušil jsem, že se Belle nechce nic vysvětlovat. S odevzdaným povzdechem jsem vstal a šel k její lavici.

„Čau zlato, můžeme jít?“ oslovil jsem Bellu. Ta jen přikývla.

„Zlato?“ vyjekla Jessika. „Ne Bello, kam s ním jako chceš jít? Přece mě tady nenecháš, musíš mi to vysvětlit!“

„Hele Jess, mám Bellu rád, jasný? Takže s ní míním trávit čas. Byl bych ti vděčný, kdybys nás teď nechala odejít!“ zastavil jsem Jess v jejím zmateném tlachání. Už mi vážně nevydržely nervy.

„Máš ji rád?“ zeptala se Jess zmateně. Usmál jsem se a přikývl jsem na souhlas. Někde v půli úsměvu jí asi došlo, co jsem jí vlastně řekl.

„Jasně Edwarde!“ odpověděla. Usmál jsem se a mrknul jsem na ni. Konečně jsme mohli odejít. Přísahal bych, že když jsem vycházel ze třídy, mumlala Jessika něco o tom, že jsem na ni mrknul a že brzo omdlí. Radši to nebudu řešit.

Pohled Belly

Tak to vážně přehnal. Jessiku málem na místě kleplo. Mám Bellu rád!

Hahaha vážně vtipné. Ale vlastně jsem byla ráda, že mě vysvobodil z jejích spárů. Achjo! Co jsem to zase provedla.  Nedokázala jsem se udržet. Něco na něm je. Ten člověk, i když by to tak být nemělo, mě vážně přitahuje.

Zbytek dne proběhl celkem poklidně. I když mě sledovaly zvědavé pohledy, uběhl zbytek školy rychle. Na parkovišti už na mě čekala Alice.

„Ahoj!“ Mávala na mě už z dálky.

„Ahoj Alice!“ Odpověděla jsem jí.

„Tak šup, šup! Jdeme na to!“

„Ale co Edward?“ Zeptala jsem se rychle. V okamžiku, kdy se na mě Alice podívala zamyšleným pohledem, jsem se chytla za pusu. Co měl sakra znamenat tenhle můj výkřik do tmy? Copak už nemyslím na nic jiného, než na něj?

„Neboj, Edward přijede později. Tak co, jedeme?“ Zeptala se Alice a já jsem na souhlas přikývla.

Alice mě odvezla k nim domů. Moc se mi to nelíbilo, ale trvala na tom, že u sebe má všechno potřebné. Vlastně jsem ani nevěděla, kde bydlí. Ale to, co jsem spatřila, jsem vážně nečekala. Nádherná obrovská vila mi opravdu vyrazila dech.

„Mami, už jsme tady!“ Zakřičela Alice, jakmile jsme vešly.

Prošly jsme velkou chodbou do obývacího pokoje. Všechno bylo tak prostorné a vzdušné, sladěné do černé s bílou. Opravdu se mi to líbilo.

„Ahoj Alice! Už jsi doma? A kde máš Bellu?“ ozvalo se hned z přilehlé kuchyně.

„Je tady se mnou mami!“ odpověděla Alice.

Z kuchyně vyšla elegantní dáma. Hnědé vlnité vlasy s měděnými odlesky zářily do všech stran. Na sobě měla elegantní černý kostýmek. Od Alice jsem se už dozvěděla, že pracuje jako architektka a návrhářka interiérů.

„Ahoj, jsem Esme, matka Alice!“ představila se a vřele mě objala.

„Moc mě těší!“ odpověděla jsem.

„Říkej mi prosím Esme!“ naléhala.

Přikývla jsem na souhlas a už mě Alice vedla po schodech na horu. Tam se nacházela prostorná chodba.

„Rosalie!“ zakřičela do chodby a zatáhla mě do jednoho pokoje.

„Tadá! Vítej v mém pokoji!“ Řekla nadšeně.

Byl to opravdu pěkný pokoj pískové barvy. Vévodila mu obrovská šatna, která byla pro Alice naprostou nezbytností. Vybavení pokoje bylo v modré barvě.

„Rose mi pomůže tě nachystat, víš?“ Řekla mi.

„Jasně, mám v plánu ti provést něco s vlasy!“ ozvala se Rose, která právě vešla.

Od té chvíle šlo všechno ráz na ráz. Naplánovaly si dopodrobna, jak mě zítra nachystají. Myslela jsem, že už snad nikdy neodejdu. Edward se za celou tu dobu neobjevil.

Stihla jsem se seznámit s Carlislem, manželem Esme, který pracuje jako doktor. Taky Jasperem a nakonec přišel na řadu Emmett.

„No nazdár! To jsem nečekal, že za mnou přijdeš až domů, brouku!“ oznámil s nadšeným úsměvem Emmett, jeho úsměv se však změnil v bolestné vytí. Rosalie mu za toho „brouka“ přišpendlila nohu jejím podpatkem k podlaze.

Všichni jsme se zasmáli. Chvíli jsme se ještě bavili a pak jsme se s Alice vydaly opět po schodech nahoru. Tentokrát otevřela jiné dveře. Pokoji vévodila obrovská černo-zlatá postel. A vůbec pokoj jako takový byl nádherně zařízený.

„Tohle je Edwardův pokoj. Počkej na něj tady. Před chvílí volal, že bude za chvilku doma.“

Pohled Edwarda

„Ahoj!“ Pozdravila mě, jakmile jsem vešel do svého pokoje.

„Ahoj zlato! Tak jak ses měla?“ Zeptal jsem se.

„Ale docela to šlo! Však znáš Alice, je neúnavná! Co mě dneska naučíš?“

„Ty na to jdeš dneska nějak rychle, ne?“

„To víš, tlačí mě čas!“

No dobře, jak chce, má to mít. Dneska jsem se schválně neukázal, až teď. Alice mi řekla, že se na mě ptala, takže je všechno na dobré cestě.

„Učíš se rychle, jak jsem si všiml, takže dneska už zbývá jen lekce líbání.“

„Cože?“ Zeptala se zmateně.

„Ukaž mi, jak ho políbíš!“ Řekl jsem.

„ A jak ti to mám jako ukázat, Cullene?“

S úsměvem jsem se na ni zadíval a posadil jsem se na postel.

„Ne! Na tobě ti to teda ukazovat nebudu! Navíc já se líbat umím!“ Vyhrkla rozhořčeně.

„Jak myslíš, zlato! Ale mě se to tak naposledy v autě nezdálo! Doufal jsem, že to umíš líp!“ Rýpl jsem si do ní. Samozřejmě, že to nebyla pravda, ale musel jsem ji rozčílit, aby můj plán vyšel.

„To si děláš srandu, ty jeden…“ Vykřikla rozčileně a vrhla se na mě. Ovšem její rty se o ty mé jen otřely. Měl jsem co dělat, abych se udržel a nestáhl ji na sebe.

„Ty nespolupracuješ!“ Obvinila mě.

„Ale no tak! Určitě to dokážeš líp, zlato! Donuť mě tě chtít!“ Řekl jsem výsměšně.

Políbila mě znovu a přiblížila se ke mně blíž tělem. Ruce mě svrběly touhou se jí dotknout, ale ovládl jsem se. Odtáhla se ode mě.

„Ale notak, Bello! Polib mě jako dospělá žena a ne jako dítě!“

Rozzuřeně mě políbila. Při tom si na mě obkročmo sedla a já jsem cítil každý pohyb jejího těla na mém. Jakmile otřela svůj jazyk o můj, věděl jsem, že už se neudržím. Rukama jsem objížděl každou její křivku. Mé rty putovaly po jejím obličeji, jakmile jsem se dostal k jejímu krku zasténala a přimkla se ke mně ještě víc. Chci ji!

„Bello!“ Zašeptal jsem.

„Bello? Edwarde? Tak to si snad děláš srandu! Ona přijede za mnou a ty ji tady jako to…“ Vykřikl pohoršený Emmett.

„Co ty tady děláš?“ Řekl jsem naštvaně.

„Emme, my jsme ne to…“ Vykoktala ze sebe Bella.

„Já jsem chtěl Belle říct, že až bude chtít domů, že ji odvezu.“

„To jsi hodný, Emmette!“ Řekla Bella.

„Já ji odvezu, nedělej si starosti!“ Řekl jsem mu.

„No dobře, zatím čau, děcka!“

„Proč jsi ho nenechal mě odvést?“ Začala Bella.

„Protože tě chci odvést já!“

„Ale já už chci domů!“

„Fajn, tak jedeme!“ Řekl jsem.

„Fajn!“

Bella se se všemi rozloučila a pospíchala k autu. Celou cestu k ní domů jsme mlčeli. Zastavil jsem před jejím domem a ona se měla hned k ochodu. Nešly jí však otevřít dveře od auta. Naklonil jsem se přes ni, že jí pomůžu.

„Aby sis nemyslel, Cullene, tak to co se stalo u vás, nic neznamená!“ Vyhrkla na mě roztřeseně.

„Jak říkáš, Bello! Když to pro tebe nic neznamenalo, tak proč se ale třeseš?“ Zeptal jsem se výsměšně.

„Je mi zima!“

„Lhářko!“ Vydechl jsem a políbil jsem ji. Jakmile se můj jazyk dotkl jejího, prudce vydechla. Cítil jsem, že mě chce. Probralo mě až zvonění jejího mobilu. Ona zatím ještě nepřišla na to, že jí zvoní.

„Bello?“

„Hm?“ Zeptala se omámeně.

„Zvoní ti telefon!“

„Aha!“ Vykřikla a podívala se na něj, mezitím už přestal zvonit.

„To byla máma.“ Řekla.

Otevřel jsem jí dveře a ještě jednou jsem ji jemně políbil.

„Dobrou noc, Bello!“ Zašeptal jsem a díval se do jejího zmateného výrazu. Jakmile pochopila, co jsem jí řekl, zrudla a vystoupila z auta.

„Sakra!“ zZašeptala a kráčela k domu. Odpovědí jí byl můj smích.

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 4. kapitola: