Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 21. kapitola

23.09.2010 (17:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3379×

Pohled Edwarda

Cítil jsem, že se něco děje. Nevěděl jsem co a to mě neuvěřitelně štvalo. Čekal jsem na Bellu v chatě, kterou jsem jí chtěl ukázat jako překvapení. A ona nepřicházela. Rozběhla se za mnou a najednou tady není. Jak říkám, něco se děje.

Počkám na ni. Třeba si šla něco ulovit. Vystopuje mě nebo vystopuji já ji.

Vzpomínky mě začaly obklopovat jako hustá neústupná mlha. Vzpomínky na to, co se stalo. Nikdy nezapomenu na ten pocit, který jsem měl v okamžiku, kdy jsem pil její krev. Vzpomínka na ten zážitek mě plně obklopila. Bylo to, jako bych se z ní znovu napil. Cítil jsem tu báječnou vůni její krve. Chutnala stejně dobře, jako voněla a já jsem se jí nemohl nabažit. Připadal jsem si jako v ráji! Mé rty se dotýkaly její jemné kůže a cítil jsem pod nimi tep jejího srdce. Tahle kombinace života a lahodné chuti mě naprosto dostala. Pro jednou jsem měl pocit, že jsem šťastný se svým životem. Bestie ve mně dostala nadvládu a mně to vůbec nevadilo. Cítil jsem se volný, svobodný, bez omezení a dokonale šťastný. Do té chvíle, než promluvila.

„Miluju tě, Edwarde!“

„Taky tě miluju!“

To mě probralo. Tahle slova a má automatická odpověď mě naprosto vyvedly z omylu. Mé štěstí byla jen iluze. Perfektní ospravedlnění toho, co právě dělám. Perfektní do té doby, než jsem si uvědomil, že právě vysávám ze své lásky krev a její život. Hrůza mě ochromila a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval natolik, abych se dokázal od ní odtrhnout. Silou vůle jsem ji převezl k nám domů a obával jsem se nejhoršího – že je příliš pozdě. Obavy z toho, že jsem ji vysál příliš mnoho krve.

Nikdo se mě na nic neptal. Carlisle uviděl můj zoufalý výraz a bylo mu to hned jasné. Přečetl jsem to z jeho myšlenek. Ostatní to také rychle pochopili. Byl jsem sám ze sebe nešťastný. V ten okamžik, kdy jsem čekal na to, zda to Bella přežije, jsem se rozhodl. Nikdy v životě už jí nechci ublížit! Chci, aby byla od teď navždy šťastná. Požádám ji o ruku…

Nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy dokončí proměnu. Byl jsem šťastný, že nezemřela. I když vlastně zemřela, ale přikázal jsem si na to takhle nemyslet.

A když jsem ji spatřil před školou, jak tam stojí jako bohyně pomsty, věděl jsem, že s touhle ženou chci být navždy. To co následovalo potom, bylo jako uragán. Myslel jsem si, že od teď už bude všechno v pořádku… Jenže jsem si to jen myslel…

Nebyl jsem však schopný se zvednout a jít ji hledat. Opět mě přepadly chmurné myšlenky na to, co jsem jí udělal. Zrůda ve mně zvítězila a já jsem se neovládl. Sice jsem se včas vzpamatoval a odtrhl se od ní, ale udělal jsem z ní to, co jsem já.

A co jsem vůbec já? Jsem netvor… Krvelačná zrůda…

Jedna moje část je šťastná. Vždyť teď se mnou Bella zůstane napořád. Nic víc jsem si nikdy nemohl přát. Ona je to nejlepší, co mě v mém nesmrtelném životě potkalo. Ale je to tak sobecké… Ta druhá část se bojí. Bojí se reakce Belly na to, co jsem z ní udělal. Zatím se nijak neprojevila, vypadá smířená, ale co když mě za to bude jednou nenávidět? A právě tahle má část mi teď říkala, že něco není v pořádku.

Už jsem to dál nemohl vydržet, a tak jsem se zvedl a rozběhl se zpět k našemu domu. Cestou jsem stopoval Bellu podle její vůně. Doběhl jsem k domu, ale její vůně byla všude a zároveň nikde. Byl jsem zmatený z toho, že nedokážu určit přesný směr jejího pohybu.

„Sakra!“ zavrčel jsem.

„Edwarde?“ ozvalo se za mnou. Byla to Alice.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se.

„Je mi to moc líto, ale už se rozhodla.“

Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. V takovém tom gestu útěchy. V ten okamžik mě to přímo zasáhlo. Setřásl jsem její ruku z mého ramene.

„Nepotřebuju tvoji lítost!“ vykřikl jsem v náhlém návalu vzteku a bezmoci.

„Ne, Edwarde, nedělej to! Prosím!“ vykřikla.

No jasně, Alice a její vidění…

„Co se děje?“

No jasně, být v domě plném upírů = žádné soukromí. Všichni se tady najednou sešli.

„Nic!“ odsekl jsem.

„Bella opustila Edwarda a Edward chce teď odejít.“ Alice promluvila zároveň se mnou.

„Nedělej to…,“ zaprosila Esmé.

„Všechno společně vyřešíme…,“ řekl Carlisle.

„No tak, brácho, neblbni!“

Prohlášení Emmetta mě na chvíli zarazilo. Jsou moje rodina. Jediná rodina, kterou znám a kterou mám. Podíval jsem se na ně. Nevnímal jsem jejich myšlenky, jen jsem se na ně díval.

Vím, že všichni jsou tu pro mě tak jako já pro ně, ale zároveň jsou tu jeden pro druhého. Já toho druhého už nemám. Odešla. Opustila mě a já tady už nechci dál zůstávat. Mám je rád. Jsou moje rodina, ale musím pryč. Musím být sám. Vyrovnat se s tím sám. Prostě chci být sám! Nevydržím už ani o minutu déle v jejich společnosti. Ta lítost mě ubíjí.

Podíval jsem se na Jaspera. Ten jediný nic neřekl a ani neřekne. Chápe mě. Teda spíš cítí, jak na tom jsem.

Chápu, co se děje. Nevím, jestli je to nejlepší řešení, ale je to tvoje rozhodnutí. Respektuji to. Opatruj se! – poslal mi v myšlenkách a já přikývl.

„Je mi to líto, ale nemůžu tady dál zůstat. Potřebuji být sám. Dát si svůj život do pořádku. Prosím, pochopte, že musím jít svou vlastní cestou.“

Nečekal jsem, jestli bude někdo na má slova reagovat. Otočil jsem se a upíří rychlosti jsem utíkal od nich pryč. Hlouběji do lesa vstříc své vlastní temnotě.

Zasloužil jsem si to. Zasloužil jsem si, že mě Bella opustila. Po tom všem, co jsem udělal. Byl jsem idiot… Takový idiot. Copak jsem mohl věřit, že mi odpustí tak rychle a všechno bude zase fajn? A pak co? Udělal jsem z ní upíra…

Nenávidím se! Nenávidím svět, ve kterém žiju! Nenávidím tu bolest, která mě rozežírá zevnitř. Nenávidím tu bestii uvnitř mě, která se právě teď vysmívá mému neštěstí! Nenávidím ji! Nenávidím moji lásku! Za to, co mi způsobila! Za to, co teď cítím!

„Proč jsi mě opustila?“ křičel jsem do lesa.

„Proč jsi odešla? Proč jsi mi slíbila, že ze mě uděláš lepšího člověka? Lepšího upíra? Proč?“

A teď jsi pryč… A nic z toho nemá smysl… A já nemám nic, co bych mohl dělat. Musím tě nechat jít, musím i když nechci. A nic, nic mi nezbylo. Jen prázdnota… A temnota… A zuřivost…

Rozběhl jsem se proti stromům jako smyslů zbavený. Vlastně proč, jak? Můj nesmrtelný život vlastně už nemá žádný smysl… Vydával jsem ze sebe nelidské zvuky. Mlátil jsem kolem sebe, všechno jsem ničil, rozbíjel. Můj vztek vyplul na plno. A byl větší a větší a pak mě skolila velká rána. Byla to rána uvnitř mě samého. Padl jsem na kolena a plakal jsem beze slz.

„Miluju tě, Bello, miluju tě!“

Jen jsem tam klečel a vzlykal. A chtěl zemřít, ale to nejde. Můj život plyne dál. Jsem nesmrtelný a to bude můj věčný trest.

Žít bez ní…

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 21. kapitola: