Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 20. kapitola

15.08.2010 (08:00) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4084×

Cítila jsem, že už víc nevydržím…

Nikdy to nebylo takové… Tak intenzivní! Jeho rty a ruce byly všude. Vstřebávala jsem to vzrušení každičkou svou částí. Byla jsem tak vzrušená, že jsem nedokázala potlačit divoké zasténání. Edward se vklínil mezi mé nohy a já jsem ucítila jeho chloubu na mém nejcitlivějším bodu. Už… Už jsem cítila, jak do mě vniká… Když v tom někdo divoce zatřásl s autem. Divoké bušení na kapotu doprovázel Emmettům hlas.

„Belouši, ty divoško, já vím, že si to s Edíkem potřebuješ vyříkat, ale na školním pozemku není zrovna nejvhodnější chvíle!“

Věděla jsem, že tady opravdu není nejvhodnější místo, ale nedokázala jsem přestat. Přesto, že se Edward nepatrně odtáhl, přitiskla jsem se opět k němu.

„Edwarde, prosím!“ zašeptala jsem naléhavě.

Díval se na mě a já jsem věděla, že svádí boj sám se sebou. Oči mu však ještě víc potemněly.

„A sakra!“ zaslechla jsem z venku Alicin hlas.

A pak už bylo ticho a nikoho jsem neslyšela. Vnímala jsem jen Edwardovy pohyby. Rukou jsem mu přejela od prsou až k jeho přirození. Uchopila jsem ho do ruky a jemně po něm přejela. Prudce vydechl a uchopil mě za boky. Nadzvedl si mě a vnikl do mě prstem. Roztouženě jsem sledovala jeho pohyby. Konečně jsem se dočkala. Když do mě vnikl svým údem, vykřikla jsem čistou blažeností. Naše milování bylo prudké a drsné, ale uspokojivé.

„Musíme vypadnout.“

Po Edwardových slovech jsem si uvědomila, že jsme stále na parkovišti školy.

„Sakra!“ vyhrkla jsem.

„I tak nějak se to dá říct, lásko!“ zasmál se a sedl k volantu, nastartoval a odjížděli jsme pryč.

„Jak jsi se vůbec dostala z domu?“ zeptal se najednou.

„No, normálně. Nikdo tam nebyl a Esmé byla na zahrádce.

„Víš co je zvláštní, lásko? Že jako novorozená se neuvěřitelně ovládáš. Víš, když jsem tě uviděl na pozemku školy, měl jsem hrozný strach.  Zajímavé je, že nemáš vůbec červené oči. Zřejmě to má něco společného s tím, že nemáš vůbec chuť na lidskou krev.“

Bylo zvláštní, jak náhle čas nehrál vůbec žádnou roli. Ani jsem se nenadála a už jsme parkovali opět u nich v garáži.

Esmé měla o mě velký strach, ale když zjistila, že je všechno v pořádku, uklidnila se. Nechala nás o samotě s tím, že musí jet obhlédnout jeden dům, který bude aktuálně rekonstruovat.

Zneklidnila jsem při divokém kvílení brzd. Nakoukla jsem z okna, byl to Emmett a tvářil se skutečně vyděšeně.

„Kde je?“ zařval, až mu přeskočil hlas.

„Ale notak, Emme…“ snažil se ho uklidnit Edward.

„Ale notak, Emme? To je všechno, co mi řekneš? Jen ať si to poslechne, co jsme kvůli ní vytrpěli! A hlavně já! No jo, slečinka je nadržená jako stepní koza… Pro to já mám pochopení. Chápu, že když musíš, tak musíš. Ale všechno má svoje meze!“

Nechápavě jsem koukla na Edwarda. Evidentně už tušil, co se stalo.

„To bys nevěřila, co dokázala Rosalie vymyslet, aby zbytek školy odlákala od našeho auta!“ řekl mi.

Ovšem slovo si vzal opět Emmet.

„Představ si, že vyhlásila stav pohotovosti! V jedné z učeben udělala menší požár, jakmile seplo automatické hašení a začal houkat alarm, svlékla si tričko a jen tak v podprsence začala běhat před budovou!

Moje Rose si běhala před všema jen tak v podprsence a ještě ke všemu mokrá. Kdybys viděla ty nadržence!“ rozčilením přestal mluvit. Jen tam pochodoval po místnosti a rozhazoval rukama.

Jak jsem ho tak sledovala, začal vyprávět pro změnu Jasper. Nebyl tak rozhozený jako Emmett, ale i na něm bylo znát jisté rozrušení.

„No a Alice se k ní přidala. Vyhrnula si výš sukni - těsně pod zadek a začala běhat s Rosalie. Samozřejmě, že veškerá mužská populace se hrnula jim dvěma pomoc! A tak je odvedli daleko od vás dvou…“

Myslela jsem si, že tím to končí. Ale když jsem uviděla Emmetta a jeho mohutný nádech, který ani nepotřeboval, bylo mi jasné, kdo bude ve vyprávění pokračovat.

„A pak se to stalo… Nevím, jak to Jasper dokázal, ale najednou jsem ležel na zemi jako mimino! A on křičel, že se mi udělalo špatně, že požáry nesnáším. A že potřebujeme někoho, kdo se vyzná v umělém dýchání. A tak když mě odtáhli do budovy, začala všechna ta hrůza. Podstupoval jsem tisíce hrůzných umělých dýchání z úst do úst, ve snaze zachránit mého bratříčka a jeho milou! Naštěstí mě moje Rose včas zachránila!“

„Ale fufíčku, nevypadal jsi, že trpíš!“ rýpla si do něj Rosalie.

„Ale gumídku, víš, že jsi pro mě jediná!“ tulil se Emmett.

Rosalie odcházela směrem k jejich pokoji, v půli cesty hodila po Emmettovi provokativní pohled. Ten se za ní ihned rozběhl.

„Pche! A mně bude vykládat, že jsem nadržená jak stepní koza!“ odfrkla jsem si.

„Hlavní je, že to zabralo, ne? Když jsem uviděla vizi Edwardova rozhodnutí, bylo mi jasné, že je potřeba urychleně něco udělat. Rose reagovala překvapivě rychle. Musím však uznat, že jsme to zvládli na jedničku, ne? Tak co, bráško? Zasloužím pochvalu?" zeptala se pyšně Alice.

„A co já?" ozval se hlas Rosalie z jejich pokoje.

„Máte to u nás!" křikl Edward.

Pak se otočil ke mně. V očích měl ten sůj neuvěřitelný výraz a já jsem se v nich opět topila. S hrůzou jsem si uvědomila, že ho zase chci!

„Mám pro tebe překvapení, tak poběž!“ řekl mi Edward a utíkal upíří rychlostí někam do lesa.

Vydala jsem se za ním. Ještě jsem stačila zahlédnout Jaspera, jak bere Alice do náruče a její smích.

Copak jsou všichni upíři, včetně mě, tak nadržení?

Je to zvláštní pocit být upírem. Věděla jsem, že se mnou není něco v pořádku, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem upír… Najednou mi přijde, že můžu úplně všechno, ale zároveň nic. Nevím, co si mám o tom všem myslet. Koneckonců budu mít na to celý zbytek věčnosti, že?

Se smrtí jsem byla dá se říct smířená. Ten večer, kdy se ze mě Edward napil, jsem byla přesvědčená, že to je moje poslední chvilka. Nikdy, po celou dobu, co jsem zjistila, že je Edward upír, mě nikdy nenapadlo, že bych jím mohla byt také.

A teď jsem jednou z nich. A Edward je zpátky. Vše pokračuje dál, ale nikdo nevěnuje pozornost tomu, že už nejsem člověk…

Mám teď hromadu možností. Ta spousta času zvaná nekonečnost je mi odevzdaná napospas. A já jsem odevzdaná jí. To bude nyní můj koloběh života. Je však mé místo navěky věků po boku Edwarda? Jsme jeden druhému určeni k životnímu souznění na tu obrovskou hromadu času, která nás čeká?

A chci vůbec já dlít věrně po boku někoho, jako je Edward? I když mě neodolatelně přitahuje...

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 20. kapitola: