Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 18. kapitola

26.06.2010 (19:00) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4409×

Dělám přeci přesně to, co chtěl. Pomáhám mu se změnit…

Zastavil vedle mě. Stále jsem čekala, co se bude dít. Pevně rozhodnutá neustoupit. Edward stáhl okénko u spolujezdce. Vypadal rozzuřeně. Zřejmě to ode mě nečekal…

„Můžeš mi vysvětlit, proč nesedíš vedle mě v autě?“ rozzuřeně odsekával jednotlivá slova.

„Čekám,“ zazněla do ticha má klidná odpověď. I když jsem měla sto chutí omlátit tomu neandrtálci hlavu o volant…

„A můžeš mi říct na co?“

Tentokrát zněl jeho hlas moc sladce.

„Když to sám nevíš…“

„Co blbneš, Bello?“

Klid, klid, klid!!! Proč mě musí neustále vytáčet k nepříčetnosti? Uáááá!

„Víš co, Edwarde? To vážně nemá cenu!“ hekla jsem a odcházela zpět do svého bytečku. V mžiku byl vedle mě a stáhl mě na kapotu auta.

„Vážně, Edwarde, můžeš mi vysvětlit jednu věc? Nejsi ty jako upír tak trochu 4% nebo jak se to říká? Chápeš?“

„Cože?“ zavrčel.

„No… Víš, že sis nevšiml, že vedle tebe nesedím…“

Nedokázala jsem se ubránit cukajícím koutkům. I když jsem na něj byla naštvaná, přeci jen mě tohle pobavilo. Je upír a nevšimne si, že s ním nejsem v autě… Neovládla jsem se a vybuchla jsem v záchvatu smíchu. I přes slzy v očích jsem zřetelně viděla, že jsem to s těmi procenty přepískla.

Rychle jsem se v nestřeženém okamžiku vysmekla a utíkala co nejrychleji pryč. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, že mě nedostihl a tak jsem se otočila. To ovšem byla chyba. Nebyl tam. Prostě nestál u auta. Otočila jsem se zase dopředu a leknutím jsem vyjekla. Stál přímo přede mnou, ruce překřížené přes hruď.

„Myslíš si, že bys mi mohla utéct?“ zeptal se posměšně.

Nejistě jsem zavrtěla hlavou.

„Přesně tak, neutekla… A teď buď tak laskavá a už toho nech!“

Chytl mě pod paži a odvlekl k autu. Jaké bylo mé překvapení, když se vydal ke straně spolujezdce, otevřel dveře a usadil mě na sedadlo. Dívala jsem se na něj, jako na svatý obrázek. Když si všiml, že na něj tak civím, pousmál se tím svým pokřiveným úsměvem a mě poskočilo srdce. Uchechtl se a sklonil se ke mně, aby mi zapnul bezpečností pás. Když se zvedal, ovanul můj krk jeho dech a já jsem se instinktivně prohnula a přitiskla se blíž k němu.

„Netrpělivá?“ zeptal se svůdně a jemně mi olízl ušní lalůček. Prudce jsem vydechla a on se vydal ke svému místu řidiče. Doprovázel ho opět jeho smích.

Dokázala jsem to! I když to udělal spíš jen proto, abych s ním opravdu jela, ale to nevadí… Zářila jsem spokojeností.

„Děje se něco?“ zeptal se, zatímco řídil.

„Ne. Proč?“

„Jen tak. Vypadáš sama se sebou strašně spokojená.“

„Hmmm.“

„Jak chceš, tak si to nech teda pro sebe…,“ řekl, jako by nic.

Ještě chvilku jsme jeli a pak Edward zastavil.

„Nechceš se na chvilku projít?“ zeptal se.

„Klidně.“

Než jsem se stačila pohnout, abych se odpoutala, už byl u mě. Otevřel dveře a rozepnul pás. Uchopil mě za ruku a jemně vytáhl z auta. Němě jsem zírala a říkala jsem si, kdo to přede mnou stojí.

Kdo jsi a co jsi udělal Edwardovi?

Opřel mě o auto.

„Bello, ty nevíš, co se mnou děláš…,“ vydechl.

„A co s tebou dělám?“ pípla jsem.

Místo odpovědi se ke mně pevně přitisknul a já jsem ucítila jeho touhu na svém těle. Nemohli jsme však pokračovat, přeci jen jsme byli na veřejnosti a kolem nás chodili lidé.

Procházeli jsme se nočním Londýnem a povídali jsme si. Vedl mě za ruku a já jsem si připadalo jako v sedmém nebi. Vyprávěl mi spoustu historek o jeho rodině a já jsem se nedokázala přestat smát. Dokázala jsem si to všechno velmi živě představit. Já jsem mu na oplátku vyprávěla o harému a o kouscích, které vyvedli. Dokonce jsme si povídali o Zoe a Sethovi…

V hladovém stánku mi koupil něco na zub, a pak jsme se vydali do proudu nočního životu. Vzhledem k tomu, že jsem byla zaujatá Edwardem, ani jsem si nevšimla, jak se jmenuje klub, do kterého jsme vešli.

Výborně jsme se bavili a mě dělalo moc dobře, že Edward dával jasně najevo, že je tu se mnou. Tak jako já jsem se měla k němu. Cítila jsem se, jako by propast, která mezi námi vznikla od jeho údajné smrti, zmizela. Připadalo mi, jako by se nic z toho nestalo. Oba jsme se chovali tak, jako by bylo přirozené, že patříme k sobě. A nic jiného na světě neexistuje.

Stála jsem u baru a objednávala jsem si pití.

„Ahoj, krásko.“

Nereagovala jsem. Z vlastní zkušenosti vím, že když neodpovím, většinou dají pokoj. Měla jsem obrovskou žízeň a tak jsem vypila svůj nápoj na ex.

„Hej! Jsi snad hluchá nebo co?“ ozvalo se zase vedle mě.

Od sloupu, kde stál opřený Edward, se ozvalo tiché zavrčení. Střelila jsem po něm pohledem a naznačila mu, aby mě nechal to vyřídit samotnou. Nepotřebuji tady dělat větší scénu než je nutné.

Otočila jsem se na neznámého sebevraha. Jak jinak ho nazvat? Dobrovolně se chce nechat zabít…

„Nejsem hluchá.“

Dívala jsem se do očí nějakému mladému floutkovi. Byl to takový ten průměr, co si myslí bůhví jak není dokonalý. Ještě navíc blonďák - to vážně není můj typ. A hnědé arogantní oči. Neměla jsem z něho dobrý pocit. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku.

„Tak proč se se mnou nebavíš, krásko?“

„Protože nemám zájem!“

„Ale nebuď směšná! Vidím ti na očích, že mě chceš!“

„Smiř se s tím, že nechci!“ odsekla jsem a odcházela jsem pryč. Byla jsem ráda, že jsem to tak rychle vyřídila a nemuselo dojít k žádné rvačce.

„Ještě chvíli a už bych se neudržel…,“ zavrčel Edward.

„No a právě tomu jsem se chtěla vyhnout, zlato.“ Přitulila jsem se k němu a on mě políbil do vlasů.

„Moc jsi mi chyběla, Bello!“ vydechl najednou.

„Vážně?“

„Myslím to vážně…“

Nenechala jsem ho domluvit a vášnivě jsem ho políbila.

„Ty jsi mi taky chyběl, Edwarde.“

Zaklonil mi hlavu a začal mě hladově líbat. Nohy mi málem vypověděly poslušnost.

Chci ho… Hned!

Odlepila jsem se od něj a vydala jsem se směrem k záchodům. Otočila jsem se na něj a lákala ho pohledem.

„Co to děláš?“ zeptal se.

Já jsem však neodpověděla a všemi ženskými zbraněmi jsem se ho snažila dostat tam, kam jsem chtěla.

Chůzí divoké šelmy se vydal za mnou. Pochopil, o co mi jde. Když už jsem byla na chodbě u záchodů, narazila jsem do nějakého člověka.

„Promiňte.“

Jakmile jsem však zvedla oči, setkala jsem se s pohledem sebevraha od baru.

„Tak ty sis dovolila mě odmítnout!“ řekl rozzuřeně a vytáhl na mě nůž.

Bylo mi hned jasné, že to nemá v hlavě v pořádku. Sakra, kde ten Edward tak dlouho je? Najednou jsem uslyšela kroky. Ty nicméně uslyšel i sebevrah, a tak mě hned stáhl k sobě.

„Kdo to sakra je, tvůj bodyguard?“ zeptal se poplašeně sebevrah.

Když jsem se podívala na Edwarda, ani jsem se nedivila, že má strach.

„Pusť ji a nezabiju tě.“ Edwardova tichá hrozba mě rozechvěla. Nechtěla bych se ocitnout na místě sebevraha.

Ten měl přeci jen nějaký pud sebezáchovy a pustil mě. Edward ho odhodil směrem k východu, kde ho jeho kamarádíčkové odtáhli pryč.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě se starostlivým pohledem.

„Ano.“

Usmála jsem se na něj, ale při pohledu do jeho očí mi najednou zatrnulo. Jako zhypnotizovaný se díval na mou levou ruku. Okamžitě jsem pohledem sjela na stejné místo.

Sakra!

Ten idiot sebevrah mě řízl do zápěstí! Rána sice nebyla veliká, nicméně z ní teklo poměrně dost krve… Krve? Krve!

Upír = krev...

„Edwarde, možná bys měl na mě počkat venku a já se půjdu umýt, ano?“ zeptala jsem se nejistě.

Jeho černé oči mě propalovaly.

„Ano…,“ řekl to temně.

Roztřeseně jsem se nadechla. V okamžiku byl u mě.

„Já… Odpusť, Bello… Ale nedokážu - to - ovládnout!“ konec věty už odsekával se zatnutými čelistmi.

Zalila mě vlna klidu. Sama to nechápu, ale je to tak. I kdybych chtěla, nedokážu mu utéct, nedokážu se mu ubránit. A navíc, dřív nebo později muselo něco takového přijít. I přesto, že jsem věděla, že jdu jistojistě na smrt, milovala jsem ho. Jsem asi divná, ale i přesto, že jsem věděla, že mě moje láska zabije, nedokázala jsem ho nenávidět. Nešlo to.

„To nevadí, Edwarde!“ řekla jsem a pohladila ho po zatnuté čelisti. Svou zakrvácenou ruku jsem mu odevzdaně nabídla.

Nemám absolutně žádný pud sebezáchovy!

Šokovaně se na mě podíval. Pral se v sobě sám se sebou a s bestií uvnitř, která se drala na povrch. Lítost z jeho očí na mě přímo čišela, ale pak už tam byl jen chlad zabijáka. Věděla jsem, že bestie ho už naprosto ovládla. Strhl mě do náruče a uchopil do své dlaně nastavenou ruku. Ta se blížila neúprosně k jeho rtům.

„Miluju tě, Edwarde!“

„Taky tě miluju!“ zašeptal a zakousl se do mého zápěstí.

Vykřikla jsem bolestí, ta však za chvíli otupěla. A já jsem začala malátnět. Fascinovaně jsem se dívala na výjev přede mnou.

S vypětím posledních sil jsem natáhla volnou ruku a pohladila ho po tváři, která zuřivě sála mou krev. Pevně jsem se k němu přimkla a zabořila jsem hlavu k jeho krku.

Lepší zemřít v jeho náruči než bez něho…

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 18. kapitola: