Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 17. kapitola

25.06.2010 (10:15) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3869×

Pohled Belly

Nedočkavost… Nervozita… Nejistota…

To je to, co jsem teď cítila. Nemohla jsem usnout. Stále jsem se převalovala v posteli a snad po sté jsem si představovala, jaké bude naše setkání…

Co, když to nevýjde? Jaké to vůbec bude? Jak se bude ke mně chovat? Jak se budu chovat já k němu? Myšlenky mě neopouštěly a já už jsem z nich byla unavená… Ale spánek se mi vyhýbal. Co já bych teď dala za Emmetta. Potřebovala bych, aby mě zase unavil! Převalila jsem se na druhou stranu a s myšlenkami na Edwarda jsem konečně usnula.

Ráno přišlo velmi rychle. Sice jsem nebyla moc dobře vyspaná, ale těšila jsem se. Rychle jsem se oblékla. Pro dnešek jsem zvolila černou sukni a modrý top, který odhaloval holá ramena. Věděla jsem, že modrá je jeho oblíbená barva a chtěla jsem ho (ani nevím proč) potěšit. Boty na podpatku byly již nezbytností.

Dorazila jsem ke škole a hned jsem ho zahlédla. Nepřítomně jsem pozdravila Zoe a harém. Jeden z dvojčat, tuším, že Justin, na mě něco mluvil. Na rovinu říkám, že nemám ponětí, co se mi chudáček snažil sdělit. Nevnímala jsem ho. Celou svou bytostí jsem vstřebávala ten náboj mezi mnou a Edwardem.

Jakmile Edward uviděl, že absolutně nevnímám Justina (pořád doufám, že to byl on), usmál se na mě. Já jsem jeho úsměv opětovala a on mířil přímo ke mně. Najednou zhruba v polovině cesty, mu začal zvonit telefon. Jakmile ho zvedl, úsměv mu zmizel z tváře. Dotelefonoval. Smutný pohled, kterým mě obdařil, značil, že se něco děje. A v tom se otočil a odcházel rychlým krokem k autu, nasedl a odjel pryč.

Co to má kruci znamenat? Tak on se chce kvůli mně změnit a pak si bez jediného slovíčka vysvětlení odjede pryč? Tak to ne! To opravdu opět zvoral. A já hloupá jsem mu tolik chtěla věřit!

Zazvonil mi telefon a já jsem ho vztekle zvedla.

„Belli?“ Ozval se jeho hlas.

„Co chceš?“ zeptala jsem se docela hnusně, ale co, zaslouží si to!

„Nebuď na mě, prosím, naštvaná…“

„A proč bych měla? Nejsem vůbec naštvaná!“ Samozřejmě jsem blekotala nesmysly. Byla jsem naštvaná a zklamaná a cítila jsem se ublíženě a…

„Prosím, nech mě ti to vysvětlit.“

„Nemusíš mi vůbec nic vysvětlovat, Edwarde Cullene. Nezajímá mě to.“

„Svítí slunce.“

„A co to má jako s tebou společného?“ Hned, jak jsem to vyslovila, uvědomila jsem si to. Jsem já to ale idiot! Vždyť on jako upír nemůže na slunce!

„Proto jsem musel odjet, Belli.“

„Chápu.“

„Omlouvám se! Moc jsem se na tebe těšil.“

„Promiň, jsem hloupá…“

„Nechceš jít se mnou večer ven?“

„A kam máš na mysli?“

„To nech na mě! Jenom řekni, že souhlasíš?“

„Tak dobře! V kolik?“

„Vyzvednu tě v 8.“

„Tak dobře. Zatím pa.“

„Ahoj, zlato!“

Na tváři se mi usadil opět úsměv.

„Bouře zažehnána, že?“ zeptala se mě Zoe a já jsem přikývla. Rozloučila se se mnou a vydala se směrem k učebně. Doprovázel jí Seth a světe div se, vedl si ji za ruku! Ještě jsem zaslechla zbytek Justinova proslovu. S úlevou jsem opravdu zjistila, že to byl Justin.

„…takže doufám, že jsi připravená, protože já jsem tě před Colinovou scénou varoval, Iss!“ dořekl Justin a odpochodoval pryč.

Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že kolem mě nikdo nestojí. Takže super, Colin něco chystá a já teď ani za boha nevím co… Nemusela jsem dlouho čekat. Během 2. přednášky se náhle rozlétly dveře. Colin s nějakými jeho kumpány, které ani neznám, vpadl do učebny.

„Promiňte, pane profesore, ale je to záležitost života a smrti!“ vykřikl teatrálně a obrátil svou pozornost na mě.

Profesor byl v šoku, takže nestihl reagovat a pak už bylo pozdě.

Issinko, Issinko!

Moje sladká micinko!

Vrať se ke mně zpět,

nebude nás pět.

Po těchto pár slovech jsem přestala vnímat. Něvěřícně jsem sledovala tu podívanou před sebou! Colin se tam naparoval jako páv, podával svůj nejnovější osobní rekord v herectví a ti jeho kumpáni se kolem něj dokolečka svíjeli a vytvářeli mu zvukovou kulisu. Prozřela jsem, jakmile jsem uslyšela něco jako:

Vím, že sníš o mém krásném těle,

neboj se tedy vrátit směle,

rovnou ke mně do postele …

„Tak dost!“ zařvala jsem. Omluvila jsem se profesorovi, který byl ještě patřičně v šoku a vytáhla jsem toho idiota na chodbu. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat, Coline?“ vybuchla jsem okamžitě.

„Ale Issíčku, nebuď naštvaná! Myslel jsem, že tě potěší, když ti takhle na veřejnosti vyznám city!“

„Cože?“

„Víš, že tě stále miluju!“

„Bože, Coline, tebe to ještě nepřešlo? Já tě ale nemiluju.“

„Může za to ten Cullen, že?“

„Co ti je do toho, Coline?“ řekla jsem a otočila jsem se k odchodu. Neměla jsem náladu rozebírat s Colinem můj život. Ještě za mnou sice něco volal, ale já jsem ho opět nevnímala.

Rozhodla jsem se jít pro dnešek domů. Už nemám na nic dalšího sílu. Doma jsem si dala horkou koupel a šla jsem si ještě lehnout. Přeci jenom za noc jsem toho moc nenaspala. Nařídila jsem si budíka na půl 7, abych se stihla nachystat. Jen jsem se hlavou dotkla polštáře a už jsem spala. Spala jsem tak tvrdě, že se mi ani nic nezdálo. Jakmile zazvonil budík, šla jsem se nachystat. Oblékla jsem si tmavě modré šaty ke kolenům.

Stále mu chci udělat radost. Byla jsem nachystaná přesně. V tom jsem uslyšela zatroubení. Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem Edwardovo auto. Opět zatroubení. Tentokrát delší, asi abych si všimla! Tak to teda ne! Na mě nebude troubit… Pokud chce, abych s ním někam šla, bude si mě muset vyzvednout osobně u dveří. Tak!

Párkrát ještě netrpělivě zatroubil a pak byl klid. Za chvíli jsem uslyšela domovní zvonek. Nasadil jsem svůj líbezný úsměv a otevřela jsem dveře.

„Ahoj!“ řekla jsem svým nejmilejším hláskem, i když bych ho nejradši něčím praštila.

„Ahoj? Co se děje? Troubím tady na tebe a ty nic!“ V klidu, Iss! Dýchej – hůůůůůůsáááááááááj… Slíbila sis, že mu pomůžeš se změnit!

„Vážně? Vůbec jsem si nevšimla.“ Musela jsem se za svůj výkon pochválit. Usmála jsem se a on se taky usmál.

„Moc ti to sluší. Jsi nádherná.“

„Děkuji.“ Komplimenty, ty mu jdou…

„Půjdeme?“ zeptal se. Já jsem příkývla. U auta si otevřel dveře a nasedl. Já jsem čekala. Edward nastartoval a odjížděl pryč!

Ani si nevšiml, že nesedím v autě. Bože! Je tak zvyklý, že dívky dělají vždycky to, co on chce… Když zatroubí, okamžitě seběhnou, aby dlouho nečekal. Když nasedne on do auta, automaticky nasednou s ním… Ale o to přeci jde. Chtěl po mě, abych mu pomohla se změnit. Takže budu muset zdolat tyhle věci, které on pokládá za samozřejmé.

Zajímalo by mě, kdy si uvědomí, že tam s ním nesedím. Uslyšela jsem, jak prudce zabrzdil. Začal couvat zpátky k místu, kde jsem stála. Jestli bude chtít, abych s ním někam odjela, bude mi muset pomoc nasednout. Dělám přeci přesně to, co chtěl. Pomáhám mu se změnit…

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 17. kapitola: