Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostanu tě! 14. kapitola

04.06.2010 (10:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4359×

Pohled Belly

Nedokázala jsem se soustředit na jediné slovo z přednášky...

Šílenství! Dohání mě k šílenství… Cítím se divně… Tak nějak jinak než obvykle. Nedokážu nic jiného jen myslet na něj… A přitom jsem se tomu tak bránila. Proč to nedokážu? Slíbila jsem sama sobě, že nepodlehnu. Ale copak to jde? Miluju ho… Pořád…

Je to normální? Je normální milovat někoho, kdo se chová jako naprostý ignorant? Mistr světa? Jeho jistota, že budu skákat tak, jak on píská, mě vždycky rozzuřila do nepříčetnosti! A stejně… Stejně je to tam. Cítím to takhle a nejde to změnit. Vždycky jsem si myslela, že nejsem na frajírky. A jak jsem dopadla? Do jednoho jsem se zamilovala…

A můj pud sebezáchovy? Žádný nemám. Jelikož se z mého milovaného vyklubal upír. A já? Nic… Prostě mě to na něm ještě víc přitahuje… A co z toho mám?

Co jsem vůbec kdy měla z toho, že jsem milovala Edwarda Cullena?

Bolest… Vždycky… Tak jako poprvé, při jeho údajné smrti. Tak i teď. Nejsem si vůbec ničím jistá. Nevím, jestli mě chce nebo ne. Jestli mě miluje… Jak by mohl? Je upír! Teď už bude žít navždycky… Jenom si se mnou krátí svůj nekonečný čas… Je vůbec upír schopný nějakého citu? Vlastně o jeho novém já vůbec nic nevím…

Seth teď kolem mě chodil po špičkách… Zoe mi prozradila, co se stalo a jak to vůbec je se Sethem doopravdy. Trochu mě zamrzelo, že mi to neřekl sám na rovinu, ale co už… Nic to nemění. Jen Zoe je teď pořád strašně naštvaná, protože se kolem ní Seth pořád motá. Normálně by mi to připadalo vtipné, ale mám teď jiné starosti sama se sebou.

Takže si to shrneme. Zjistila jsem, že jsem stále zamilovaná do Edwarda Cullena a nehodlám s tím nic udělat. Za to Zoe zjistila, že je do ní zamilovaný Seth a ten s tím rozhodně hodlá něco dělat!

Musím něco vymyslet! Přece musí existovat nějaký způsob, jak ho vyhnat z hlavy. Ale co srdce? Ne! Nesmím myslet na srdce… Hm… Jak se to říká? Sejde z očí, sejde z mysli? To půjde těžko, když chodíme opět na jednu školu!

Booože! Navíc se mi o něm i zdá… Ale jaké sny! Musím s tím něco udělat! Má pomsta se zvrhla… Končím! Žádná pomsta, žádný Cullen! Teda… Hlavně Edward… Protože vždycky, když se mu chci pomstít, otočí se to proti mně.

Konečně byl konec přednášky! Domůůů! Rychle domů. Mám toho ještě hodně… Jakmile jsem překročila práh svého bytu, začala jsem plnit svůj plán. Dokážu to! Dneska budu spát tak tvrdě, že na žádného dokonalého upíra s omamnýma očima a dokonalým úsměvem, myslet nebudu!

Budu na sebe tvrdá! Musím být na sebe tvrdá! Jdu na to! Začala jsem systematicky drhnout celý byt.  Drhla jsem tak usilovně, až mě bolelo celé tělo. Ale to není konec! Ještě ne! Vytáhla jsem ze skříně teplákovku a vyrazila jsem ven. Běh… Nesnáším ho! Ale pro klidné spaní všechno.

Levá… Pravá… Levá… Pravá… Levá… Pravá… Měla jsem pocit, že když přestanu hlásit, jakou nohu zvedám, určitě se mi zamotají nohy a spadnu… Takže pokračujeme… Levá… Pravá… Levá… Pravá…

„Bellinko!“ ozvala se najednou vedle mě.

Všechno špatně! Všechno špatně! Sakra… Sakra! Levá…Levá… Ne… Néééé…

„Ááááá…“

Pravá… No jasně! Já to tušila! Ležím rozpláclá, jak široká, tak dlouhá. Ze shora se na mě dívá zubící se Emmett.

„Ježiši, Bellouši, ty jsi ale případ!“ smál se mi do očí Emmett.

„Díky, Emmouši!“ oplatila jsem mu s nabručeným pohledem. Ten ignorant se tomu ještě smál! Zatímco já jsem se sbírala ze země…

Se smíchem mě postavil, bylo to trochu prudší a skoro jsem to neustála. Ale mé svalstvo zřejmě uznalo, že už padat nechce. Díky bohu za to!

„Co to tady vyvádíš?“ zeptal se mě.

„Běhám.“

„A můžu se přidat?“

„Pro dnešek už mám dost.“

Emmett se zatvářil jako hromádka neštěstí.

„Ale ještě si chci trochu zacvičit. Musím přece pořádně protáhnout tělo!“ vyhrkla jsem, protože jsem už dál nemohla snést jeho smutný úsměv.

„Tak to je super! Můžu cvičit s tebou? Naučím tě pár skvělých cviků, Bellinko!“ zajásal. V zápětí mě odtáhl do nedalekého parku mezi stromy, abychom, dle jeho slov, měli při cvičení čerstvý vzduch. Jako kdyby to bylo zrovna pro něj důležité. Vždyť nepozná žádný rozdíl. Prakticky nepotřebuje dýchat.

Usmál se na mě a pak začalo peklo.

„Raz – dva – tři – čtyři! Ma – kej , Be – llou - ši!“ křičel do rytmu cvičení a kolem nás se začal shromažďovat dav lidí. Po deseti minutách cvičení s Emmettem jsem byla zralá akorát do márnice!

Právě, když jsem se začala blíže poznávat s pohřební písní, která mi začala znít v hlavě, přiřítila se Rosalie. Díky bohu!

„Emmette Cullene! Člověk tě nechá chvíli bez dozoru a ty zas takhle vyvádíš!“ vyčetla mu.

„Ale fufíčku, já jen pomáhám Bellince cvičit!“ ohradil se. Při fufíčkovi jsem to už psychicky ani fyzicky neustála a složila se k zemi.

„Koukám, že jí pomáháš tak akorát do hrobu. Vem ji!“

Cítila jsem, jak mě Emmett vzal do náruče, ale nebyla jsem schopná se jen trošku pohnout, natož promluvit. Slyšela jsem jen Rosalie, jak mi říká, že mě odnáší ke mně domů. Díky bohu za ni! Než jsem se ocitla ve svém bytě, dala jsem se trochu dohromady. Dalo mi práci přesvědčit Emmetta a Rosalie, že už jsem v pořádku. Ale i to jsem nakonec dokázala. Jakmile za nimi zaklaply dveře, vrhla jsem se do koupelny a začala si napouštět vanu. Tohle přesně potřebuji! Relax, uvolnění…

Málem jsem při koupeli usnula, ale naštěstí jsem se dokázala ještě dostat z vany a padla jsem rovnou do postele. Usínala jsem s pocitem, že dnes se mi rozhodně nemůže nic zdát! Jsem tak vyčerpaná… Ale to byl účel! Potřebovala jsem se utahat takovým způsobem, aby se mi nemohlo nic zdát. Zavrtala jsem se pod peřinu a se spokojeným úsměvem jsem usínala.

Úsměv mi však odumřel v okamžiku, kdy jsem uslyšela nějaký zvuk. Ani jsem nebyla schopná ten zvuk identifikovat. Už jsem si říkala, že mám zase určitě slyšiny, když jsem uslyšela zvuk šustícího oblečení a najednou se vedle mě pohnula postel.

Sbírala jsem veškerou odvahu otevřít oči a podívat se.

Neměla jsem to dělat! Opět jsem uviděla Edwarda!

„Sakra! Všechno špatně! Všechno špatně! Všechno špatně! Já zase spím? To neeee…“

Ani jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas. Až když mi můj sen odpověděl.

„Ano, spíš.“

„Ne! Vždyť já přece nemůžu spát! Teda vlastně můžu spát, ale nemáš se mi zdát ty! Nemá se mi zdát vůbec o ničem! Rozhodně ne po tom, co jsem dneska absolvovala. Nejdřív velký úklid, potom sebevražedný běh a nakonec cvičení s Emmettem, po kterém jsem jako zombík!“

Začal se smát! Ten jeho nádherný úsměv mě chytl za srdce. Začínám být v těch svých snech nějaká rozněžněla!

„Tak dost. Štípni mě!“ přikázala jsem mu.

„Proč?“

„Protože když mě štípneš, vzbudím se.“

„Aha. Ale já nechci, aby ses vzbudila.“

„Tak moment, je to snad můj sen, ne? A když chci, abys mě štípnul, tak mě štípneš!“

„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně.

„Jasně. Tak například, kdybych chtěla, abys mě políbil, tak mě musíš políbit.“

Naklonil se ke mně a přitiskl jeho rty na moje. Jazykem mi objel spodní ret a pak zaútočil na můj jazyk. A najednou se ode mě odtrhl.

„Takhle?“ zeptal se.

„A-ano. Takže už mě štípneš?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ne. Proč se neštípneš sama?“

Sakra! Že mě to nenapadlo samotnou? Ale ne, já se radši ve svém vlastním snu budu s ním dohadovat.

Zavřela jsem oči. Tak a teď se probudím a budu mít klid!

Štíp.

S povzdechem jsem otevřela oči a nikoho jsem neviděla. Zvedla jsem se a šla jsem se napít.

„Achjo! Já se ho snad nezbavím!“ povzdechla jsem si.

„A ty se mě chceš zbavit?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a vypadla mi sklenice z ruky.

Stál tam, do půli těla svlečený a úplně jako by z oka vypadl mému dnešnímu snu!

„Co… Co tady děláš?“

„Mluvím s tebou?“

„Cože?“

„Zlato, jsi nějaká zmatená…“ řekl s úsměvem a mířil ke mně.

„Co si jako myslíš, že děláš?“

„Ale zlato, copak nám včera nebylo spolu dobře?“

„Cože? Jak včera?“

Absolutně jsem nechápala, kam tím míří. Protože včera se toho stalo poněkud hodně!

„V noci? Nepamatuješ si na to?“ zašeptal svůdně.

„To nebyl sen?“ zašeptala jsem taky.

Zavrtěl hlavou na znamení, že ne. Všechno špatně!

„Ani to před chvílí nebyl sen?“

„Nebyl.“

„Aha. A co teď po mě chceš?“ řekla jsem, doufejme, pevným hlasem. Snažila jsem se uklidnit.

„Nemůžeš popřít, že nás to k sobě táhne. Je to něco víc, než normálně.“

„Ale sex není všechno, Edwarde!“

„Chápu, ale musíš uznat, že po této stránce nám to úžasně klape.“

Začal se znovu přibližovat. Jakmile se mě dotkl, začala jsem se celá chvět. Jak to dělá, že na mě takhle působí? Zvedl mi bradu a zadíval se mi do očí.

„Pořád tě chci, Bello!“

Sex, sex, pořád jen sex! Umí ten chlap, pardon – upír, myslet taky na něco jiného, než na soulož? Nic víc pro něj nejsem, nic víc pro něj neznamenám! Jeho činy a slova mluví naprosto za vše! A já ze sebe neudělám naprostého blázna tím, že se mu vzdám a přiznám, že ho stále miluju! To se nesmí nikdy dozvědět! Musím být silná!

„Ale já tebe ne, Edwarde!“ odpověděl jsem tiše.

„Ale tvoje tělo mluví jinak…“ řekl a pohladil mě po prsou. Mé bradavky okamžitě zareagovaly a můj dech se zrychlil.

„Je to jen chtíč, nic víc! Jestli jsi už skončil, ráda bych šla spát.“ řekla jsem tak rozhodně, jak to je v dané situaci šlo. V jeho očích jsem uviděla zmatený výraz a pak se změnily. Ne jen v tom, že byly černé, ale ta tvrdost, která se v nich objevila, mě docela vyděsila. Odstoupil ode mě a pustil mě.

„Jak chceš, pro dnešek toho bylo dost. Ale už se těším na zítřek, zlato! Budu to zkoušet tak dlouho, dokud si neuvědomíš, že patříme k sobě.“

Otočil se a odcházel pryč. U dveří se zastavil a ještě jednou se otočil.

„Jo a obleč si na sebe něco modrého, uděláš mi radost!“

Zasyčela jsem na něj a on s pobaveným smíchem odešel.

Co si o sobě vlastně myslí? Ale dneska jsem to dokázala. Odmítla jsem ho! Měla bych slavit, ale cítila jsem uvnitř sebe prázdnotu.

Může zkoušet, co chce. Ale já se s pouhým chtíčem nespokojím. Buď všechno nebo nic. Prostě musím zjistit, zda je upír schopný lásky! Nebo jestli ve všem hraje roli jen sex.

Jdu spát! Ještě jsem se zastavila u skříně. Já ti dám modrou! Haha… Červená byla jasná volba! Přece chce on dokázat něco mě, ne já jemu! Tak ať se snaží. Nebudu skákat tak, jak on píská!

A s tímhle rozhodnutím jsem se uložila ke spánku. Kupodivu jsem usnula poněkud rychle, na to v jakém rozpoložení jsem se nacházela. A hlavně nezdál se mi jediný sen!

Miluju tě, Emmette!

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostanu tě! 14. kapitola: