Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 8

15.06.2012 (14:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4326×

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Myslela jsem, že se z té postele ani nevyhrabu, ale naštěstí jsem byla silná a dokázala jsem to. Večer jsme to vážně trochu protáhli a já se necítila úplně v pohodě. Proč musejí být takovéhle akce ve všední den? Protože jsou pro snoby a to já nejsem, takže už s ním nikdy nikam nepůjdu. Ale musela jsem posbírat všechny síly a dostat se do práce. Protože jsem se zdržela v koupelně, na kávu už jsem neměla čas. Alespoň si ji v klidu vychutnám v nemocnici. Oblékala jsem si kabát a už přivolávala výtah. Přijel přesně, když jsem zabouchla dveře od bytu.

Vydala jsem se směrem k nemocnici, když můj pohled upoutalo známé černé auto. Chtěla jsem jít pořád dál, ale když jsem viděla Alexeie, jak stojí u otevřených dveří a čeká na mě, zželelo se mi ho. Připadalo mi trapné nechat ho tam stát, i když jsem s ním nechtěla nic mít.

„Dobré ráno,“ popřál mi a přidal dokonce i úsměv.

„Díky.“

„Vaše snídaně už je připravena, slečno,“ oznámil mi a zabouchl za mnou dveře.

Zvědavě jsem nakoukla do papírového pytlíku a téměř mě omráčila vůně čerstvých minicroissantů. Tak tímhle mě fakt dostal. A ještě kelímek s kávou… Ne, pořád jsem ho neměla o nic radši než normálně, i když teď už na tom byl možná o něco lépe. Ale ještě se pořád bude muset hodně snažit.

Narazila jsem i na dnešní noviny. Nevím, jestli to byl úmysl nebo ne, každopádně byly naaranžovány tak, aby moje tvář vedle té Edwardovy na titulní stránce upoutala moji pozornost. Roztáhla jsem noviny a chtě nechtě musela konstatovat, že ta fotka vypadala dobře. Oba jsme se usmívali jen ta jeho ruka kolem pasu. Vypadalo to, jako kdybychom spolu už byli roky. Bylo to tak přirozené, že jsem si nechtěla kazit dojem článkem, který byl pod tím. Bylo mi jasné, že tam o nás nebude nic hezkého. Noviny jsem vrátila zpátky na místo.

„Děkuju za svezení,“ promluvila jsem na Alexeie, když mi otevřel dveře, abych mohla vystoupit.

„Přeji vám příjemný den,“ usmál se a nechal mě jít.

Celou cestu jsem ujídala ze své božské snídaně a dokonce jsem nechala i pro Betty. Doufala jsem, že jí čerstvé croissanty udělají takovou radost jako mě.

„Tak co?“ vypálila na mě okamžitě, jen co jsem otevřela dveře. Nečekala jsem to a lekla se.

„Dobré ráno ti přeji. Tady máš něco k snídani.“

„Nepovídej, že sis vzpomněla na svoji kolegyni.“

„Já ne,“ uculila jsem se.

„Edward Cullen ti připravil snídani?“

„I s kafem a novinama,“ přikývla jsem.

„Páni, že by z něj začínal být podpantoflák. Přiznej se, že ty jsi na něj něco vytáhla.“

„Nic, přísahám a ještě jsem ho rozzuřila, když jsem mu v té včerejší aukci vydražila akt jednoho fotbalisty a pak si ještě neúmyslně rýpla do jeho postavy, když jsem ho donutila jít po schodech, protože jsem nechtěla jet výtahem. Pro jistotu.“

„Chtěla bych být na jeden den moucha a sledovat vás. Nejspíš bych se umlátila smíchy.“ Betty byla z mého povídání tak vysmátá, jako kdyby si něčeho šlehla.

„Zase taková sranda to není.“

„Je mnohem lepší tě slyšet, když o něm mluvíš takhle, než kdyby ses ho bála a nadávala mu nebo cokoliv jiného.“

„Nevím, co se to děje,“ povzdechla jsem si.

„Začíná se ti dostávat pod kůži.“

„Bohužel. Ať se snažím jak chci, tak je prostě čím dál blíž.“

„To vypadá vážně,“ zašklebila se vítězně a jen tak tak uhnula, když jsem ji chtěla plácnout.

„Víš co, radši už běž. Nejspíš jsi unavená a nevíš, co mluvíš.“

„Bla, bla, bla,“ smála se mi a hrozně ji to bavilo. S úsměvem jsem protočila oči a už ji radši ignorovala.

„Doktorko, zastavte se u pana ředitele, než půjdete domů,“ volala mi sekretářka.

„Samozřejmě, hned jsem tam,“ zamumlala jsem zamyšlená, co mi zase může chtít. Počkala jsem, než mě vystřídal Jim a zamířila jsem do ředitelny.

„Doktorko, mám pro vás dobrou zprávu. Sehnal jsem vám místo na lékařské konferenci ve Phoenixu. Budete tam také přednášet o vašem výzkumu. Odlétáte v neděli odpoledne a o víkendu nebudete sloužit. Tady jsou všechny materiály. Mezi námi, myslím, že vám tahle kratší dovolená prospěje. Odpočinete si, odreagujete se a hlavně přestanete plnit titulní stránky bulváru.“

„Ano, pane řediteli.“ Musela jsem souhlasit, protože mi nic jiného nezbylo. Vzala jsem si složku s papíry a odešla jsem.

Díky probdělé noci jsem byla šíleně unavená. I když bylo odpoledne, těšila jsem se až dojdu domů, dám si dlouhou sprchu a lehnu si třeba s knížkou. I proto jsem docela přivítala, když jsem uviděla černé velké auto a Alexeie, jak už mi otevírá dveře. Nasedla jsem a přivítala mě známá vůně drahé kolínské.

„Ahoj Bello, jak ses měla?“ pozdravil mě Edward s úsměvem na tváři.

„Šlo to,“ zamumlala jsem a opřela se o sedačku.

„Náročný den?“

„Tak nějak. Už se těším domů, ale máš malé bezvýznamné plus za snídani.“

„Někdy ho využiju. Co budeš dělat o víkendu?“ vyzvídal.

„Pravděpodobně sloužit,“ zalhala jsem.

„To je škoda, myslel jsem, že bychom v sobotu vyrazili ven.“

„Těžko.“

„Nechceš si to zkusit ještě rozmyslet?“ zkoušel to.

„Nechci, nemůžu si přehodit službu, když…“ zasekla jsem se.

„Když co?“ Nadzvednul pobaveně obočí.

„Když jsem si je vyměnila tuhle sobotu,“ vymyslela jsem si rychle, ale podle toho, jak se na mě podíval, mi to moc nevěřil. Nicméně už se nevyjadřoval, za což jsem mu byla vděčná.

„Ještě se domluvíme,“ slíbil mi, když jsem vystupovala. Jen jsem kývla a bez zájmu šla domů. Vážně jsem se těšila na klid. Už jsem ho nutně potřebovala.

Hned jsem si tiše pustila moje oblíbené Linkin Park a nechala notebook, aby se nažhavil. V případě, že budu na konferenci přednášet, chtěla jsem dát svoje podklady trochu dohromady a teď byl pravý čas. Jestli jsem odlétala v neděli, nezbývalo už tolik času, a jak jsem znala Betty, určitě mě zase vytáhne někam ven, abychom se rozloučily. Na tohle byla úplně ujetá.

Nalila jsem si skleničku coly, na misku nasypala oříšky a příprava přednášky mi šla pěkně od ruky. Tiše jsem si pobrukovala melodii písniček a nohou podupávala do rytmu. I když jsem pořád pracovala, pěkně jsem si odpočinula a odreagovala se. Hlavně od Cullena, kterého jsem úspěšně vytlačila z hlavy.

Z relaxování mě vytrhl zvonící telefon. Myslela jsem, že je to Edward, ale na display blikalo číslo z nemocnice. Okamžitě jsem to zvedla a ve vteřině vypínala notebook a balila věci. Jim potřeboval pomoc na sále, bylo to akutní.

Vyběhla jsem před dům a oči mi rovnou zabrousily na parkoviště. Hledala jsem velké černé auto, které ale nikde nebylo. Když se ho o nic neprosím, tak mě otravuje pořád, ale jakmile ho člověk potřebuje, je pryč. Musela jsem si vzít tedy taxi.

Za pět minut už jsem běžela k sálu a už cestou se zbavovala oblečení. Nevěděla jsem, na co se mám připravit, ale nejspíš to muselo být něco vážného, když zrovna Jim potřeboval pomoc.

„Bello, máš nejvyšší čas,“ přivítal mě.

„Co se stalo?“

„Vidíš to?“ Ukázal do otevřeného břicha, kde byl přímo ukázkový nádor ledviny. „Musíme ji vzít celou.“

„Jdeme na to?“

„Můžeme,“ kývla sestra, která kontrolovala životní funkce. Pustili jsme se do práce.

Domů jsem se dostala těsně před půlnocí a byla jsem úplně hotová. Ve sprše jsem se sotva držela na nohou a do postele jsem se skoro plazila. Stačila mi vteřina na přikrytí a tvrdě jsem usnula.

Věděla jsem, že bych měla pomalu začít balit, ale vůbec se mi do toho nechtělo. A to jenom stačilo vyndat kufr a dát do něj pár věcí. Jenže já byla tak líná, vůbec se mi do toho nechtělo. Díky tomu, že jsem měla teď noční, měla jsem na balení celý den. Nechtělo se mi převlékat, tak jsem zůstala v pyžamu, sedla jsem si před skříň a pomalu jsem se začala probírat oblečením.

Pár elegantních věcí, pár neformálních, něco na spaní, spodní prádlo a až na pár maličkostí jsem byla skoro hotová. Nezabralo mi to ani celý den a ještě jsem si mezitím stihla udělat přestávku na oběd.

Když jsem šla do práce, už na mě samozřejmě čekalo auto. Nevěděla jsem, jak vědí, kdy mám službu v nemocnici, ale protože pršelo, byla jsem za auto vděčná.

„Dobré odpoledne,“ popřál mi opět Alexei, můj věrný taxikář. Usmála jsem se na něj a nasedla.

Dnes mě nečekaly croissanty, ale muffiny a samozřejmě káva. Jestli chtěl něčeho dosáhnout, nepochopila jsem čeho. Každopádně ty, co jsem nesnědla v autě, jsem si vzala sebou do nemocnice, abych si zpříjemnila noční službu.

Našla jsem si chviličku i na návštěvu Chrise. Výzkum léků se blížil do finiše a opravdu to vypadalo dobře. Podělila jsem se s ním o muffiny, což mu udělalo radost. Alespoň něčím jsem ho potěšila.

Zbytek noci jsem prospala na lékařském pokoji.

„Bellušinko, vstávej,“ šeptala mi do ucha neodbytně Betty. „Dobré ráno, řekla bych, že služba proběhla v klidu.“

„V naprostém,“ souhlasila jsem. Široce jsem zívla a hodila si do pusy žvýkačku.

„Dobře. Sloužíš o víkendu?“

„Vlastně ne. Ředitel mi naplánoval nějakou konferenci ve Phoenixu, takže v neděli letím tam.“

„A Edward o tom ví?“ zeptala se spiklenecky.

„Ne a ani nemám v plánu mu to říkat.“

„Ty seš potvora.“ Šťouchla mě do ramene a zasmála se.

„Díky,“ poznamenala jsem ironicky.

Z posledních sil jsem doklepala konec týdne. Ačkoli pro mě bylo moje zaměstnání všechno, teď jsem byla ráda, že jsem si mohla udělat celý víkend volno. Rozlučka s Betty se naštěstí nekonala, protože sloužila. Ani mi to moc nevadilo. Alespoň jsem se mohla v klidu dobalit. Nalila jsem si k tomu sklenici vína, načala jsem si brambůrky a ještě jednou zkontrolovala zabalené věci. Zbytek večera jsem měla volno, tak jsem si sedla k televizi a ještě jednou si procházela poznámky na přednášku.

Protože jsem si mohla přispat, šla jsem spát až ve dvě ráno. Edward se mi neozval a měla jsem tak klidné sny. I díky tomu jsem se vyspala do růžova a v sobotu jsem měla v plánu si udělat pyžamový den.

K snídani jsem si udělala vajíčka, a abych se trochu pročistila od kofeinu, kterého jsem za celý týden měla až dost, dala jsem si jenom sklenici džusu a vodu. A den mi ještě zpříjemnil hovor od rodičů.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem ji nadšeně.

„Bellinko, nechceš přijet? Dlouho jsi nebyla doma.“

„Já vím, mami a mrzí mě to. Mám hodně práce.“

„Alespoň na víkend.“

„Mami, zítra letím do Phoenixu na lékařskou konferenci a vůbec nevím, jak potom budu stíhat. Opravdu mě to mrzí.“

„Neměla by sis chvilku odpočinout?“

„Odpočinu si teď. Podle programu tam budu mít spoustu času jenom pro sebe.“

„To je dobře.“

„Jak se máte vy?“ zeptala jsem se, abych otočila téma.

„Dobře. I táta by byl nadšenej, kdybys přijela.“ A bylo to tu zas.

„Pokusím se to zařídit. Slibuju.“ Už jsem ji chtěla mít z krku. Měla jsem trochu černé svědomí. Máma mi dlouhé prodlevy mezi návštěvami vyčítala oprávněně a já to věděla.  Bylo mi to líto, ale vždycky jsem měla prostě lepší věci na práci, než strávit víkend s rodiči. Práce pro mě byla většinou přednější.

„Dobře,“ povzdechla si máma smířeně.

„Opravdu se budu snažit, aby mi to nějak vyšlo co nejdříve.“

„Měj se krásně, Bello.“

„Ty taky, pozdravuj tátu.“

„Ahoj,“ rozloučila se a položila telefon. Povzdechla jsem si, a abych se trochu odreagovala, šla jsem si udělat něco k obědu.

Chtěla jsem pokračovat v mém pročišťovacím dni, tak jsem si začala dělat salát. Naštěstí jsem nemusela jít nakupovat, protože všechnu zeleninu, na kterou jsme měla chuť, jsem měla v ledničce. Pomalu jsem se dala do krájení a přitom si pobrukovala písničku. V hlavě jsem si dávala dohromady program na odpoledne a po lehkém obědě jsem se do něj hned pustila.

Dopřála jsem si dlouhou sprchu, pleťovou masku, nalakovala jsem si nehty na rukou i na nohou. Prostě jsem si užila samé dámské záležitosti. K dokonalosti mi chyběla jen masáž, ale tu jsem si sama udělat nedokázala. Bohužel.

Ke konci dne jsem si znovu vzala salát a už jsem se jenom tak válela u televize. Cítila jsem se nabitá energií a byla jsem spokojená. Moje tělo bylo spokojené, odpočaté a hlavně připravené na další náročné aktivity.

Zrovna jsem se uvelebila u televize, když mě vyrušil zvonek. Opět. S povzdechem, přemýšlejíc, kdo by to asi tak mohl být, jsem se zvedla, přitáhla si župan víc k tělu a šla otevřít.

„No ne, čekal jsem cokoliv, ale přivítání v župánku mě nenapadlo ani náhodou,“ usmál se a donutil mě tak župan ještě víc přitáhnout. Na jeho poznámky jsem nebyla zvědavá.

„Co chceš?“ Byla jsem naštvaná. Zkazil mi večer o samotě a podle jeho smokingu jsem se bála toho nejhoršího. Ještě když jsem si všimla velké bílé krabice s logem Blanka haute couture.

„Vím, že jsem ti slíbil večeři, ale trošku se změnily plány. Jdeme na oslavu narozenin a zároveň tě tam představím jako svoji přítelkyni.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 8: