Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 4

01.05.2012 (19:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3919×

Hned ráno, jak jsem se dostala trochu do formy, jsem vyrazila do práce. Zastavila jsem u první trafiky, kterou jsem potkala, a koupila si včerejší noviny, které mi tak velkoryse Adam doporučil. Mrkla jsem na titulku a málem zakopla o vlastní nohy.

Získá neuroložka nedobytné srdce zámožného podnikatele? Hlásal titulek a pod tím byla fotka, kde jsem byla já a Edward, jak nastupujeme do jeho auta, i krátký článek. Musela jsem do nemocnice, takže jsem noviny smotala s rozhodnutím, že si je přečtu až tam. Betty musela být po noční unavená.

Vyjela jsem do správného patra a šla po chodbě na lékařský pokoj. Žádná ochranka tu na mě nečekala, tak jsem si mohla oddychnout. Když jsem ale otevřela dveře, Betty akorát chrápala na pohovce. Nechtěla jsem ji budit, tak jsem se potichu rozvalila na židli a začala číst.

Už po prvním odstavci nepravdivých žvástů jsem se musela smát. Novináři mají nejspíš hodně bujnou fantazii a vidí věci, které se nikdy nestali. Jenže u druhého odstavce mě humor přešel, když jsem si přečetla větu přímo od pana Cullena.

„Doktorka Swanová je opravdu velmi charizmatická žena, která ví, co chce, a má můj obrovský obdiv, že se pustila do takových velkých věcí. Doufám, že se ještě někdy setkáme, a budeme si moci spolu blíže pohovořit.“ Zase se mu povedlo mě vytočit do nepříčetna. Jenže tentokrát jsem měla eso v rukávu. Věděla jsem, kam mám jít, abych mu to mohla pěkně od podlahy vytmavit.

„Ahoj,“ zachraptěla rozespalá Betty a protáhla se. „Jak jsi tady dlouho? Mohla jsi mě vzbudit.“

„Moc dlouho ne. Teď jsem přišla a akorát jsem si přečetla noviny.“

„Od kdy čteš bulvár?“ nadzvedla obočí a posadila se.

„Od té doby, co jsem na titulce,“ vysvětlila jsem.

„Cože?“

„Jo, koukni.“ Hodila jsem jí to a čekala, než si to přečte. Sledovala jsem její reakci a skoro každou chvíli jí cukaly koutky a nakonec se rozesmála úplně.

„Vážně má až nezdravě vysoký sebevědomí, ale víš, co píšou novináři. Samý kecy, kecy, kecy.“

„Ale… grrr. Proč já? Včera večer jsem šla s Adamem na večeři a kvůli němu jsme se pohádali a on mě tam nechal samotnou, ať si ujasním, koho chci.“

„A ujasnila sis to?“

„Samozřejmě, že chci Adama!“ vyprskla jsem. „Ale ne za tu cenu, že mi pořád bude předhazovat, s kým jsem a s kým ne."

Napjatě jsem jela taxíkem k jeho vile. Nechtělo se mi tam, ale popoháněla mě zlost. Než jsem vyšla z nemocnice, článek jsem si ještě jednou přečetla, abych byla připravená, a sbalila jsem noviny do tašky. Jako důkaz. Třešničkou na dortu byl Adam, kterého jsem potkala na chodbě. Jen mě tiše pozdravil, a když jsem ho chtěla zastavit, šel pryč.

Vystoupila jsem před dřevěnou bránou, zazvonila a brána se za chvíli otevřela. Naproti mi šla jedna z jeho goril a vedla sebou dva ohromné psy, kteří vrčeli.

„Co chcete?“ zeptal se nevrle.

„Mluvit s panem Cullenem,“ odpověděla jsem a ze všech sil se snažila být slušná, ale musela jsem se hodně ovládat.

„Není doma, ale už o vás ví. Pojďte dál.“

Měla jsem sto chutí couvnout a přijít jindy než tady zůstat s tímhle nadšencem. Ale jestli už jede, bude lepší, když na něj počkám, a vyřídím to hned, bez odkladu.

Došli jsme do obývacího pokoje, do kterého jsem se při poslední návštěvě nedostala. Byl obrovský, světlý a bylo tu spousta dřeva. Samozřejmě nechyběl ani krb a téměř celá prosklená stěna s výhledem do zahrady s bazénem. Posadila jsem se na bílou koženou pohovku, přehodila si nohu přes nohu a velkým oknem koukala na rozlehlou terasu s veškerým vybavením na grilování.

„Něco k pití?“ nabídl mi.

„Ne, díky,“ odmítla jsem a on vypadnul. Seděla jsem a kousek po kousku si prohlížela ten úžasný pokoj, když bouchly dveře.

„Doktorko, čemu vděčím za vaši milou návštěvu?“ objevil se přede mnou Cullen. V bílých kalhotách, ve světle modré košili a v ruce držel bílý kšilt.

„Potřebuji s vámi něco probrat. Vyrušila jsem vás v něčem?“ zeptala jsem se a přejela ho pohledem od hlavy až k patě.

„Byl jsem na golfu s jedním mým klientem. Skvělé místo na pracovní schůzku. Ale vy jste velmi příjemná návštěva a rád jsem hru oželel.“

„No to mě těší, ale přejděme k věci.“

„Jistě, půjdeme ke mně,“ usmál se a naznačil směr k jeho kanceláři. Vstala jsem a následovala ho. Když jsme byli u něj, zavřel za námi dveře a hned si nalil skotskou.

„Dáte si taky?“

„Tohle nepiju,“ odmítla jsem a on hned sáhnul po Martini. Nalil, vhodil olivu a skleničku mi podal. Nebylo to sice o moc lepší než skotská, ale alespoň něco. Navíc tohle už jsem odmítnout nemohla.

„Tak, co pro vás mohu udělat?“

„Přestaňte se o mně vyjadřovat v novinách.“

„Smím vědět, co máte přesně na mysli?“

„Tohle,“ vytáhla jsem noviny z kabelky a hodila mu je před nos. Zaujatě po nich sáhnul a začetl se. Pozorně jsem sledovala jeho výraz, který byl čím dál víc pobavenější a vysmátý.

„Nechápu, co je vám k smíchu,“ prskla jsem.

„Tohle jsem řekl, když se mě ptali na můj sponzoring nemocnici a navíc nechápu, co vám tak vadí.“

„Jde o moje jméno. Nemůžu si dovolit, aby se objevovalo v bulváru. Ne teď, když se rozjel ten výzkum. Kdyby to byly alespoň nějaké seriózní noviny.“

„Neměl jsem ani tušení, že se to objeví v těhle nesmyslech. Chci s vámi být zadobře, proto, prosím, přijměte pozvání na večeři. Budu velice rád, když mi budete dnes večer dělat společnost a přijmete to jako omluvu za ty nevymáchaný novinářský huby. Řeknu Vadimovi, aby připravil o jedno místo navíc.“

A byla jsem v řiti. Teď už se nedalo říct ne, tak jsem téměř neznatelně přikývla. Nechtěla jsem tady zůstat, ale věděla jsem, že už se nedá nic dělat. Navíc, když jsem si uvědomila, kde jsem a co tu dělám, v mém podbřišku jako kdyby se to zbláznilo. Něco mě k němu tak silně táhlo, že jsem si nemohla pomoct.

„Teď mě na chvíli omluvte, dojdu si vzít něco vhodnějšího na sebe,“ usmál se a odešel pryč.

V duchu jsem se akorát mohla proklínat, že jsem na jeho proklatý návrh přistoupila a že jsem sem vůbec šla, ale bylo pozdě. Stoupla jsem si a potichu si začala prohlížet celý pokoj. Po polici po polici, kde bylo spoustu dřevěných maličkostí, ale nikde žádná fotka nebo obrázek. Musel být studený jako psí čumák.

„Líbí se vám tu?“ objevil se u mě jako duch.

„Ta kombinace světlých barev a dřeva je velmi pěkná,“ zamumlala jsem uznale.

„Co si dát trochu kulečníku?“ navrhnul a vedl mě do patra, kde to bylo stejně honosné jako dole.

„Tahle hra mě zase až tak nebere,“ namítla jsem, ale to už mi podával tágo a připravoval koule.

Přenechala jsem mu první šťouch. Přeci jenom, kulečník jsem nehrála opravdu dlouho a chtěla jsem oddálit tu chvíli, kdy špatně šťouchnu, a on ze mě bude mít srandu. Určitě se mi bude smát. A když ne nahlas, tak alespoň v duchu. Byl to přece namachrovaný a sebevědomý pracháč. Ale kupodivu mi to docela šlo.

„Nevadí, když si zapálím?“ zeptal se mě z ničeho nic a šel mi nalít další Martini.

„Váš dům, vaše zdraví,“ pokrčila jsem rameny a on vytáhl doutník. Zapálil si a hrál.

„Co nemocnice?“ snažil se navázat přátelskou konverzaci.

„Hm… všechno při starém,“ zamumlala jsem a přemýšlela, kam směřovat další šťouch, abych z toho vybruslila co nejlépe.

„A výzkum?“

„Pokračuje. Dá se říct, že velmi dobře.“

„To jsem rád,“ usmál se a s opravdu poťouchlým úsměvem se ke mně blížil. „Myslíte,“ zamumlal, když byl u mě a obezřetně mě sledoval, „že bychom si spolu mohli někam vyrazit?“

„Vzbuzovat pozornost bulváru, to ani omylem. Nehodlám riskovat, že se někde objeví něco, co by poškodilo nejen mě, ale i celou nemocnici,“ zchladila jsem ho rychle.

„A co se scházet tady?“ navrhl a zase se ke mně přišoupl o něco blíž.

„Jako milenci?“ uchechtla jsem se. „Nemáte moc vysoké sebevědomí?“

„Co není, může být,“ pokrčil rameny a přitiskl svoje rty na můj krk.

„Pane Cullene,“ vydechla jsem se a rychle se z jeho dosahu vymanila. Chtěla jsem mu něco pěkně nahlas říct, ale objevila se jedna jeho gorila, aby ohlásila večeři. Povzdechla jsem si a s varovným pohledem ho následovala do jídelny.

Nechala jsem si odsunout židli, abych se mohla posadit k jednomu prostřenému místu a on se posadil naproti mně, k místu druhému. Za chvíli přede mě položili talíř se steakem, brambory a zeleninovou oblohou. Nejspíš tu všichni dělali všechno. Nebo spíš tři v jednom. Kuchař, číšník, bodyguard. Jak praktické. V duchu jsem se uchechtla a oplatila Cullenovi přání dobrého chutnání.

„Slyšel jsem, že máte ráda koně, je to pravda?“ zeptal se z ničeho nic.

„Neuvěřitelné,“ odfrkla jsem si.

„Prosím?“ nadzvedl obočí.

„Jste tak… ubohý, že si musíte dát všechno o ostatních zjistit, místo toho, abyste se jich zeptal. Smím vědět, co všechno o mně víte?“

„Nechtějte to vědět.“

„Výborně,“ odložila jsem příbor naštvaně. „Takže víte všechno. Víte, v kolika a s kým jsem přišla o panenství a taky kdy jsem se poprvé opila? Kdy jsem prvně vyzkoušela trávu? Víte, jaký jsem měla prospěch ve škole? V tom případě netuším, proč tu vlastně trávíme čas.“

„Pozval jsem vás na večeři,“ pokrčil rameny s jemným úsměvem a ošklivě si mě změřil, když se mi rozezvonil telefon v kabelce. Začala jsem ho hledat a rozzářila jsem se.

„Ahoj, Adame,“ pozdravila jsem nadšeně a schválně se podívala na mého spolustolovníka. Pěkně ošklivě se na mě mračil.

„Bells, jsi doma? Koupil jsem nějaké vínko a krevety, že bychom si připili na lepší časy. Mrzí mě, že jsem po tobě včera tak vyjel, jen mě to naštvalo. Víš, jakou má Cullen pověst.“

„Ne, nejsem doma,“ povzdechla jsem si a znovu se proklínala, že jsem sem šla. Teď jsem si mohla užívat krásný večer s Adamem.

„Jasně, jsi u něj,“ zašeptal. „Že já ze sebe vždycky musím udělat idiota!“

„Adame!“ křikla jsem, ale to už se ozval zavěšovací tón. „Do prdele,“ zaklela jsem a hlavu složila do dlaní. Teď si to nejspíš už nenávratně posrala, Bello!

„Problémy?“ promluvil Cullen opatrně, když jsem naštvaně hodila telefon na stůl.

„Všechno je v naprostém pořádku,“ odpověděla jsem s kamennou tváří, protože jsem nechtěla, aby cokoliv řešil.

„To mě těší,“ usmál se a znovu jsme se pustili do jídla. „Ale ještě jste mi neodpověděla, jak je to s těmi koni. Mohl bych vás pozvat někdy na vyjížďku?“

„Už jsem vám řekla, že s vámi nechci mít nic společného, takže ne.“

„Ale no tak. Jak je to dlouho, co jste měla dovolenou, co jste si odpočinula?“

„A co je vám do toho? Chcete mě naštvat, že jo?“

„To bych si nedovolil,“ zvednul ruce v obraném gestu a obsluha nám vzala špinavé talíře od masa. Tím jsem brala tuhle večeři za ukončenou a zvedla jsem se.

„Díky za jídlo a snad už nebudeme mít tu čest,“ vzala jsem si na sebe kabát a do ruky kabelku.

„Sergei vás odveze,“ oznámil mi nevzrušeně a jmenovaná gorila už mi otevírala dveře a následovala mě.

Další moje služba byla snad nekonečná. Bloumala jsem po oddělení a u Chrise jsem se objevila jenom na pět minut, aby neřekl. Pořád jsem nemohla z hlavy dostat Adama. Mrzelo mě, že se to mezi námi tak pokazilo, ale ještě jsem nesebrala dostatek odvahy za ním jít a všechno si s ním narovinu vyříkat.

„Bells,“ přišla za mnou Betty a přisedla si ke mně na pohovku. „Co se děje. Něco s Adamem?“

„Nejspíš je všechno v háji. Kvůli Cullenovi. Šíleně na něj žárlí a já to… nechápu.

„Tak za ním zajdi. Hned, ať si to ujasníte co nejdřív. Přeci se nebudete trápit kvůli nějakýmu… blbečkovi,“ usmála se povzbudivě a pohladila mě po rameni.

„Dobře, půjdu,“ zvedla jsem se odhodlaně. To jsem přesně potřebovala. Nakopnout.

„Pak už můžeš jít domů. Já tu budu. Můžete se jít usmiřovat.“

„Díky,“ šeptla jsem a už utíkala po chodbě na chirurgii. Věděla jsem, že má službu, a protože už bylo odpoledne, na oddělení byl celkem klid. Ambulance už nebyly, takže jsem šla rovnou na lékařský pokoj. Zaťukala jsem a počkala na vyzvání.

„Ahoj, Adame,“ usmála jsem se na něj, ale on nijak nezareagoval. „Adame?“

„Bello?“

„Co se děje?“ nakrčila jsem nechápavě obočí.

„Co se děje? Řekni mi to, prosím, na rovinu. Včera si s ním večeřela, předtím tě odvezl domů, už se mi nesnaž nalhávat, že mezi vámi nic není. Bude nejlepší, když to stopneme už teď, na začátku, než abychom se potom zbytečně podváděli. Budeme dělat, že mezi námi nikdy nic nebylo.“

„Adame,“ zašeptala jsem totálně zmatená a vyvedená z míry.

„Mrzí mě to, Bello, ale idiota ze sebe vážně dělat nebudu.“ Jako smyslů zbavená jsem přikývla a bez dalších průtahů odešla.

Vydržela jsem to, než jsem došla na náš lékařák. Pak jsem se ale zhroutila. Svezla jsem se podél dveří a utápěla se ve vzlycích. Cullen to všechno musel podělat. Proč?!

„Doktorko?“ objevil se vedle mě ten zrádce, co to měl všechno na svědomí.

„Vypadněte!“ zavrčela jsem nevrle, když mě chtěl zvednout, a ještě jsem se ho od sebe pokusila odstrčit. Marně.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 4: