Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 39

14.04.2014 (12:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3138×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Chvilku jsem měla pocit, že mám z toho tepla halucinace. Jenže potom, co mi Edward strčil pod nos kytku a šperky, už jsem nemohla pochybovat. Žádná halucinace by ho tak přesně nevystihla. A po té žádosti o rozvod se mu obličej tak odkrvil, že by to žádný přízrak lepší nesvedl.

„Ro-ro-ro-rozvod?“ Zakoktal se.

„Předpokládám, že jsi natolik inteligentní a víš, co to znamená.“

„A proč?“

„Líbí se mi nemít strach, že si na mě někdo někde počká.“ Pokrčila jsem rameny.

„Ale já už jsem to všechno vyřídil. Už ti nic nehrozí.“

„Edwarde,“ vzdychla jsem. „Já se s tebou nehodlám dohadovat. Je konec.“

„Ale Bello, to přeci nemůžeš.“

„Nemůžu? Je to normální proces, když už si manželé nerozumí.“

„Ale my si rozumíme!“

„To si myslíš ty.“

„Ne, to je evidentní.“ Stál si za svým.

„Tak to seš asi v jiném manželství, než já. Tak se, prosím tě, seber a jeď domů.“

„Nikam nejedu. Ne bez tebe!“

„No, tak si to tady užij.“ Popřála jsem mu a odcházela pryč. Stálo mě to všechny síly. Do prdele! Takhle to být nemělo. Jenže to ze mě vylítlo tak nějak samo.

„Bello!“ Zavolal za mnou zmateně. Ignorovala jsem ho a se slzami v očích zmizela ve svém stanu.

Myslela jsem si, že to bude jednoduchý, ale teď, když jsem ho viděla… musela jsem se držet, abych se ho nechytla a už nepustila.

V slzách jsem padla do postele a přetáhla přes sebe deku, abych se mohla v klidu vybrečet. Byla jsem stále zmatenější. V hlavě jsem měla zmatek. Ani za nic jsem totiž nevěděla, jak tuhle situaci vyřešit. Edward se tu objevil tak najednou. Jako gin z otevřené lahve. A o rozvodu nechtěl ani slyšet. Ještě lepší! Nejradši bych do něčeho praštila nebo s něčím hodila, abych se zbavila alespoň z části toho napětí, co uvnitř mě rostlo. Nic jsem ale neměla při ruce. Musela jsem tak kapitulovat.

„Bello!“ No to se mi snad zdá!

„Vypadni!“ Zavrčela jsem přes deku. Odmítala jsem se na něj byť i kouskem oka podívat.

„Prosím, můžeme si promluvit?“

„Řekla jsem, abys mě nechal na pokoji a vypadnul.“ Prudce jsem ze sebe odhodila deku a probodla jsem ho pohledem.

„A já ti řekl, že bez tebe nikam nepůjdu.“

„Edwarde,“ zasténala jsem a do očí se mi znovu draly slzy. „Já nevím, co po mě vůbec chceš.“

„Vrať se ke mně, hvězdičko. Prosím. Miluju tě.“

„Já… já nemůžu.“ Zavzlykala jsem.

„Ale no tak.“ Přišoupnul se ke mně a rozhodil kolem mě ruce. „Bellinko. Přísahám ti, že už jsem všechno vyřešil. Už ti nikdo neublíží. Nikdy!“

„Ale jak ti po tom všem můžu věřit?“

„Miluju tě. A přeci bych ti nelhal.“

„Já už nevěřím ničemu.“ Naplno jsem se rozvzlykala a hlavu mu zabořila hrudníku. Utáhnul kolem mě svoje paže a ve vlasech jsem cítila jemné polibky. Potichu mi šeptal, jak moc mě miluje a polibky pomalu začaly směřovat níž.

„Edwarde.“ Chtěla jsem ho zastavit, ale nenechal se. Naopak. Jeho rty si podávaly moje a já jako bych na všechno zapomněla. Teď tu byl jenom on a já. A taky ta postel, na kterou mě za chvíli položil a vklínil se mezi moje stehna. Všechno se mi s jeho polibky a doteky vypařilo z hlavy. Jenom jsem prahla po něčem víc.

Trochu jsem se od Edwarda odtáhla, abych mu rychle mohla povolit kalhoty. Žádné zdržování s maličkostmi. Teď byly na programu jiné věci. Za minutku už jsem pod Edwardem ležela, jak mě Pán Bůh stvořil a netrpělivě jsem čekala, až se pochlapí. A nemusela jsem čekat dlouho. Edward byl chlap se vším všudy.

I když jsem si nemyslela, že mi bude sex tak chybět, teď jsem tedy nevěděla, jak jsem bez toho vůbec mohla žít. Bylo to jako droga. Jeho vůně se kolem mě rozprostírala a přiváděla mě tak do nebeských výšin jako naše pohyby. Brzy jsem byla v sedmém nebi a pak jsem padala a padala a padala.

„Řekni mi, spala jsi s někým jiným?“ Au. Tak to byl extrémně tvrdý dopad.

„Co je to za debilní otázku?“ Shodila jsem ho ze sebe, ale on jen pokrčil rameny. „Vypadni!“

„Bello?“ Byl zmatený.

„Řekla jsem, vypadni!“ Zvedla jsem se z postele, hodila na sebe tričko a čekala, až poslechne a zmizí.

„Co jsem provedl?“

„Ven.“ Ukázala jsem k východu. Po tomhle jsem se s ním nehodlala bavit. Co si o mě, sakra, myslel? Že skočím do postele každému chlapovi, kterého potkám? Blbec.

Konečně stáhnul ocas mezi nohy, sklopil hlavu a odešel.

A já v tom znovu lítala. Zatracený Edward!

Naštvaná sama na sebe, že jsem mu zase podlehla, jsem se následující týden proklínala. Nemohla jsem si však nic nalhávat. V koutku duše jsem doufala, že tu Edward zůstane a bude o mě dál bojovat. Chvílemi ty pocity byly tak silné, až jsem měla pocit, že se z toho zblázním. Jenže on se mi od toho dne neozval. Jako by se po něm slehla zem. A já jsem nemohla pochopit, že by se jen tak vzdal. To mi prostě nešlo do hlavy.

„Bello, prosím tě, mohla by ses soustředit na práci?“ Napomínal mě John další den už snad po desáté.

„Jo, promiň.“ Zatřepala jsem hlavou a snažila se držet nohama na zemi.

 „Co?“ Podívala jsem se na Johna zmateně. Slyšela jsem, jak na mě mluví, ale nevěděla jsem o čem. „Ne, promiň.“ Zkusila jsem to a doufala, že správně.

„Potřebuješ si promluvit? Vím, moc dobře, jak to tu dokáže lézt na nervy.“

„Jsem v pohodě. Nezlob se.“ Vzala jsem si od sestry injekci a s úsměvem ji píchla malé Laine. Byla kouzelná a tolik nemocná. Až mi z toho bylo do pláče. Tady totiž neexistovala spravedlnost.

„Běž si odpočinout. Už toho musíš mít plné zuby. Já to tu zvládnu s ostatními.“

„Dobře.“ Zamumlala jsem a strhla si roušku z úst.

Loudala jsem se do stanu, kopala do všeho, co se mi postavilo do cesty, a přemýšlela nad nesmrtelností brouka. Nebo spíše nad nesmrtelností mojí lásky k Edwardovi. To jsem si bohužel uvědomila až teď. I přesto, co mi udělal, čemu všemu mě vystavil, jsem ho pořád ještě neskutečně milovala.

Vlezla jsem do stanu a moje nálada vylétla o sto procent nahoru. Na posteli ležel puget růží a pod nimi bílá obálka s mým jménem. Rty jsem roztáhla do tak širokého úsměvu, až jsem se bála, že si natrhnu tváře. Přivoněla jsem si k růžím a jejich vůně, smíchaná s Edwardovou mě dostala do kolen. Nedočkavě jsem roztrhla obálku, ale její obsah byl jako ledová sprcha.

Papír mi vypadl z ruky a z očí se mi vyvalily slzy. Tohle jsem od něj nečekala. Jako kdyby mi podrazil nohy na ledu. Tak rychlý a tvrdý byl pád zpět to reality. V obálce na mě totiž čekala podepsaná žádost o rozvod. Nic víc, nic míň. Zhroutila jsem se na postel a přemýšlela, co dál.

Nejdřív mě napadla vlna zrady, pak bezmoci a nakonec to bouchlo. Chce rozvod, má ho mít! Vždyť já jsem ho chtěla taky. Sebrala jsem papír ze země a bez dalších cavyků jsem ho podepsala. Obálku jsem zalepila, přepsala jméno a v jídelně jsem ho hodila do schránky na dopisy. Kostky jsou vrženy. Ale pak to na mě dopadlo ve zničující síle. Schoulila jsem se do postele a rozbrečela se jako malé dítě. Zdálo se mi to jako konec světa.

Další měsíc mi v Africe utekl jako voda. Po psychické stránce jsem byla v pořádku, ale po té fyzické to se mnou šlo od desíti k pěti. Bolelo mě celé tělo, pořád bych spala a nemohla jsem pozřít ani suchý chleba, aniž by se mi nenavalilo. Další síly mi bralo předstírání, jak jsem se snažila udržet svůj stav v tajnosti, což bylo stále těžší. A když jsem jedno odpoledne zkolabovala na půl cestě do jídelny, už to tajit nešlo.

„Bello, pošleme tě zpátky do Ameriky. Mohla by to být nějaká vážná infekce.“

„Je mi to líto, Johne.“ Zachraptěla jsem.

„Hlavně se dej do pohody. Rádi jsme tě poznali.“ Vysloužila jsem si jednu pusu na čelo a už mě nakládali do vojenského vrtulníku. Dostala jsem kapačku a celý dlouhý let jsem spokojeně prospala.

V newyorské vojenské nemocnici na mě čekalo přímo vyšetřovací martirium. Odebrali mi několik vzorků krve na vyšetření, podstoupila jsem CT a všechny další procedury, které jsem dříve sama předepisovala. A to mě vážně děsilo. Dva dny mě napínali, než ke mně konečně přišla doktorka, aby mi konečně řekla, jak na tom jsem. Jakmile se objevila v mých dveřích, byla jsem jako na trní.

„Mám pro vás nějaké zprávy, Bello.“ Usmála se na mě mile.

„Dobré nebo špatné?“

„Jak se to vezme.“ Zasmála se.

„No tak to vysypte.“ Pobídla jsem jí.

„Takže, bezpochyby dobrá zpráva je, že nemáte žádnou infekci, ani žádnou jinou nemoc.“

„A co tedy?“ Teď mi to v hlavě šrotovalo ještě víc.

„Jste těhotná, Bello.“ Tak teď mi došla slova. Tohle jsem opravdu nečekala. „Všechno by mělo být v největším pořádku, takže vás zítra pustíme domů.“

„Aha. Díky.“ Zvedla jsem koutky do falešného úsměvu a děsila se následujících dvaceti čtyř hodin. Z toho přemýšlení se zblázním.

Bylo to tu zas. Ani za nic jsem nečekala, že budu znovu těhotná. A hned na první pokus. A bohužel, teď už jsem věděla, že bych se toho nedokázala vzdát. To už tady jednou bylo. Teď jsem měla hlavu plnou pochybností, jak, a jestli vůbec, to řeknu Edwardovi. Chtěl se sice rozvádět, ale možná by tohle změnilo situaci. A jestli ne, tak je to opravdu ztracené. Navíc se tu nabízela otázka, při jaké příležitosti to ze sebe vůbec vysypu. Tenhle stav mi byl čert dlužný.

Jak mi doktorka slíbila, hned druhý den mě pustili z nemocnice. Dostala jsem všechny svoje kufry, papíry a byla jsem volná. První moje cesta vedla na letiště. Štěstí mi přálo, takže za pět hodin už jsem seděla v letadle, směr Seattle. Usoudila jsem, že čistý řez bude nejlepší.

Pak už to šlo ráz na ráz. Letištní hala, taxi a Edwardova vila. Doufala jsem, že ho tam zastihnu. Každým metrem ve mně rostlo odhodlání. Nehodlala jsem se vzdát jen tak lehce. Musela jsem z toho vybruslit co nejlépe a hlavně se ctí.

Jen co jsem vylezla z auta, stihla jsem jeden hluboký nádech a Grigory už mi otvíral dveře.

„Paní Cullenová, rád vás vidím.“ Snad poprvé jsem na jeho tváři viděla upřímný a široký úsměv. „Ukažte mi ten kufr.“

„Edward je tady?“

„Je v pracovně. Doufám, že se máte dobře.“

„Přímo skvěle.“ Ironie z mého hlasu přímo kapala.

„Tak já vás nechám o samotě.“

„Díky.“

Vydupala jsem schody nahoru do patra a cestou do kanceláře se mi vybavovaly všechny vzpomínky, které jsem tu nasbírala. Musela jsem je co nejrychleji zaplašit, aby mě to ještě nezlomilo. Pevnou rukou jsem zaklepala, a aniž bych čekala na vyzvání, jsem otevřela dveře.

„Isabello.“ Edward se rychle postavil a upravil si oblek.

„Ahoj.“

„Už jsi zpátky?“

„Ano. Pár věcí se… změnilo.“ Pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Během týdne se ti tedy ozve můj právník. Předmanželskou smlouvu nemáme, děti nemáme, takže není co řešit.“ Děti, a bylo to tu.

„Není co řešit.“ Přikývla jsem poraženě. Všechno odhodlání mě teď přešlo. „Tak já zase půjdu.“ Bála jsem se, že mě slzy v očích prozradí.

„Vlastně… počkej.“ Zastavil mě rukou na mém zápěstí. Ani jsem si nevšimla, že by se pohnul.

„Musím už jít.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nepustil mě.

„Co se stalo? Proč ses vrátila tak brzo? A nelži mi.“ Tak teď nebo nikdy.

„Jsem těhotná, Edwarde.“

„Žertuješ?“

„Ne.“

„Ale jo. Nechceš se rozvádět, tak sis vymyslela, že jsem tě zbouchnul. Nebo to není moje a chceš to na mě jen hodit. Ale to ti nevyjde, holčičko!“

„Debile!“ Tentokrát jsem se mu vytrhla a rovnou mu vlepila pořádnou facku. Sebrala jsem svých pět švestek, a jak rychle jsem se tu objevila, tak rychle jsem zase zmizela.

Pro dobrotu na žebrotu! Mohla jsem se proklínat, jak jsem chtěla, ale jediné co jsem věděla, že už se takhle nikdy nesnížím. To ani náhodou!

Pronajala jsem si pokoj v jednom hotelu a hned na příští den jsem si domluvila termín s gynekoložkou. Potřebovala jsem pořádný odborný názor na tuhle zapeklitou situaci. A pak to prostě nějak vyřeším. Bez Edwarda!

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 39: