Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 35

10.12.2013 (07:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2805×

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi neustále zněla Edwardova slova a jeho obava. Co když se to opravdu nepovede a pak už nebude cesty zpět. Ale teď jsem nemohla couvnout. Ne, když jsem si ten potrat tak vybojovala. A opravdu jsem nemohla mít dítě teď, když na mě mohl pořád někdo někde číhat. Policie určitě taky nebyla mimo hru a co potom? To prostě nešlo.

Myslela jsem, že jsem v pohodě, ale nejspíš jsem se mýlila. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím mi bylo hůř. Cítila jsem i výčitky. Do prdele! V duchu jsem si nadávala do všeho možného a přála si, aby už byl večer. Chtěla jsem to mít za sebou.

Hned ráno jsme jeli ke Carlisleovi. Mlčela jsem a užírala se svými myšlenkovými pochody. Edward mlčel taky, ale nemohlo mi uniknout, jak se na mě čas od času podíval.

„Bello,“ zkusil to na mě tiše. Nejspíš poznal, že není něco v pořádku.

„Nechci se o tom bavit.“ Neměla jsem na to sílu. Musela jsem se přemlouvat čím dál víc, abych necouvla.

„Jen ti chci říct, že kdybys změnila názor, tak budu stát za tebou.“

„Nezměnila.“

„Dobře,“ vzdal to a zaparkoval před domem.

Nejspíš jsme byli v celém domě sami. Nebo se nám alespoň vyhnuli. Zamířili jsme nahoru, kde mi před pár dny zachraňovali ruku. Z té vzpomínky mi naskakovala husí kůže.

„Edwarde, Isabello,“ přivítal nás Carlisle strojeně.

„Dobrý den,“ zamručela jsem, aby se neřeklo, a snažila se zmírnit paniku, která ve mně začínala vzkvétat.

„Edward mi říkal o vašem… problému. Řekněte mi, kdy jste měli poslední pohlavní styk?“ zeptal se s kamennou tváří.

„No hm… to už je… hodně dávno.“ Ani jsem si to nedokázala vybavit.

„Zhruba tři týdny,“ odpověděl Edward za mě.

„Tak si lehněte,“ ukázal Carlisle na lehátko. „Nejdříve uděláme vaginální ultrazvuk. Sundejte si kalhoty a spodní prádlo. Edwarde?“ Podíval se na něj, ale ten zakroutil hlavou.

„Zůstanu.“

„Ani náhodou,“ protestovala jsem. „Počkáš hezky venku. Ráda bych si nechala ještě nějaké soukromí.“

„Dobře,“ povzdechnul si a odešel.

Podle Carlisleových pokynů jsem se svlékla a vyskočila na lehátko. Vyšetření začalo. Snažila jsem se nevnímat ten nepříjemný pocit a doufala, že už to brzy skončí.

„No…“ Carlisle se odmlčel a tím si získal mou pozornost. Teď už se k nám přidal i Edward, který vše od dveří sledoval. „Planý poplach. Nejste těhotná. Těhotenské testy nejsou stoprocentní a jejich výsledek může ovlivnit mnoho faktorů.“

„Oh, díkybohu.“ V Austrálii muselo být zemětřesení, jak velký kámen mi spadl ze srdce. Tolik se mi ulevilo. Posadila jsem se a pohledem našla Edwarda.

Nedokázala jsem vyluštit jeho emoce. Tvářil se neutrálně. Až když si všimnul, že se na něj dívám, nadzvednul koutek úst do prapodivného úsměvu. Těžko říct, co se mu honilo hlavou.

„Díky,“ otočila jsem se na Carlislea a seskočila z lehátka. Najednou jsem si připadala mnohem lehčí.

„Nechcete zůstat na oběd?“ zeptal se naprosto neočekávaně a snad i mile. Ten tón mi nějak zabránil pozvání hned odmítnout, ale než jsem stihla otevřít pusu, ozval se Edward.

„Jedeme domů. Mám ještě práci.“ Ledově se podíval na Carlislea, pak na mě a bez dalších slov vyšel z místnosti.

„Omluvte ho,“ prohodila jsem směrem k němu a následovala jsem rozčileného Edwarda. Já se na rozdíl od něj cítila povzneseně a měla jsem pocit, že mi to nemůže nikdo zkazit.

Edward už seděl v autě. Jakmile jsem si sedla k němu, nastartoval a prudce vyrazil pryč. Mračil se jak bouřkový mrak a nevypadalo to dobře.

„Co se stalo?“ Nevydržela jsem to příšerné ticho.

„Nic,“ procedil mezi zuby.

„Nevypadá to.“

„Nemůžeš se starat o sebe?“ odseknul mi. Už se mi jeho chování přestávalo líbit.

S nadzvednutým obočím jsem se na něj otočila.

„Co je?“ Byl podrážděnější snad ještě víc.

„Nic,“ odpověděla jsem jako by nic. Ruce jsem zvedla v obranném gestu a otočila jsem hlavu na druhou stranu. Když se nechce bavit, tak ať se nebaví.

Jenže doma to bylo ještě horší. Jakmile jsme zaparkovali, nejprve prásknul dveřmi od auta, pak od domu a od pracovny, ve které musel s něčím hodit, protože bylo slyšet rozsypání skla. Tak to teda ne!

„Do prdele, Edwarde!“ Vrazila jsem do pracovny a pod nohama mi zakřupalo již zmiňované rozbité sklo. „O co se tady snažíš.“

„Vypadni!“ osočil se na mě. „Vypadni dřív, než řeknu něco, co už nepůjde vzít zpátky.“

„Co?“ Byla jsem zmatená.

„Slyšela jsi dobře.“

„Nikam nejdu. Ne, dokaď budeš demolovat zařízení v domě.“

„Kurva, vypadni!“ zavrčel a praštil do stolu tak, že desku promáčkl. To mě vyděsilo. Ale ne natolik, abych s křikem utekla.

„Edwarde,“ zkusila jsem to znovu, s mnohem mírnějším tónem. „Řekneš mi, prosím, co se stalo?“

„Prostě mě to vytočilo.“ Rozhodil rukama.

„Co tě vytočilo?“

„To těhotenství a všechno okolo toho. Chtěl jsem to dítě, a když táta řekl, že nejsi těhotná a ty si šla skoro oslavovat, tak mě to naštvalo. Napadlo mě, že nechceš dítě se mnou, když víš, co jsem zač.“ Vypadalo to, jako že se každou chvilku složí. A mě jeho přiznání vyrazilo slova z úst.

„Jak tě to mohlo napadnout? Přeci jsem ti vysvětlila důvody, proč ho nechci. S tebou to nemá nic společného. Ani jsem neřekla, že dítě nikdy nechci. A v případě, že ho budu plánovat, tak chci, abys byl jeho otec ty.“ Pomalu jsem k němu přišla a omotala mu ruce kolem pasu. „A i kdyby ty testy byly pravdivé, nejspíš bych si to nenechala vzít. Nedokázala bych to.“

„Miluju tě,“ zabrblal mi do vlasů a ještě pevněji mě sevřel. „A víš co?“ Povolil hned své sevření a odtáhl se. „Odjíždíme.“

„Odjíždíme? Kam? Edwarde!“ křičela jsem za ním, protože odešel pryč. „Edwarde!“ Vyběhla jsem z pracovny, ale on se nezastavoval. Jen vytáhnul telefon a začal něco vyřizovat.

„Řekni mi, co teď děláš!“ naléhala jsem na něj, ale on se jen soustředil na své telefonáty, ze kterých jsem nic nepochopila.

„Počkej na mě dole.“ Jednoduše mě poslal pryč. Zmateně jsem zakroutila hlavou, ale poslechla jsem ho.

Alexei s Grigorym měli na Edwardův způsob přilepený telefon k uchu a vyřizovali. Já jen zmateně stála uprostřed obýváku a pozorovala ten mumraj.

„Pojď.“ Edward se přiřítil ze shora. Čapnul mě za ruku a táhnul k autu. Posadil mě na zadní sedačku, na klín mi hodil kabelku, a jakmile se posadil vedle mě, Alexei vyrazil jako šílenec od domu.

„Řekneš mi konečně, kam jedeme?“

„Pryč.“

„Nemám náladu na žerty!“

„Já nikdy nežertuju. To už bys mohla vědět.“

„Tak co to tady předvádíš?“

„Ber to tak, že tě beru na dovolenou.“ Škrobeně se usmál.

Dovolená bez kufrů? To mohlo znamenat dvě věci. Buď že se brzy vrátíme domů nebo si všechno koupíme, což mě pochopitelně trochu děsilo. A ještě víc, když jsme zastavili na letišti a Edward mě držel mimo terminály, takže jsem pořád nevěděla, kam vlastně letíme. Než on vyřídil letenky, prohlédla jsem si obsah svojí kabelky. Peněženka, telefon, pár nepotřebných věcí a na závěr dva pasy. Můj i jeho.

„Pojď. Máme nejvyšší čas.“

„Edwarde, co blázníš? Přeci se nemůžeme sebrat a odjet.“

„Přesně to můžeme. A uděláme.“

„Já nikam nejedu.“ Vzpříčila jsem se a přísahala si, že se mnou nehne.

„Isabello! Nebudu se s tebou hádat. Prostě sedneš do toho letadla a potom si necháš všechno vysvětlit.“

„A když ne?“

„Tak tě do toho letadla dotáhnu násilím. Tak si to rozmysli.“

„Nesnáším tě!“ zavrčela jsem a po vlastní ose šla ke kontrole. Chtěla jsem ho nechat za sebou, ale za vteřinu už po mém boku mířil stejným směrem jako já.

„Bello, chci, abys věděla, že je to pro tvé dobro.“

„Pro mé dobro?“ Tak to mě dostalo.

„Oba si potřebujeme odpočinout. Pár věcí si nechat projít hlavou. Užijeme si nějaký čas jenom spolu.“

„V tom případě je to pro dobro nás obou. A ne jen pro to moje.“

„Špatně jsem se vyjádřil,“ odpověděl mi nevrle.

„Dobře. Tak v první řadě, žádné hádky. Jinak bychom spolu nevydrželi ani pár hodin. A žádné řešení důležitých věcí v letadle.“

„Souhlasím.“ Přitáhl si mě k sobě a políbil. Alespoň na něčem jsme se shodli.

Nastoupili jsme do letadla a usadili se v první třídě. Edward mě gentlemansky pustil k okýnku, ale co mi to bylo platné, když jsem pořád netušila, kam letíme. A Edward stále mlčel. Musela jsem počkat do té doby, než to oznámila letuška.

„Kapské město? Zešílel jsi?“ Podívala jsem se na něj s vytřeštěnýma očima.

„Je to trochu dál, ale ber to tak, že budeme jen my dva.“

„Proč mám pocit, že se nejedná jen o nás, ale i o něco jinýho?“

Edward otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel. Tohle gesto mě utvrdilo v tom, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„Jasně,“ přikývla jsem.

„Bello.“ Povzdychl si.

„Myslela jsem, že už je to za námi. Že si říkáme pravdu.“

„Vážně to chceš řešit teď? Tady?“ Hodil okem po našich spolucestujících.

„A kdy jindy? Kdo ví, kdy přistaneme,“ rozhodila jsem bezmocně rukama.

„Za dvacet pět hodin,“ informoval mě, jako by se nechumelilo. Vážně paráda.

„Edwarde,“ zamručela jsem otráveně.

„Fajn.“ Zhluboka se nadechnul a očima se vpíjel do mých. „Kolem nás je moc živo a to není dobře. Firmu jsem předal Jasperovi a my se na chvíli uklidíme.“

„Co to znamená, moc živo?“

„Bells, sám si s tímhle nevím moc rady. Policie je sice mimo hru, ale jsou tu ještě další.“ Na souhlas jsem přikývla. Přesně jsem věděla, o čem mluví. A nemusel mi to ani moc připomínat. Bohatě mi stačila sádra na ruce. „A o ty se postará moje rodina, zatímco my si trochu užijeme.“

„Není to trochu sobecký?“

„Co?“

„Že je v tom necháš. Co když se jim něco stane?“

„Zapomínáš, že jsou o něco odolnější než ty.“ Přitáhl si mě k sobě s úsměvem. „Nedělej si s tím starosti.“

„Pokusím se,“ povzdechla jsem si a pohodlně se usadila. Ještě že jsme seděli v první třídě a měli trochu pohodlí. I když pořád tu byla možnost, že se za těch dvacet čtyři hodin stihneme pokousat. Možná bude lepší to prospat.

Přistání proběhlo hladce a se svítáním se před námi otevírala krása jižní Afriky. Ať bych měla být na Edwarda naštvaná a nemluvit s ním, tohle mi vyrazilo dech. Místo, kde bychom se měli zdržovat, bylo nádherné. Byla jsem doslova unešená a Edwardovi bych momentálně odpustila i vraždu. No, to zrovna nebylo to pravé přirovnání, ale budiž.

Vylezli jsme z letadla a Edward mě okamžitě táhnul k půjčovně aut. Nepromluvil ani slovo. Nasedli jsme do černého SUV a tryskem jeli pryč z letiště. Edward se v ulicích města vyznal, jako kdyby tu několik let žil. Netušila jsem, kam jedeme, ale brzy jsme zastavili u velkého hotelu. Ihned k nám přispěchal poslíček, aby si převzal klíče od auta a my zamířili na recepci.

„Hale,“ ohlásil na recepci s kamenným výrazem.

„Samozřejmě, pane. Vaše vila už je připravena. Přeji vám příjemný pobyt.“ Edward dostal do ruky kartu a zase mě táhl pryč. Tentokrát k výtahu. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, až jsem si nebyla jistá, jestli mi náhodou nepřeskočilo.

„Kdo je Hale?“ začala jsem hned zkraje.

„Jasper.“

„Aha.“

„Jdeme,“ přikázal, když výtah cinknul a otevřel se.

Beze slova jsme přešli k našemu pokoji. Co pokoji, tohle byla opravdu vila. Dvě patra, kuchyň, obývák, tři ložnice, terasa s vlastním bazénem… ale Edward to vlastně jinak než velkolepě neuměl. To už jsem poznala.

„Chceš něco k jídlu?“

„Ne. Prvně se osprchuju a pak se půjdu chvilku natáhnout.“

„Dobře. Já dojdu koupit pár věcí.“ Usmál se. Opatrně se ke mně přiblížil, dal mi letmou pusu a odešel. A tohle bylo jako co? Povzdechla jsem si a už cestou do koupelny jsem ze sebe svlékala oblečení.

Sprcha byla tak příjemná. Teplou vodu jsem si vychutnávala tak, že jsem alespoň na chvilku zapomněla na všechny starosti. Hned potom jsem se zabalila do toho úžasného županu, co mají v každém lepším hotelu, a protože jsem neměla nic na spaní, zalehla jsem rovnou v něm. Konečně postel!

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 35: