Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 34

17.10.2013 (11:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3366×

„Ano.“

„Takže ta krev na košili…“ Ani jsem na to nemohla pomyslet.

„Úplně jsem na ni zapomněl. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.“

„A co ti policajti?“

„Nemohli nic najít. Nenechávám otisky, ani jiné lidské věci. Jsou ve slepé uličce a nikdy na to nepřijdou.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Nikdo neví, že jsem to byl já. A to vím na sto procent, v tom mi musíš věřit.“

„No, alespoň, že tak.“

„Ale chci, abys věděla, že tenkrát to bylo naposled. Přísahám. Policajti už to vzdali. Pochopili, že jsem prostě čistej.“

„Ale ty nejsi.“

„Byli to nebezpeční lidé a věděli, do čeho jdou, když se budou motat kolem mě.“

„Tím se jako omlouváš? Víš co?“ Nenechala jsem ho odpovědět. „Já to nechci vědět. Řekla jsem, že mi stačí ano nebo ne. Odpověděl si, o víc nestojím.“

„Máš pravdu, bude to lepší i pro tvoje bezpečí. Jen mi slib, že se to nikdo nedozví.“

„Samozřejmě, že to nebudu vykládat na potkání. Vážně nestojím o to, aby mi manžela po měsíci zavřeli. A když jsem si s tebou začala, věděla jsem, že to není jen tak. A stejně si mě uhnal.“

„Ani ses moc nebránila. Byl jsem neodolatelný.“ Rozhovor se stočil úplně jiným směrem.

„Zase tolik si nefandi.“

„Ale prosím tě. Nemohla si ze mě spustit zrak.“

„To není pravda.“ Ozvala jsem se ublíženě. „Máš štěstí, že se nemůžu prát, protože bych tě jinak položila na lopatky.“

„Silácký řeči. Nevěřím ti ani nos mezi očima.“ Bavil se na můj účet.

„Edwarde,“ zasyčela jsem varovně a zvedla ruku. Bohužel levou, takže to nebylo tak efektní.

„Belluško.“ Použil na mě přezdívku od táty, kterou jsem tak nesnášela.

„Neštvi mě! Neštvi mě, nebo…“

„Nebo?“ Byl zvědavý, ale mně se najednou zvednul žaludek a měla jsem to co stihnout do koupelny.

„Bells?“ Edward stál hned vedle mě a starostlivě si mě měřil.

„Už je mi dobře.“ Oddechla jsem si, když jsem se hlučně vyzvracela. „Možná to mám ještě od toho otřesu.“

„Nelíbí se mi to.“

„Budu v pořádku.“ Snažila jsem se ho uklidnit. „Jsem doktor, tak to snad vím, ne?“

„Vždyť nic neříkám.“ Bránil se, ale přesto se tvářil znepokojeně. Nechala jsem Edwarda Edwardem a vrátila jsem se zpátky do postele.

„Přinesu ti něco lehkého k jídlu a měla bys zase odpočívat. Spánek je zdravý.“

„Nechci nic jíst,“ odbyla jsem ho. Bude mi stačit ten spánek.

Edward se tiše položil vedle, opatrně mě objal, protože modřiny byly stále citlivé a s polibkem mi popřál dobrou noc.  Za chvíli jsem slyšela jeho tichý a pravidelný dech. Spal. Já ale nemohla. Musela jsem přemýšlet nad tím, co mi řekl.

Až teď v klidu na mě dopadla tíha jeho přiznání. Nejvíc mě ale znepokojovalo to, že mě nijak netrápí, že zabil. Podvědomě jsem to tušila už předtím a teď to nebyl takový šok. Spíš mě vyděsilo, že to dokázal říct nahlas. A slova o vraždě do země zadupávala slova, že chce se vším skončit. To teď pro mě bylo důležitější, než čísla mrtvol. Byl to tak hezký, osvobozující pocit, že přede mnou odhalil kostlivce ve skříni. Další důležitý krok v našem vztahu, ve kterém jsem byla odhodlaná pokračovat i přes tahle tmavá místa. Edwardova tmavá místa.

Ráno jsem se vzbudila bolestí dřív, než Edward. Ruka mě bolela jako čert, a jelikož Edward byl kolem mě omotaný jako liána, nemohla jsem se rozhodnout, jestli si mám dojít pro prášek a vzbudit ho nebo bolest vydržet a nechat ho spát. Tohle váhání za mě rozhodl jeho telefon, který hlasitě začal vyzvánět na nočním stolku. Edward nespokojeně zamručel a poslepu se po něm natáhl.

„Cullen,“ zachraptěl.

„Za půl hodiny tam budu.“ Jedna věta a už stál skoro na nohou.

„Ahoj.“ Otočil se ke mně a usmál se. „Musím jít, ale celý den tu s tebou bude Alexei. Nemusíš se bát. A kdyby se něco náhodou dělo, tak mi jenom zavoláš.“ Přikývla jsem na srozuměnou a vstala. „Kam jdeš?“ volal na mě zmateně.

„Pro něco proti bolesti.“ Odpověděla jsem už z koupelny. Vážně mě to bolelo.

Zatímco se Edward oblékal, prášek začal fungovat. Už se mi nechtělo ležet, tak jsem se oblékla do županu a šla se dolů nasnídat. To Edward ani nestihl. Měl nějak na spěch. Rozloučil se rychlou pusou a už jsem ho neviděla. Zakroutila jsem za ním hlavou a už si, levou rukou, opatrně nalívala kávu. Na stole byly připraveny čerstvé muffiny, tak jsem si dva nandala na talířek a přesunula se do obýváku k televizi.

Spokojeně jsem si mlaskala a rozplývala se nad tou dobrotou a teplým kafem. Ruka už mě nebolela, ale žaludek mi opět začal dělat psí kusy. Ani jsem o tom nezačala přemýšlet a už jsem letěla jak raketa na záchod.

Vyčerpaně jsem seděla na zemi a čelo si opírala o studené dlaždičky. Tohle už bylo divné. Včera jsem o tom nechtěla přemýšlet, ale od toho úrazu už uběhl skoro týden a při slabém otřesu nebylo možné, abych zvracela po celou dobu. Tam čím to mohlo být?

„Do hajzlu.“ Vytřeštila jsem oči hrůzou. To snad ne! Bez rozmýšlení jsem vystřelila z koupelny a letěla ven.

„Paní Cullenová.“ Alexei mě našel dřív, než jsem na něj stihla zařvat.

„Pojďte sem.“ Ztišila jsem hlas a zkontrolovala jsem, jestli nás někdo neposlouchá. „Něco od vás potřebuju. Něco, co se nikdo nesmí dozvědět.“

„Cokoliv, madam.“

„Potřebuju, abyste zajel do lékárny a koupil mi těhotenský test.“ Alexei vyvalil oči a zíral na mě. Výborně. To jsem řekla tomu pravému. „Co nejdřív!“

„Jistě.“ Srovnal svůj hlas a šel k autu.

Čekání na Alexeie se mi zdálo nekonečné. Chvíli jsem koukala na televizi, četla jsem si, ale u ničeho jsem nevydržela déle, jak pět minut. Co mu může trvat tak dlouho? Okousala jsem si skoro všechny nehty, když se konečně otevřely dveře a Alexei mi podál papírový pytlík.

„Vzal jsem ten nejdražší a měl by být i nejspolehlivější.“

„Díky. A Edwardovi ani slovo!“ Namířila jsem na něj varovně ukazováček. Čapnula jsem pytlík a odběhla nahoru do koupelny

Rychle jsem přelouskala návod a za chvíli už jsem seděla na vaně a přímo hypnotizovala tyčinku, na které se pomalu, ale jistě začínaly rýsovat dvě čárky.

„To ne, to ne, to ne.“ Hlavu jsem si zoufale plácla do dlaně. Ale tyhle testy přeci nemusí být stoprocentní. Nic to nemusí znamenat.

„Potřebuju ještě jeden.“ Oznámila jsem Alexeiovi a už ho strkala ze dveří. Jen jsem doufala, že mu to nebude trvat tak dlouho. Já přeci nemůžu mít dítě s Edwardem! Tahle představa mě přímo děsila k smrti.

Když se Alexei vrátil, znovu jsem absolvovala proceduru. Tentokrát jsem zůstala sedět na záchodě se zavřenýma očima. Nechtěla jsem to vidět, ale stejně jsem nevydržela a nakoukla. Se slzami beznaděje jsem sledovala dva růžové proužky.

„Bellinko, už jsem tady.“ Edward! No ten mi tady chyběl. „Kdepak jsi? Co se stalo?“ Našel mě a ve vteřině seděl u mých nohou. „Něco tě bolí?“ Utíral mi slzy, které hned nahradily další a další. „Bello, co se stalo?“

Mlčky jsem mu podala test a rozvzlykala jsem se. Bylo mi na nic. Chtěla jsem pryč od tohohle všeho.

„Jsi těhotná?“ Ne, lepší otázku vymyslet vážně nemohl. „To je skvělá zpráva. Tak proč pláčeš?“ Dělá si ze mě srandu?

„Běž do hajzlu!“ Strčila jsem do něj, abych mohla projít a zabouchla dveře od koupelny. Na tohle jsem neměla sílu. Stoupla jsem si k velkému oknu a koukala na Seattle.

„Bello?“ Proč mi nemůže dát na chvíli pokoj? Povzdychla jsem si a zakroutila hlavou s nadějí, že to pochopí. „Co se stalo? Myslel jsem, že brečíš štěstím.“ Chtěl mě dorazit ještě víc? Znovu jsem zakroutila hlavou. Znovu jsem popotáhla a Edward si mě stáhnul do náruče. „Tak mi pověz, co se děje? Ty to dítě nechceš?“ To jeho vyptávání mě nadzvedlo ještě víc. Odtáhla jsem se od něj připravená dát mu co proto.

„Jasně, že nechci. Nejsem na to připravená. A nepřivedu dítě do situace, jaká je tu teď. A přestaň se ptát na tak debilní otázky!“ Sprdla jsem ho na dvě doby.

„Takže chceš jít na potrat?“

„Já nevím! Chápeš, že vůbec netuším, co bude?“ Řvala jsem jako smyslů zbavená a nejradši bych mu jednu vrazila. Zachvátila mě pěkná hysterie.

Edward si mě znovu stáhnul do náruče. Byl pěkně zoufalý, ale to já byla taky. Trochu mě uklidnilo jeho hlazení po zádech, ale hysterický řev přešel v pláč.

Pomalu jsme se přesouvali k posteli. Jak jsme byli u sebe, tak jsme si lehli a Edward pokračoval v hlazení mých zad. Konečně se mi podařilo uklidnit úplně.

„Budu muset k doktorovi.“ Promluvila jsem tiše. Nebyla jsem nadšená, že se to musím řešit teď, ale chtěla jsem to mít co nejdříve z krku.

„Neměla bys tam chodit.“

„Edwarde, jasně jsem ti řekla, co si o tom myslím, ne? Tak se mě nesnaž přemlouvat.“ Už jsem se zase dostávala do ráže.

„Já vím,“ povzdechl si. „Ale nechtě-“

„Nechtěla.“

„Jak myslíš. Jen jsem chtěl říct, že vzhledem k mé… povaze, bys za svým doktorem chodit neměla.“

„A kam bych jako měla jít?“ Nechápala jsem.

„Může tě vyšetřit můj otec.“

„Tak to ani náhodou.“ Vyjekla jsem, jako kdyby do mě píchlo.

„Bello, buď rozumná. V případě, že by to miminko nebylo úplně lidské, by z toho byly nepříjemnosti.“

„Nemůžu jít za tvým otcem, který mě nesnáší, aby zjistil, jestli jsem v tom nebo ne.“

„Nesnáší je poněkud silné slovo.“

„Tak to promiň, žádné jiné mě nenapadlo,“ omluvila jsem se s ironií.

„Já to myslím vážně! Tohle není legrace.“

„Nepovídej. Já se přímo královsky bavím při každém rodinném setkání.“

„Já vím, že to máš u mě v rodině těžké, ale oni si prostě mysleli, že si najdu nějakou upírku a bude po problému. Ne člověka, který o našem světě nemá ani páru. Ale doufám, že už to naši pochopí a dají ti alespoň chvíli pokoj. I když vnouče by mohl být docela dobrý způsob, jak se s nimi sblížit.“

„Tak to ne! Nejsem tak blbá, aby si mě mohl takhle vydírat. Na to ti neskočím.“

„Takže to dítě opravdu nechceš?“

„Ne, to opravdu nechci. Alespoň ne teď.“ Doufala jsem, že tímhle si ho alespoň trochu udobřím.

„Co to znamená?“ Byl zmatený.

„Už jsem ti to říkala. Já toho mám sama nad hlavu a to dítě by bylo chudák.“

„Pojď sem.“ Znovu si mě k sobě přitáhl. „Ale co když už to potom nepůjde?“

„Edwarde, v případě, že se to odbude co nejdříve, je riziko minimální.“

„Ale je tam.“ Stál si na svém.

„Tohle je beznadějný.“ Povzdechla jsem si a vymanila se mu z obětí. „Budu dole, než to vstřebáš.“

Netrvalo to moc dlouho. Nestačila jsem ani přejít do kuchyně a Edward už stál u mě. Dělala jsem, jako by tam ani nebyl, jen jsem chtěla, aby začal mluvit sám.

„Bells,“ oslovil mě.

„Ano?“ Podívala jsem se na něj přes dveře od lednice.

„Já to vzdávám. Jen tě prosím, nech se vyšetřit od mého otce.“

„Fajn.“ Kapitulovala jsem.

„Fajn?“ Divil se.

„Fajn.“ Zopakovala jsem. „Půjdu za tvým otcem, jestli to znamená, že mi dáš se vším pokoj.“

„Nedělám to rád, ale už se o tom s tebou nebudu bavit. A schůzku ti domluvím hned na zítra.“

„Díky.“ Usmála jsem se na něj vděčně. Konečně to pochopil.

„Uděláme si hezký večer?“

„Hm, radši bych se jen mazlila u televize. Jsem unavená.“

„Proč ne. Co další díl HIMYM?“

„Beru. Udělám popcorn.“ A zase bylo všechno v pořádku. Opravdu jsem doufala, že už to Edward vzdal a nechá to na mě. Neměla jsem v plánu tohle rozhodnutí jakkoliv měnit. A on to buď pochopí, nebo ne. To nechám zcela na něm.

Tak jsme zakončili náročný den s popcornem a colou u televize.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 34: