Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 33

09.10.2013 (18:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3099×

„Bells, musím do práce, ale co kdybychom si dneska udělali hezký večer?“ Loučil se Edward v pondělí ráno a ani nenaléhal, abych s ním šla taky. Nejspíš už mu došlo, že by to nedělalo dobrotu.

„Dobře. Až vstanu, tak ti zavolám.“ Nechala jsem si dát pusu, otočila se na druhý bok a spala jsem spokojeně dál. Až do pozdního odpoledne, kdy jsem se konečně donutila vylézt z brlohu.

Vlastně mi to perfektně nahrávalo do karet. Hodila jsem do sebe trochu poněkud pozdní snídaně a plánovala, co večer s Edwardem podnikneme.

„Bello, už jsi vzhůru?“ zvedl mi telefon potěšeně.

„Jsi ještě v práci? Mohla bych tě vyzvednout.“

„Dobře. Skončím tak za hodinu.“

„To bude akorát. Tak za chvíli.“ Položila jsem mu to a přitom se culila jak magor.

Naskočila jsem do auta, zamávala Alexeiovi a vydala se do města. Chtěla jsem koupit nějaké dobré šampaňské a něco dobrého k tomu. Zaběhla jsem do nejbližší samoobsluhy a vybírala kvalitní čokoládu.

„Ani se nehni!“ přikázal mi člověk za zády a na boku mě něco zastudilo. Chtěla jsem se otočit, ale studený předmět se mi zaryl do kůže takovou silou, že jsem musela syknout bolestí. „Něco jsem řekl, ne?“ zašeptal varovně.

„A-ano,“ odpověděla jsem se srdcem v kalhotách.

„Dobře. Teď pojď nenápadně ke dveřím. Jestli někoho jen očkem upozorníš, na místě tě oddělám. Je to jasné?“ Už mi došlo, co to mám vlastně přitisknuté k boku.

„Ano.“

„Tak jdeme.“ Popohnal mě a jednu ruku mi omotal kolem ramen, aby zbraň zůstala skrytá mezi námi. Nohy se mi tak třásly, až jsem se skoro divila, že vůbec můžu jít. Usmála jsem se na prodavačku, aby nepojala žádné podezření a byli jsme venku.

„Do auta!“ Postrčil mě k černému velkému jeepu tak prudce, až jsem si narazila koleno o dveře. Ani za mnou nestačili zavřít dveře a auto už se rozjelo. Konečně jsem se stihla trochu rozhlédnout. V autě se mnou seděli dva muži v obleku, ti stejní, co nás sledovali včera na obědě.

„Co po mně chcete?“ křikla jsem na toho vedle sebe.

„Drž hubu,“ odpověděl mi a naštvaně se podíval po mé kabelce. Zvonil mi telefon. „Kdo je to?“

„Asi Edward,“ vykuňkla jsem. Veškerá moje bojovnost šla stranou.

„Fajn, tak to zvedni a řekni, že stojíš v zácpě.“ Jak mohli vědět, že jsem pro něj měla jet? Děsilo mě to. Poslušně jsem přikývla a hovor přijala.

„Kde jsi? Něco se stalo, že ti to tak dlouho trvá?“ V hlase se mu objevily obavy.

„Je zácpa,“ odpověděla jsem podle pokynů.

„Bello, je skoro sedm večer. Jak může být na kraji Seattlu zácpa?“ Zpochybnil moji výmluvu.

„Je tu nějaká nehoda.“ Vymyslela jsem si honem.

„Všechny tahy jsou čisté. No tak, už se tě nemůžu dočkat. To je nějaká nová hra?“

„Hm… ano.“

„Už to skonči.“ Drknul do mě můj únosce tvrdě. Další modřina.

„Za chvíli tam budu, vydrž.“

„Co se děje?“ zeptal se zmateně. „Bello? Bello?!“ křičel, ale to už jsem přišla o telefon.

„Fajn. Teď si trochu pospíš.“ Přes ústa a nos mi přitiskl bílý kapesník s nasládlou vůní. Párkrát jsem se nadechla a už jsem nevěděla o světě.

„Hej, vstávej! No tak, dělej!“ Řval někdo nade mnou, ale pořád jsem byla dostatečně omráčená, že mi nepomohl ani prudký kopanec do boku. „Tak dělej, ty mafiánská couro.“ Teď jsem schytala další dva.

Divoce jsem se rozkašlala, jak mě kopnul do žeber. Účel to ale splnilo. Zmateně jsem se rozhlížela po mýtině, kolem které to byl samý strom. Byla tu skoro tma, ležela jsem na studené zemi jen v lehké košili a nade mnou se tyčil obrovský chlap.

„No konečně. Vstávej, budeme mít návštěvu.“ Zuby mi zimou drkotaly o sebe a tělo mě neposlouchalo, ale obr mě i přesto dokázal postavit na nohy. „Tak jdeme.“ Ještě mě popostrčil.

Nic jsem nechápala. V hlavě jsem měla takový zmatek jako snad nikdy. Netušila jsem, kde jsem, co po mě chtějí a co to má vůbec všechno znamenat.

Šli jsme k cestě, kousek po cestě, po které se k nám blížil další velký jeep. Z něj vystoupili další tři muži a jeden z nich jasně vypadal jako šéf.

„Paní Cullenová, nemám pravdu? Edward měl vždycky dobrý vkus.“ Sjel mě od hlavy k patě oplzlým pohledem. „Gratuluji k svatbě a rád vás konečně poznávám osobně.“

„Škoda, že nemůžu říct to samé.“ Neznělo to moc drsně, protože mi stále zuby drkotaly o sebe.

„Bacha na pusu, koťátko.“ Varoval mě a všechny chlupy na těle se mi zježily. Nevěděla jsem, jestli spíš zimou nebo strachem. Nejspíš obojím.

„Pamatuj si, čím míň si budeš hrát na hrdinku, tím to bude kratší a bezbolestnější. Ano?“

„Ano.“ Přikývla jsem opatrně.

„Dobře, tak začneme.“ Začneme? S čím? „Pověz mi o Edwardově obchodu.“

„Nic o něm nevím.“

„Ale no tak.“

„Opravdu. Nebavíme se o jeho práci.“

„Pracovala jsi u něj. Neříkej, že nic nevíš.“

„Vařila jsem kafe, zvedala telefony a zapisovala schůzky. Nic se ke mně nedostalo.“

„A s kýmpak se náš Edward schází?“

„Většinou to byli nějací obchodní partneři. Neznám je. A nikdy jsem je neviděla.“ Dořekla jsem hned. „Jsem vám naprosto k ničemu, jestli se chcete něco dozvědět.“ Dostávala jsem se do ráže.

„O tom, jestli jsi k něčemu nebo ne, rozhodnu já. A radši by ses měla modlit, abys mi k něčemu byla. Protože jestli ne, tak to hodně špatně dopadne.“ Výhružně se nade mnou skláněl, až byl ode mě pár centimetrů.

„A-ano, pane.“ Srdce jsem měla až v kalhotách, když jsem si všimla zbraně za pasem kalhot.

„Výborně.“ Nasadil úsměv a stáhnul se zpátky.

„Tak ještě jednou. S kým se Edward scházel.“

„Už jsem vám to řekla. Mluvím pravdu. Nikoho z nich neznám osobně, ani jsem je neviděla.“

Viděla jsem na něm, že mi nevěří a vůbec jsem netušila, jak mu to mám dokázat. Bylo mi do breku. Byla jsem kdo ví kde a kdo ví s kým a nevěděla jsem, co po mě chtějí a co se mnou bude. Jediná moje naděje bylo doufat, že mě Edward najde dřív, než mě stihnout oddělat.

„Dobře. Když to nepůjde po dobrém, bude to muset jít po zlém. Chyťte ji!“ zakřičel. Dva muži mě chytili za ruce, a přitiskli ke kapotě auta. Jeden z nich mi ještě zapletl ruku do vlasů.

„Aaau!“ zařvala jsem, když mi za ně prudce škubnul dozadu.

„Tak ještě jednou, sluníčko.“ Usmál se na mě znovu ten velký šéf.

„Co chcete? Už jsem vám všechno řekla.“ Zachraptěla jsem.

„Říkal jsem ti, že když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Nevěřila jsi mi? Tak znovu. S kým se Edward scházel?“

„Vážně to nevím. Neznám je. Mluvím pravdu. Nevím nic o Edwardově firmě, jeho obchodech ani o jeho partnerech.“ Opět mi bylo do breku.

„Fajn. A co teď? Zazpíváš, doktorko?“ Vzal si mou pravou ruku a prostředníček mi zakláněl tak dlouho, až v něm bolestně křuplo. Zařvala jsem tak nahlas, že to muselo být slyšet několik mil odsud. „Nic? A teď?“ Začal mi lámat i druhý prst.

„Já… vážně… nic… nevím!“ Vzlykala jsem. „Už ne, prosím. Prosím!!!“

„Prosím?“ Nadzvednul obočí.

„Ano, prosím.“

„No dobře. Přemluvila jsi mě. Ale malá lekce neuškodí. Edwardovi ani tobě. A té krásné tvářičky by byla škoda.“ Usmál si a pomalu mi lámal všechny prsty na pravé ruce. Řvala jsem, jako kdyby mě na nože brali, ale pak přišel opět na řadu kapesník s uspávadlem. Sladká nevědomost!

„Au,“ zaúpěla jsem po procitnutí. Už byla tma. Ležela jsem na tvrdém a studeném chodníku před domem. Nevěděla jsem, jak dlouho tu jsem a kolem mě nebylo ani živáčka. Pokusila jsem se vyškrábat na nohy, ale všechno mě hrozně bolelo. Stěží jsem se doplazila ke dveřím, takže na otevření už jsem neměla sílu. Zámek byl tak hrozně vysoko.

„Paní Cullenová!“ zhrozil se nade mnou jeden člen Edwardovi ochranky.

„Grigory,“ vydechla jsem úlevou, když jsem ho poznala.

„Co se vám stalo? Pomůžu vám dovnitř.“

„Nemůžu…“ Chtěla jsem říct, že nemůžu chodit, ale než jsem to stačila vyslovit, Grigory si mě opatrně vzal do náruče. „Pozor na ruce. Bolí to. Strašně to bolí.

„Pan Cullen je hrůzou bez sebe. Hledal vás.“

„Je mi to líto.“

„Buďte tiše. Můžete mít vnitřní zranění.“ Donesl mě do domu a opatrně položil na pohovku. Ani ne za deset vteřin se přiřítil k smrti vyděšený Edward. Po změti rychlých a zmatených otázek, na které jsem mu ani nestihla odpovědět, zkonstatoval, že mě okamžitě vezme ke svému otci, aby mě vyšetřil. Chtěla jsem něco namítnout, ale ve svém stavu jsem toho moc nezmohla. Do auta mě naložili, jako kdybych byla z porcelánu a Edward vyrazil ke Cullenovým. Celou cestu ke mně mluvil, ale nedokázala jsem ho vnímat. Jen se mi chtělo strašně spát. Jenom zaspat tu bolest.

„Neusínej!“ křiknul a já se s leknutím probrala.

„Proč?“

„Podle toho, jak vypadáš, můžeš mít otřes mozku.“ Fajn, to ale nevysvětlovalo, proč nemám spát. Nic mi nedávalo smysl a bylo moc vysilující nad tím přemýšlet. „Navíc už jsme tady.“ Znovu si mě vzal do náruče a vedl do domu.

„Co tady děláte?“ Esme po nás hodila zvídavý pohled. „Carlisle je nahoře. Zastav se tady, až… skončíte.“ Edward přikývnul a vyšlapal se mnou schody nahoru.

„Edwarde?“ Carlisle otevřel dveře dřív, než jsme k nim došli. „Co se stalo?“

„Netuším. Ještě jsem to z ní nedostal. Ale vypadá zle.“

„To vidím. Polož ji.“ Očima jsem přejela po pokoji. Vlastně spíš po špičkově vybavené ordinaci. Bylo tu úplně všechno. Na co to ale upíři potřebovali těžko říct. „Dobře. Tak se na to podíváme.“

Světýlkem mi posvítil do očí, aby zkontroloval zornice. Následně mi prohmatal lebku a žebra. V té chvíli jsem myslela, že snad umřu bolestí. Břicho mě bolelo o něco méně, ale bolelo a o rukách a nohou se ani nemělo cenu zmiňovat. Připadala jsem si, jako kdyby mi je amputovali. I když to by asi bolelo o něco míň. Nakonec mi udělal i rentgen všech možných i nemožných částí těla. S hrůzou v očích jsem čekala na výslednou diagnózu.

„Podle rentgenu to vypadá na slabý otřes mozku, naražená žebra, zlomené všechny prsty na pravé ruce a končetiny jsou jenom naražené. Zranění v dutině břišní nejsou vážná.“

„Asi budu zvracet.“ Otočila jsem se na Edwarda a Carlisle mi přidržel misku. Nic pořádného ze mě ale nevyšlo, protože jsem dlouho nic pořádného nesnědla.

„Čas na sádru.“

„Opatrně, prosím.“ Měla jsem panickou hrůzu, že to bude bolet tak, jako když mi ty prsty lámal. Při té vzpomínce jsem se musela otřást hrůzou.

„Buďte ráda, že vám to nemusím rovnat.“

„Tati!“ napomenul ho Edward zamračeně.

„Omlouvám se.“ Podíval se na mě a připravoval propriety na sádrování. „A budu trvat na tom, abyste zůstali několik dní tady. Chci vás mít pod dozorem.“

„S tím souhlasím.“ Kývnul Edward. A mě se na názor nikdo nezeptal.

O několik desítek minut a pár bolestných skřeků a výkřiků byla moje pravá ruka zabalena do sněhobílé sádry. Carlisle mi dal ještě injekci proti bolesti a Edward mě opatrně odnesl do ložnice. Posadil mě na postel a kleknul si vedle mě.

„Sundám ti to oblečení, ano?“ Na souhlas jsem přikývla a povedlo se mi i spolupracovat.

Zběžně jsem se prohlédla. Skoro celé tělo se mi pomalu začínalo zbarvovat do modré. Ale mohla jsem být ráda, že mám zlomené pouze ty prsty. Edward mi oblékl svoje tričko a uložil mě do postele.

„Chceš něco k jídlu?“

„Ne, děkuju. Jenom se trochu vyspím.“

„Dobře. Nic tě nebolí? Nechceš prášky proti bolesti?“

„Jsem v pořádku.“

„Nevypadáš,“ namítnul.

„Budu, až se trochu vyspím.“

„Opravdu ti nic není?“

„Edwarde, budu o tom přemýšlet, až se vyspím. Jedinou věc, kterou pro mě můžeš udělat, je lehnout si vedle mě a držet mě za ruku. Děkuju.“

„Budu u tebe. Nikam nepůjdu.“ Jak jsem chtěla, lehnul si vedle mě a jemně mě chytil za levou ruku.

Bylo hezké usínat s pocitem bezpečí.

Když jsem se probudila, cítila jsem se ještě hůř než předtím. Všechno mě bolelo snad dvakrát víc a nemohla jsem se ani pootočit.

„Bello?“ oslovil mě Edward tiše. „Jak je ti?“

„Všechno mě bolí.“

„Tady. Něco proti bolesti.“ Strčil mi do pusy prášek a do mezi rty mi dal slámku. Usrkla jsem a spokojeně vydechla. Ta voda byla snad kouzelná.

„Děkuju.“

„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se opatrně a pohladil mě po vlasech. Přikývla jsem a snažila si vybavit všechny detaily.

„Jela jsem pro tebe a předtím šla něco nakoupit na večer. Někdo mě asi sledoval. Věděli, že tě mám vyzvednout.“

„Proč si mi to neřekla?“

„Měl zbraň,“ vyjekla jsem.

„Dobře. Víš, kdo to byl?“

„Jak to mám asi vědět, když jsem ho v životě neviděla,“ vyjela jsem.

„Nerozčiluj se, ano? Jen mi pověz, jak to bylo.“

„Fajn. Takže jsem byla v obchodě a vybírala pár věcí, když ke mně přišel nějaký chlap a namířil na mě pistolí. Naložili mě do auta a omráčili. Pak jsme byli na nějaké louce nebo tam někde. Vyslýchali mě. Chtěli vědět o tobě. O firmě a s kým spolupracuješ. Nemohla jsem jim to říct a on mi… lámal mi prsty a…“ vzlykla jsem. Vzpomínky mě přiváděli k šílenství.

„Ššš. Už jsi v bezpečí.“ Přitáhnul si mě blíž k sobě.

„Au.“

„Promiň.“ Vrátil mě zpátky na místo. „Je mi to moc líto, Bello.“

„Hm… necháš mě ještě spát? Nechci se o tom bavit.“

„Samozřejmě. Až se probudíš, přinesu ti něco k jídlu. Dobrou noc.“ Dal mi pusu na čelo a odešel.

Probudila mě nutná potřeba. S hekáním jsem se posadila a s ještě hlasitějším skuhráním jsem se i postavila. Šourala jsem se na záchod a skoro bych se tam i došourala, kdyby se přede mne nepostavil Edward.

„Kam se ženeš? Měla bys ležet.“

„Musím si odskočit.“ Vysvětlila jsem a rozsvítila v koupelně světlo. „Ah, sakra.“ Bylo to jako kdyby mě do mozku píchalo milion jehliček. Rychle jsem musela zhasnout a na toaletu dojít po tmě.

Vykonala jsem potřebu a chtěla se vrátit zpátky do postele, když se mi otočil žaludek o tři sta šedesát stupňů a do mísy jsem teď koukala druhou stranou. Jenže jsem pořád nic nepozřela, takže jsem ani neměla co zvracet. Jen Edward mě vyděšeně pozoroval.

„Jsem v pořádku. To ten otřes mozku.“ Uklidnila jsem ho a po vypláchnutí pusy jsem se vrátila zpátky do postele.

„Přinesu ti něco k jídlu.“

Pomalu jsem se uzdravovala. I když teď jsem vypadala jako Avatar. Taky jsem byla tak pěkně modrá. Pravidelně jsem zobala prášky proti bolesti, protože bez nich bych to asi nezvládla. U Edwardových rodičů jsme byli jen dvě noci a naštěstí jsem se s nikým z nich nesetkala. Vlastně jsem ani neměla kdy, když jsem pořád spala. Nevolnosti byly také pryč, a až na bolest ruky mi bylo dobře.

S Edwardem jsme se vrátili domů. Dostala jsem ochrankou, která u mě byla téměř dvacet čtyři hodin denně. Z toho jsem nebyla moc odvázaná, ale nechtěla jsem odmlouvat. Ale taky jsem nahlas nemohla přiznat, že se s ochrankou za zády cítím jistější. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si z toho hrůzného zážitku nic neodnesla. Noční můry jsem měla pořád.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho váhavě. Bylo pozdě a my se chystali spát. „Když už jsem musela podstoupit tohle všechno…“ zvedla jsem sádru na vysvětlení, co myslím, „mohl bys mi říct konečně pravdu.“

„Nevím, co chceš slyšet.“

„Pravdu!“ zakřičela jsem. Opět se z toho snažil vykroutit. „Kdybych ji věděla dřív, třeba by mi to zachránilo pět prstů.“ Tohle by mohlo zabrat.

„Dobře,“ povzdechnul si. Viděla jsem na něm, že se mu do toho nechce, ale i přesto spustil.

„Všechno to začalo asi před pěti lety. Začínal jsem se pomalu nudit a chtěl jsem taky trochu přispět do rodinného rozpočtu, tak jsem založil firmu. Nemusel jsem nic řešit. Základní kapitál jsem měl v plné výši a díky jistým schopnostem jsem se nemusel bát konkurence.

Firma šlapala jako hodinky, když přišla skvělá nabídka, která se prostě nedala odmítnout. Nejen, že v tom hrála velikou roli pěkná sumička peněz, ale byla to zároveň adrenalinová výzva. Nikdo z rodiny nebyl proti. Potřebovali jsme se na chvíli nějak zabavit.

Chtěla jsi pravdu, máš ji mít. Až do nedávna jsem přes hranice pašoval drogy a nelegální zboží. Slušně to vynášelo a díky Aliciným a mým schopnostem nehrozilo, že by nás odhalili. Navíc jsem dělal jen pro pár vyvolených. Dalo by se říct, že jsme byli takovým jedním článkem základního mafiánského kmene, tady v Americe.

Jenže pak se to začalo sypat. Objevila ses ty a lidi, co jsem měl na určitých místech, se začali cukat. Poslední měsíc jsem se snažil z černého obchodu vycouvat, ale oni to pořád nechtějí pochopit. Mají strach, že je všechny prásknu, když už s tím nebudu mít nic společného. Moc dobře vědí, že já se z toho vykroutit dokážu.

A když ti udělali tohle…“ Zvedl opatrně moji zasádrovanou ruku. „Měl jsem, vlastně mám, sto chutí je všechny pěkně pomalu zlikvidovat.“

„A co to tvoje postřelení?“ začala jsem pěkně od začátku. K mému úrazu a tomu všemu kolem jsem se chtěla teprve dostat.

„To bylo jen varování.“ Prohodil nezúčastněně, jako kdyby to nic nebylo.

„Varování?“ To na mě bylo moc. Už jsem chtěla vědět jenom jednu věc, která pro mě byla teď nejdůležitější. „Dobře, poslední věc, co chci vědět. Pak už se o tom ani slovem nezmíníš.“

„Dobře.“

„Zabil si?“ zeptala jsem se tiše.

„Bello…“ povzdechnul si.

„Ano nebo ne. Víc vědět nepotřebuju.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 33: