Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 30

05.09.2013 (18:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2543×

Druhý den v kanceláři už byl o něco lepší. Nepřipadala jsem si jak úplný trotl, ale jenom částečný. Alespoň jsem se dneska nemusela na všechno ptát a mohla jsem se zabrat do práce. Akorát jsem dávala dohromady zprávu o finanční situaci za minulý měsíc, když mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Prosím?“

„Tady Esme Cullenová.“

„Dobrý den.“

„Isabello, za pět minut vás vyzvednu před firmou.“

„Jistě, budu připravena.“

Telefon oněměl. Rychle jsem si sbalila svých pár věcí, aby na mě nemusela čekat. Zaťukala jsem na Edwardovu kancelář.

„Volala tvoje matka. Musím jít.“

„Potom si zavoláme.“ Natáhl se pro pusu.

„Drž mi palce.“

„Jsi úžasná. Oblíbí si tě.“

„Tak ahoj.“ Ještě jednu pusu a vystřelila jsem jako blesk. Opravdu jsem nechtěla, aby na mě musela dole čekat. Štěstí mi přálo, jen co jsem vylezla na ulici, zastavilo u mě černé, třídveřové audi.

„Jste přesná,“ pochválila mě Esme, když jsem nastoupila. Usmála jsem se na ni.

„Pojedeme k Edwardovi. Pardon, k vám. Musíme si načrtnout rozmístění na zahradě. Koukala jste na počasí?“

„Hm… ne.“ Její otázka mě velice zaskočila.

„Jistě, nevadí. Alice ano. Má být krásný večer, takže velký stan nebude potřeba a ne, nepředpokládám, že by se něco změnilo.“

„Uhm.“ Na nic víc jsem se nezmohla.

 Zaparkovala přesně u chodníku na milimetry přesně. Vystoupily jsme, ale to už nás ve dveřích vítal Grigory.

„Paní Cullenová, vítejte. Rád vás vidím.“

„Grigory.“ Věnovala mu úsměv, jakého já se nikdy nedočkám. S tím už jsem byla smířená.

„Prosím, madam.“

„Děkuji.“

Esme kráčela rovnou na zahradu, jako kdyby jí to tu patřilo. V duchu jsem děkovala za uklízečku. Alespoň jsem se nemusela stresovat, že tu Esmé natrefí na nepořádek. Z kabelky si vytáhla blok a tužku. Proti ní jsem si připadala úplně nemožná.

„Bude potřeba vyčistit bazén…“ Začala diktovat a rovnou psala, „… posekat trávník, zastřihnout stromy a keře. Támhle budou stolečky pro hosty, naproti stan s jídlem a tamhle taneční parket. Mám objednané jídlo z prověřené cateringové firmy. Teď jenom udělat zasedací pořádek. Mám ho z loňského roku, ale bude se muset trošku upravit.“

A Esme popisovala, zařizovala, vysvětlovala a diktovala. Věděla jsem, že v organizaci večírku za ní budu pokulhávat, ale až takhle? Bylo mi jedno, že bych se měla vrátit do práce, prostě jsem potřebovala panáka. A tak hned, jen co se za ní zacvakly dveře, jsem si nalila skleničku vodky a celou ji do sebe na ex hodila. V krku mě zapálilo, ale abych se trochu odreagovala, musela jsem si dát další dvě. Pak už to bylo trochu lepší.

Seděla jsem na gauči, a jak se mi alkohol dostával do krve, začínala jsem přemýšlet. Připadala jsem si jako naprostá nula. Nic jsem nezvládla. Práci v nemocnici, rodinu svého manžela, pitomý večírek a věděla jsem, že selžu i jako obyčejná sekretářka. Beznadějný případ.

„Ahoj, tak jak to šlo? Myslel jsem, že se vrátíš za mnou.“ A do toho ještě Edward s tím svým povzbuzujícím úsměvem.

„Jak to šlo? Na hovno.“ Nebrala jsem si servítky. „Tvojí matce nesahám ani po kolena.“

„Nechápu, proč to vidíš tak černě. Vím, že se k tobě moje rodina nezachovala zrovna nejlépe, ale tohle vaše kočkování už je celkem otravné.“

„Edwarde…“  Neměla jsem slov. Radši jsem nad tím mávla rukou a vzdálila se. Byl čas na večeři.

Ta proběhla v klidu, ale protože jsem nebyla připravena na další konfrontaci, radši jsem se s knížkou zavrtala do postele. Edward se ke mně brzy přidal.

„Už půjdeš spát?“

„Dočtu kapitolu.“

„Tak dobrou noc.“

„Uhm. Dobrou.“

Edward se ke mně otočil zády a za chvíli už pravidelně oddechoval. Já splnila své slovo, a jakmile jsem dočetla kapitolu, šla jsem spát také. Měla jsem lehké spaní. Zdál se mi velmi zmatený sen a probudila jsem se uprostřed noci úplně dezorientovaná. A Edward vedle mě nebyl. To bylo divné. Vylezla jsem z postele a šla na průzkum.

V koupelně byla tma, na chodbě taky. Pracovna byla prázdná a dole jsem taky nikoho nenašla. Ani Grigoryho nebo Alexeie. To bylo ještě divnější. A telefon mi nezvedal. Vytočeně jsem se vrátila zpátky do postele a za chvíli znovu usnula. Snažila jsem si přitom namluvit, že na něj nejsem naštvaná a že mi to pak všechno vysvětlí. Třeba se něco stalo ve firmě.

Už jsem nespala tak tvrdě. Zbystřila jsem skoro při každém šustnutí, ale přesto, když jsem se ráno probudila, Edward spal v klidu vedle mě. Musel mi proklouznout.

Tiše, abych ho nevzbudila, jsem se odebrala do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila. Pod očima jsem měla tmavé kruhy, jako kdybych nespala celou noc. Vypadala jsem úplně příšerně. Aby se mě všichni hned nelekli, vlezla jsem si do sprchy a doufala, že se trochu proberu.

Uprostřed sprchování se kolem mě omotaly dvě pevné, mužské ruce. V minutě jsem byla rozhodnutá, že počkám, jestli se o své noční vycházce nezmíní první a sám, a pak se do toho vložím já. Možná to nebylo nejlepší řešení, ale nic jiného se tu právě nenabízelo.

„Jak si se vyspinkala?“ Dělal mi to schválně?

„Dobře.“

„Nevypadá to.“

„Proč myslíš?“ Vykroutila jsem se mu a hned jsem se obalila ručníkem.

„Bello?“ zavolal za mnou zmateně, když jsem odcházela.

„Jdu se obléknout. Musím do práce.“

„Jdeš se alespoň nasnídat?“ Přišel za mnou po chvíli do šatny.

„Asi si dám jen pořádně silný kafe. Zapneš mi zip, prosím?“ Postavila jsem se k němu zády. Tyhle šaty měly jednu nevýhodu. Byly neskutečně úzké a zip měly vzadu, což bylo celkem nepraktické.

„Nechceš je radši rozepnout?“

„Možná večer,“ odbyla jsem ho, aby mi dal pokoj. Že lže, mi začínalo vadit snad čím dál víc. Když mi šaty zapnul, úsečně jsem mu poděkovala a radši se zdekovala dolů na tu kávu. Nepřidal se.

Znovu jsem se s ním potkala až u auta, když šel s Grigorym a něco probírali. Oba se tvářili velice vážně. Zase jsem si připomněla jeho noční zmizení. Napnula jsem uši, jestli si třeba o tom nepovídají. K mé smůle jsem ale nic neslyšela.

„Myslel jsem, že na mě počkáš vevnitř.“ Edward ukončil rozhovor s Grigorym a otočil se ke mně.

„Myslela jsem, že na mě počkáš u snídaně.“ Otevřela jsem si dveře od auta, abych mohla nastoupit.

„Co tě žere?“ Nechápal.

„Nic, vůbec nic.“

„Dobře.“ Nasedl do auta a celou cestu do firmy si vyřizoval něco po telefonu. Mlčky jsme došli do kanceláře.

„Udělej mi kafe a zavolej mi Paula, ať sem hned nakluše.“ Zaúkoloval mě a zabouchl se u sebe.

„A to je sakra kdo?“ Posadila jsem se ke stolu a začala hledat v papírech číslo na tolik žádaného Paula.

„Dobré ráno, co hledáte?“ Ruth se u mě zjevila a culila se jako měsíček na hnoji.

„Edward chce mluvit s Paulem a já neznám číslo.“

„Já to zařídím.“ Ať si na hodnou hrála nebo ne, tentokrát jsem za její přítomnost byla vděčná.

„Děkuju. Já mu zatím udělám to kafe.“ To mi ten den dneska parádně začínal.

„Můžete vyřídit panu Cullenovi, že Paul dorazí do deseti minut.“ Zastavila mě Ruth při cestě s kávou. Přikývla jsem a bez klepání vešla.

„Nesu ti to kafe a Paul tu bude do deseti minut.“

„Čemu jsi nerozuměla na slově hned?“ Vyjel na mě.

„Vyřizovala to Ruth.“ Musela jsem se bránit. Nehodlala jsem před ním stáhnout ocas mezi nohy a nechat po sobě řvát.

„To neumíš ani zvednout telefon?“

„Víš co?“ Položila jsem kafe na stůl. „Jdi se bodnout.“ Otočila jsem se na podpatku a schválně jsem za sebou nezavřela dveře, aby viděl, že si beru kabelku a odcházím.

„Isabello!“ Můj odchod následoval hlasitý řev, ale i přes vyděšené pohledy ostatních lidí jsem s hrdostí kráčela k výtahu.

Venku jsem si stopla taxíka a namířila si to do jednoho z nejlepších barů. Tam jsem si hned objednala panáka ginu a na pocuchané nervy i jedny cigarety. Vybrala jsem si ten nejzapadlejší stůl a hodlala tu strávit celý den.

Tři giny ve mně zmizely jako by to byla voda a s nimi čtvrt krabičky cigaret. Hlavu už jsem měla trochu klidnější, ale když jsem si vzpomněla na Edwardovo ranní chování, zase jsem byla vytočená téměř do nepříčetnosti.

Byl neskutečně náladový a v poslední době se to promítalo na nás obou. Vždycky to vypadalo, že se to zlepší a pak bum, zase jsme se málem sežrali. Ale tentokrát jsem z toho měla opravdu špatný pocit. Možná by bylo lepší, kdybychom si od sebe na chvíli odpočinuli. Tahle myšlenka mi přišla naprosto geniální.

Dopila jsem poslední gin, zaplatila, odhodlaná sbalit si svých pár švestek a vypadnout dřív, než Edward přijde.

To se mi taky skoro povedlo. Fofrem jsem naházela do kufru pár kusů oblečení, ale když jsem v koupelně balila kosmetiku, zrak mi padl na bílou košili, velmi pečlivě zastrčenou za zrcadlem. Pomalu jsem ji vytáhla a rozbalila ji před sebe. Na první pohled jsem poznala, že je Edwardova, ale na předním díle byla krvavá skvrna.

„Co je zas tohle?“ Na odchod jsem teď neměla ani pomyšlení.

„Isabello?“ Zahřměl Edwardův hlas zespodu. Zhluboka jsem se nadechla, odhodlaná čelit mu tváří tvář.

„Jsem tady.“ Košili jsem schovala za zády a čekala na něj v ložnici.

„Jak si to… Můžeš mi to vysvětlit?“ Změnil otázku a ukázal na můj napůl zabalený kufr.

„Odjíždím.“

„Kam?“

„Co je ti do toho? Ty mi vysvětli, co má znamenat ta krev!“ Hodila jsem po něm košili a čekala na vysvětlení. „A mimoto, kde jsi byl dneska v noci?“

„Tak odtud vítr fouká.“ Pochopil. „Už jsem si potřeboval zalovit. Myslel jsem, že spíš.“

„No, nespala jsem. A jak ti mám věřit, že to není třeba lidská krev.“

„Přestaň v tom hledat věci, které s tím nemají nic společného.“

„Edwarde, já nevím, jestli ti můžu věřit.“

„Prosím tě,“ odfrknul si. „Víš moc dobře, že bych ti neublížil. Tak proč odjíždíš?“

„Protože je to tu k nevydržení. S tebou je to k nevydržení. Jsi čím dál nesnesitelnější.“

„Mám nějaké problémy s obchody.“

„Dobře, ale to tě neomlouvá, abys na mě řval.“

„Možná bude opravdu lepší, když na chvíli odjedeš.“

„Vyhazuješ mě?“ Najednou mi připadalo líto, že mě tu nechce. Že jsem do toho vůbec zasahovala.

„Nechytej mě za slovo. Nevyhazuju tě. Jen si myslím, že bude lepší, když odjedeš. Odpočineme si od sebe, já vyřeším nějaké důležité věci, ale na večírek tě chci mít zpátky.“

„Beru.“

„Kam pojedeš?“

„Pravděpodobně k rodičům. Do hotelu se mi nechce. Vezmu si auto.“

„Ozvi se mi, až dojedeš.“

„Edwarde… přísahej mi, že to není lidská krev.“

„Není to lidská krev.“ Jestli lhal, tak velmi obstojně a jestli ne… bod pro něj.

„Dobře.“

„Pomůžu ti s kufrem. Nechceš se na cestu najíst?“

„Ne, díky. Radši pojedu hned.“

Vyšla jsem z ložnice a on za mnou. Bez ohlédnutí jsem šla k autu. Edward mi naložil kufr a otevřel dveře řidiče. Potom se otočil na mě.

„Věř mi, že jsem to takhle nechtěl.“ Pohladil mě po tváři a přitáhnul si mé rty. „Určitě ti zavolám. Ty jsi kouřila?“ A taky pila, to jsem však zamlčela.

„Na nervy.“

„Nezačínej s tím.“

„Nebudu.“ Slíbila jsem mu a vykroutila ze sevření. „Ahoj.“

„Ahoj,“ zašeptal a v zrcátku jsem viděla jeho poslední pohled.

Bylo mi naprosto jasné, že po tolika skleničkách nebudu riskovat skoro čtyřhodinovou cestu. Při mém štěstí bych skončila v base se zabaveným řidičákem. Zamířila jsem tedy do nejbližšího, trochu normálního hotelu a doufala, že mě nechytí. Vzala jsem si kufr z auta, na recepci jsem si objednala pokoj a rovnou i pořádné jídlo. Od rána jsem nic pořádného nesnědla.

V pokoji jsem padla do postele a přitom zapnula televizi. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Návštěva rodičů by byla přímo skvělý balzám na duši, ale teď? Nejen, že by vyzvídali, co se děje mezi mnou a Edwardem, ale bála jsem se, že kdyby přišla policie, mámu s tátou by asi ranila mrtvice. Ale v hotelu jsem zůstat nechtěla a jiné místo jsem neměla. Proto jsem z kabelky vyhrabala telefon a vedla s mámou nadšený, téměř půlhodinový rozhovor, že přijedu na delší návštěvu. Nejspíš mě čekalo vyslýchání, ale byla jsem odhodlaná nic neprozradit. Vlastně jim do mého soukromého života nic nebylo.

Do Forks jsem dorazila další den po poledni. Táta byl v práci, ale máma na mě nedočkavě čekala. Pomohla mi s kufrem do pokoje a usadila se na posteli. Nejspíš čekala, že jí řeknu, co se stalo, ale toho se nedočkala. Vymluvila jsem se na to, že jen Edward na služební cestu a já nechtěla být doma sama. Spolkla mi to.

Edward se mi ozval až večer a ještě mi skoro vynadal, že jsem se neozvala už včera. Nejspíš ho bojová nálada ještě nepřešla. Odepsala jsem, že jsem v pořádku a další konverzace už se nekonala. Možná bude opravdu dobře, když si od sebe na pár dní odpočineme.

Večírek měl být až za osm dní, takže jsem počítala s tím, že zůstanu pryč celý týden. Jenže Edward mi to docela jistě překazil, když se u nás objevil už v úterý, tedy celých pět dní po mém útěku.

Překvapeně jsem sledovala velké auto, které zastavilo před domem, a vylezl Edward s velkou kyticí. Byla jsem doma sama a pomalu mě pohlcovala panika. Co tady chce?

Oknem z kuchyně jsem ho sledovala až ke vchodovým dveřím, na které zaklepal. V autě ještě zůstaly dvě postavy, nejspíš Alexei a Grigori.

„Bello, otevři mi, prosím! Vím, že tam jsi. No tak.“

Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych si dodala odvahu. Přešla jsem z kuchyně ke dveřím a pomalu otevřela.

„Ahoj.“ Edward vykouzlil svůj zářivý úsměv. „Překvapení.“ Do ruky mi strčil kytku.

„Ehm, díky… Jdeš dál?“

„Děkuju.“ Zdálo se mi to nebo byl nervózní?

„Takže… děje se něco? Že jsi tady.“

„Mělo by se něco dít? Prostě jsem přijel za svojí manželkou.“ Pokrčil rameny a posadil se na pohovku.

„Chceš něco?“

„Tebe.“ Natáhnul se po mé ruce a stáhnul si mě na klín.

„Myslela jsem k pití.“ Automaticky jsem protočila oči.

„Chyběla jsi mi, Bello. A myslím to vážně. Mrzí mě, že jsem se k tobě choval tak… hrubě.“

„Odpuštěno.“

„Opravdu?“

„Jo.“ Odbyla jsem ho.

„Vrátíš se tedy se mnou?“

„To si nejsem úplně jistá.“

„Ale no tak. Už na tebe nebudu křičet, slibuju.“

„To jsem teda zvědavá, jak dlouho ti to vydrží.“ Ušklíbla jsem se.

„Nepodceňuj mě.“ Usmál se potutelně a vášnivě se na mě vrhnul.

„Bello? Ahoj! Co dělá na příjezdové cestě to… Edwarde, kde se tu bereš?“ Máma se zmateně zastavila ve dveřích do obýváku a pobaveně sledovala, jak jsme se od sebe odtrhli. Jako puberťáci přistiženi při činu.

„Zdravím, Renée. Vlastně jsem si přijel pro Bellu.“

„Myslela jsem, že zůstanete oba na pár dní.“

„Je mi líto, ale musím zpátky. Pracovní povinnosti.“

„Tak zůstaňte alespoň na večeři.“

„Opravdu je mi líto. Snad příště.“

„Tak já si půjdu zabalit.“ Vyhrabala jsem se Edwardovi z klína a šla nahoru.

Všechny věci jsem naházela bez ladu a skladu do kufru a všemi silami ho dotáhla dolů před dveře. Edward byl plně zabraný do konverzace s mámou

„Můžeme jet.“ Přihlásila jsem se.

„Prosím, zajeď se rozloučit s tátou. Mrzelo by ho, kdyby tě zmeškal.“

„Dobře. Měj se krásně, mami. Určitě se zase brzy ukážu.“ Objala jsem ji.

Rozešla jsem se ke svému autu, ale Edward mě nasměroval k velkému Escalade. Zamračeně jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem mít v autě ani jednoho z ochranky. Už jsem to chtěla říct nahlas, když se oba přesunuli do mého auta. Edward mi otevřel dveře u spolujezdce a sám si sednul za volant. Jak jsem slíbila mámě, zajeli jsme se rozloučit i s tátou a pak jeli domů. Edward mi pořád něco povídal a jeho hlas byl tak uklidňující, že jsem nakonec usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 30: