Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 25

31.03.2013 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3278×

Edward byl druhý den jako vyměněný. Snažil se to vyžehlit snídaní do postele, potom mi dokonce zavolal maséra. Vážně se snažil a ano, já jsem toho trochu využívala. Líbilo se mi, když mě takhle obskakoval a myslel si, že jsem pořád naštvaná. Já teda byla, ale postupem času čím dál míň a míň, až jsem najednou zjistila, že se jeho snažení směju.

„Ty potvoro.“ Počastoval mě Edward, když mu to došlo. „Dělala jsi to schválně?“

„Hmm, až poslední dvě hodiny.“ Přiznala jsem bez okolků.

„Takže… všechno je v pořádku?“

„Téměř. Ještě mi asi bude chvilku trvat, než to skousnu, ale tvoje snažení bylo účinné.“ Usmála jsem se na něj.

„Isabello,“ zavrčel. „Takhle by sis ze mě utahovat neměla.“

„Proč ne?“

„Protože příště tě někam zavřu a ne, že tě budu rozmazlovat a budu dělat, co ti na očích uvidím.“ Jeho dopálený výraz postupně mizel, nahradil ho úsměv a pak byly jeho rty na mých.

„Takže jestli je všechno v pořádku, nevidím důvod, proč bychom si nemohli vybrat svatební cestu.“ Odtáhnul se a ukázal na stůl, kde byla hromádka katalogů od cestovních kanceláří. Zklamaně jsem si povzdechla. Nejdřív mě navnadí a teď couvne? „Tak pojď.“ Posadil se na gauč a mě si stáhnul na sebe.

„Nevím, jestli chci zase někam jet. Nemůžeme chvíli zůstat doma, v klidu? Alespoň na chvíli.“

„Myslel jsem, že chceš jet.“

„To ano, ale proč hned teď.“

„Neříkám, že hned.“ Ohradil se dotčeně.

„Dej mi chvilku normálního života. Prosím.“

„Tak… dobře.“ Vzdal to. „Ale stejně si někam vyjedeme. Potom.“

„Potom.“ Souhlasila jsem se spokojeným pocitem. To bylo to, čeho jsem chtěla dosáhnout. „Děkuju.“

„No, myslím, že nemáš vůbec za co.“ Povzdechl si a nespokojeně se podíval na katalogy. „Co se trochu odreagovat při kulečníku?“

„Proč ne?“ Vyškrábala jsem se na nohy. Chytila jsem se příležitosti. Lepší bude kulečník, který mi zrovna dvakrát nejde, než vybírání dovolené.

„Tolik nadšení pro něco, co nemůžeš vyhrát.“ Zakroutil užasle hlavou.

„O výhru mi v žádném případě nejde.“ Uculila jsem se na něj a rovnou šla vedle, do místnosti s kulečníkem.

„Něco k pití?“ Zeptal se hned a otevíral bar.

„Možná bych si dala nějaký drink. Cosmopolitan?“

„Může být.“ Hned mi ho šel namíchat. On uměl snad všechno.

Mezitím jsem postavila koule a nakřídovala si tágo. Edward mi donesl pití a chopil se druhého tága. Sám se napil své oblíbené whisky a mohli jsme začít hrát.

Kulečník vážně nebyl moje parketa. Většinu času jsem proseděla s pitím na barové stoličce a kochala se tím, jak to Edwardovi jde. Docela jsem s tím pohledem ztratila i zájem o hru. Radši jsem si vychutnávala další Cosmo, které mi mezitím namíchal.

„Jsi na řadě.“ Upozornil mě po jeho podařené sérii.

„Hned.“ Odbyla jsem ho. „Tady se mi lepší přemýšlí.“

„Opravdu?“

„Už to mám.“ Seskočila jsem ze židle a šla ke stolu. Šťouchla jsem, ale koule šla úplně mimo. „Tak asi ne.“ Zasmála jsem se. „Vzdávám to.“ Opřela jsem se o stůl a čekala, že to dohraje beze mě. To jsem se ale hluboce mýlila. Do další hry se totiž počítalo s námi oběma. Jak jsem byla opřená zády o stůl, přišel ke mně a uvěznil mě mezi svýma rukama, jak se opřel čelem ke mně.

„Vzdáváš to?“ Nevím, o co mu šlo, nejspíš se chtěl jen ujistit.

„Muselo by ti být jasné, že to prohraju.“

„U mě ti to docela šlo.“ Uculil se.

„U tebe?“

„Ano. Přeci, když jsme hráli prvně.“ Připomenul mi.

„Jo tohle.“ Vzpomněla jsem si.

„Ano, tohle.“

„Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že si tě jednou vezmu, asi bych ho poslala do blázince.“ Šeptla jsem s pohledem jasně upřených do jeho očí.

„Čteš mi myšlenky,“ přiznal tiše a svoje ruce mi omotal kolem pasu. Vysadil mě na kulečníkový stůl a vklínil se mi mezi nohy.

„Nemyslím si, že zrovna já jsem tu expert na čtení myšlenek.“ Oponovala jsem, ale moje smysly byly vydrážděné na nejvyšší míru.

Edward mi pevně svíral stehna a svými rty mě laskal na krku. Naklonila jsem hlavu na stranu, aby měl volnější přístup. Ještě víc se na mě přitlačil, takže jsem jasně mohla cítit jeho vzrušení. Byl u mě tak blízko, že by se mezi nás asi prst nevešel, ale pořád mi přišlo, že je moc daleko. Ruce jsem mu omotala kolem těla a snažila jsem se ho přitáhnout ještě blíž. Jako kdyby to vůbec šlo. Nemohla jsem se ho dočkat.

Z Edwardových rtů se vydral sten a lehce mi skousnul kůži na krku. To bylo, jako kdyby mě praštil elektrický proud. To napětí mezi námi bylo přespříliš, takže jsem se zády položila na kulečníkový stůl a Edwarda jsem stáhla s sebou.

„Počkej.“ Trochu mě nadzvednul a chytnul moje tričko. Pochopila jsem, že mi ho chce sundat, tak jsem nadzvedla ruce, ale ani to nebylo třeba. Jedním prudkým pohybem ho na zádech roztrhl a stáhnul mi ho i bez mé pomoci. I s mými kalhoty a jeho oblečením si poradil úplně sám. Hned na to jsem za ním zkřížila nohy a

už jsem ho od sebe nepustila.

„Ty divoško,“ zamumlal mi do krku, když jsem k vyvrcholení došla o něco dřív, než on.

Taky jsem ale procitla z toho úžasného pocitu a začala jsem pociťovat i nepohodlí. Trošku jsem se pod Edwardem nadzvedla, abych odlehčila zádům, do kterých mě tlačil dřevěný rám. Ramena mě pálila, jak jsem je měla podrážděná od béžového sukna.

Edward mě upřeně sledoval a pomohl mi dostat se do sedu. Na každé rameno mi lípl jeden polibek. Pod kolena mi dal svoji ruku, aby si mě mohl vzít do náruče. Oblečení nechal bez ladu a skladu u kulečníku a nesl mě do obývacího pokoje. Tam si sednul i se mnou na pohovku a přetáhl přes nás deku.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ramene.

Usmála jsem se a stiskla jeho ruku, kterou měl položenou na mém druhém rameně. Společně jsme sledovali osvětlené Las Vegas a nasávali tu klidnou atmosféru. Tohle se mi líbilo. Nepotřebovali jsme žádná slova, a přesto jsme si rozuměli. Konečně mi připadalo, že nám to začíná pěkně klapat. Ty tam byly hádky, teď už to začínalo být skvělé manželství. Až do té doby, než mu ve vedlejší místnosti zazvonil telefon.

„Ignoruj to.“ Poradil mi, ale telefon zvonil pořád.

„Promiň,“ omluvil se a s povzdechem se zvednul. „Říkal jsem jim, ať mě neotravují,“ mumlal cestou do pokoje. S ním zmizel i jeho nahatý zadek a romantika byla v háji. Omotala jsem si deku kolem těla a radši jsem si šla nalít trochu vína. Edwardovi hovory byly většinou na dlouho.

„Dej mi chvilku, krásko.“ Vrátil se do obýváku, už v kalhotách a postavil se s telefonem u ucha k oknu.

„Da.“ Mluvil rusky. „V ponedel'nik.

Da, ser.

Vse budet khorosho.

Ya garantiruyu eto. Da. Na schet.

Spasibo, do svidaniya.” Položil to a otočil se na mě. „Omlouvám se, tohle jsem musel vyřešit. Pracovní věci.

„Umíš rusky?“

„Trochu,“ přiznal s úsměvem.

„Nemáš strach, že tě může někdo odposlouchávat?“ zeptala jsem se a i s pitím jsem se vrátila zpátky na pohovku.

„Neboj se, každé slovo, které někdo řekne, znamená naprosto něco jiného. Nejsem tak blbej, abych takhle důležitý věci řešil po telefonu.“
„A proč mi to říkáš? Co když se teď zvednu a půjdu to nahlásit na policii?“

„Nepůjdeš.“

„Proč myslíš?“

„Protože seš moje drsná mafiánka.“ Nalehl na mě tak prudce, že jsem měla co dělat, abych nerozlila víno na koberec.

„Smím tě pozvat na večeři? A potom bychom si mohli jít užít trochu zábavy do kasina. Co říkáš?“

„Večeře je dobrý nápad, ale s tím kasinem nevím. Moc mi to neříká.“

„Nemusíš hrát, jenom mi budeš nosit štěstí.“ Usmál se.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. Byla to alespoň šance dostat se na čerstvý vzduch. Od chvíle, co jsme přijeli, jsme byli akorát vybrat prstýnky a na nákupech. „Dojdu se převléknout.“

„Smím ti poradit?“ Zeptal se až příliš zaujatě.

„Můžeš to zkusit.“

„Prosím, vezmi si ty černé koktejlky od Viviane Westwood co jsme spolu včera vybrali.“

„Uvidím, co se dá dělat.“ Poškádlila jsem ho a odešla do druhé ložnice, kam Edward uklidil tašky. Takže jsme se mohli každý připravovat v soukromí.

Vzala jsem si na sebe rovnou i nové spodní prádlo. A jelikož byly šaty, co mi Edward vybral, opravdu na tělo, musela jsem si vzít podprsenku bez jakéhokoliv zdobení a obyčejná tanga. Na chvíli mě napadlo, že bych snad šla bez kalhotek, ale hned jsem to zamítla. Bála jsem se, že by to na mě hned každý poznal.

Silou vůle jsem se potom nasoukala do šatů. Byly neskutečně těsné, ale co bych pro Edwarda neudělala. Prohlédla jsem se v zrcadle a chtě nechtě jsem musela jeho výběr pochválit. A to mě v nich viděl jenom jednou. Vybrala jsem si k nim černé lodičky ze skládané látky, které byly opravdu, ale opravdu vysoké. Chvíli jsem váhala, jestli si nevybrat jiné, ale protože jsem tu jiné, úplně černé nebyly, musela jsem to prostě nějak vydržet. Prohrábla jsem si vlasy a s prudkým výdechem jsem vylezla z pokoje.

Edward nedočkavě přecházel před dveřmi, a když mě uviděl, zkameněl a nasadil ten nejkrásnější úsměv.

„Jsi dokonalá,“ vysekl mi tichou poklonu. „Ty šaty ti moc sluší.“

„Děkuju.“ Musela jsem být červená až na zadku.

„Můžeme jít?“

„Ještě vydrž. Vezmu si kabelku.“ Vrátila jsem se zpátky, abych mohla z tašky vyndat opět fungl nové malé psaníčko. Rychle jsem do něj uklidnila mobil a peněženku a byla jsem opravdu hotová. Edward mi nabídl rámě a vyšli jsme z pokoje.

Restaurací dole bylo hned několik a v různých stylech i designech. Výběr jsem nechala na Edwardovi, protože se přeci v tomhle vyznal lépe než já.

Za pomoci číšníka jsme se usadili na venkovní terase u jezera. Oba jsme dostali jídelní lístek zabalený v luxusní kůži a Edward rovnou objednal víno. Přejela jsem nabídku pohledem, ale pak jsem lístek položila na stůl.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se s vráskou mezi očima, jak se zamračil.

„Nevím, co bych si měla vybrat, tak to nechám na tobě.“ Pokrčila jsem rameny.

„Dobře.“ Číšník nám přinesl víno a rovnou i objednal. „Dáme si hovězí carpaccio, a New York Strip Steak. Díky.“

„Samozřejmě, pane.“

„Víš, co bychom mohli dělat zítra? Mohli bychom navštívit bazén a lázně. Je jich tu spousta a ty možnosti.“

„Skvělý nápad, konečně taky vytáhneme paty a nadýcháme se čerstvého vzduchu.“

„Taky můžeme vyrazit na procházku, ale moc k vidění tu toho není. Samá kasina. Už vím, pronajmeme si helikoptéru a poletíme se podívat na Grand Canyon.“

„Edwarde, brzdi, tak jsem to nemyslela. Stačila by mi jedna malá procházka. Třeba i večer, kolem hotelu.“

„Ne, ten Grand Canyon se mi líbí, sám jsem tam ještě nebyl. Hned zítra to zařídím.“

„Fajn.“ Kapitulovala jsem s povzdechem. Nemělo cenu se s ním hádat.

Číšník nám přinesl jídlo. Edward vybral přímo skvěle. Carpaccio bylo skvělé a steak, přímo lahoda. Následně jsme dopili víno a přesunuli se hned vedle do kasina. Tichou hudbu restaurace vystřídalo spoustu hlasů a cinkání automatů a všech těch hračiček. Edward si mě vedl ke stolu, u kterého sedělo pár lidí se skleničkami a kartami v rukou. Edward objednal whisky a Margaritu a přisedl si k nim.

„Zdravím, pánové.“ Přisedl si a mě si přitáhl k boku. Poslíček mu okamžitě donesl žetony a on začal sázet.

Nechápala jsem systém hry, ani nic okolo toho, ale Edward stále vyhrával.

„Nosíš mi štěstí, krásko.“ Políbil mě pyšně.

U našeho stolu bylo stále víc lidí. Nejspíš je přitahoval Edwardův um. Z každé strany se na mě někdo stačil a stále do mě někdo strkal, až to nebylo k vydržení.

„Dojdu si pro pití a trochu se tu porozhlédnu,“ oznámila jsem mu. Edward mi do ruky strčil balíček bankovek a úsměvem mě vyprovodil. Když jsem se dostala z davu, spěšně jsem spočítala bankovky. Byly to sice samé dvacky, ale bylo jich snad sto. Musela jsem nad tím pobaveně zakroutit hlavou.

Objednala jsem si další Margaritu a seděla jsem na baru. Dal se odsud krásně sledovat ten ruch a mumraj.

„Dnes je tu rušno, že?“ Přistoupil ke mně muž ve středních letech v černém obleku.

„Ano,“ prohodila jsem trochu váhavě.

„Něco k pití?“

„Už mám objednáno, díky.“

„Jakto, že nehrajete?“

„Hazardu moc neholduju, ale jinak je to tu příjemné. A co vy, pane…“

„Henry Haggard,“ představil se.

„Pane Haggarde?“

„Henry, prosím.“

„Tedy Henry?“

„Přišel jsem si zahrát s pár přáteli, trochu popít a samozřejmě musím využít situace a seznámit se s vámi, …“

„Bella, Swa- tedy Cullenová.“

„Krásná Bello.“

„Ale no tak.“ Musela jsem se zasmát. Jeho balící taktika se fakt nedala přehlédnout.

„Kam se podělo moje štěstí?“ Ozvalo se za mými zády a Henryho tvář se zakabonila.

„Kolik si toho vyhrál?“

„Jen pár tisíc.“ Pokrčil rameny. „Máš společnost?“

„Aha, ano, promiň. To je Henry Haggard, seznámili jsme se tady na baru. Edward Cullen, můj manžel.“ Představila jsem je. Podali si ruce, ale ani jeden nebyl zrovna nadšený. A Edward obzvlášť.

„Je mi líto, pane Haggarde, že vás nemohu více poznat, ale už budeme muset jít.“

„Jistě, nechtěl jsem zdržovat. Moc rád jsem vás poznal.“

„Nápodobně. Mějte se.“ Rozloučila jsem se s úsměvem a následovala Edwarda pryč.

„Zbláznila ses?“ Obořil se na mě. „Nemůžeš se jen tak vybavovat s cizími lidmi.“

„Nechápu, proč se zlobíš.“ Mlčel. Tedy až do té doby, než se s cinknutím zavřely dveře od výtahu.

„Něco se děje,“ šeptal.

„A proč šeptáš?“ šeptala jsem taky.

„Kdyby náhodou. V Seattlu se už delší dobu něco děje a já ještě netuším co. Proto musíme být oba na pozoru, i když jsme tak daleko. Nemůžeš se jen tak bavit s cizími lidmi.“

„To jsem ale nemohla vědět.“ Namítla jsem ostře, a když jsme dojeli do našeho patra, skoro jsem mu zabouchla dveře do pokoje před nosem.

Rovnou jsme si nakráčela do koupelny, abych se trochu uklidnila pod teplou sprchou. Do postele jsem pak uléhala o něco klidnější. Edward si lehnul vedle mě a leželi jsme v tichosti. Jen mě to nedalo a musela jsem se na něco zeptat.

„Řekni mi jedno.“ Prudce jsem se posadila. „Požádal si mě o ruku a trval si na Vegas jen proto, abychom mohli odjet?“

„Bello? Co to říkáš?“

„Odpověz!“

„To není pravda. Samozřejmě, že jsem si tě chtěl vzít, s tím to nemělo vůbec nic společného. Jak tě to mohlo napadnout.“

„Já… nevím. Prostě mi to tak přišlo. Omlouvám se za to.“

„Je dobře, že jsi mi to řekla, ale už tě nikdy nesmí nic takového napadnout.“

„Promiň, vážně moc mě to mrzí.“

„Je to v pořádku.“ Objal mě a donutil mě si znovu lehnout. „Dobrou noc, Bello. A netrap se tím.“

„Dobrou noc.“ Teď už se mi usínalo mnohem lépe.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 25: