Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 22

05.02.2013 (20:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3330×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Z práce jsem přišla trochu později, než jsem plánovala. Chtěla jsem naše usmíření trochu zapít, tak jsem se ještě zastavila v obchodě pro láhev šampaňského a samozřejmě nemohly chybět jahody. Ale když jsem přijela domů, na mém obvyklém parkovacím místě stálo auto cizí. Nesedělo mi to, ale nechtěla jsem si přidělávat vrásky. Kabelku jsem shodila hned u dveří a s úsměvem a lahví v ruce šla dál. V domě bylo ticho a nikde nikdo. To už bylo divné. Položila jsem nákup na stůl a konečně uslyšela hlasy nahoře u ložnice.

Vyšla jsem schody a u dveří stál Alexei a Yuri. V klidu se mezi sebou bavili, ale když mě uviděli, stoupili si víc do dveří, abych mezi nimi nemohla projít.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Pan Cullen si nepřeje být rušen.“

„Koho tam má?“ Nenapadlo mě nic jiného, než ho podezřívat z nevěry. Jenže pak se ozval bolestný výkřik a mě zatrnulo.

„Co se stalo?“ vykřikla jsem a snažila se přes ty dva dostat do ložnice. „Okamžitě mě tam pusťte.“ Mlátila jsem kolem sebe jak smyslů zbavená, až se mi konečně podařilo sáhnout na kliku a otevřít.

Vpadla jsem dovnitř jako velká voda. Edward ležel v posteli a u něj seděl blonďák v obleku. Zůstala jsem trochu zaraženě stát, a když jsem ucítila krev, zbystřila jsem.

„Bello,“ zasténal Edward. „Co tu děláš? Říkal jsem jim, ať sem nikoho nepouštějí.“

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně. „Jsi zraněný!“ Košili měl skoro celou od krve.

„Nic to není. Běž pryč.“

„Jsem doktorka, musím tě ošetřit.“

„S dovolením slečno, doktor jsem i já a o svého syna se postarám sám.“ Vložil se do toho blonďák a Edward znovu syknul bolestí.

„Tati,“ povzdechnul si.

„Lež,“ přikázal mu. „Musím ti vyndat tu kulku.“

„Co?“ vyjela jsem. „Kulku? Tebe postřelili?“ Málem to se mnou švihlo.

„Nic to není.“

„Buď už zticha!“ přikázal mu otec. Vzal si do ruky pinzetu, ale než se stačil Edwarda dotknout, ten ucukl.

„Dobře, když už jste tady a jste ta doktorka, pojďte mi pomoct. Já ho podržím a vy vytáhnete kulku.“

„Proč jste ho nevzal do nemocnice? Vždyť vykrvácí.“

„Edward vám to potom milerád vysvětlí.“

„No to jsem zvědavá,“ zamumlala jsem. V každém případě tu bylo něco divného. Nejen, že nekrvácel, jako po postřelení, ale oni si z toho snad dělali i legraci.

Vyměnila jsem si místo s jeho otcem. Klekla jsem si ke zraněnému ramenu a on ho šel z druhé strany držet. Kulku měl zavrtanou v tkáni pravého ramene, takže na ní bylo dobře vidět. Gázou jsem si zranění přidržela a pomalu se snažila pinzetou kulku uchytit. Edward se cukal, ale sevření jeho otce bylo pevné, takže jsem mohla operaci úspěšně provést.

„Kurva, to bolí,“ nadával Edward. „Až se mi dostane ten kretén pod ruku, tak ho zabiju.“

„Ty teď budeš hlavně ležet. A jestli tě Alice uvidí na nohou, tak uvidíš.“ Teď jsem zase nechápala, co s tím má společného jeho sestra.

„Já se o něho postarám.“ Nechtěla jsem být páté kolo u vozu, tak jsem se taky ozvala. „Nepustím ho na krok.“

„To doufám. Mimochodem, jsem Carlisle Cullen, ještě jsem neměl čas se představit.“ Natáhl ke mně ruku.

„Bella Swanová, moc mě těší.“ Nasadila jsem úsměv, ale v duchu už jsem si plánovala, jak si na Edwardovi pěkně smlsnu.

„Kéž bych mohl říct to samé, ale nevadí. Ty lež a já jdu.“ Otočil se k Edwardovi a odešel. Nechápala jsem dalšího člověka z jeho rodiny.

„Já čekám,“ upozornila jsem Edwarda.

„Na co?“

„Na co bych asi mohla čekat? Až naprší a uschne? To asi ne,“ odpověděla jsem ironicky.

„Já opravdu nevím.“

„Dobře, co kdybys mi třeba vysvětlil, kde se ti to stalo. Pro začátek.“

„Nemáš tam něco na pokračování?“

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Tebe někdo málem zastřelí a ty máš ještě náladu na žertování?“

„Nevyšiluj. Byli to jen nevyřízené účty.“

„Nevy-nevyřízené účty?“

„Říkám nevyšiluj. Je to v pohodě.“

„Není to v pohodě. Postřelí tě a ty téměř nekrvácíš. Žiješ a ještě máš trapný poznámky.“

„Dobře, dobře, vzdávám to. Já nejsem tak úplně obyčejný člověk.“

„Můžeš mluvit tak, abych tomu rozuměla? Děkuju.“

„Nejsem člověk. Vlastně jsem, ale jenom na půl. Protože můj otec byl upír a moje matka člověk. To je všechno.“

„Upír?“ zašeptala jsem zděšeně.               

„Právě proto jsem tolik nekrvácel a vlastně jsem skoro nezničitelný.“

„A to mi říkáš až teď? Celou dobu mám o tebe strach, aby se ti někde něco nestalo, a ty mi řekneš, že jsi nezničitelný?“ Vyčerpaně jsem si sedla na postel.

„Ono je to tak trochu tajemství a vážně mě zaráží, že jsi to vzala tak dobře.“ Usmál se a začal se hrabat na nohy.

„Kam jdeš?“ vyštěkla jsem tak prudce, až se leknul.

„Na toaletu, jestli dovolíš.“

„Jo, jasně, promiň. Buď opatrný a moc s tím nehýbej.“

„V klidu, to týdne budu v pořádku, a když mi pomůžeš s rekonvalescencí, tak možná i dřív,“ uculil se.

„Do týdne.“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Připadalo mi, jako kdybych se právě probudila v nějakém snu.

„Bello?“ oslovil mě, když se vrátil z koupelny.

„Ano?“

„Neupadla jsi do šoku?“

„Ne.“

„Vážně?“ Podezřele si mě měřil.

„Ne. Samozřejmě, že nejsem v pohodě. Postřelej mýho přítele a ten mi hned následně oznámí, že není normální, že je nějakej poločlověk nebo co.“

„Poloupír, když už.“

„Nepřerušuj mě!“ napomenula jsem ho, tak zase zmlknul. „Že je nějakej poloupír a ještě se mě zeptá, jestli jsem neupadla do šoku.“

„Bellinko.“ Zdravou rukou si mě přitáhnul k sobě. „Já vím, že je toho na tebe hodně, ale tohle se zrovna na potkání neříká a s tou kulkou… s tou si nedělej starosti.“

„Jak si s tím nemám dělat starosti? Co když to příště nebude do ramene?“

„Neplaš.“ Uklidňoval mě hlazením po zádech. „Žádné příště nebude, jasné?“

„Ale co když…“

„Nedošla bys mi pro trochu whisky?“ přerušil mě.

„Nemůžeš alkohol, když jsi takhle zraněný. Zapomeň!“

„A něco k jídlu?“

„To už je lepší,“ pochválila jsem ho. „Hned budu zpátky. Dojdu něco ulovit.“

„Chvátej.“

„No jo.“ Protočila jsem oči a šla dolů, do kuchyně.

„Potřebujete něco, slečno?“ Přistihl mě jeden z bodyguardů, když jsem hledala něco poživatelného.

„Něco k večeři.“

„Dnes tu byla paní Jonesová a nechala něco v troubě.“

„Aha, díky.“ Otevřela jsem zmiňovaný spotřebič našla tam maso se zeleninou. Naservírovala jsem to na talíř a vracela se zpátky nahoru.

Edward ležel, jako kdyby spal. Potichu jsem přešla k posteli a jídlo položila na noční stolek.

„Byla jsi rychlá,“ promluvil najednou. Lekla jsem se a talíř málem skončil na zemi. Pobaveně se rozesmál, ale potom syknul bolestí.

„Dobře ti tak. Nemáš se smát cizímu neštěstí. Chceš nakrmit nebo to zvládneš sám?“

„Zvládnu to, nejsem dítě.“ Protočil oči a opatrně se posadil. Dala jsem mu jídlo na kolena a do levé ruky jsem mu vrazila vidličku.

„Jen tak mimochodem, kdo je paní Jonesová?“

„Jedna milá starší paní, co mi sem občas přijde něco uvařit, abych neumřel hlady a jednou za týden tu i uklidí.“ Tím mě usadil.

Sledovala jsem ho, jak jí, když mi začala hlavou vrtat jedna věc.

„Edwarde, nepijou upíři náhodou krev?“

„Zlato, už jsem ti říkal, že nejsem normální upír a mimo krev je nejlepší krvavý steak a některé lidské jídlo taky není úplně k zahození, jako třeba maso. Miluju maso na všechny způsoby.“

„Aha, takže si na lidech smlsneš jen někdy?“ zeptala jsem se zaraženě. „Ale jakto, že je tvůj otec doktor?“

„Víš Bello, všichni upíří nejsou stejní. A hlavně moje rodina. Žijeme totiž na zvířecí krvi a lidi jsou prostě pasé.“

„No… to se mi ulevilo.“

„Ty nebudeš nic jíst?“

„Ne, ale dám si sprchu.“

„Šel bych tě doprovodit, ale musíš mě omluvit. Zdravotní důvody.“

„To je v pořádku.“ Ujistila jsem ho.

Tu noc jsem nemohla usnout. Nejen, že se Edward pořád převaloval, úpěl bolestí a polohlasně vyhrožoval tomu grázlovi, co mu to udělal, že mu to oplatí, ale k tomu všemu jsem nemohla z hlavy vyhnat Edwardovo upírství. Co to pro mě vlastně znamená.

Ve dvě hodiny už jsem to nemohla vydržet. Přesunula jsem se do obýváku na pohovku a konečně usnula. Byla by to dobrá noc, kdyby mě ve snu neproháněl Edward se zafačovanou rukou a upířími zuby. Z pusy mu kapala krev a křičel moje jméno. Sen přímo k popukání.

„Bello, proč spíš tady?“ Vzbudil mě Edward zmateně.

„Co?“ Rozespale jsem se posadila.

„Proč spíš tady?“ Zopakoval.

„Protože se to s tebou nedalo vydržet. Pořád si kňučel jako pes. Ale tady jsem se vyspala dobře a až se nasnídám, tak mi bude ještě líp. Ale ty vůbec nemáš stávat!“

„Jdu ti udělat snídani a svačinu do práce.“

„Víš co, já tě budu dneska ošetřovat, protože kdybych tu nezůstala, ty bys byl schopný si to jít s tím idiotem, co ti to udělal, vyřídit. A o další tvůj průstřel opravdu nestojím.“

„Nemusíš tu se mnou zůstávat. Měla bys jít do práce.“

„Že ti tak najednou jde o mojí pracovní morálku.“ Něco mi na tom nehrálo.

„Nechci, aby si měla problémy.“

„S tím si nedělej starosti. Zavolám Betty a ty si sedni, než se ti udělá špatně. Oživovat tě vážně nechci.“

„Nevím, co z toho děláš. Už mě to ani nebolí.“ Odfrkl si.

„Vážně? V noci to tak nevypadalo.“ Rýpla jsem si.

„Běž už,“ vyháněl mě, tak jsem to vzdala.

Betty jsem po telefonu vysvětlila situaci. Sice úplně pravdivě, ale svůj účel to splnilo. Na Betty bylo spolehnutí. Pak jsem se, už převlečená, vrátila domů a pomohla Edwardovi, aby se nasnídal. Právě bojoval s vajíčkem a bylo pěkně vtipný, jak se u toho dětinsky vztekal.

„Chceš pomoct?“ Nabídla jsem mu pobaveně.

„Běž do háje,“ zavrčel nervózně. Zarazila jsem se a úsměv mi z tváře okamžitě zmizel. „Promiň,“ omluvil se hned, jen co si uvědomil svůj přešlap.

„Nevadí. Musí tě to fakt bolet.“

„Není to tak strašný.“ Zapřel to znovu. Prostě chlap.

„Už mlčím.“ Vzdala jsem se.

„Mohla bys mi to prosím oloupat?“ Poprosil mě s povzdechem.

„Samozřejmě.“

„Děkuju.“

„Stačilo říct.“ Usmála jsem se a snídani mu připravila.

„A co tedy budeme dělat, když máme oba volno?“

„Ty se budeš léčit a já si alespoň přečtu jednu novou studii.“

„A nemůžeme dělat něco víc zábavnýho?“

„Třeba jako co?“

„Já nevím, můžeme se koukat na televizi.“

„No to je opravdu zábava.“

„A co takhle maraton Jak jsem poznal vaši matku na té obrovské televizi v obýváku?“

„Vtip?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Ne. Jsem ochotný se na to s tebou celý den dívat.“

„Fajn, beru.“

„Jedna podmínka. Dovolíš mi whisky.“ To bylo dilema. Edwardův zdravotní stav nebo Barneyho vtipné hlášky a ten nejsladší Ted? Vzhledem k tomu, že jsem uvážila, že Edward není úplný člověk, tak mu nejspíš whisky moc nedělala. Ani jsem ho vlastně neviděla opilého… Tak jsem si vybrala.

„To beru taky.“

„Skvělý.“

„Půjdu to připravit.“ Vyskočila jsem ze židle a celá nadšená běžela do obýváku.

„Všechno je to ve skřínce pod televizí,“ zavolal za mnou. Otevřela jsem skříňku a vykouklo na mě všech osm řad.

„Kde jsi to sehnal?“ zeptala jsem se užasle.

„Když jsem to viděl u tebe, pořídil jsem to jako náhradní řešení, kdybych tě k sobě nedostal.“ Uličnicky se zašklebil a se skleničkou whisky se labužnicky posadil na pohovku.

„Seš blázen, ale já tě šíleně zbožňuju.“ Zapnula jsem hned první řadu a šla dát Edwardovi pořádnou pusu. Ještě jsem si skočila pro kafe a mohla jsem se uvelebit v Edwardově trochu retardovaném náručí.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 22: