Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 21

25.01.2013 (12:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3346×

Ráno jsem měla na srdci svíravý pocit. Edward byl někde pryč a já se cítila poněkud nesvá. Nejen, že se ke včerejšku vůbec nevyjádřil a já tedy nevěděla, co si myslet, tak se nejspíš nechtěl vyjádřit ani dneska, když jako srab někam utekl. S povzdechem jsem se oblékla a pomalu jsem začala balit. Včera přeci říkal, že dnes odlétáme.

„Někam se chystáš?“ ozvalo se za mnou.

„Domů, přeci. Říkal jsi, že…“

„Lhal jsem,“ skočil mi do řeči. „Můžeme odjet, kdy budeš chtít."

„Mně je to jedno. Klidně můžeme letět hned.“ Dál jsem balila. Jeho lhostejnost mě vytáčela a nutila mě mu všechno oplácet.

„Snídala jsi?“

„Ne.“

„Já taky ne. Můžeme se nasnídat spolu. Zařídím to.“ Odešel, aby zavolal na recepci.

„Tak už pojď. Něco jsem ti přinesl.“ Byl celý vzrušený a nedočkavý.

„Nemusel ses namáhat.“

„Přestaň být jedovatá,“ napomenul mě.

„Nebo co?“ vyhrkla jsem.

„To nechceš vědět,“ usmál se a přitáhl si mě k polibku. „Tak pojď.“ Vedl mě ke stolu, kde byla připravena snídaně jak pro královnu.

„A tohle je pro tebe.“ Podal mi puget růží, které byly naaranžované do tvaru srdce.

„Co to je?“

„Květiny. Pro tebe. Z lásky.“ Pokrčil rameny a podržel mi židli, abych se ke stolu posadila.

„Aha, tak děkuju.“

„Nic víc neřekneš?“

„Myslím, že včera jsem ti toho řekla ažaž. Hlavně to podstatné.“

„Já vím a opravdu mě mrzí, že jsem tak zareagoval. Zaskočila jsi mě s tím a vlastně jsem ani nevěděl, jestli to myslíš vážně.“

„Cože?“

„Byla jsi opilá a naštvaná a…“

„Ty seš fakt idiot.“ Zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„Au, to bolelo. Ale dneska už idiot nejsem, Bello. Všechno mi došlo a ty kytky...“ Kleknul si k mým nohám a hypnotizoval mě pohledem. „Došlo mi, že už bez tebe nemůžu být a že tě miluju.“

„A jak ti mám věřit?“

„Isabello,“ zavrčel a přitáhnul si moje rty. „Nikdy, nikdy moje slova nezpochybňuj. Je to jasné?“

„Jasné,“ zašeptala jsem. Právě ve mně vybuchly endorfiny a já se cítila, jako kdybych mohla létat.

„Dáme si šampaňské?“

„Teď po ránu?“

„Jasně, proč ne? Teda jestli ses ho včera nepřepila,“ rýpnul si.

„Nebuď hnusnej.“ Plácla jsem ho po rameni.

„Takže si dáme.“ Podal mi skleničku sektu s jahodou, druhou nechal sobě a pak si ťuknul. „Na nás, hvězdo.“

„Na nás,“ souhlasila jsem.

Domů jsme se vrátili až pozdě večer. Ne, že by New York nebyl pěkný, ale doma bylo doma. A navíc už jsem musela do práce a hned na noční. Alespoň jsem si mohla pospat, i když Edward mě moc nenechal. Byl neodbytný a nechal mě být, až když šel do kanceláře.

„Já jdu, uvidíme se ráno.“ Nakoukla jsem k němu odpoledne.

„Kam se chystáš?“ zajímal se.

„Do práce. Mám noční.“

„Myslel jsem, že tohle už jsme si vyříkali.“ Jeho obličej najednou zpřísněl.

„Nevím, o čem mluvíš. To, že jsem si udělala volno jen kvůli tobě, neznamená, že tam nebudu chodit vůbec.“

„A o co ti jde? Proč tam chodíš?“ začal křičet.

„Protože tam pracuju. Chápeš to? Asi ne,“ vracela jsem mu to.

„Nemusíš pracovat.“

„Ale já chci,“ zařvala jsem přímo nasraně a práskla s dveřmi. To ten náš láskyplný vztah pěkně začínal. Naštvaně jsem jela do nemocnice a nehodlala se s ním zabývat.

„Ahoj, Bello,“ přivítala mě. „Jak bylo?“

„Parádně,“ přecedila jsem skrz zuby.

„Co se stalo?“

„Idiot,“ ulevila jsem si a následně jí vybarvila naše srdceryvné loučení.

„Jo, idiot,“ souhlasila se mnou. „Kašli na něj, on zase přileze.“

„Ať jde do háje.“

„Tak to tu přežij, já jdu domů. Ráda jsem tě zase viděla.“

„Ahoj.“ Jen co odešla, už někdo ťukal na dveře.

„Alexei, co se děje?“ Byla jsem překvapená.

„Pan Cullen vám posílá menší pozornost.“ Podal mi velký puget. To mě vytočilo ještě víc.

„Ať si ty kytky strčí třeba do prdele,“ zařvala jsem na celou chodbu totálně vytočená a práskla jsem dveřmi. Kytka letěla rovnou do koše.

Ze služby jsem se vrátila docela čilá. V nemocnici byl klid a skoro celou dobu jsem spala, ale přesto jsem se těšila, až se natáhnu na pohodlnou postel.

„Ahoj, jak bylo v práci?“ uvítal mě Edward.

„Fajn.“ Včera večer na mě křičel a dneska je jako mílius?

„Chceš snídani?“

„Ne, díky. Jdu si lehnout.“

„Dneska máš taky noční?“

„Ne, dnes ne.“

„Dobře.“ Nehodlala jsem s ním normálně komunikovat, dokud se mi neomluví nebo alespoň nevysvětlí, co to do něj včera večer vjelo.

Prospala jsem skoro celý den a vstala akorát na večeři. V kuchyni byl přichystaný steak se zeleninou. Nepátrala jsem po tom, jestli je připravený pro mě, prostě jsem ho snědla.

„Tys mi snědla večeři,“ obvinil mě Edward, když jsem uklízela talíř do myčky.

„Sorry,“ pokrčila jsem rameny s nevinným úsměvem.

„Jen počkej, ty mrško.“ A ještě se mnou flirtoval.

„Ale měl jsi to dobrý, díky.“

„Neuvěřitelný,“ odfrknul si, ale to už jsem si s plným žaludkem vykračovala zpátky do ložnice a rovnou do sprchy. A pak zase do postele.

Otevřela jsem knížku, ale moc jsem si nepočetla. Ve dveřích se objevil Edward a trochu váhavě šel za mnou k posteli.

„Bello, co se zase děje?“

„Co by se mělo dít? Nic se neděje.“

„Že jsi taková odměřená.“

„Nejsem.“

„Dáme si víno?“

„Třeba.“

„Chceš to sem nebo dolů?“

„To je jedno.“

„Dobře,“ povzdechl si a zase odešel.

Myslela jsem, že se dlouho nevrátí, ale za chvíli byl zpátky i se dvěma skleničkami a lahví červeného vína. Posadil se ke mně a nalil.

„Díky.“ Odložila jsem knížku.

„Takže… jak bylo v práci?“

„Ty se chceš bavit o mojí práci?“

„Proč ne?“

„Protože tě to stejně nezajímá.“

„Nebuď ošklivá.“ Přisedl si ke mně blíž. „Ale dobře, nemusíme se bavit o tvojí práci.“

„Fajn. Takže, k čemu tohle všechno?“

„Bello, v New Yorku nám bylo tak hezky a teď tohle? Co se stalo?“

„Jo, v New Yorku to bylo skvělý, ale včera jsi to, s prominutím, posral.“

„To všechno kvůli tomu včerejšku?“ podivil se.

„Můžeš si za to sám,“ pokrčila jsem rameny. „Ale navrhuju dohodu.“

„Dohodu?“

„Jo. Ty mě necháš pracovat, nebudeš mě omezovat a nebudeš dělat scény a já se zase nebudu motat do tvých věcí a budu reprezentativní přítelkyně. Bereš?“

„Dohoda uzavřena,“ usmál se a natáhl se pro polibek. Jeden jsem mu ochotně dala, ale další už ne.

„Bolí mě hlava a jsem unavená.“

„Tak dobrou noc.“ Odtáhnul se a odešel pryč.

„Skvělý!“ zasyčela jsem a skleničku s vínem odložila na noční stolek. Otočila jsem se na bok a brzy usnula.

Řešit tuhle katastrofu jsem začala až ráno. Teprve, když jsem vstala, jsem si uvědomila, co jsem řekla. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem tak podrážděná a náladová. Následky byly, snad malé, ale byly. Edward nejspíš celou noc nespal v ložnici. Postel nebyla rozestlaná a polštář netknutý. Tohle jsem musela jít vyžehlit.

Opatrně a pomalu jsem našlapovala směrem k Edwardově pracovně. Zaklepala jsem a čekala na vyzvání, což jsem snad nikdy neudělala. Až potom jsem vešla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Vyspinkala ses do růžova?“

„Nespal jsi v ložnici.“ Ignorovala jsem jeho otázku.

„Ne, nechtěl jsem tě rušit.“

„Myslela jsem, že jsme včera uzavřeli dohodu.“

„Vždyť ano, o co ti jde?“ Zase to mezi námi drhlo. Nechtěla jsem, aby to zašlo ještě dál.

„Omlouvám se, za všechno. Nevím, proč jsem tak podrážděná. Vytočí mě každá pitomina.“

„Pojď sem.“ Natáhl ke mně ruce. Udělala jsem další kroky k němu, až si mě stáhnul na klín. „Ty moje nevrlá doktorko.“

„Nejsem nevrlá,“ zasyčela jsem a Edward se rozesmál.

„Dáme si snídani? Pojď.“

„A tys vůbec nespal?“ zeptala jsem se cestou dolů.

„Ale jo, zdřímnul jsem si na pohovce.“

„Blázne.“

„Nezatěžuj s tím svou krásnou hlavičku,“ usmál se na mě a odsunul židli, abych se mohla posadit.

Hned potom nám naservíroval toasty a čerstvou kávu. Její vůně mě úplně omráčila. Lačně jsem se vrhla na svoji dávku kofeinu a porci toastů.

„Takže… kdy jdeš do práce?“ zajímal se.

„Hm, za chvíli,“ odpověděla jsem po krátkém pohledu na hodinky.

„Dobře.“

V klidu jsme spolu dosnídali, pak jsem se rozloučila a každý jsme si šli hledět svého zaměstnání. Já o trochu víc akčnějšího než Edward. To jeho sezení v kanceláři by mě asi zabilo.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 21: