Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 16

21.10.2012 (16:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3822×

Vzbudily mě sluneční paprsky, které mě začaly štípat do očí. Pomalu jsem zamrkala a v Edwardově náručí jsem si udělala větší pohodlí. Ještě spal a nechtěla jsem ho budit. Za ten celonoční výkon si zasloužil trochu odpočinku. Ale když zachrápal a zamlaskal, neudržela jsem v sobě zachechtání a vzbudila ho.

„Co je tu k smíchu?“ zachraptěl.

„Ta slina, co ti odkapává z pusy?“ zkusila jsem to.

„Ha ha,“ ušklíbnul se ironicky. „Abych tě za ty tvoje řeči nepotrestal.“

„Už se celá třesu.“ Dala jsem mu pusu na dobré ráno a opatrně vstala z gauče.

„Kam jdeš?“ Natahoval po mně ruku, abych se vrátila.

„Trochu se zcivilizovat.“

„Nemusíš. Budeme celý den ležet. Spolu. Žádná práce, žádné starosti.“

„Odkdy seš takovej…“

„Co?“ chtěl vědět.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jinej.“

„Jak jinej?“

„Něco se změnilo. Neumím to popsat, ale jsi prostě jinej.“

„A určitě jsem se změnil jenom k lepšímu,“ usmál se.

„To ještě zjistíme, ale moc si nefandi.“

„Ale no tak.“ Natáhl se pro mě, a protože jsem nestála moc daleko, stáhnul mě zpátky na gauč. „Nikam nechoď.“

„No tak ne.“

Nakonec jsme si na ranči užívali ještě týden. Potom Edward konstatoval, že už jsem z nejhoršího venku a chystal nám dopravní prostředky na cestu zpět. A já mu musela dát za pravdu. Bylo mi skvěle, možná dokonce ještě líp než předtím, co jsem ho poznala. Byla jsem odpočinutá a začínala jsem se i těšit do civilizace. Dokonce jsem celou dobu vydržela bez telefonu, protože jsem tady nechytala žádný signál a vůbec mi to nechybělo.

Vrátili jsme se do deštivého počasí. V Seattlu byla hotová průtrž mračen a pěkná zima. Byla to ohromná změna oproti slunečnému a celkem teplému počasí v horách. Konečně mi taky naskočil telefon a nepřijaté hovory od Betty a mámy. Obě jsem rychle odbyla a Betty slíbila, že už se zítra ukážu v nemocnici.

„Dáš si víno?“ nabídl mi Edward, jen co za námi zaklaply vchodové dveře.

„Ne, děkuju. Konec ponocování, zítra jdu do práce.“

„Bello,“ povzdechl si nesouhlasně.

„Co je? Už jsem v pohodě a dohoda zněla jasně, tak nevím, co řešíš. Nemůžu se dokonce života schovávat.“

„Fajn, fajn. Už mlčím.“

„Dobře. Tak já se jdu ošplouchnout a půjdu spát, ať jsem zítra fit. Tak dobrou.“ Dala jsem mu pusu a odešla nahoru.

„No ahoj,“ vítala mě Betty a objímala mě. „Vítej zpátky.“

„Ahoj.“

„Konečně jsi tu. Oddělení už se bez tebe začíná hroutit.“

„Ha ha,“ zasmála jsem se.

„Ne, vážně. Jsem ráda, že jsi tu. A hned tě využiju, jdeš totiž na sál, se mnou.“

„Tak to bude souhra,“ zhodnotila jsem to a nadšeně se podívala do papírů.

„Ale teď už pojď se mnou. Mám domluvenou konzultaci.“

„Hele, Bello,“ začala opatrně. „Jak je to teď vlastně mezi váma?“

„Víš, že ti ani nevím? Přestěhoval si mě k sobě, teď mě vzal na dovolenou, ale nic jinýho v tom není. Alespoň z mý strany ne.“

„A z jeho?“

„Jak to mám asi vědět? Nesvěřuje se mi,“ odsekla jsem. Tenhle rozhovor se mi přestával líbit. Naštěstí už jsme byly na místě.

„Pane Lawrenci, jak se dneska máte? Za chvíli se na to vrhnem, co vy na to?“ pozdravila Betty staršího pána s širokým úsměvem.

„Už aby to bylo za mnou, ale vašim zlatým ručičkám nejde nevěřit.“

„Tohle je doktorka Swanová, bude mi asistovat,“ představila mě.

„Já moc dobře vím, kdo to je! A téhle pod kudlu nevlezu. Ani omylem!“ spustil rozrušeně. Nevěděla jsem, co to vyvádí, ale když jsem okem zavadila o titulek novin s mojí fotkou, došlo mi to.

„Betty,“ šeptla jsem a dědula pokračoval.

„Nenechám si do těla zašít drogy nebo něco podobného, aby mě pak zastřelili. Moc dobře vím, že je to mafiánova coura.“

Tak tohle už na mě bylo moc. Vyběhla jsem z pokoje a se slzami v očích utíkala na lékařák. Tam jsem se zabouchla a zhroutila se na pohovku.

„Jsi v pohodě?“ Betty byla okamžitě zpátky u mě.

„Ne,“ vzlykla jsem a přitáhla si nohy k tělu.

„Zavolám ti Edwarda, hm? Dneska si dáš ještě oraz. Telefon.“ Natáhla ruku, tak jsem z kapsy vytáhla mobil. Víc pozornosti už jsem jí nevěnovala.

„Bello?“ vtrhnul do pokoje jako velká voda. „Co se stalo? Pojď domů.“

„Nikam nejdu.“

„To tě mám unýst?“ zeptal se. „To přeci nechceš.“

„Bells,“ zkusila to na mě i Betty.

„Nechte mě být!“ vykřikla jsem naštvaně a s kabelkou přes rameno vystřelila z lékařského pokoje.

„Nashledanou,“ rozloučil se Edward ve spěchu s Betty a už jsem za sebou slyšela jeho kroky.

Jako namydlený blesk jsem vystřelila z nemocnice a nasedla do auta. Edward seděl ve vteřině na místě spolujezdce a propaloval mě pohledem.

„Řekl o mně, že jsem mafiánova coura a že se ode mě operovat nenechá, protože bych mu do těla zašila drogy,“ vyhrkla jsem.

„Tohle nebudu tolerovat,“ zavrčel a chtěl vystoupit.

„Ne!“ zadržela jsem ho. „Nech to být.“

„Nebude tě urážet. Ať to byl kdokoliv.“

„Nech to být!“ stála jsem si na svém, a když jsem se trochu uklidnila, jela jsem domů. S Alexeiem za zády.

„Čokoládu?“ nabídl mi doma okamžitě.

„Zmrzlinu.“

„Běž si lehnout, hned ti ji přinesu.“

„Dobře.“ Nechala jsem si dát pusu.

V ložnici jsem se vysvlékla a zavrtala se do peřin. Koukala jsem na Seattle proskleným oknem a už natahovala ruce po zmrzlině, kterou mi Edward donesl. Potom si ke mně přilehl.

„Víš, Bello,“ začal opatrně. „Nemyslíš, že bude lepší, když se na nemocnici vykašleš? Nechci ti nic přikazovat. Ne teď, když jsme na tom tak, jak jsme. Ale takhle to dál nejde.“

„Já nevím,“ vzlykla jsem. Zase jsem na tom byla bledě.

„Fajn, takže tam skončíš. Najdu ti třeba jinou nemocnici, ale tady dělat nebudeš.“

„Hm.“ Na víc jsem se nezmohla. Ládovala jsem se zmrzlinou a nad ničím nepřemýšlela, až se mi z toho nicnedělání podařilo usnout.

Ráno mi bylo o něco lépe. Hodila jsem včerejší den za hlavu. Noviny si vždycky všechno vymyslí a lidi, kteří jim věří, jsou zoufalci. Byla jsem vyrovnaná a nehodlala se nechat rozhodit. Ještě pořád jsem měla načerpanou energii z dovolené.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Edwarda s úsměvem a došla si pro pusu.

„Dobré. Kam se ženeš?“

„Do práce. Mám nejvyšší čas.“ Do ruky jsem si vzala koláč, usrkla z Edwardovy kávy a už se hnala ke dveřím. „Ahoj.“

Nasedla jsem do auta a jela do nemocnice. Ani ranní zácpa mě nenaštvala a koláč mi ráno ještě pěkně osladil. Všichni byli překvapení, když mě tam viděli po včerejším incidentu, ale já jim chtěla ukázat, že si z toho nic nedělám a že jsem v pohodě.

Celou moji službu pršelo, ale když jsem skončila, jako zázrakem vysvitlo sluníčko. Těšila jsem se domů, až si odpočinu a hodím nohy nahoru. Přeci jenom si za ten týden moje nohy odvykly. Posadila jsem se do auta a zděsila se. Přes přední sklo, jak na něj zasvítilo sluníčko, nebylo téměř vidět. Alespoň jsem měla na odpoledne program.

Když jsem přijela, Edward byl pryč. Najedla jsem se, převlékla a vyběhla před dům.

„Grigory, můžu vás o něco požádat?“

„Jistě, slečno.“

„Bello,“ upozornila jsem ho už poněkolikáté.

„Samozřejmě, slečno,“ usmál se a čekal, co na něj vybalím.

„Potřebuju hadici a vodu.“

„Kdybyste řekla, umyl bych vám to.“

„Děkuji, ale chci se trochu odreagovat.“

„Jak myslíte.“

Grigoryho jsem měla ráda. Nestál mi pořád za zadkem a byl v podstatě úplně normální člověk. Ne jako ostatní, co pomalu neuměli anglicky ani pozdravit, a když náhodou ano, měli ten příšerný ruský přízvuk.

Pustila jsem se do práce a potichu si broukala písničku, kterou jsem slyšela cestou domů v rádiu.

„Co to tu vyvádíš?“ ozvalo se z ničeho nic za mnou.

Lekla jsem se a prudce otočila. Jenže se mnou šla i hadice a než jsem si to stihla uvědomit, Edward byl od hlavy k patě úplně mokrý.

„Promiň, promiň. Já nechtěla,“ omlouvala jsem se a koukala na tu zkázu.

„Jen počkej, ty potvůrko.“ Začal se pomalu přibližovat a já byla tak mimo, že jsem mu hadici skoro dobrovolně předala.

Otočil ji proti mně jako já před chvílí proti němu a okamžitě jsem zase byla při smyslech. Vyjekla jsem, protože voda byla pěkně studená a co nejrychleji jsem se běžela schovat za auto. Nebezpečně se za mnou plížil, tak jsem vzala houbu s bublinkami a bránila se. Jeho drahý oblek už byl stejně v háji, bublinky už mu víc ublížit nemohli.

„Isabello,“ zavrčel, když měl bublinky i ve vlasech.

„Co?“ štěkla jsem a běžela na druhou stranu autu. Hadici zvednul nad střechu a další studená sprcha mi přistála na hlavě. „Jak chceš.“ Pobaveně jsem sáhla po kyblíku s pěnou a namířila na něj. „Tak pojď, ne?“

„Nezahrávej si.“ Zvednul jeden koutek nahoru a očima se mi vysmíval.

„A proč bych nemohla,“ škádlila jsem ho.

„Varuju tě.“

„A co ještě?“

„Jestli neposlechneš…“

„Tak co?“ zeptala jsem se a to už obsah kbelíku letěl jeho směrem.

Edward se zhluboka nadýchl a rysy mu ztvrdly. Chvíli jsem si vážně myslela, že jsem to přehnala. Krokem šelmy se ke mně blížil a hypnotizoval mě očima. Bála jsem se jen pohnout, a když se postavil naproti mně, přestala jsem i dýchat. Přitisknul mě na kapotu od auta a udělal ještě krok blíž.

„Varoval jsem tě,“ zapředl mi do ucha nebezpečně, až mi naskočila husí kůže a pak mě políbil. Nabídla jsem mu hned svoje rty, protože jestli mě chtěl potrestat tímhle způsobem, byla jsem se vším svolná.

„Ehm, nerad ruším. Ale máte důležitý hovor, pane Cullene.“ Grigory nás taktně přerušil. Opřela jsem si hlavu o Edwardovo rameno a začala se smát.

„Hned jsem tam,“ slíbil mu. „A ty se běž převléknout, ať nenastydneš. Hned budu u tebe.“

„Počkám.“ Dostala jsem ještě poslední pusu a pak, jako vodník, odešel do domu. Zakroutila jsem hlavou a následovala ho. Začala se do mě totiž dávat zima.

Rychle jsem přeběhla do koupelny u naší ložnice. Mokré oblečení pěkně plesklo o dlažbu, když jsem si ho sundala a abych se trochu zahřála, vlezla jsem si do sprchy. Při tom jsem napjatě poslouchala, kdy bouchnou dveře a objeví se Edward, ale pořád se nic nedělo. Vylezla jsem tedy jen zabalená v ručníku a uvelebila se v posteli. Chtěla jsem ho překvapit.

Za chvíli se ozvalo dupání na schodech a konečně se otevřely dveře. Zamračenou tvář najednou projasnil šibalský úsměv a hned nato na zem spadla jeho mokrá košile.

„To ti to trvalo,“ neodpustila jsem si rýpnutí.

„Bacha na pusu nebo ti ukážu, zač je toho loket,“ varoval mě a přešel do koupelny. Trochu zaraženě jsem se za ním koukala, ale za chvíli byl zpátky, jen v ručníku a na to šup byl u mě v posteli.

„Tak copak to tu máme?“ Jeho ruka mi putovala po noze výš a výš a pomalu mi rozhrnovala ručník. Nedostal se však ani k pupíku, když se zarazil.

„Co je?“ nechápala jsem. Brzy jsem však dostala vysvětlení.

„Kde je můj bratr?“ ozval se zespoda pisklavý hlásek.

„Aha,“ vydechla jsem a odvalila se od něj.

„Vyřídím to a hned budu zpátky.“ Povzdechla jsem si a vlezla si pod deku.

„Alice,“ vítal svou sestru, když scházel dolů ze schodů. „Co tě k nám přivádí?“

„Jak se můžeš tak debilně ptát? Na týden se zdejchneš, nikdo o tobě nic neví a ještě s tou chudinkou. Říkala jsem, že máš být sponzor finančních prostředků na dobrou věc a ne dárce spermatu pro takovou nicku. Měl ses zviditelnit a ne sbalit první, která ti skočí na prachy.“ Nechtěla jsem poslouchat, ale tohle přeslechnout nešlo. Ten její protivný a pisklavý hlásek mi do hlavy ta slova úplně vypaloval.

„Brzdi!“ napomenul ji varovně. „Co ty o ní víš? Vůbec nic,“ zastával se mě.

„Nic? Děláš si ze mě legraci,“ vyjela na něj a víc už jsem neslyšela. Ale i tohle úplně stačilo na to, abych měla zkaženou náladu.

Kašlala jsem na veškerou romantiku a nasoukala se do pyžama. Vzala jsem si k sobě počítač a začala hrát Solitaire. U těch jsem si většinou odpočinula nejvíc, jen teď to nějak nefungovalo.

„Už jsem tu, promiň,“ objevil se asi po půl hodině, ale to už jsem ležela. „Bello, mrzí mě to,“ omlouval se, když jsem nereagovala.

„Jo, mě taky.“

„No tak,“ zkusil to znovu.

„Dobrou noc,“ otočila jsem se k němu zády a ponořila se do vlastních myšlenek. Znovu jsem si přehrávala slova Alice Cullenové a přemýšlela, co s její nenávistí udělat. Ale byla jsem úplně bezradná.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 16: