Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 13

20.08.2012 (21:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4066×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ráno bylo tiché. Schválně jsem si trochu přivstala, abych s Edwardem nemusela komunikovat. Tiše jsem se vykradla z ložnice a rychle seběhla dolů.

„Dobré ráno, slečno,“ přivítal mě jeden z Edwardovy ochranky. Hned mi naléval do hrnku vonící kávu a servíroval čokoládové muffiny. Rychle jsem to do sebe naházela, abych se tu moc nezdržovala, a už jsem chvátala k autu. Alexei šel za mnou jako pejsek a v ruce držel papírový pytlík.

„Tohle je pro vás,“ podal mi pytlík a rovnou podržel dveře. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř a přímo mě omráčila vůně dalších muffinů. Svačina do práce.

Dnešní den byl hodně náročný. Běhala jsem z oddělení do laboratoře a zase zpátky. Zastavila jsem se i u Chrise, ale stále byl v umělém spánku. Muffiny jsme zhltla cestou výtahem, zapila je kávou z automatu a znovu jsem se naplno ponořila do pracovního procesu.

„Bello,“ pokynul mi Adam, když jsem ho po dlouhé době potkala zase u automatu na kafe.

„Ahoj,“ pousmála jsem se.

„Tak jak ti to funguje s panem podnikatelem. Četl jsem, že už jste byli na svatební cestě. Gratuluju.“

„Není to pravda. Byla jsem na školení a Edward přiletěl za mnou.“

„Je tak ochotný.“ Nejspíš se přes náš rozchod ještě úplně nepřenesl a mě to najednou zabolelo taky.

„Adame,“ povzdechla jsem si.

„Promiň, nechtěl jsem být hnusnej. No, musím jít. Doufám, že vám to dlouho vydrží,“ popřál mi a se špatně předstíraným úsměvem odešel.

Už dávno byla tma a já stále seděla v laboratoři a zkoumala poznámky od Joea. Už skoro patnáct hodin jsem byla na nohou a téměř padala na hubu, ale pořád jsem se držela. Ještě jsem ze sebe dokázala vytáhnout veškerou sílu, kterou jsem měla a dávala dohromady potřebné věci k tomu, aby léky mohly být brzy uvedeny na trh.

„Ty seš tu ještě?“ zeptal se vyčítavým tónem Jim, když jsme na sebe narazili. „Padej už domů.“

„Jsem v pohodě,“ odbyla jsem ho. „Teď jsem si hodně odpočinula. Fajn, už jdu,“ změnila jsem svoje rozhodnutí, když jsem viděla jeho výraz. Rychle jsem si vzala věci a o půlnoci opouštěla nemocnici.

Nasedla jsem do připraveného auta. Trochu mě zarazilo, že na mě Alexei stále čekal, ale držela jsem pusu. Radši jsem si ani nepředstavovala, co bude, až přijdu domů. Proto jsem se svůj příchod snažila udělat co nejtišší. Bohužel se mi to nepovedlo.

„Kde jsi byla?“ ozvalo se za mnou, jakmile jsem co nejopatrněji a nejtišeji otevřela dveře do tmavé ložnice, kterou osvětlovala jen slabá světla nočního Seattlu.

„V nemocnici,“ odpověděla jsem popravdě a stoupla si k prosklené stěně. Tenhle výhled byl vážně mnohem lepší.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ zašeptal těsně za mnou a jeho ruce jsem měla najednou na ramenou.

„Hm.“

„Teď budeš uražená ty?“ zeptal se, se stopou opovržení v hlase.

„Nejsem uražená.“

„Bells,“ zasmál se a víc se ke mně přitisknul. „Zapomeneme na to, hm?“ Nečekal na odpověď, ve vteřině jsem měla na krku jeho rty a ruce omotané kolem pasu.

„Možná.“

„Co jsi říkala?“ zeptal se znovu a víc mě polaskal. Instinktivně jsem dala hlavu na stranu, aby měl víc prostoru.

„Dobře, zapomeneme,“ vydechla jsem s posledními zbytky sil a nechala se přidržet, protože se mi podlomily nohy.

Edward si mě povytáhl trochu výš a odnesl mě do postele. Jakmile mě položil, přitáhla jsem si jeho rty a nohy mu omotala kolem pasu. Líbal mě a přitom nás zvládnul i rychle svlékat. Překvapeně jsem zalapala po dechu, když moji podprsenku překousl a rty sjel mezi moje prsa.

„Ochranu,“ zachraptěla jsem mezi dvěma slastnými záchvěvy.

„Myslel jsem, že sis došla pro prášky,“ odpověděl na minutku vyvedený z míry.

„Nestihla jsem to. Nemám na starosti jenom nějaký prášky.“

„Už mlčím,“ usmál se a sáhnul do šuplíku v nočním stolku.

„Tak mlč.“ Znovu jsem si přitáhla jeho rty.

Dál mě líbal a přitom se věnoval celému mému tělu. Naplno jsem se poddala jeho dotekům, polibkům a jeho stenům. Pohyboval se stále rychleji a přiváděl mě na pokraj šílenství. Zarývala jsem mu nehty do zad, a i když ho to muselo bolet, nedával na sobě nic znát. Možná ho to ještě víc rozpalovalo. A mě zase rozpalovalo moje jméno, které vycházelo z jeho rtů. Rozpalovalo mě tak moc, že už jsem to nemohla vydržet a vybuchla. Všechny moje svaly se napnuly, srdce mi bušilo a dech se zrychloval. Prohnula jsem se v zádech a lapala po dechu. Kapky potu mi stékaly po celém těle a Edward k vyvrcholení došel pár minut po mně.

„Pálí to?“ Prohlížela jsem si stále červené škrábance od mých nehtů.

„Nic to není,“ odbyl mě a svalil se vedle na záda. „Za chvíli to zmizí a navíc se mi to líbilo. Jsi moje drsná mafiánka.“

To bylo snad poprvé, co jsem od něj slyšela slovo mafián na plnou pusu. Trochu mě to zarazilo, ale když se začal pobaveně křenit, snažila jsem se svůj výraz uvolnit.

„Pojď sem.“ Přitáhl si mě k sobě a hladil po zádech, což mě brzy uspalo.

Ráno bylo deštivé. Vzbudily mě kapky, které bubnovaly do velkého okna a Edwardovy ruce, které mě znovu začaly hladit po zádech.

„Dobré ráno,“ popřál mi okamžitě, jak zjistil, že jsem vzhůru.

„Ahoj,“ šeptla jsem a protáhla se. Byla jsem celá ztuhlá.

„Vím, že už je odpoledne, ale snídani do postele?“

„Prosím. Zatím se vysprchuju.“ Začala jsem se hrabat z postele.

„A co si dáš?“ zastavil mě ještě před dveřmi do koupelny.

„Hm… chvilku mě nech přemýšlet.“ Otočila jsem se a nahá přešla k velkému oknu. „Možná bych si dala palačinky nebo jenom vajíčka. To je jedno.“ Znovu jsem se protáhla.

„Neber to jako omezování osobní svobody, ale jestli nechceš, aby tě vyfotili tak dokonalou, jak tě Pán Bůh stvořil, tak jdi od toho okna radši dál,“ zamumlal jen tak mimochodem, když koukal do mobilu a já vyděšeně couvla zpátky. „Dělám si srandu,“ rozesmál se. „Přes ty skla sem není možné vidět. Kdyby totiž ano, už bych byl na spoustě titulkách nahý.“

„Vážně vtipné,“ protočila jsem oči a radši zmizela v koupelně. Ty jeho blbé žerty.

Vysprchovala jsem se a jakou dobu se pozorovala v zrcadle, které bylo přes celou stěnu. Napadlo mě, že asi rád pozoruje svoje nahé tělo, metrosexuál, ale hned jsem se musela zasmát. Zapomněla jsem si vzít čisté spodní prádlo, takže jsem vylezla, stále vysmátá, jen v ručníku. Edward byl pryč, tak jsem se mohla alespoň v klidu obléknout.

„Už jsem zpátky, doufám, že se ti moc nestýskalo.“

„Ne, ale mám hlad.“

„Nemusela jsi být tak upřímná,“ zamračil se, ale když mi servíroval snídani, už měl na tváři zase úsměv. „Dneska nejdeš do nemocnice?“

„Ale jo, za chvíli, mám noční.“

„Dobře, Alexei tě zase odveze.“

„Nemusí… nemusí mě pořád někdo někam vozit, pořád na mě čekat, mám svoje nohy.“

„Nevadí jim, že musí čekat, ale když tě to tak trápí, koupím ti auto.“ Zase si mlel jenom tu svou. „Dneska se podívám na něco, co se k tobě bude hodit. Něco malého, rychlého a luxusního. To bude ono.“ Jenom na prázdno jsem otevřela pusu, ale umlčel mě polibkem. „Neprotestuj.“

„Vždyť mlčím,“ ohradila jsem se.

„To je dobře, stejně bych tě neposlechl.“

„Je mi to jasný,“ protočila jsem oči. Snědla jsem poslední sousto snídaně a měla jsem akorát čas, abych šla vydělávat penízky.

„Alexei tě odveze. Naposledy, slibuju. Podívám se ti na nějaké hezké autíčko.“

„Radši nic,“ zakroutila jsem hlavou. Bylo mi jasné, že rozmlouvat mu to, je zbytečné. „Jdu.“

„Kdy přijdeš?“

„Nevím, ráno.“

„Proč chodíš na noční?“

„Protože jsem doktorka a pracuju v nemocnici, tak asi proto.“

„Nemusíš…“

„Musím a chci. Konec řečí. Přijdu, až přijdu, čau.“ Nasedla jsem do auta a nechala se odvézt.

Léky byly hotové. Otestované a připravené ke schválení. Jenže Chrisův stav se stále zhoršoval a teď už nešlo couvnout. Probudili ho z umělého spánku a na mně bylo, abych ho seznámila s dalším postupem. Jediné, co jsme potřebovali, byl jeho souhlas a podpis, abychom léky mohli ihned nasadit. Naštěstí souhlasil a tak okamžitě dostal kapačku se silným roztokem. Pak znovu za pomoci léků usnul.

Proseděla jsem u jeho postele skoro celou noc. Přístroj na kontrolu základních funkcí klidně a pravidelně pípal a začal mě pomalu uspávat. Bylo mi jedno, že bych měla být u sebe na oddělení a hlídat své pacienty, Chris byl momentálně přednější.

„Doktorko, jděte se vyspat. Teď už mu nepomůžete,“ posílala mě už poněkolikáté sestra z jednotky intenzivní péče. „Bude spát. Ráno dostane další kapačku. Běžte.“

„Díky.“ S povzdechem jsem se zvedla a ploužila se k sobě na pokoj. Všude byl klid, tak jsem sebou plácla na gauč a za chvíli usnula.

„Bello?“ budil mě šeptem Jim.

„Já nespím,“ zamumlala jsem a on se tiše zasmál. „Kolik je hodin?“

„Bude deset. Nechtěl jsem tě budit. Jak bylo v noci?“

„V pohodě, klid.“

„To je dobře, běž domů, odpočinout si. Chrise ti pohlídáme.“

„Dojdu se na něj ještě podívat.“ Zvedla jsem se a protáhla páteř. Trochu mě bolelo za krkem, ale to nic nebylo. „Užij si službu.“

„Díky.“

Chris stále spal a nic se nedělo, tak jsem šla domů. Alexei nezklamal a čekal. Nasedla jsem do auta a v tichosti sledovala, jak se město dává do pohybu.

„Bello,“ uvítal mě Edward, v očích nadšené jiskřičky. „Mám pro tebe překvapení.“

„Nemohlo by to počkat do zítra? Jsem unavená.“

„Pojď, doufám, že se ti bude líbit.“ Už to dělal zase. Neposlouchal. „Dal jsem si při výběru záležet.“

Vedl mě do jedné z mnoha garáží, a když se otevřela automatická vrata, vykoukl na mě předek bílého sportovního auta. Lexus, jak jsem si odvodila od loga.

„Líbí se ti?“ ptal se.

„Je… pěkné. Děkuju.“

„Dalo mi trochu zabrat, než jsem ho sehnal takhle narychlo, ale je tady a je tvoje.“ Vtisknul mi do dlaně klíče. „Chceš si ho projet?“ Nenechal mě ani odpovědět a už mi otvíral dveře.

„Až zítra, dneska bych taky mohla usnout za volantem. Půjdu si lehnout.“

„Bello,“ zavolal za mnou, ale to už jsem zmizela v domě.

Kabelku jsem nechala v obýváku a zamířila do kuchyně. Měla jsem na něco chuť a potřebovala jsem doplnit cukry. V Edwardově kuchyni jsem ještě nebyla a překvapila mě její velikost. Byla pomalu stejně velká jako moje ložnice v bytě a tak mi hodnou chvíli trvalo, než jsem našla alespoň malou tabulku čokolády. Vzala jsem si ji nahoru a přitom se svlékala, abych mohla hned vlézt do sprchy. S třemi kostičkami v ruce jsem pustila teplou vodu a připravila si ručník.

Téměř jsem zapředla blahem, když na mě dopadly první teplé kapky. Jen ten telefon z ložnice mi do téhle pohody neseděl.

„Sakra,“ zasyčela jsem, když mi došlo, že je to můj telefon. Rychle jsem vylezla a omotaná ručníkem to šla zvednout.

„Jo,“ zamručela jsem.

„Okamžitě přijeď. Chris je na tom… zle.“

„Jime, co se stalo?“ ptala jsem se.

„Přijeď!“ zavelel a položil to.

„Edwarde!“ zařvala jsem a bylo mi fuk, jestli mě uslyší. Rychle jsem pustila ručník a oblékala se.

„Co se… děje?“ dořekl, když jsem do něj ve dveřích vrazila.

„Potřebuju hned do nemocnice. Něco je špatně.“

„Jsi po službě, nemůže to vyřešit někdo jiný?“

„Nemůže,“ odsekla jsem.

„Alexei je venku,“ povzdechl si smířeně.

„Budu zpátky hned, jakmile se to vyřeší.“ Vzala jsem mobil, dole kabelku a utíkala ven. „Rychle, rychle, rychle!“ popoháněla jsem ho a celou cestu si nervózně kousala nehty.

Hned jak mi zastavil u vchodu, vletěla jsem dovnitř a mířila na oddělení jednotky intenzivní péče. Nestihla jsem tam však ani doběhnout a už mě zastavoval Jim.

„Co se stalo?“ Sotva jsem popadala dech. Stačilo jedno zakroucení hlavou, aby mi to došlo.

„Silná alergická reakce na jednu látku. Na pitvě zjistí víc, nedalo se nic dělat.“

„Ne,“ zašeptala jsem, a kdyby mě nepřidržel, nejspíš bych se zhroutila na zem.

„Pojď.“ Za jeho pomoci jsem došla na náš pokoj a vyčerpaně se svezla na pohovku.

„To není možné. Všechny papíry jsem prošla snad milionkrát, na nic alergický nebyl, nikdy neměl s ničím žádné problémy… Nechápu to.“

„Přijdeme na to,“ chlácholil mě.

„Ale pozdě,“ hlas se mi zlomil a po tváři se mi začaly koulet slzy. „Zabila jsem ho.“

„Na to ani nemysli!“ okřikl mě. Nohy jsem si přitáhla k sobě a vzlykala.

„Kde máš mobil? Zavolám ti odvoz, hm?“

„Děkuju,“ zamumlala jsem a víc nevnímala. Rozbrečela jsem se naplno.

„Bello,“ vydechl Edward ve dveřích a hned klečel u mě. „Co se stalo?“

„Zabila jsem ho,“ zamumlala jsem a Jim si nespokojeně povzdechnul.

„Pojedeme domů, jo?“ Vyhoupnul si mě do náruče, tak jsem mu obličej zabořila do černého saka.

„Vezmi si volno, s Bett to tady zvládneme. Hlavně se dej do kupy.“ Jen neznatelně jsem přikývla a nechala se nést ven.

„A teď mi pověz, co se stalo, hm?“ pobídl mě Edward, když se mnou seděl vzadu v autě.

„Chris,“ vzlykla jsem. „Jeho stav se zhoršil, tak jsme mu dali ty nový léky a on to nepřežil. Byl alergický na něco.“

„Ale to přeci není tvoje chyba.“

„Je. Měla jsem to vědět.“

„Nemůžeš vědět všechno. A umřel by tak jako tak.“

„Ale to bych ho nezabila já.“ Spustila jsem nanovo.

Jakmile jsme dojeli domů, Edward mě vzal do obýváku a do ruky mi hned dal skleničku s vodkou. Lahev nechal na stole, aby mi hned dolíval, ale já si potřebovala zapálit.

„Nemáš cigaretu?“ zeptala jsem se tiše.

„To víš, že mám,“ usmál se a z náprsní kapsy vytáhl červenou krabičku Davidoff. Připálil mi a s první šluknutím jsem do sebe hodila i zbytek vodky. „Chceš ještě něco?“

„Čokoládu, prosím.“

„Hned.“

když zmizel v kuchyni, sebrala jsem svoji skleničku a šla si sednout na terasu. Nechtěla jsem, aby cigarety všude v domě smrděly. Na to jsem byla háklivá. A když mi Edward přinesl čokoládu, dolil skleničku a krabičku cigaret položil na dřevěný stolek, nic mi nechybělo. Vlastně mi jenom přebývalo – pocit viny, že jsem zabila.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 13: