Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 10

08.07.2012 (09:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4615×

Za čtyři hodiny už jsem přistávala ve Phoenixu. Vzala jsem si svůj kufr a šla do haly. Podle informací mě tu měl někdo vyzvednout, takže jsem hledala cedulku se svým jménem. Za chvíli už jsem se viděla, tak jsem se vydala k postaršímu muži.

„Isabella Swanová, mám tu být na lékařské konferenci,“ představila jsem se mu.

„Dobrý večer. Vítejte ve Phoenixu.“ Vzal mi kufr a vedl mě k autu.

Jeli jsme snad dvě minuty a už jsem vystupovala u hotelu Sheraton. Pikolík se mi ihned postaral o kufr a mohla jsem se jít přihlásit na recepci. Všechno proběhlo hladce, takže jsem během pěti minut jela výtahem do desátého patra.

Kufr už jsem měla v pokoji, ale ještě se mi nechtělo vybalovat. Abych si trochu odpočinula, posadila jsem se do křesílka a začetla se do programu. Jakmile se mi trochu zregenerovaly svaly a buňky, dala jsem si dlouhou sprchu a zalezla si do postele. Byla jsem spokojená, dokud se moje myšlenky nezatoulaly k předchozí noci.

„A do prdele!“

Vyletěla jsem do sedu a snažila si znovu vybavit všechny detaily předchozí noci. Nic. Dala jsem si ruku přes pusu a znovu se snažila vzpomenout, jestli jsme použili nějakou ochranu. Antikoncepci jsem momentálně nebrala, protože mě ani ve snu nenapadlo, že by se to mohlo zrovna takhle zvrhnout.

Netušila jsem, co budu dělat. Dokonce jsem se přistihla, jak se hrabu pro telefon, abych zavolala Edwardovi. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že to by byla pěkná blbost, a místo toho jsem vytočila číslo své gynekoložky. Všechno jsem jí ve zkratce vysvětlila a málem si ukousala nervozitou všechny nehty. To by byl průšvih! Ani jsem na to nemohla pomyslet.

Ještě jsem ani nepoložila telefon a už jsem se oblékala. Protože jsem měla mobil až doteď vypnutý, začal mi hlásit zmeškané hovory a zprávy. Ignorovala jsem to. Teď jsem měla důležitější poslání. Musela jsem najít lékárnu.

Aby mi to šlo rychleji, zeptala jsem se na recepci. K mé smůle byla lékárna pěkný kus od hotelu, takže jsem nepohrdla, když mi recepční nabídla taxi. Potřebovala jsem to vyřešit hlavně rychle. Naštěstí mi stačila jenom občanka a pár dolarů. Jakmile jsem se dostala zpátky do pokoje, okamžitě jsem do sebe pilulku hodila. Vyčerpaně jsem se posadila na vanu a hlavu si opřela o umyvadlo. Byla jsem akorát tak zralá do postele a doufala jsem, že teď už si na žádnou jobovku nevzpomenu. Znovu jsem se převlékla do pyžama a zalezla do postele. Jen co jsem se zavrtala, zazvonil mi telefon.

„Ale ne,“ zaúpěla jsem a s posledních sil se zase vyhrabala na nohy. Byla to Betty.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Bello, žiješ,“ oddechla si. „Psala jsem ti a ty ses neozvala. Měla jsem strach, jestli se něco nestalo.“

„Dorazila jsem v pořádku. Měla jsem jenom takový menší problém.“

„Co se stalo? Něco na letišti?“

„Ne.“ Teď už jsem musela s pravdou ven. Věděla jsem, že to bude na dlouho, tak jsem si znovu lehla do postele.

„Povídej,“ pobídla mě. „Něco s Cullenem?“

„V sobotu jsem s ním byla na večírku a trochu se to zvrtlo.“

„Jak zvrtlo?“

„No, zvrtlo.“

„Jako že jste se spolu vyspali?“

„Nemusíš mi to říkat, mám to v hlavě pořád.“

„No nekecej. A co potom?“

„Nic, v neděli jsem mu zdrhla, když ještě spal, a odletěla.“

„Bello!“

„Byla jsem opilá, nevím, jak se to mohlo stát. Prostě jsem se ráno probudila v jeho ložnici.“

„Teď si od sebe odpočinete a až přijedeš, tak si to spolu pěkně vyříkáte. Bude to v pohodě, uvidíš.“

„Děkuju. Budu mít vypnutý mobil, kdyby mi volal. Nechci s ním mluvit.“

„Jak myslíš. Ještě bych si s tebou povídala, ale musím jít spát. Ráno sloužím.“

„Běž spinkat. Dobrou noc.“

„Tobě taky. Užij si to tam,“ rozloučila se a položila mi to.

Když už jsem držela v ruce telefon, zbavila jsem se nepřečtených zpráv. Většina byla od Betty a dvě od Edwarda, ty jsem okamžitě smazala. Nechtěla jsem s ním mluvit ani mu cokoliv psát. Ne teď, když jsem si mohla vychutnat pár dní bez něj. Tak jsem mobil zase vypnula, kdyby chtěl náhodou mluvit on se mnou, a v klidu se oddala spánku.

Dnes jsem měla nabitý den. Dobrá zpráva byla, že jsem si mohla přispat, protože první přednáška začínala až v jedenáct a snídani jsem si mohla objednat do postele. Využila jsem toho a znovu, snad po milionté, zkontrolovala papíry na přednášku.

Bylo před jedenáctou a měla jsem nejvyšší čas seběhnout do sálu, kde se měla konference konat. Většina doktorů už tam byla, a když jsem vešla dovnitř, přitáhla jsem na sebe pozornost. Tři čtvrtě mých kolegů byli muži, ženy tu byly dvě a já.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se hned.

„Andrew Miller, těší mě, slečno. Chcete se posadit?“ Odsunul mi židli vedle té své.

„Díky,“ usmála jsem se na něj.

„Philip Souers,“ představil se můj druhý soused.

Oběma bych tipla kolem třiceti let a vypadali velice sympaticky. Víc lidí jsem poznat nestihla. Nejstarší doktor, James Hook, se jako první ujal slova a přivítal nás na dvoudenní lékařské konferenci. Ještě jednou nás seznámil s podrobným programem a poprosil mého souseda Andrewa, aby se ujal první přednášky o klinické onkologii.

Tohle téma bylo moje. Celý den jsem hltala všechny přednášky, dělala si poznámky a snažila se z toho vytěžit co nejvíce zajímavých informací a navzájem jsme si vyměňovali znalosti a poznatky. I moje přednáška měla úspěch. Hned potom vypukla velká diskuze a každý si neodpustil nějakou otázku nebo názor. Přineslo mi to spoustu nových poznatků a věcí k zamyšlení.

„Bello, jdeme na squash, přidáš se?“ zeptal se mě Philip nadšeně.

„Ráda. Dejte mi minutku, dojdu si pro věci.“

„Počkáme na recepci,“ usmál se na mě, a když se za mnou zavíraly dveře od výtahu, zamával mi. V pokoji jsem popadla jedny kraťasy, tílko a hned jsem se zase vrátila dolů.

„Bellinko,“ John, další doktor, mě chytil kolem ramen a vedl ke squashovým kurtům. „Rozdáme si to spolu?“ Nemohl mi ujít dvojsmysl, ale hodlala jsem ho zahrát do autu.

„Hrála jsem to jenom jednou.“

„Nevadí, naučím tě to,“ slíbil mi a rozdělili jsme se do šaten.

S holkama jsem moc společného neměla. Vlastně jsme se za ten den jenom pozdravily. Bavily se jenom mezi sebou, jako kdyby se mě stranily. Neměla jsem v zásobě žádné téma, abych mohla začít konverzovat, tak jsem se v tichosti převlékla a šla hrát.

„Pánové, viděl bych to tak, že já si půjdu zahrát s Bellou a vy si střihněte.“ John už to měl pěkně naplánované.

„Neuzurpuj si ji tak,“ ohradil se zbytek pánů. Dva se ujali ještě holek, a protože tu byly jenom tři kurty, ostatní museli počkat.

S Johnem jsme se mydlili hlava nehlava, jen ze mě lilo. Ani jsem netušila, že mi to tak půjde a že budu mít po patnácti minutách strach, jestli jsem nenechala plíce někde za sebou, jak jsem nemohla popadnou od námahy dech.

„Končím,“ oznámila jsem Johnovi a šla si sednout.

„Neříkej, že jsi to hrála dneska podruhé,“ obvinil mě. „Úplně jsi mě vyřídila, a to chodím hrát pravidelně.“

„Vážně. Na sport moc nejsem.“

„Nedělej si ze mě blázny.“

„Mluvím naprosto vážně,“ ujistila jsem ho.

„Dobře. Můžu tě pozvat na pití?“

„Jistě.“

Potřebovala jsem doplnit tekutiny, proto jsem si dala jen obyčejnou vodu. John se snažil, to nešlo přehlédnout. Jeho nadbíhání a lichotky jsem si užívala, ale z mé strany to nemohlo být myšleno vážně. Seděli jsme na baru a bavili se, když dohráli i ostatní. Jak jsem se rozseděla, padla na mě únava takovým způsobem, že jsem se sotva doploužila do pokoje a po sprše jsem téměř okamžitě usnula.

Ráno, po snídani, jsem měla čas, než začal poslední den konference, tak jsem zapnula mobil. Betty jsem odpověděla na zprávy, ty od Edwarda jsem opět ignorovala. A to jich byla poměrně dost. Ani jsem si je nepřečetla. Telefon jsem pro jistotu zase vypnula, kdyby mě náhodou sháněl, a pomalu jsem sjela dolů.

Večer jsme skončili v baru. Bylo veselo, alkohol tekl proudem a náš hlasitý smích šel jenom stěží přehlušit. John se snažil i dneska a ještě se k němu přidal Andrew. Už jsem byla trochu napitá, takže jsem jejich lichotky přijímala a oplácela jim to jemnými polibky na tvář a smíchem. Všechny problémy jsem vypustila z hlavy a užívala si jejich přízeň.

„Ještě panáčka,“ objednal Andrew. Barman nám poslal tři vodky a ve vteřině jsme je měli v sobě.

„Odskočím si.“

„Budeme tě tu čekat.“ Od každého jsem dostala ještě jednu pusu a pak mě pustili.

Rychle jsem vykonala potřebu a už jsem utíkala zpátky. Nechtěla jsem je nechat dlouho čekat, když se mi tak věnovali. Nebudu lhát, líbilo se mi to, protože dlouho se mi takovéhle pozornosti nedostávalo.

„Vítej zpátky,“ přivítal mě Andrew a už mi strkal dalšího panáka.

„Chcete mě opít,“ obvinila jsem je vesele. Zatvářili se jako andílci a objednali mi teda jenom džus.

„Bello?“ ozvalo se mi za zády a vlasy na zátylku se mi hrůzou postavily. Pomalu jsem se otočila a vůbec nečekala, že budu muset čelit tak velké síle jeho očí. Pozoroval mě a viděla jsem, že se musí hodně ovládat, aby vzteky nevybuchnul už tady.

„Edwarde,“ pípla jsem. Rázem jsem byla úplně střízlivá.

„Uděláš si na mě chviličku?“ Musel se přemáhat, aby větu zakončil jako otázku.

„Nějaký problém, krásko?“ ozval se John vedle mě, a tím to úplně pokazil.

„Nestarejte se,“ odbyl ho Edward. Autorita v jeho hlase byla tak veliká, že už se ani jeden neopovážil nic namítnout.

„Všechno je v pořádku. Hned budu zpátky,“ usmála jsem se na ně a vstala. „Půjdeme ven.“

„Nemohli bychom jít radši k tobě? Do soukromí?“

„Ne.“

„Proč ne? Budeme tu šaškovat lidem okolo?“ Znovu to v něm vřelo.

„Nechci být s tebou o samotě.“

„Bello,“ rozesmál se. „To je ta nejblbější výmluva, jakou jsem kdy slyšel. Jdeme!“

„Kam?“ zeptala jsem se vyděšeně, když mě čapnul za ruku a táhl pryč z hotelu.

„Ke mně. Myslel jsem, že to vyřídíme tady, ale asi ne, tak to vyřešíme u mě.“ Dotlačil mě k autu a sám mě do něj posadil. Okamžitě seděl vedle mě a jeli jsme nočním Phoenixem pryč z centra.

„Kam mě to vezeš? Musím zpátky! Řekla jsem, že budu hned zpátky, budou mít starost.“

„Buď v klidu.“

„Edwarde!“ vykřikla jsem, ale on mě vytáhl z auta. Byli jsme před velkým domem a hned šli dovnitř.

„Udělej si pohodlí. Chceš něco k pití? Půjdeme ke mně do pracovny, abychom měli soukromí.“

„Nechci nic k pití, nechci soukromí, chci zpátky do hotelu.“

„Tak pojď.“ Objal mě kolem pasu a vedl do malé kanceláře. Tvářil se, že hněv už ovládl, ale jakmile zavřel dveře, jeho oči opět zuřily. Rysy mu ztvrdly, a když na mě spočinul celou sílou svých očí, které mu zčernaly, o krok jsem ucouvla. Co to s ním bylo?

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Co má znamenat tahle šaškárna? V neděli ses vypařila a nebylo po tobě ani vidu, ani slechu. Telefon jsi mi nebrala, neodpovídala na zprávy. Myslíš si, že jsem nějaké dítě, které se touhle hrou na schovávanou bude bavit? Tak to ses spletla. Nebylo to vůbec vtipné, a jestli sis myslela, že tě nenajdu a budu čekat, až se vrátíš… Nemyslel jsem si, že jsi tak naivní.“ Tohle zabolelo, ale zároveň se do mě dostala bojovnost. Nehodlala jsem se jen tak vzdát.

„Tak hele, co tady vůbec děláš?“ vyštěkla jsem, aby věděl, že i já se umím hádat. „Ta… aférka mezi námi byla jedna velká chyba, která už se víckrát nestane. A co se týče toho školení, nepřipadalo mi důležité ti o tom říkat.“

„Nepřipadalo ti důležité? Jak to ty můžeš posoudit?“ Jeho hlas nabíral na hlasitosti.

„Neřvi na mě!“ oplatila jsem mu to stejným tónem. „Já nejsem tvůj sluha, nebo co to vlastně máš, abys na mě používal tenhle tón. A jestli to nehodláš respektovat, tak můžu jít.“

„Stůj,“ zastavil mě tiše a chytil moje zápěstí. „Omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Jen mě naštvalo, že jsi mi nic neřekla a odletěla jsi. Měl jsem strach, že se ti něco stalo. Pořád jsi to nepochopila?“

„Samozřejmě, že jsem to pochopila, a moc dobře. Chápu úplně všechno, ale nevím, co z toho děláš. Tady tě přeci nikdo nezná.“

„To nikdy nemůžeš vědět. Stačilo, aby tě sledovali cestou na letiště, a byla bys v nebezpečí.“

„Proč se tak snažíš?“ vydechla jsem a posadila se do křesla.

 „Někdy bych tě nejradši zaškrtil, ale potom se ze mě probojuje ta snaha, když už jsem to tak posral, aby ti se mnou bylo dobře.“ Tak tohle jsem nečekala ani za nic. Musela jsem se držet, abych neměla otevřenou pusu. „Ta aférka, jak jsi to ty nazvala, mi dokázala jednu věc. Že tě mám rád a nechci o tebe přijít.“

„Aha,“ šeptla jsem naprosto mimo. „Edwarde, já nevím, jestli jsem na to připravená. Kdekoliv se s tebou ukážu, tam jsou novináři. Na tohle nejsem stavěná.“

„Novináři už tě stejně znají, těm se nevyhneš, ani až schválí ty tvé léky. A co se týče mě, můžeme tu být do konce týdne. Jenom spolu.“

„Musím do práce.“

„Nemusíš. Domluvil jsem ti dovolenou, když jsem se byl v nemocnici ptát, kde jsi.“

„Děláš si legraci?“

„Ne,“ usmál se a nahnul se nade mne. Ruce si opřel na každé straně mé hlavy a pořád se nebezpečně nakláněl. „Nezlob se,“ zašeptal téměř neslyšitelně a zaútočil na moje rty.

Moje hormony nezklamaly. Znovu jsem si připadala jako puberťačka, protože jsem mu ty polibky nestydatě oplácela. A ještě jsem si ho za vlasy přitáhla blíž. Lehce mě vytáhl na nohy a směroval někam za sebe, dokud jsem neseděla na stole. Vysadil mě nahoru a znovu mi rukama zajel do vlasů. Tam však moc dlouho nevydržel, protože mi stáhl tričko a rozepnul podprsenku. Všechny moje myšlenky se rozprchly. Teď jsem se řídila jenom reakcemi těla. A tělo si říkalo, co chce, co potřebuje. Jeho.

Oblečení létalo vzduchem. Jeden kus následoval druhý, až jsme zůstali úplně nazí. Hlavou mi bleskla vzpomínka na nedělní večer.

„Ne, přestaň,“ odtáhla jsem se vyděšeně.

„Co se stalo?“

„Ochranu.“

„Ty nebereš prášky?“ Jeho oči byly až nepřirozeně vyvalené.

„Ne,“ přiznala jsem. „Ne teď.“

„Ale v sobotu jsme…“

„To jsem vyřešila, ale znovu už to nechci zažít, takže máš kondom?“

„Nemám.“ A bylo vymalováno.

„Tak je to vyřešený. Odvez mě zpátky do hotelu, ať nemají starost.“ Začala jsem shánět svoje věci a oblékala jsem se.

„Můžeš zůstat tady.“

„Pokud nemám věci pod kontrolou, nechci to riskovat, a konference mi končí až zítra ráno.“

„Odvezu tě,“ povzdechl si.

V tichosti jsme se oblékli a nasedli do auta. Edward mě okamžitě odvezl zpátky, ale než jsem vystoupila, skoro jsme si zopakovali scénu z domu. Nechtěla jsem, jenže jeho polibky byly tak vášnivé…

„Zítra ráno si pro tebe přijedu a uděláme si pohádkovou dovolenou.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se.

Vrátila jsem se do baru, ale nikdo z mých kolegů tam už nebyl. Že bychom se až tak zdrželi? Neřešila jsem to a šla na pokoj. Právě jsem vylezla ze sprchy, když někdo zaklepal. Župan jsem si přitáhla víc k tělu a šla otevřít.

„Johne, ahoj,“ pozdravila jsem překvapeně.

„Ahoj. Je mi to trochu blbý, ale dlouho ses nevracela, tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli jsi v pořádku.“

„Ano, jsem. Byl to jen známý.“

„Mně nemusíš lhát.“

„Co?“ nechápala jsem.

„Koukal jsem na internet a z novinových článků mi došlo, kdo to je. Opravdu jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku. Vypadal trochu nazuřeně.“

„Je mi fajn, jsem v pořádku. Jen jsem unavená, tak si chci jít lehnout.“

„Dobře, dobrou noc. Měj se krásně, rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky.“ Věnoval mi ještě poslední pusu na tvář a odešel.

V první řadě bych se Vám chtěla omluvit za dlouhé čekání. Je mi to líto, ale nestíhám, a když mám čas, tak zase nemám nápady. Opravdu mě to mrzí a je mi hrozně z toho, když vím, že budete nejspíš muset čekat i na další kapitolu. V neděli jedu do Prahy a nevím, kdy se vrátím. Jestli v pondělí, nebo až v pátek. A pak mi začíná měsíční praxe. Doufám, že budu mít přístup k internetu a trochu volna, abych vás mohla čas od času zásobovat novými kapitolami.

A za druhé, chtěla bych Vám moc poděkovat za hlasy v povídce měsíce. Už dlouho jsem se neumístila a moc si toho vážím. 10. místo v takovém množství je úžasné. Děkuju!!!

Vaše Huny

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 10: