Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 1

07.04.2012 (20:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6409×

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co všechno prožiju, vysmála bych se mu do obličeje a nejspíš bych na něj poslala psychiatra. Jenže já se stihla za pár měsíců zamotat s mafiánem, kterému nikdy nic nepřišili, a snažili se ho dostat přese mě. Můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů a já se každý den probouzela s pocitem, že se zase něco posere. Změnila jsem se. Změnila jsem svůj život a on mi k tomu dopomohl.

„Doktorko,“ oslovil mě tiše Chris, můj pacient, který mi tu byl velice blízký. Ležel tady už pár měsíců a jeho stav byl hodně vážný. Byl jeden z mnoha lidí, kteří přišli na vyšetření pozdě, a na léky, které potřebovaly poslední test, aby mohly jít do oběhu, nebyly peníze. Byl po operaci, při které jsme odstranili malé množství rakovinotvorné tkáně. Bohužel se zjistilo, že magnetická resonance selhala a nádor je o dost větší, než se zdálo. Už ani nešel odstranit celý, ale světlo na konci tunelu se ukázalo po biopsii. Nádor byl nezhoubný. Zatím. Bylo jen otázkou času, kdy začne metastázovat a zhoubný bude. Chris to ale snášel velice špatně. Nebylo mu ani třicet, právě vylezl ze školy a už ležel tady, připoutaný na lůžku. Pěkných pár týdnů jsme do něj pumpovali různá svinstva, ale nádor pořád rostl. Sice pomalu, ale rostl. „Jaká je šance, že léčba zabere?“

„Malá,“ odpověděla jsem mu po pravdě. „Je mi to líto, ale nemocnice nemá peníze na test léku, který by vás znovu postavil na nohy. A bohužel jste přišel dost pozdě.“

„Takže to nemá cenu,“ vydechl zklamaně. „Proč to tedy nezastavíte a nenecháte to, aby mě to sežralo?“

„Nesmíte to vzdávat. Vždy je nějaká naděje a musíte jí dát šanci. Třeba se to povede a budete zase zdravý. Neházejte hned flintu do žita a neutíkejte od toho. Postavte se tomu čelem.“

„Díky,“ usmál se a stisknul mi ruku. „Za všechno.“

„Vyspěte se,“ poradila jsem mu, zkontrolovala přístroje a odešla.

Často jsme s Chrisem o mých nočních vedli dlouhé hovory. Ale poslední dobou jsem cítila, že už to není takové jako na začátku. Čím hůř mu bylo, tím byl skleslejší a smutnější. Přirostl mi k srdci a já se začínala bát, že to pro něj bude mít špatný konec.

V lékařském pokoji jsem ze sebe shodila bílý plášť a s širokým zívnutím se převlékala. Ve dveřích jsem se akorát srazila s Jimem, mým kolegou. Usmáli jsme se na sebe, já mu popřála dobré ráno, on mně dobrou noc a konečně jsem se mohla jít domů vyspat.

Se svítáním jsem vyšla před nemocnici a pomalým krokem se vydala tichým Seattlem domů. Všechno se teprve probouzelo, takže jsem si nemohla nevšimnout černého luxusního auta, které jelo celou dobu za mnou. Měla jsem srdce až v krku a oddechnout jsem si mohla, až když jsem se zabouchla doma. Okamžitě jsem zatáhla všechny žaluzie a po krátké sprše jsem vyčerpaně padla do postele.

„Doktorko Swanová,“ zakřičela na mě sestra, jen co jsem přišla odpoledne do práce, „máte se okamžitě zastavit za ředitelem. Má pro vás důležitou zprávu.“

„Hned?“

„Ano, okamžitě.“ Otočila jsem se tedy zpátky k výtahu a vyjela o tři patra výš.

„Jdu za panem Brownem,“ oznámila jsem zmateně sekretářce. Netušila jsem, co mi může chtít.

„Očekává vás,“ pustila mě s úsměvem dovnitř.

„Doktorko, posaďte se. Mám pro vás výbornou zprávu, tak aby to s vámi neseklo,“ přivítal mě vysmátý ředitel, a když jsem se posadila, pokračoval, „našel se sponzor pro ten váš výzkum. Daroval spoustu peněz a při nepokrytí všech výdajů nabízí další.“

„Kdo je to?“ zeptala jsem se užasle.

„Jeho jméno oznámím všem, takže i vám, na zítřejším banketu.“

„Neřeknete mi to?“

„Až zítra. V osm večer v zasedacím sále. Prohodíte si službu s doktorem Handlerem. Už jsem to s ním domluvil.“

„A je to stoprocentní?“ Bála jsem se, že si udělám nějaké naděje, a pak z toho sejde. Přeci jenom se tu točily velké peníze.

„Pan… sponzor se mi za to zaručil,“ kývnul a viděla jsem, jak se mu nervozitou orosilo čelo. Málem se prořekl.

„Skvěle. Teď jestli mě omluvíte, musím jít. Čekají mě pacienti.“

„Tak zítra, doktorko,“ usmál se na mě ještě a nechal mě jít.

Byla jsem z toho celá odvázaná. Místo své noční služby jsem měla jít křepčit na nějaký banket s chlapíkem, který věnoval peníze nemocnici a nechce prozradit své jméno. Těch peněz bylo spoustu a já mu za ně byla vděčná, protože se zase mohl rozjet ten dlouhý vlak, který by zachránil život tisícům lidem, ale přišlo mi přitažené za vlasy tajit jméno dárce. Stejně se to za pár dní rozkřikne. Budou se o to zajímat média a dotyčný pán bude mít po ptákách a po klidu.

„Ahoj Betty,“ usmála jsem se a moji blonďatou kolegyni.

„Ahoj,“ oplatila mi úsměv a otočila se od laptopu. „Slyšela jsem, že se objevil sponzor toho tvého výzkumu.“

„Ano, zítra večer se představí. Ředitel mi nechtěl říct ani jeho jméno,“ povzdechla jsem si.

„Každopádně to musí být pořádný pracháč. A třeba svobodnej,“ zahýbala laškovně obočím a obě jsme se rozesmály.

„Jak to tu šlo?“ zeptala jsem se a začala se převlékat.

„Všechno v pohodě. Operovali jsme toho Strausse, tak mi na něj dej když tak pozor. Je sice na jipce, ale když ho tam zaběhneš zkontrolovat, nic se tím nepokazí.“

„Jasně, doufám v klidnou noc. Jestli se rozjede ten výzkum, chci si na to připravit nějaké materiály. Chci být připravená.“

„Jako kdybys toho neměla už hromady,“ poznamenala a protočila očima.

„Chci si být jistá, že mám všechno. Děsím se, že objevíme něco, s čím jsem se nikdy nesetkala, a všechno se sekne.“

„Jsi inteligentní, určitě na to přijdete,“ usmála se na mě povzbudivě. „A sehnala jsi ten nejlepší tým.“

„Já vím,“ přikývla jsem. „Jdu se porozhlédnout po oddělení.“

„Jdeš za Chrisem?“ zastavila mě ještě Betty, tak jsem kývla. „Buď opatrná.“

„Neboj se. Dobrou noc.“

„Tobě taky. A snad klidnou noc.“ Naposled jsem se na ni usmála a už jsem zmizela na chodbě. Stačila jsem popojít pár kroků a narazila jsem na Adama, který si to s úsměvem mířil ke mně.

„Ahoj zlato,“ pozdravil mě a dal mi pusu. Jo, chodili jsme spolu. Sice ne dlouho, ale začínalo se tu něco pěkného rýsovat.

„Ahoj,“ zapýřila jsem se a polibek mu hned vrátila.

„Slyšel jsem, že máš dnes sťastný den.“

„Ano,“ kývla jsem. „Objevily se peníze na poslední část výzkumu.“

„Tak to mě těší. A kdopak to je?“

„Ředitel nechtěl říct nic konkrétního. Jen, že ho představí zítra večer. Půjdeš tam zítra se mnou?“

„Nemůžu, promiň. Musím si vzít noční.“

„Aha,“ povzdechla jsem si.

„Ale co si potom někam vyrazit na večeři, hm?“

„Ještě uvidíme,“ mrkla jsem na něj. „Musím jít na kontrolu, ale když pak nic nebude, můžeme zajít na kafe z automatu."

„Už teď se těším,“ rozloučil se, dal mi pusu a každý jsme si šli zase po svém.

Jako splašená jsem běhala z koupelny do ložnice a nemohla se rozhodnout pro ty správné šaty. Dneska jsem chtěla být neodolatelná. Byl to můj velký večer a chtěla jsem reprezentovat. Někde v hloubi jsem cítila chvění z toho, co bude. Kdo ty peníze dal, jak bude vypadat a takové, ve své podstatě nedůležité, věci, které mě ale dokázaly celkem dobře rozhodit. Nakonec jsem zvolila krátkou černobílou klasiku. Vlasy jsem si vyčesala nahoru do pevného drdolu, trochu jsem se namalovala, navoněla, na krk pověsila jemný stříbrný řetízek. U dveří jsem vrhla zamračený pohled k černým lodičkám na vysokém podpatku. S povzdechem jsem se do nich obula, přes rameno si přehodila lehký kabát, do ruky vzala psaníčko a šla jsem si stopnout taxíka.

„Swedish hospital,“ nadiktovala jsem řidiči adresu nemocnice a on se rozjel.

Začínala jsem být nervózní a začínalo mě pobolívat břicho. Trochu se mi klepaly ruce, ale když jsem vystoupila z taxíku a nadechla se studeného vzduchu, bylo mi o něco lépe.

Vydala jsem se do nemocnice a rovnou vyjela do posledního patra, kde byla zasedačka. Jen, co jsem vystoupila z výtahu, viděla jsem tu spoustu lidí, která si povídala, a někde uprostřed toho byl i náš pan ředitel. Zhluboka jsem se nadechla a šla k němu.

„Doktorko Swanová,“ usmál se na mě.

„Pane řediteli,“ potřásla jsem si s ním rukou.

„Mohu odnést váš kabát?“ zeptal se, tak jsem se svlékla a podala mu ho.

„Díky.“

Ředitel už se ke mně zpátky nevrátil. Místo toho zaujal místo uprostřed prostřeného stolu v čele, u místa se svojí vizitkou, a hlasitě zatleskal, aby si zjednal ticho.

„Prosím, zaujměte každý své místo,“ přikázal.

Všichni pomalu začali hledat místa podle vizitek a usazovat se. Já měla místo v čele, vedle ředitele, který byl uprostřed, a místo z druhé strany zůstalo volné. Jakmile se všichni usadili, ředitel pokračoval v řeči.

„Jménem Swedish hospital bych vás tu chtěl všechny přivítat. Jsem nesmírně rád, že jste přijali mé pozvání, přestože je vše tak narychlo, ale myslím, že tahle příležitost si vaši pozornost zaslouží.

Jak jistě víte, naše nemocnice prováděla výzkum na další léky k léčbě rakoviny, ale bohužel jsme neměli dost finančních prostředků. Teď se našel někdo, kdo je ochotný celý výzkum zafinancovat bez jakéhokoliv nároku na odmě– “

Ředitel se zasekl uprostřed slova a do místnosti nakráčely tři gorily. Jinak se ani ty hromady svalů nedaly nazvat. Poté jeden z nich ustoupil, aby uvolnil místo, a ke stolu šel ten, kterého jsem často výdávala v novinách. S otevřenou pusou jsem sledovala, jak si to mířil k místu vedle ředitele a po krátkém pozdravu se vedle něj posadil.

„Bez jakéhokoliv nároku na odměnu a popularitu,“ pokračoval po menší pauze ředitel v proslovu. „Dovolte mi, abych vám představil našeho sponzora, pana magistra Edwarda Cullena.

Myslím, že jsme mu za hodně vděčni, ale je tu i druhý člověk, který si jistojistě zaslouží vaši pozornost. Vedoucí výzkumu doktorka Isabella Swanová.

Prosím, připijme na úspěšný začátek naší spolupráce.“ Zvednul svoji skleničku se šampaňským a všichni ho následovali. I já. Stále v šoku, ale dokázala jsem se sebrat natolik, abych se usmála a skleničku pozvedla taky.

Hned po přípitku se podávala výtečná večeře o třech chodech. Jakmile jsem dostala něco málo do žaludku, cítila jsem se o trochu lépe, ale pořád mi nebylo do smíchu. Ani šampaňské mě tolik neuvolnilo. Stěží jsem do sebe nasoukala hlavní jídlo a ještě jsem měla spořádat dezert. Jen jsem do něj párkrát ďoubla, aby se neřeklo, a odložila jsem vidličku. Koukala jsem, jak se všichni ládují, a nikoho zřejmě nepřekvapilo, že jsme se právě nejspíš upsali ďáblu.

Když všichni dojedli, ředitel mohl vyhlásit volnou zábavu. K mé radosti se docela dost lidí zajímalo, co vlastně máme s naším výzkumem v plánu, a já jim to s úsměvem vysvětlovala. Nebo jsem se alespoň snažila o to, aby si udělali představu, co se vlastně bude dít a co bychom chtěli, aby vzniklo. Ale pořád jsem byla šíleně roztěkaná. Několikrát jsem se setkala s pohledem Cullena i jeho goril, ze kterých jsem měla pořádnou husí kůži. Žádní sympaťáci to rozhodně nebyli.

„Mafiánský boss, to se vám povedlo,“ poznamenala jsem ironicky, jakmile jsem byla s ředitelem alespoň chvilku sama.

„Je to podnikatel. Nevím, proč z toho děláte kovbojku a taháte sem rovnou mafii. Moc čtete noviny,“ protočil oči, ale já si myslela svoje. „Navíc je ochotný nás sponzorovat, měla byste být vděčná.“

„Děláte si ze mě legraci, že ano?“

„Ani v nejmenším,“ utvrdil mě a než jsem stihla něco říct, Edward Cullen k nám dorazil i se svou sklenkou whiskey.

„Nezmínil jste se mi, že budu sponzorovat výzkum tak krásné dámy,“ mluvil na ředitele, ale usmíval se na mě. Proč jsem, sakra, měla pocit, že už mě dávno zná?

„Nemusel jste vědět všechno, pane Cullene. Dovolte, abych vás představil.“ Zdálo se mi to, nebo z něj byl ředitel totálně vyklepaný? „Kapacita ve svém oboru, doktorka Isabella Swanová, Edward Cullen.“

„Těší mě,“ natáhl ke mně ruku, tak jsem mu vyšla vstříc, ale místo toho, abychom si jenom potřásli, mi ji políbil. „Opravdu doufám, že naše spolupráce bude více než prospěšná.“

„Ano, to já také. Bude to ale nesmírně těžké,“ připustila jsem.

„Pan ředitel mě utvrdil v tom, že jste kapacita ve svém oboru a že si s tím jistě poradíte.“

„Pan ředitel mi až moc věří,“ usmála jsem se.

„Zajisté se o vašich kvalitách brzy přesvědčíme,“ mrknul na mě a nastalo to nepříjemné a tíživé ticho.

„To určitě,“ poznamenala jsem po hodné chvíli s kamennou tváří. Chtěla jsem, aby věděl, že ve mně nemá žádného spojence, že já mu nehodlám vyjít vstříc ani v případě, kdy mě bude vydírat, nebo provozovat jakoukoliv z jeho ohavných praktik, které se mu policie snažila už tak dlouho dokázat. Marně.

„Mohu vás pozvat na skleničku?“

„Ne,“ odpověděla jsem na rovinu a viděla, jak se na mě ředitel zamračil.

„Tak snad někdy jindy,“ pokrčil rameny a s tichým omluvte mě se vzdálil.

Sledovala jsem ho, jak šel k jednomu ze svých bodyguardů. K tomu největšímu a nejhrozivějšímu. Něco mu pošeptal, velmi nenápadně ukázal na mě a podíval se mi do očí. Vyděšeně, se srdcem až v krku, jsem rychle uhnula a šla se něčeho napít.

„Se mnou jste pít nechtěla,“ objevil se za mými zády jako duch, až jsem nadskočila.

„Co kdybych vás chtěla náhodou otrávit?“ prohodila jsem uštěpačně a on se rozesmál tak, že se po nás pár lidí otočilo. „Pobavila jsem vás? To mě těší.“

Sebrala jsem svoje víno a šla od něj co nejdál. Rychle jsem se přidružila k hovoru s pár lidmi, a když jsem se otočila, Edward Cullen už tu nebyl. I jeho gorily byly pryč. Oddechla jsem si, ale napětí ze mě nespadlo. Byla jsem zvědavá, jak tahle spolupráce půjde dál a hlavně - jak dopadne.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 1: