Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokud dýchám, doufám 2

15.11.2009 (20:30) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1978×

2.díl

New York

Isabella

Smutně se na mě podíval a zašeptal. "To ti holčičko, ale neprojde."

Přitlačil mě ještě víc na zeď a sám se na mě namáčknul, rukou mi stlačil krk a mě pomalu ale jistě začal docházet kyslík. Lapala jsem po vzduchu, který jsem tolik potřebovala, on mě ještě více dusil a přitom se mi vpíjel do očí. Mohlo to trvat pár minut a já vím, že kdyby to trvalo ještě o chvíli déle, udusila bych se.

V tom do učebny vtančila ta malá černovláska, která Edwardovu ruku odtrhla od mého hrdla a já začala zběsile hltat vzduch a kašlat. Při pozvednutí hlavy jsem si všimla toho vyčítavého pohledu, který vrhla směrem k mému trýzniteli.

Snažila se uklidnit tuto situaci, ale já sama si všimla, jak moc je neklidná.

,,Já se ti vážně omlouvám za toho vola. On je to můj bratr, víš, trochu povrchní a namyšlený. Je zvyklý mít všechno nač ukáže a ty se chováš tak, jako by si mu to chtěla odpírat. Už jsem si říkala, kdy se někdo takový objeví. Nechal se vyvést z míry, ale to ho neomlouvá. Vážně mě to moc mrzí. Asi nevíš, jak se jmenuju viď. Jsem Alice. Alice Cullenová a je mi líto, že se setkáváme zrovna při téhle příležitosti. Určitě budeme kamarádky. ´´ Při těchto vyčerpávajících slovech nervózně těkala mezi mnou a Edwardem, který v průběhu jednostranného rozhovoru vyběhl z místnosti.

To tak, ještě abych se přátelila s psychopaty. Nebyla jsem tak moc hloupá, abych nepoznala, že mi právě teď šlo znovu o život. ,,Jo těší mě Alice. Já jsem Isabella, ale to jistě víš. ´´ S těmito slovy jsem vyběhla z budovy školy a proběhla přes celé parkoviště, kde jsem viděla u vchodu stát stříbrné Volvo a v něm seděl můj úhlavní nepřítel Edward Cullen. Hlavu měl zabořenou do volantu a ruce zaťaté do pěstí položené na naleštěné palubní desce. Stál mi jen za jeden pohled. Kdyby se slovy dalo vyjádřit, jak moc ho nenávidím, měla bych tak dlouhý proslov, že bych ho nedokázala přednést za celý svůj život. Někdo jako on by neměl vůbec žít.

Doběhla jsem domů a pustila se do přípravy večeře pro Charlieho. Mě totiž hlad přešel cestou. Charlie se asi po půl hodině vrátil z práce a zasedl ke stolu s nadšeným výrazem. Z toho jsem usoudila, že už dlouho nevečeřel doma.

,, Tak jak bylo ve škole holčičko? ´´ Snažil se dělat, jak ho to zajímá, ale já ho měla přečteného, do konverzace se nutil. Byl stejný jako já v tomto období, uzavřený do sebe, jen s tím rozdílem, že on je takový už od narození, samotář.

,,Docela se mi tam líbilo. Jsou tady moc milí lidé. ´´ A jedna povrchní namyšlená příšera zahleděná do sebe.

Nechtěla jsem mu to svým pobytem tady ve Forks ztěžovat, a proto jsem se vymluvila na dohánění učiva. Sotva jsem vydupala schody do pokoje, někdo zazvonil. Podle kroků jsem usoudila, že se Charlie vydal otevřít, tak jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost. Tedy do té doby, dokud Charlie z chodby nezavolal mé jméno. ,,Isabell, máš tady návštěvu. ´´

Nechápala jsem, kdo by za mnou mohl přijít. Až tak moc jsem se s těmi lidmi tady ve Forks nespřátelila. Jelikož jsem byla zvědavá, seběhla jsem schody opět dolů a vběhla k domovním dveřím, kde jsem zůstala stát s otevřenou pusou a očima tak vykulenýma, že jsem se divila, že se Charlie nestrachoval, že je bude muset co chvíli sbírat z podlahy.

Ve dveřích stála drobounká Alice, které větřík pocuchával tmavé vlasy rozčepýřené kolem roztomilého obličejíku. V očích jí hrály miliony třpytivých jiskřiček, jak mě tak sledovala.

,,Alice, co tady děláš? ´´

,, Ahojky Isabello. Já ti odpoledne ve škole zapomněla říct, že zítra si společně vyrazíme do Port Angeles na nákupy. Sice tam nejsou takové obchody, jaké bych si představovala, ale pro začátek by to mohlo stačit. Určitě tady nemáš tolik oblečení přizpůsobeného ke zdejšímu počasí. A vůbec se nemusíš starat o to, jak se tam dostaneš. To zařizuju už já. Vyzvednu tě tady hned po škole. Ale co to povídám, na tom se můžeme dohodnout až zítra ráno.  No myslím, že už budu muset jít. Tak se měj. ´´

Než jsem stačila odpovědět, nasedla do auta a odjela pryč. Už dlouho jsem neviděla tahle upovídaného člověka. Vlastně naposledy před více než rokem. Smutně jsem se té vzpomínce usmála a znovu Charliemu popřála dobrou noc a vydala se do pokoje.

Rozhodně s Alice nikam nepojedu. Nevěřím ji a už vůbec ne to, že mě až tak moc rychle přijala. Jak jsem si totiž všimla ve škole, Cullenovi se s nikým nebavili. Tak proč bych já měla být ta první? Co jsem komu udělala, že můj šťastný příjezd se musí proměnit v další katastrofu?

Ihned po příjezdu do školy se ke mně přiřítila Alice a drtila mě ve svém objetí. Mechanicky jsem jí sundala ruce, ale jestli jsem si všimla správně, tak v očích jí proběhl smutek. Chvíli si mě zaraženě prohlížela, ale po chvíli mou reakci přešla a začala opět plánovat.

,,Po škole si odvezeš auto a já pojedu rovnou s tebou. Převlékneš se a budeme moct vyrazit. Jupíí.´´ Zářila jako vánoční stromeček, ke kterému jste přidělali nové žárovičky, ale já nemám moc ráda vánoční světélka, a proto jsem její nadšenost musela zkrotit včas.

,,Promiň, ale já s tebou nikam nepojedu. Proti tobě vyloženě nic nemám. Ale s tvou rodinou nic mít nechci. Takže mi dej pokoj. ´´ Nemohu se přátelit s někým, kdo mi tak moc připomíná Caroline. Je až ironické, jak moc podobné si jsou. A jak se zdá, i Alice byla maniačka do nakupování. Určitě musí být skvělá, ale já ji nenávidím.

Na hodinu biologie jsem přiběhla jako poslední, tedy těsně po zvonění a k mé smůle profesorka už zahájila hodinu. Slušně jsem se omluvila a svoji červenající tvář jsem sklopila k zemi. Teď na mě určitě všichni zírají a přemýšlí nad tím, zda jsem normální, když přijdu hned druhý den pozdě. Učitelka se mile zasmála a se slovy, že se to občas stane každému mě propustila sednout.

K mému zděšení jsem měla další hodinu s Cullenem. A jako naschvál vedle něj bylo volné místo. No perfektní Isabell. Při tvém štěstí tě dnes už dorazí, když se mu to nepovedlo včera. Vrhl na mě zmatený pohled, ale když si všiml, že se ho sleduji, otočil se zpět k tabuli. Jako by snad uměl číst myšlenky.

Dnes se den podivně táhl. Možná to bylo tím, že jsem strávila dvě hodiny v tělocvičně a tancovala s raketou v ruce okolo sítě. Učitel ve mně asi našel zalíbení. Možná ho nadchly moje sportovní schopnosti. V tělocviku jsem se za poslední rok vypracovala na docela slušnou úroveň. Vlastně ve většině věcí jsem se velmi zlepšila, ono to totiž trochu sloužilo jako odreagování a způsob jak se unavit. Skoro každý večer jsem vyčerpáním usnula při večeři a mámin přítel Phil mě pak musel přenášet do postele.

Po skončení dnešního vyučování jsem vyletěla obrovskou rychlostí ke svému autu a snažila se co nejdříve dostat domů. Jenže to by mě nesměla zastavit Angela, která se opírala o kapotu mého auta.

,,Ahoj Is. Carter, víš, učí nás na dějepis, po mě chtěl, abych ti řekla, že zítra jedeme do New Yorku. Měl by jet celý druhý ročník. My to všichni víme už asi dva týdny, ale protože ty jsi tady nová a tohle je povinná exkurze, musíš jet. Budeme tam čtyři dny, takže nepotřebuješ až takovou spoustu oblečení. A jestli by ti to nevadilo, nemohla bych být s tebou v hotelu na pokoji? Budeme se totiž ubytovávat po dvojicích. ´´

,, Jé. To jsi moc hodná. Jasně, že s tebou budu na pokoji. Ale promiň, teď už musím domů, uvařit Charliemu večeři. ´´

,,Tak teda zítra. Ahoj. ´´

,, Měj se. ´´ S tím jsem se rozloučila a konečně jela domů.

Jsem vážně nadšením celá bez sebe, že musím na nějakou exkurzi. Copak učitelé nemohou respektovat to, že jsem nová a potřebuji se trochu rozkoukat, než pojedu s cizími lidmi na čtyři dny do New Yorku? Klidně bych mohla ty tři dny zůstat doma. Myslím, že kdybych poprosila Charlieho o omluvenku, pochopil by to.

Ráno jsem se probudila s pláčem a až velmi pozdě si uvědomila, že jsem to zrcadlo zapomněla zakrýt. Opět se na mě dívala vykulená dívka s bledou pletí a s upocenými vlasy, které se jí lepily na rudnoucí tváře a čelo. Natáhla ruku ve stejnou chvíli jako já, takže nebylo pochyb, že ta dívka a já jsme tatáž osoba. S povzdechem jsem vyskočila z postele, nachystala si oblečení a vydala se do koupelny, kde jsem si dala krátkou osvěžující sprchu na probrání. Kdo ví, jak to bude v tom hotelu a kdy se budu moci znovu nabažit teplé vody.

Po snídani jsem si doběhla do pokoje pro kufr a batoh, ještě jednou jsem zkontrolovala, zda mám vše potřebné a došla k autu, které mi později Charlie vyzvedne, aby ho mohl dovést domů.

Před školou byla shromážděna skupina lidí, kteří se netrpělivě překřikovali a jak mohlo být na první pohled známo, vyzařovalo z nich nadšení pro nadcházející výlet. Všichni tohle brali jako odreagování od školy, ale já to měla za trest. Musela jsem přetrpět čtyři dny v neznámém prostředí bez mé pohodlné postele a místa, kde bych mohla mít klid.

Dál od rozjařených spolužáků stála i část Cullenových. Při tom zjištění jsem si zaryla nehty hluboko do dlaní a se snahou nerudnout vzteky jsem zamrkala a přidala se k upovídané Carol, Angele a natěšenému Mikovi, který už samou nedočkavostí přešlapoval na místě.

Učitel nás všechny přepočítal a s radostným zjištěním, že jsme všichni, nám popřál, ať se výlet líbí. Cestou jsem usnula a tak jsem se ani nestačila divit, když mě Angela budila, že už jsme na místě. Na dnešní den jsme měli za úkol se ubytovat a porozhlédnout se po New Yorku.

S Angelou jsme se zapovídali a přitom se celou dobu smáli. Hotelový pokoj jsme opouštěli až na večeři s tím, že si po ní uděláme menší dámskou jízdu.

Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ale aspoň trochu jíst jsem musela. S každým dalším soustem se mi oči samovolně zavíraly. Nebyla by to Angela, kdyby si toho nevšimla, a tak navrhla, že si mám jít lehnout a ona, kdyby mi to prý nevadilo, by šla k Mikovi na pokoj, vysvětlit mu nějakou látku, kterou nepochopil. Přitom sklopila oči zpět k jídlu a jemně se začervenala. Chápala jsem to vysvětlování. Nebylo totiž pochyb, že se Mike Angele líbí a naopak. Jak jsem si mohla již ve škole všimnout, dívali se na sebe s citem, láskou i něhou.

Angela šla rovnou z jídelny k Mikovi a já jsem proto šla sama k nám do pokoje. Při odemykání vyšel z vedlejších dveří Edward s Alice.

,,Čauky Isabell. Ty už si byla na večeři? ´´ Alice se vlídně zajímala o aktivitu, kterou jsem dělala před chvílí.

,,Ahoj. Ehm už jo. Dobrou. ´´ S tím jsem zalezla do pokoje a jen němě kroutila hlavou. Proč se se mnou baví, když jsem jí dala jasně najevo, že nemám zájem.

Dámská jízda se tedy odložila až na zítřejší večer. A já mohla zalézt s klidem v duši do tvrdé nepohodlné postele. Spánek začal postupně přicházet sám a já byla ráda, že se nemusím zabývat vlezlými myšlenkami.

Alice

Po cestě do restaurace jsme s Edwardem potkali Isabellu. Nevypadala na to, že by se s námi chtěla bavit. A já ji docela i chápala. Po tom co se stalo před pár dny, by se jí asi těžko někdo divil. Chtěla jsem s ní být kamarádka, ale ona mě přehlížela.

A tohle všechno je jen kvůli povrchnosti mého bratra. Vlastně jsem nedokázala až tak moc dobře pochopit, proč jí chtěl ublížit. Ano Isabell voněla velmi dobře, ale to jsme se my naučili během těch desítek let ignorovat. A pokaždé když jsem o tom začala s Edwardem živě diskutovat, mě utnul hned v základu. Prý mi do toho nic není a na přátelství s lidskou arogantní dívkou mohu leda tak zapomenout.

Po večeři jsme se s Edem vraceli do pokoje, který jsme měli mimochodem společný, díky tomu, že jsme sourozenci, jsem slyšela z Isabellina pokoje křik. Edward to mohl ignorovat, ale já ne.

Bylo něco málo po půlnoci, musela jsem uznat, že jsme se v jídelně trochu zdrželi pozorováním veselé diskuse učitelů o plánu na zítřejší den.

Edward si hned zalezl do sprchy a já uznala, že za zkontrolování toho hluku od Isabell nic nedám. Vyběhla jsem před hotel a skočila do Isina pokoje otevřeným oknem. Pro ostatní dnes byl asi jeden z horkých dnů, ale já to nijak zvlášť nepociťovala. Můj organismus už delší dobu nereaguje na změny počasí a vůbec všeho.

To co jsem při dopadu na podlahu spatřila, mi mělo být raději utajeno. Nic tak hrozného jsem u lidí doposud neviděla. Ten pronikavý křik, který vycházel z Isabellina hrdla, mi drásal srdce, rval uši a moje oči, kdyby mohli, by se při tom pohledu zalily slzami.

Is se převalovala na posteli ze strany na stranu. Pravdivější by byl výraz, že sebou doslova házela. Z úst jí vycházely bolestné výkřiky a její nehty se zarývaly hluboko do její tenké pokožky na obličeji, kde zanechávali krvavé šrámy. Chtěla jsem jí ty ruce přidržet dál od jejich tváří, ale věděla jsem, že by ji můj ledový dotek probudil.

,,Ne prosím. Nedělejte to. ´´

,,Já už budu hodná. Nikomu nic neřeknu. ´´

,,Néé.´´

,,Nechte ji být. ´´

,,Vaše tajemství zůstane utajeno. Ona za nic nemůže. ´´

Její slova nesmyslně plynula za sebou a já se marně snažila pochopit jejich skrytý význam. Jaké tajemství? Kdo komu ubližoval?

,,Néé.. Caroline. Dýchej. Ty nesmíš…´´ S jejím povzdechem se jí po tváři začali kutálet hrášky slz. Už jsem natahovala ruku, že ji pár slz setřu, když se v pokoji vedle mě zjevil stín.

Autor: Martina15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud dýchám, doufám 2: