Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokud dýchám, doufám 17

04.04.2010 (10:45) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2683×

17. kapitola

Párty

Isabella

Naposledy zazvonil domovní zvonek přesně v půl desáté. Šla jsem už smířeně otevřít, ale pohled na osobu, která stála za dveřmi, mě doslova přimrazil na místě.

Za dveřmi stál Edward v celé své kráse. Chvíli se tvářil rozpačitě, ale pak se jeho ústa bezděčně roztáhla do úsměvu. Při letmém pohledu na jeho rty mě hluboce píchlo u srdce. Tohle dokonalé stvoření nikdy nebude moje.

„Co tady chceš? A kde máš Tanyu?“ Chtěla jsem znít vyrovnaně, ale hlas mě zradil. Vyšlo z toho jen tiché zašeptání skryté bolesti, která se drala na povrch.

„Odjela na víkend do Denali a já přijel vyzvednout své sestry.“ Nevinně se na mě usmál a při procházení kolem mě, se o mé tělo jakoby náhodně otřel. Tato naše blízkost mi vyvolala příjemné mravenčení v celém těle.

„Ty se ale ještě nechystají odjet. Je příliš brzy.“

„Já vím. Ale potřebuji si s tebou promluvit.“ Snažil se mě lapit do spárů svých očí, ale tento úmysl se mu nezdařil proto, že jsem sklopila zrak k zemi.

„Ale my spolu nemáme o čem mluvit. Teď mě omluv.“ Chtěla jsem odejít, ale on mě chytl za loket a přitáhl si mě blíž ke své hrudi. To slabé elektrizování jsem cítila i v konečcích prstů a přála jsem si, aby tato chvíle nikdy neskončila.

„Bell,“ zašeptal, ale já se mu ze sevření vytrhla a utíkala do svého pokoje, kde jsem se hned zamkla. Netrvalo dlouho a ozvalo se tiché klepání, nebylo těžké si domyslet, kdo za těmi dveřmi stojí. Muž, kterému bych se nejraději vrhla do náručí, ale zároveň mám chuť, mu naplivat do obličeje a vykřičet na něj všechny nadávky světa. Chci mu říct, jak moc ho nenávidím.

„Bello, okamžitě otevři ty dveře. Já ti to všechno vysvětlím. Jen mi otevři. Prosím,“ šeptal a při tom pěstí uhodil do dveří. Myslím, že kdyby použil všechnu svou sílu, válel by se on i s dveřmi na mé posteli. Jindy by se mi tato představa zamlouvala, ale dnes mi přišla až odporná. Proč? Jak mohl? Hloupý, namyšlený, sobecký, bezcitný upír. Dělala jsem, že ho neslyším a šla si sednout na postel.

„Bell, otevři,“ prosil, ale já se nenechala zlomit.

„Okamžitě otevři ty dveře nebo je vyrazím,“ vyhrožoval něžným altem.  Jeho slova mě vážně vystrašila. Zvedla jsem se z postele a přešla ke dveřím. Nechtěla jsem dělat žádné scény, protože bylo zcela jisté, že mě může jakýkoliv návštěvník koupelny slyšet.

„To bych ti ale neradila. Myslím, že Charlie by neměl problém s tvým zatčením.“ Moje slova měla vyznít autoritativně, možná by se mi to i povedlo, ale to by se z přízemí nesměl ozvat hlasitý falešný zpěv mého otce.

Edward se za dveřmi uchichtl. „Myslím, že dnes by s tím značné problémy měl.“

„Odejdi, prosím.“ Měla jsem pocit, že když ho do svého pokoje pustím, znovu mu podlehnu. To byla jediná cena, kterou jsem nebyla schopna zaplatit. Nebylo co vysvětlovat, já to totiž chápala. Chtěla jsem být ušetřena jeho soucitných slov, kterými by mě naplnil. Nechtěla jsem se dívat do jeho topazových očí a vědět, že mi celou dobu jen bezcitně lhal.

„Belli, prosím. Pusť mě dovnitř. Já ti to všechno vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá. Já jsem jiný.“ Jeho slova tak bolestně narážela do starých dřevěných dveří. Nechtěla jsem, aby byl smutný, ale do téhle prekérní situace se dostal sám. Kdo ho prosil o návštěvu mého domu?

hudba

„Já vím, že jsi upír.“ Při posledních slovech se můj hlas zlomil a já se rozplakala. Hlasitě a srdceryvně. Za dveřmi vše utichlo, snažila jsem se uklidnit tím, že snad již odešel, ale za mými zády se ozval tak známý melodický hlas.

„Jak-jak to víš?“ Pozoroval mě zmučeným pohledem, ale já si tenhle pocit převahy užívala plnými doušky. Mělo by mě vystrašit, že se do mého pokoje dostal oknem pouze jedním ladným skokem, ale na tohle jsem byla už zcela zvyklá. Věděla jsem, že mě po nocích sledoval. Vždy když si myslel, že spím, myslela jsem na něj. Bohužel občas jsem usínala s mokrými tvářemi a on toho všeho byl svědkem. Užíval si mou bolest. Dokonce se nad ní možná i bavil.

„Caroline byla upír.“ Při tomhle konstatování jsem musela pevně zatnout pěsti a zběsilým mrkáním jsem se snažila, zahnat zrádné slzy.

„Ta dívka z tvých snů? Co je s ní teď?“ Díval se na mě zvědavým pohledem, který nebyl vhodný k tomuto tématu. Rozhodně tohle téma nebylo nějakou senzací.

„Teď už nic, bohužel. Zemřela.“ Po tvářích se mi začaly koulet slzy a já je bezděčně pěstičkami stírala. Otočila jsem se k němu zády, jelikož jsem nechtěla, aby mi viděl v tuto chvíli do obličeje.

„Jak?“ Zeptal se prostě.

„Zabili ji upíři. Stejné zrůdy jako jsi ty a celá tvá rodina. A já to celé viděla, musela jsem se dívat, jak mi zabíjejí kamarádku. Jak jí pomalu odtrhávají postupně všechny končetiny, rvou ji za vlasy a házejí s ní o protější zdi. Viděla jsem, jak jí odkusují kusy hebké bělostné pokožky. Oni se nad tím bavili. Nakonec jí odtrhli hlavu. Všude kolem mě se pohybovaly končetiny, které chtěly znovu srůst, ale oni byli rychlejší. Všechny části jejího těla spálily. A já tam jen stála v železném sevření jednoho z nich. Caroline prosila za můj život a oni se jí to rozhodli splnit, protože to bylo její poslední přání. Ten poslední smířený záblesk v jejích očích mě teď pronásleduje každou noc. Byla jsem důvod její smrti proto, že mi řekla až přespříliš o upíří existenci. Proto musela zemřít. Jen kvůli obyčejnému lidskému děvčeti. Byla bych radši, kdyby mě tam tenkrát zabili s ní, protože s těmi výčitkami se nedá žít. Já to nezvládám, nedokážu bez ní žít. Byla důvodem každé mé radosti, byla to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. A ona teď není a už nikdy nebude.“ Edward mě ke konci mého vyprávění pěvně svíral v náruči a lehce s námi pohupoval, snažil se mě uklidnit. Bušila jsem mu do hrudi a máčela mu košili slzami.

„Pravidla vašeho světa jsou tak ubohá a sobecká. Přesně před rokem byl jeden zákon malinko pozměněn. Jak ironické. Určitě víš, o kterém bodě vašeho zákoníku mluvím.“  Dech se mi postupně zklidňoval, vyčkávavě jsem pohlédla na Edwarda, ale ten pod silou mého pohledu, oči sklonil a hleděl na špičky svých bot.

„Člověk o upíří existenci může vědět, jen pokud bude do tří let tvou upíří osobností proměněn v upíra a bude obeznámen s možností stát se členem Volturiovské gardy.“

„Takhle přesně ten zákon zní. Nenávidím Volturiovi, protože to oni zabili Caroline a já vím, že jednou nastane den, kdy se jim pomstím.“ Soucitně se na mě podíval a pokusil se mě pohladit po tváři, ale já instinktivně uhnula.

„Možná si říkáš, proč ještě žiju. Proč mě taky nezabili, když vím, že existují stvoření, které jsou v rozporu s přírodou, upíři. Nevím, proč to tak je. Caroline mi jednou řekla, že jsem nadaná už za lidského života a mé schopnosti by se přeměnou znásobily. Vím, že mi nemůžeš číst myšlenky, ale Alicina a Jasperova schopnost na mě působí. Je jen jedna z mála, ale Volturiovi mě nikdy nemohou nijak ohrozit. Nemají v gardě takové talenty, kteří by mohli proniknout přes můj štít.“ Vysvětlovala jsem a on mě pozoroval stále více udiveným pohledem.

„Ale já ti myšlenky na začátku mohl číst. Myslela sis o mně, že jsem vygumované individuum. Tím jsi mě rozběsnila a já se tě pokusil zabít. A v té staré učebně celá tvá mysl utichla. Prvně jsem si myslel, že jsi mrtvá, ale tvůj vystrašený a nevinný výraz mě přesvědčil o opaku. S hrůzou jsem zjistil, že tvé myšlenky pro mě jsou utajeny. Přitom tvé myšlenky bych chtěl znát ze všech nejvíce.“ Zahanbeně pozoroval všechno kolem jen ne mě.

„Strachem, který jsi mi způsobil, se má mysl zablokovala. Můj štít se totiž roztáhl.“ Vesele jsem mu vysvětlovala. Protože jsem byla ráda za to, že když je se mnou cítí ve své hlavě ticho. Možná to může být uklidňující po těch letech. Přešla jsem k oknu a sedla si na parapet. Dnes na obloze měsíc jasně zářil, ale po hvězdách nebylo ani stopy. Cítila jsem, že Edward se tiše přibližuje ke mně, ale snažila jsem se to ignorovat.

„Miluji tě,“ zašeptal mi téměř u ucha. A já rozdivočele skočila zpět do pokoje. Zuřivě jsem se k němu přiblížila a píchla ho ukazováčkem do žeber.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, to už nikdy víc neříkej.“ Soptila jsem a zběsile ho mlátila do prsou. Byla jsem opravdu velmi naštvaná a popravně i zklamaná. „Neříkej mi takové věci jen ze soucitu, protože o ten já nestojím.“ Přešla jsem celou místnost až ke dveřím a jeho jsem nechala stát u okna. Pozoroval mě zadumaným pohledem a chvíli to vypadalo, že nad něčím usilovně přemýšlí. Jako by se uvnitř jeho odehrával nějaký boj.

„Kašli na to, co jsem všechno zkazil, nech to tak. Já se napravím, ale fakt. Jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo. Jsi moje tma, jsi moje světlo.  Jsi moje ráno i moje noc, vždyť od tebe toho nechci až tak moc. Jen trochu něžného citu, tvojí myšlenku za úsvitu, protože tobě se nic nevyrovná. Nelíbí se mi žádná jak ty. Tanya tu byla jen proto, aby sis myslela, že o tebe nestojím. Ona ke mně cítí jistou náklonnost, ale já chci jen tebe. Jsi jako hvězda co na nebi září. Chci, aby ten sen být s tebou byla realita, ať je to skutečnost, protože ve mně ta naděje už pomalu mizí. Každá minuta je jako přejít po rozžhaveném uhlí, je to, jako by všechny hodiny ztuhly. Zvykal jsem si, že jsem sám, protože jsem žádnou nehledal.  Ale najednou jsi tu, je to jako blesk z čistého nebe. K čemu mám oči, nemůžu je spustit z tebe. Nevíš o tom, ale začínáš mi plnit můj sen. Klidně se mě můžeš ptát, co mám na tobě rád, ale odpovím ti pokaždé jinak. Mám chuť říct všem, celému městu, jak jsem neskutečně šťastný, že jsi mi zkřížila cestu. Když je všude tma, ty jsi jako pochodeň, kousek sucha, kam nedosáhne povodeň. Kostka cukru, co lidem život osladí. S tebou mě baví svět a nic mi nevadí. Jsou chvíle, co bych opakoval znova zas. Je tu, ale nějaká naděj, jen ty dvě krásná slova nekonečné a silné miluji tě, pro mě je to důležité. Jen ty mě uděláš šťastným. Každé ráno, každý večer na tebe myslím. Chybíš mi jako člověku kyslík. Zůstaň se mnou, bude nám krásně. Možná, že ten, kdo ti schoval hvězdy do očí, vezme všechno kolem a prudce zatočí. Znáš mě, někdy nevím, kde jsem, ale ty jsi pro mě jako nevyplněný sen. Je spousta holek, ale žádná jak ty. Ty jsi jiná, máš pro mě pochopení.  Jsi prostě zlato. Jsi holka na život, co stojí za to. Ne jedna ze sta, ale jediná na celém světě. Co pro mě znamenáš, se nedá popsat v jedné větě. Budu se o tebe rvát, ať je den nebo noc. Stačí zavolat a přijdu ti na pomoc. Ať je devatero hor, řek, lesů, pouští, mě síly nikdy neopouští. Miluju Tě a klidně to řeknu všem, že jsi můj nevyplněný sen, který za každou cenu chci.“ Dokončil svůj dlouhý monolog a čekal na moje reakce. Byla jsem celá ztuhlá šokem, který mi připravil. Jeho slova mi drásala srdce. Bolelo to.

hudba

Přešel místnost až ke mně, jednou rukou mi objal pas a druhou rukou si omotal moji nohu okolo jeho boku. Přitlačil mě ke stěně a chytl mě za zátylek a hrubě přitiskl rty na ty mé. Cítila jsem na ústech jeho omamný dech. Jazykem mi obkresloval konturu spodního rtu, ale já měla rty stisknuté do pevné linky. Potřebovala jsem se nadechnout a hned, jak jsem pootevřela ústa, začal jazykem prozkoumávat mé zuby. Přejížděl po nich hebkým jazykem. Každý jeho dotyk byl pro mě jako něžné pohlazení, které vysílalo signály do celého mého těla. Cítila jsem, jak začínám být slabá v kolenou. Po chvíli vyhledal můj jazyk a začal se s ním divoce proplétat. Tlačil si mou pánev čím dál tím víc k sobě. Chtěla jsem ho cítit v každé molekule mého těla. V břiše mi létali hejna rozdováděných motýlků a já cítila vzrušení, které prostupovalo celým mým tělem.

Jemně mě pohladil po tváři a mě v té chvíli došlo, co děláme. Tenhle dokonalý upír patří překrásné Tanye. Podvádím, chovám se jako mrcha.

Odstrčila jsem ho a vlepila mu facku s tím, že jsem věděla, že mu stejně neublížím, ale k větší efektivnosti to snad pomohlo. Zmateně se na mě díval. A tím mě usvědčoval v tom, že je to ten nejpokrytečtější upír na světě. Na Tanyu určitě ani nepomyslel.

„Vypadni. Okamžitě vypadni z mého pokoje. No tak padej.“  Začala jsem na něj hystericky křičet. V tento moment jsem si přála, aby byl co nejdříve pryč.

„Bello.“ Pokusil se mě pohladit po tváři, ale já před jeho dotykem uhnula.

„Jdi,“ řekla jsem rozhodně a neměla jsem chuť ho ještě více přemlouvat. Asi se mě rozhodl poslechnout, protože přešel k oknu a sedl si na parapet.

„Tys mě taky líbala,“ řekl zrádně a já měla co dělat, abych zakryla své červenající tváře.

„Nenávidím tě, Cullene.“

„Ale já tě miluju, Belli.“ Něžně mě hladil pohledem, který ve mně vyvolával nezkrotnou touhu.

„Zbožňuju tě jako kamaráda,“ pronesla jsem tichým hlasem. Zavřela jsem oči, protože jsem cítila, jak mě v očích začínají pálit slzy.

„Já se ale nevzdám, doufám, že o tom víš.“ S tím se na mě naposledy podíval a vyskočil z okna do temné noci.  Rychle jsem k oknu přeběhla a zavřela ho. Slyšela jsem tlumený dopad a bolestné zavrčení. V celém okolí pak panovalo dusné ticho, které narušovala jen hlasitá píseň pochybné skupiny. Do paměti se mi vryl Edwardův bolestný pohled, kterým mě počastoval, když odcházel.

Znovu jsem okno trochu pootevřela a zašeptala do tmy. „Já taky ráda sním, tak mi prosím neber moje sny.“

Sebrala jsem se a shodila ze sebe těsné šaty, které tiše sklouzly na podlahu, kde jsem je nechala ležet. Oblékla jsem se do pyžamových kalhot a dlouhého bílého trička. Celé mé tělo se třáslo ze všech těch emocí, a proto jsem si oblékla i modrý svetr. Zachumlala jsem se do něj a zhasla velké světlo. Přešla jsem ke stolu, kde jsem si rozsvítila stolní lampičku a otevřela sešit z biologie. Potřebovala jsem se nějak odreagovat, přestat na něj konečně už myslet.

Začala jsem si tiše přeříkávat jednotlivé pojmy, které měli být v pondělní písemné práci. „Mobilita je vlastně pohyblivost. Je to pohyb jedinců v prostoru populace. Tudíž vnitřní migrace. Jeden hloupý, namyšlený upír. Přece se od něj nenechám vyvést z míry. Proč bych na něj měla jako myslet. Vždyť mě vůbec nezajímá, ať si dělá, co chce. Se mnou to nic nedělá, ale ty jeho rty. Jsou tak dokonalé, jemné a vůbec Isabello na co to myslíš.“ Připadala jsem si jako blázen, který rozmlouvá sám se sebou.

„Mortalita je úmrtnost. Počet uhynulých jedinců za jednotku času. Bože co bez něj budu dělat. Ne já se bez něj obejdu. Zvládla jsem to celých sedmnáct let, tak teď to nebude žádný problém. Možná bych mohla začít navštěvovat jinou školu. I když by mi nejspíš nepomohla ani škola na jiné planetě. Ať jde do háje.“ Hlasitě jsem zaklapla sešit a skočila do postele, kde jsem se celá zakryla pokrývkou a odmítala do rána vylézt.

Autor: Martina15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud dýchám, doufám 17: