Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokud dýchám, doufám

09.11.2009 (20:15) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4096×

Isabella

Včera jsem se přestěhovala k mému otci Charliemu do Forks, jelikož moje matka se rozhodla cestovat se svým přítelem po světě a já nechtěla být tou zábranou, která by ji v tom měla jakkoli bránit. Charlie byl už od rozvodu s Reneé osamělý, a tak toto řešení uvítal s otevřenou náručí.

Dům se za ty dva roky, co jsem tu trávila naposledy prázdniny, nijak nezměnil.  Můj pokoj se zdál ale na první pohled uklizenější než když jsem tu byla minule. Charlie si nejspíše dal všechnu tu práci, proto aby mi aspoň trochu ty začátky usnadnil. Jako by to mělo nějak pomoci. Neubránila jsem se drobnému úšklebku, který mi byl ale následně vrácen velkým zrcadlem umístěným na protější stěně mého pokoje. Jako by mi snad nestačilo vidět svůj obličej každé ráno v koupelně. O kterou se teď budu muset dělit s Charliem. Nebyla to příjemná představa, ale nechtěla jsem se nad tím nějak zvlášť pozastavovat.

Můj žaludek se ozval v pravou chvíli, nebylo totiž pochyb , že bych neměla po té dlouhé cestě hlad. Proto jsem sešla do kuchyně, kde jsem se musela přidržet dlouhého pultu. Při pohledu na kuchyňskou linku jsem dvakrát hlasitě polkla, abych zahnala knedlík zoufalství. O tom co jsem spatřila se mi nezdálo ani v mém nejhorším snu a že jich byla pořádná řádka. U dřezu se kupily spousty špinavého nádobí. Vlastně v tu chvíli jsem se právem zamyslela nad otázkou, jestli Charliemu zbylo aspoň jiné čisté nádobí. Dříve mi nešlo na mysl, proč obědvá i večeří ve zdejším podniku, který nabízel pořádnou kupu mastných a nezdravých jídel pro zoufalce, kteří si neumějí sami uvařit, teď mi to bylo zcela jasné.

Tohle prostě musím změnit a Charlieho nenechám nic namítat proti mým novým pravidlům. Od dneška se o domácnost budu starat já a jestli se mi do toho bude někdo míchat, vlastnoručně ho uškrtím. Teď je to můj dům, moje útočiště, můj kruh bezpečí a hlavně moje malinké království.

Asi po dvou hodinách jsem zdolala ten nepořádek v celém domě a poté jsem se přemístila k pračce. Svlékla jsem své oblečení, které bylo po dnešku řádně propocené a špinavé a spolu s Charlieho prádlem jsem ho zavřela do toho velkého hlučného stroje. Po následném žehlení jsem všechno čisté prádlo naskládala do velké skříně v Charlieho ložnici, u které jsem musela opět skrývat svůj šok. Nikdo by nevěřil, kolik může mít jeden policejní ředitel narůžovělých svetrů a košil. Nejspíš ho ještě nikdo nepoučil, že prádlo se do pračky třídí i podle barev.

Po dalších třech hodinách jsem už sotva viděla, ale sprchu jsem si po tomhle vyčerpávajícím dni odepřít nemohla. Vysvlékla jsem se ze spodního prádla a nechala horkou vodu uvolňovat mé ztuhlé svaly.

Charlie mě už stačil přihlásit na střední školu tady ve Forks, což bylo od něj velice milé, ale nemuselo to být hned. Klidně bych si týden, dva přivykala na nové prostředí. Z jedné strany jsem se na nové spolužáky těšila, protože jsem nikdy neměla problémy se zapadnutím. Ale z druhé strany to těšení nebylo až tak dechberoucí. Nechtělo se mi zvykat na nové tváře, názory a vůbec na všechno tady kolem.

Po příjemné půlhodinové sprše jsem se přemístila do postele, kde jsem se ihned ponořila do světa snů, plných nočních můr. Toto označení byl jen slabý odvar toho, co jsem každou noc prožívala stále dokola. Nikdo z mého okolí si nedokázal vysvětlit, proč tomu tak je. Proč když se ponořím byť jen do malého pochrupkávání, křičím jako smyslu zbavená. Nikdy jsem nikomu nesvěřila, co mě děsí. Co mě nenechá klidně spát a znovu a znovu mě stahuje pod hladinu plnou strachu a beznaděje.

Další ráno jsem se probudila, jak už bylo zvykem, s křikem. Z protější stěny na mě hleděla vystrašená dívka s červenýma vykulenýma očima od pláče. Její vlasy byly zacuchané a v nepravidelných tvarech se jí vlnily podél obličeje. Tváře zdobily krvavé škrábance, které si zavinila sama. Srdce ji tlouklo v nepravidelných intervalech a hruď se jí zběsile zvedala a stejně tak rychle klesala.

S tím zrcadlem musím rozhodně něco udělat. Nepotřebuji se vidět v tomto stádiu hned po probuzení. Možná bych mohla koupit časopisy a použít z nich výstřižky, články a plakáty na pokrytí té odstrašující stěny.

Vyskočila jsem z postele a trochu se zakolísala, bylo to tím, že jsem prudce vstala. Naštěstí jsem to ustála a rozeběhla se do sprchy, která mi pomohla se trochu odreagovat od mého snu. Vlasy jsem si vysušila, ale měly tak zvláštní tvar, že jsem si je musela vyžehlit do uhlazeného účesu, který mě dělal o něco inteligentnější. Řasy jsem si protáhla mascarou a na rty nanesla trochu malinového lesku. S barvou mého obličeje se moc dělat nedalo. Neklidný spánek se na mě navíc podepsal ještě tajemnými kruhy pod očima. Byla jsem bledá a stále jsem vypadala vystrašeně. Vlastně poslední rok vypadám stále stejně. Jako bych prý jen o krůček vyvázla smrti, jak moc blízko byli pravdy. Smutně jsem se na sebe do zrcadla zasmála.

Opět jsem vběhla do pokoje a z velké dubové skříně vytáhla mé nejoblíbenější oblečení na den strávený ve škole.

http://www.alpinepro.cz/assets/photos/fullsize/_prod_code_4696.jpg http://www.trekshop.cz/img/damske-manzestrove-kalhoty-uax-manchedam-1.jpeg

http://www.skatebar.cz/obrazky/624/mikina-roxy-polka-party-white-default.jpg

Na snídani jsem neměla ani pomyšlení, proto jsem ji úplně vynechala a vydala se do školy. Uznala jsem, že by bylo asi nejlepší, kdybych do školy došla pěšky. Aspoň naberu do plic čerstvý vzduch a trochu se proberu. V chodbě jsem si nazula tenisky

(http://api.ning.com/files/PGFr3PC3HwoNQG0PGLo97IPD*ZKi1PrCZOxuznl8UPFPvgfCtIKuYbza2eONpSZUpM-T1eiEVJEZLq8IFRJS*UyDPABQL-70/PinkConverse.jpg )

a vyběhla ven. Auto jsem oběhla obloukem a už uháněla do školy. Nebyla jsem si jistá, jestli přesně vím jak se k ní dostat.

Nakonec se ale ukázalo, že mé obavy byli zcela neoprávněné. Velká cedule mezi zelenými svěžími stromy hlásala obří nápis Střední škola Forks. Když jsem se propletla úzkou cestou ke škole, zůstala jsem ještě trochu opodál. Parkoviště se postupně zaplňovalo spíše staršími auty a já si uvědomila, že možná zrovna tímhle budu vynikat. Ne, že by moje auto bylo extra rychlé a drahé, ale vypadalo líp než tyhle rachotiny tady.

Šla jsem do kanceláře, kde mi sympatická baculatá dáma dala rozvrh a kupku učebnic, které budu potřebovat. Popřála mi štěstí a já ji s úsměvem na rtech opustila a vydala se ke své třídě napříč celé parkoviště.

Tehdy jsem je uviděla poprvé. Zastavilo se mi srdce, v krku jsem měla podivné sucho, které začalo sužovat můj krk. Oči mě pálily a já se snažila zběsile mrkat, aby slzy nepřetekly přes hranici řas. Nehty jsem zarývala hluboko do dlaní.

Zůstala jsem přimražená k chodníku a zavřela oči. Asi po pěti vteřinách jsem je opět otevřela a oni tam stále stáli. Byli nádherní, jestli se tomu dalo tak říkat, jemně bledí, skoro průsvitní, snad by mě i omámily, kdybych chtěla. Ale to se jim nepovedlo. Bylo jich pět. Vysoká blonďatá dívka, která vypadala jako princezna. Tedy aspoň tak jsem si princezny v dětství představovala. Vedle ní vesele pobíhala roztomilá černovlasá dívka, ze které nadšení vyzařovalo na míle daleko. Další se nenuceně opíral o své auto a popravdě vypadal dost znuděně. Měl bronzové vlasy rozcuchané nejspíše od větru, možná šlo o účel. Nijak zvlášť mě to nezajímalo. O pár metrů dál se přetahoval nějaký blonďák s černovlasým obrem. Jeho svaly jsem viděla i přes tu péřovou bundu, kterou měl na sobě. Všichni vypadali stejně. Stejně bledí a neodolatelní.

Ještě jednou jsem zamrkala a rozeběhla se do třídy. Po cestě jsem nešikovně vrazila do křehké dívky. Měla pleť tak průsvitnou, že jsem si myslela, že během pár minut zmizí.

,,Ehm, promiň. Já se nedívala na cestu. Je to moje vina.´´ provinile jsem sklonila hlavu a sledovala špičky svých tenisek.

Dívka naproti mně se mile zasmála. ,,Nic se nestalo. Mimochodem jsem Angela Weberová. Ty budeš asi Isabella že? Všichni se tady na tebe moc těšili.´´

Z části mě to potěšilo ale z druhé strany pořádně otrávilo. Takže o mě museli všichni spekulovat. Představovat si, jaká asi budu. Povzdechla jsem si. ,,No bohužel. Těší mě.´´ A napřáhla jsem k ní ruku. Jemně ji uchopila do svých křehkých rukou a slabě si s mou potřásla.

,,Víš, budeme spolu chodit do třídy, tak jestli nevíš jak se tam dostat, ráda ti pomůžu.´´ Nezmohla jsem se na víc než přikývnutí. Neznala jsem Angelu ani pět minut a už mi byla velmi sympatická.

Když jsem vešla do třídy, stočily se na mě všechny pohledy. Každý na mě hleděl s jiným výrazem. Někdo se díval otráveně, jiný na mě hleděl obdivně. Dívky se chichotaly a chlapci zírali s vykulenýma očima a pusou dokořán.

Zapomněla jsem si snad převléct pyžamo? Sjela jsem své oblečení očima, ale vše se zdálo v pořádku. Pro jistotu jsem si mikinu stáhla trochu níž. Angela přicupitala nejspíše ke své lavici a vyhnala zavalitého kluka z místa.

Kluk se na mě zazubil a přátelsky mě poplácal po zádech, což se hodilo jen mezi chlapci. ,,Isabella Swanová. Hmm. Tak nějak jsem si tě představoval.´´ Nepřátelsky jsem si ho měřila a on vybuchl smíchy. Rudnul, hekal a sípal. Jak jen jsem mu to přála. Mě si nemá kdo, co představovat. Tomuhle všemu jsem se chtěla přesně vyhnout. Přála jsem si být tak neviditelná, jak jen to šlo. Chtěla jsem se uzavřít do své vlastní neproniknutelné bubliny a dělat jako by nikdo kolem neexistoval.

,,Dobrý no. Pěkný, že mě už znáš, ale ty jsi?´´

,,Vůl. Promiň. Jsem Jacob Black, ale pro kámoše Jake. Takže mi tak můžeš taky říkat.´´ Zasmál se, poslal mi vzdušnou pusu a odběhl do zadní lavice, kde sebou plácl na židli. No Jacob Black bude asi veselá kopa. Určitě nic z toho co řekl nemyslel špatně. To já jen hledám chyby tam, kde nejdou. Malá a nenapravitelná Isabella.

Angela poklepala na volnou židli vedle sebe. To mi mělo asi ukázat, abych si sedla. Proto jsem to hned udělala, aby si nemyslela, že jsem blázen jen proto, že upřeně hledím na protější stěnu a nevnímám.

Naštěstí po pár minutách vešel do třídy malý obtloustlý chlapík, nejspíš učitel. A zahájil hodinu. Byla jsem docela ráda, že mě ignoroval. Plně jsem se ponořila do španělštiny a poslušně si dělala poznámky. Španělština, ruština, italština, němčina i můj mateřský jazyk angličtina byl mou parketou. Jazyky jsem zbožňovala a věděla jsem, že v nich jsem dobrá. Ne nadarmo jsem po nocích studovala slovníky a překládala cizojazyčné texty písní. Vše jsem dělala za vidinou odreagování a později za mým snem, kterým bylo cestování.

Hodina skončila stejně rychle jako začala. A takhle to šlo až do oběda. Chemie, angličtina, historie, matematika. Vše kolem mě vířilo takovou rychlostí, že jsem nestačila mnoho věcí zaznamenat. Angela mě doprovodila do jídelny, kde mě posadila i ke stolu, který byl obklopen velmi přátelskými lidmi. Všichni se se mnou bavili a zajímali se o to, jaké to bylo na mé předchozí škole.

Asi po pěti minutách nudného vyprávění, vešli do jídelny oni. Pár lidí u stolu zvedlo hlavu, kterou následně ihned sklonili. Vypadalo to, jako by se jich báli, ale kdo se mohl bát andělů? Vlastně spousta lidí..

Jako první si sedla k nejvzdálenějšímu stolu malá veselá černovlasá elfka. Její chůze byla tak fascinující a její obličej ještě více neodolatelnější. Postupně si k ní přisedl ten černovlasý svalovec, blonďatý chlapec, půvabná blondýnka a ten kluk s bronzovými vlasy, který měl opět velmi velmi znuděný výraz. Měli zlatohnědé oči. Kde jen jsem ten odstín očí viděla? Sarkasticky jsem se zasmála a v tu chvíli ke mně střelil pohledem ten znuděný chlapec, který se teď najednou tvářil zaujatě. Kdyby mi to nebylo hloupé, zatleskala bych změně výrazu v jeho obličeji.

Hypnotizoval mě pohledem, nevěděla jsem proč, ale jestli mu to dělalo dobře, tak ať si poslouží. Jeho zaujatý pohled jsem mu oplácela arogantním úsměvem. Po chvíli to začínalo být poněkud hloupé a tak jsem se otočila čelem k mým novým přátelům. Jestli si dobře vzpomínám, tak po mé levici seděl Mike, vedle něho Jake, Jessica, Carol a po mé pravici seděla zamlklá Angela, Ben a Taylor.

Angela se po dalších deseti minutách začala zvedat a já ji následovala. Měli jsem opět společnou hodinu, kterou byla němčina. Moje křehká kamarádka se ode mě odpojila hned při vstupů do třídy. Už měla partnera, který s ní seděl u stolku. A já ji přece jen nechtěla odtrhávat od jejích přátel.

Jediná dvě volná místa byla v první lavici, ale skutečně jsem chtěla sedět sama? Moji nerozhodnost utnul hubený vysoký brýlatý mladík, který si stoupl k tabuli. Takže nejspíš učitel, hmm. Nevypadá na to, hádala bych ho spíš na vysokoškoláka. Chvíli po něm se kolem tabule mihl náš znuděný zlatooký vetřelec. Měla jsem chuť po něm skočit a rozsápat ho na malinkáté kousíčky a ty pak zahrabat. Ještě on v téhle hodině, to mi vážně chybělo. Sedl si do první lavice, kde vlastně zabral jednu židli, a proto mi brýlatý učitel pokynul, abych se posadila zrovna vedle něj. Byla jsem štěstím celá bez sebe, když jsem si sedala a ten vetřelec na mě zíral s očima vykulenýma.

Učitel si vyžádal ticho a začal německy rozdávat pokyny. Ta příšera co seděla vedle mě se pořád dívala a vůbec jí to nebylo trapné. Asi v půli hodiny jsem mu dupla na nohu a naštvaně zasyčela. ,,Mohl bys laskavě přestat zírat? Je na mě snad něco co si ještě nikdy neviděl? Myslím že ne. Tak se laskavě otoč a dívej se jinam.´´  Dlaní si přikryl ústa a přidušeně se zasmál.

,,Musím se pořádně podívat co nám to přišlo na školu za zázrak. Měsíc se nemluví o ničem jiném než o tobě. Mimochodem jsem Edward Cullen.´´ Otočila jsem se čelem k tabuli a nezaujatě mu odpovídala. ,,Podle toho soudím, že mé jméno už znáš Edwarde. Můžu mít otázku?´´

Stále si mě tak nějak zaujatě prohlížel a mě to bylo proti srsti. ,,Jistě. Ptej se.´´ A pokřiveně se na mě usmál. Hmm, má pěkný zuby, ale v hlavě vygumováno.

,,Přejel si někomu křečka a teď smutníš nebo tě to tady ve škole opravdu tak nudí?´´ Zašklebil se na mě a to co mi řekl, mi vyrazilo dech. ,,No vlastně trochu se nudím. Nechápu totiž proč je tady dneska tolik vzrušení, když na školu zavítala další arogantní obyčejná nudná holka.´´

Musela jsem se dvakrát nadechnout, abych mu neplivla do obličeje. Co si on o sobě myslí? Nenávidím ho, nenávidím. ,,Tak promiň, že jsem důvodem tvé nudné momentální existence.´´

V tom zazvonilo, sesbírala jsem všechny své učebnice a nahrnula je do batohu, který jsem si hodila na záda. A rychlými kroky se vydala ze třídy, směr parkoviště. Cestou jsem procházela dvěmi prosklenými dveřmi. Nezdálo se mi, že bych to tu poznávala. Takže jsem někde špatně zabočila. U učebny fyziky, jak jsem se dozvěděla ze štítku, který visel vedle dveří,  jsem se chtěla otočit, ale za zápěstí mě chytla bledá ruka a zatáhla mě do té učebny.

Byl to Edward a chtě nechtě jsem byla nervózní. Co po mě sakra chce? Přitiskla jsem se na zeď a on stále nepouštěl mou ruku. ,,Promiň, ale já si v té třídě nemohl pomoci. Chováš se tak strašně arogantně. A tohle já prostě nemám rád. Jsem zvyklý, že lidi se ke mě chovají s jistou úctou.´´

,, A proč bych se k tobě měla tak chovat i já? Nejseš tak moc dokonalej, jak si ostatní myslí že? A mohl bys mi laskavě pustit tu ruku? Ono to docela bolí.´´ Okamžitě ode mě o krok ustoupil a ruce spustil podél boků. ,,A teď jestli dovolíš bych ráda jela domů.´´

Smutně se na mě podíval a zašeptal. ,,To ti holčičko, ale neprojde.´´

Autor: Martina15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud dýchám, doufám: