Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 6. kapitola a 7. kapitola

26.12.2010 (11:00) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2336×

Ellen:

Písnička

Utíkala jsem pryč. Mým tělem prostupovala touha otočit se a běžet zpět za ním a podívat se do jeho nádherných zlatých očí, ale byla i tam racionálnější část, která mne nutila běžet dál a neohlížet se zpět. Ta část, která se rozhodla odejít a nechat ho tam stát. Běžela jsem přeplněnou ulicí co nejdál od něj. Vrážela jsem do lidí, sloupů a aut. Vše mi bylo jedno. Zajímala mne jen jedna věc – být pryč.

Doběhla jsem domů. Přes slzy jsem téměř neviděla. Rozrazila jsem dveře do bytu a po schodech vyběhla do svého pokoje. Bezmocně a vyčerpaně jsem se svalila na postel a začala ještě víc brečet. Ignorovala jsem volání mámy i vzkazy spolužáků. Má mysl stále nebyla ochotna přijmout fakt, že Carlisle existuje, je upír, a já se vzdala možnosti ho blíže poznat. K ránu jsem vyčerpáním usnula.

Ráno jsem se brzy probudila, všude kolem mne byly poházené posmrkané kapesníky. Zvláštní ale bylo, že jsem nic necítila. Ani bolest, ani lásku, zklamání či jinou emoci. Kdyby se mne někdo zeptal, jak mi je, nedokázala bych pravdivě odpovědět. Bylo to zvláštní, ale téměř jsem nepociťovala bolest hlavy nebo nutkání zvracet. V tuto chvíli jsem byla ráda, že nic necítím. Byla jsem vděčná tomu, že mám čas si všechno a bez emocí promyslet. Uvědomovala jsem si, že ta bolest přijde, ale právě teď pro mne byla důležitá přítomnost a minulost. Budoucnost počká na zítra. Pomalu jsem vstala a jako ve snu jsem došla do koupelny. Bezmyšlenkovitě jsem si omyla obličej studenou vodou. Trochu mě to probralo a to mi stačilo. Nechtěla jsem nic cítit.
Omylem jsem pohledem zavadila o budík. Bylo tři čtvrtě na osm. Rozhodla jsem se jít do školy. Alespoň přijdu na jiné myšlenky. Otevřela jsem šatník a oblékla jsem si první věc, na kterou jsem sáhla. Myslím, že to bylo fialové tričko a mé oblíbené ošoupané džíny.
Naházela jsem učení do aktovky a vyrazila na autobus.
Jindy by mi čekání na autobus přišlo hrozně zdlouhavé, ale ne dnes. Čas jako by plynul neuvěřitelnou rychlostí kolem mne, ale já stále stála na jednom místě a nebyla jsem schopná se posunout dál.
Probral mne až autobus, který se závratnou rychlostí přiřítil na zastávku a se skřípavým kvílením prudce zabrzdil přímo přede mnou. Jako každé ráno jsem nastoupila a sedla si na volné místo k okýnku. Autobus se rozjel a já sledovala děti smějící se v hloučku před domy, rodiče spěchající do práce a táhnoucí malé dítě za sebou jako závoj nebo otrávené řidiče aut čekající na semaforu.
Najednou to na mne všechno dopadlo. Nebyla to bolest, kterou zažíváte, když si odřete koleno, říznete se nebo upadnete. Byla to bolest hluboko uvnitř mne. Bolest, která se každou chvílí zhoršovala.
Samovolně se mi spustily slzy.
Myšlenku, že bych šla dnes do školy, jsem utopila ve vlastních slzách.




VE STEJNOU DOBU A VE STEJNÝ ČAS

Carlisle:

Seděl jsem ve svém Mercedesu a plnou rychlostí jsem se řítil směr Finsko. Mé mrtvé srdce mě stále nutilo obrátit a vrátit se. Moci ji alespoň z dálky sledovat a zajišťovat jí bezpečí. Mít jistotu, že je v pořádku a šťastná. Za to můj rozum mi říkal, ať pokračuji v cestě, a v tuto chvíli byl bohužel můj rozum silnější.
Díky mému upírství jsem se nemusel bát, že někde nabourám a mohl jsem v klidu přemýšlet nad minulostí i budoucností. Ve Finsku už jsme měli vše zařízené. Já budu pracovat v místní nemocnici. Edward a Alice nastoupí na vysokou a Jasper, Rosalie a Emmett na střední. Prostě vše při starém. Slíbil jsem si, že začnu nový život, ale přesto nikdy nezapomenu.

Za hodinu jsme dojeli do nového domova. Všichni se nahrnuli do nového domu a vybírali si ten nejlepší pokoj ze všech. Já jsem vešel jako poslední. Zamířil jsem rovnou do své pracovny. Vzal jsem si knihu o novodobém lékařství a plně jsem se do ní začetl. Alespoň na chvíli jsem unikl vzpomínkám na ni.

Kapitola 7. – A jak to bylo dál

O 4 roky později

Ellen:

Písnička

Seděla jsem na posteli na koleji a vzpomínala jsem na Carlislea. Od té doby už se toho tolik stalo. Hned poté, co jsem se vzpamatovala z toho, že už ho nikdy neuvidím, jsem se přihlásila na Karlovu Univerzitu. Něco mě tam prostě táhlo. Jako bych chtěla mít s Carlislem alespoň něco společné. Uvědomila jsem si, že jsem se do Carlislea zamilovala a to, že jsem ho tam nechala stát, byla největší chyba mého života. Od chvíle, co jsem potkala Carlislea, jsem neměla žádného přítele. Kdykoliv se ke mně nějaký přiblížil či mě oslovil, promítly se mi v hlavě vzpomínky na Carlislea a já nemohla dál. Vím, že je to bláznivé. Vím, že jsem ho neznala ani hodinu, ale měla jsem pocit, že ho znám celý život a být s někým jiným, by byla zrada. Měla jsem jen jednoho nejlepšího kamaráda – Dana. Jen on mi se vším pomáhal. Potkala jsem ho při zkouškách na univerzitu a od té doby jsme byli jako dvojčata.

Setkání s Carlislem mě nenávratně změnilo. Byla jsem prostě jiná. Já, ale nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně.
Nikdy jsem neměla chuť chodit na večírky, no a prostě dělat cokoliv co dělali mí vrstevníci. Žila jsem si ve svém světě. Ve světě, ve kterém mělo největší prioritu studium, knihy, hudba a umění. Jako by mi Carlisle předal něco ze své osobnosti. A já za to byla ráda.
Tak a teď sedím tady. Zítra už nastupuji do třetího ročníku. Narozdíl od většiny studentů jsem se tam hrozně moc těšila. S příjemným pocitem jsem usnula.

Ráno mne probudil až Dan, který se všemi možnými i nemožnými způsoby snažil dostat do mého pokoje.
Rychle jsem se vyhrabala z postele a začala se oblékat do věcí, které ležely na posteli. Co nejrychleji jsem si vyřídila věci v koupelně, vzala si tašku a téměř světelnou rychlostí jsem vyběhla z pokoje. Málem jsem Dana porazila.
Ani jsme se nepozdravili a ruku v ruce jsme vyběhli směr Univerzita. Jak já mu byla vděčná, že na mě myslel a přišel mě vzbudit. Vyběhli jsme na ulici. Venku už příjemně svítilo sluníčko, i když bylo teprve půl sedmé ráno. Nevím proč, ale svět mi najednou připadal mnohem růžovější. Uvolněně jsem se při běhu rozesmála. Dan se na mě překvapeně podíval. Nestávalo se, že bych se po ránu smála, natož dávala najevo alespoň nějaké známky života. Zastavil se a překvapeně se na mě podíval.

„Jak to, že se usmíváš? Co se stalo? Povídej!“ vychrlil na mne. Vždy byl šťastný, když jsem byla já šťastná a naopak. Zatáhl mne do nejbližší otevřené restaurace a já se s úsměvem nechala.
Sedli jsme si do rohu restauračky. „Tak povídej!“ vyzvídal Dan a netrpělivě poposedával.
„Co by?“ odpověděla jsem mu laškovně.
„Ale no tak! Pověz mi to!“ Smál se.

„Jenomže je dneska hezky a mám z toho dobrý pocit. Něco jako věštba či co,“ odpověděla jsem mu pravdivě. Oba jsme se rozesmáli. Věděl o mé lásce k nadpřirozenu a vždy, když jsem o tom začala mluvit (a to bylo velmi, ale opravdu velmi často), začal se smát a nemohl přestat. Kvůli tomuhle jsem ho měla ráda. Dokázal mě rozesmát, pomoct mi i se se mnou vyplakal. Takhle jsme vždycky proklábosili alespoň hodinu a přišli pozdě do školy a dnes  tomu nebylo jinak.
A ještě jsme museli udělat nějakou rošťárnu.
Chytla jsem ho za ruku a vytáhla ho ven z restaurace. Dan ještě stihl i přes mé protesty zaplatit. Vyšli jsme ven. Příjemně foukal vítr. Byl první den školy - tak proč nepřijít výjimečně o dvě hodinky později? Rozeběhla jsem se do parku a Dana táhla za sebou. Nevím proč, ale dnes jsem byla nejšťastnější za posledních pár let. Asi se mělo něco stát, ale pro tuto chvíli mi to bylo úplně jedno. Došli jsme na dětské hřiště. Všude pobíhaly děti. Křičely a pištěly. Některé se honily - no prostě nádherná a radostná atmosféra.
Tento rok si už musím vybrat specializaci, ale já si nebyla jistá. Nemohla jsem se rozhodnout. Prostě to nešlo. A tak jsme to s Danem probírali stále dokola a dnešek nebyl výjimkou. Na hřišti jsme strávili ještě půl hodiny a pak jsme se už konečně vydali směr univerzita.

Došli jsme do posluchárny, ve které se konala úvodní přednáška do ročníku, a posadili jsme se do nejzadnější části místnosti. Rozhlédla jsem se. Posluchárna byla zaplněná k prasknutí. Byl zde celý ročník, který čekal na novinky, které jim sdělí jako každý rok zástupce ředitelky pan Lambert.
Trvalo mu téměř půl hodiny než se dostal k tomu podstatnému. Ke specializacím. Nastala vteřina V, minuta M, hodina H, den D, rok R... Musela jsem si vybrat. Ale já nevěděla. Nemohla jsem se rozhodnout, na jednu stranu mě to táhlo k chirurgii, protože to byl Carlisleův obor, ale na stranu druhou už jsem na něj chtěla zapomenout, a tak jsem se chtěla specializovat na gynekologii, protože mě lákala představa pomáhat ženám…
Pan Lambert si k sobě postupně zval studenty podle abecedy a diskutoval s nimi o jejich budoucím oboru a pak je zapsal na příslušné přednášky. Až moc nebezpečně rychle se blížil k mému jménu. Téměř křečovitě jsem držela Danovu ruku. Chudák Dan.
A bylo to tu. „Slečna Nováková!“ Žaludek se mi dramaticky zhoupnul. Pustila jsem Danovu teď už úplně odkrvenou ruku a vyšla jsem směrem k rozhodnutí. Sedla jsem si naproti panu Lambertovi a nervózně jsem si hrála s prsty. „Půjdu rovnou k věci. Čemu byste se v budoucnu chtěla věnovat?“ zeptal se mne. V hlavě mi stále přeskakovala slova chirurgie a gynekologie. Chirurgie – gynekologie, Carlisle – mé nové já a mnoho dalších. Čekal, že něco řeknu. Podívala jsem se na stěnu za ním. Visel tam leták gynekologické kliniky. Představila jsem si sebe na gynekologii. A hned potom sebe na chirurgickém sále. V prvním případě mě přepadl pocit prázdnosti, nenaplněnosti a neštěstí, za to v případě druhém mě naplnilo hřejivé štěstí a prostoupila mnou naprostá spokojenost. A bylo vybráno. Pan Lambert už byl sice celý brunátný netrpělivostí a vztekem, ale já byla šťastná, že jsem se konečně rozhodla. Nadechla jsem se, zvedla jsem pohled ze země a zadívala jsem se mu do očí.

„Chtěla bych být chirurg“ řekla jsem rozhodně a vyrovnaně. Pan Lambert mě seznámil s podrobnostmi a dal mi rozpis přednášek, pogratuloval mi k mému rozhodnutí a popřál mi hodně úspěchů v tomto roce. Potřásla jsem si s ním rukou a odešla jsem z posluchárny. Cestou jsem ještě ukázala Danovi zvednutý palec a pokračovala jsem v cestě domů, protože dnes už jsem žádné přednášky neměla. Výjimečně jsem ani nepočkala na Dana a klidnou procházkovou chůzí jsem se vydala směr kolej.
Byla jsem se sebou spokojená. Učinila jsem správné rozhodnutí. I když si Carlislea budu díky tomuto rozhodnutí připomínat mnohem častěji, byla jsem spokojená, no a konec konců to, že si ho budu připomínat častěji, není zas tak špatná zpráva, ne? Alespoň mu budu trošku blíž. To jsem ale ještě netušila, jak moc blízko se dostanu.

Snad se Vám další dva dílečky líbily a necháte mi tu nějaký ten komentík. V další kapitolce už se posuneme do vyučování, tak se můžete těšit. Také bych chtěla znát Váš názor na Dana. Měla by s ním Ellen něco mít, nebo by to byl jen a jen kamarád? Jsem zvědavá na Vaše názory. Tak zase u dalšího dílku.
Vaše…
Eleonor

P.S. Moc děkuji těm, kteří mi zanechali komentáříky u předešlých kapitolek. Moc si toho vážím a velmi mi to pomáhá při psaní.

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů 6. kapitola a 7. kapitola: