Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 5. kapitola

Kirsten Stewart by Jitule

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Doktor dokonalosti a snů 5. kapitolaTak po delší době je tu další dílek. Moc se omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat, ale ve škole toho bylo na mne moc. Tento dílek je psaný z pohledu Carlislea. Dozvíte se, jak Carlisle vnímal celou situaci. Půjde Ellen hledat? Dodrží svůj slib? Co na to rodina? Doufám, že se vám bude dílek líbit a zanecháte nějaký komentářík, i smajlík potěší a povzbudí k dalšímu psaní. S láskou... Eleonor

04.10.2010 (17:15) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2513×

Pohled Carlislea:

Písnička


Stál jsem uprostřed supermarketu v uličce s piškoty. V ruce jsem měl košík s Coca Colou a piškoty. Pro člověka normální věc. Pro upíra zážitek. Byl jsem jí tak fascinován. Znala mne necelé dvě hodiny, a už si ze mne utahovala. Připadal jsem si s ní tak lidsky a tak mladě. V lidských letech mi sice bylo teprve 23 let, ale vzhled není vše. Celých tři sta let, co jsem upírem, mi můj lidský věk vadil. Překážel mi v medicíně. Ale teď - připadám si s ní opět jako dvacetiletý. A líbilo se mi to. Měl jsem pocit, že tuší, co jsem, ale byl to jen pocit. Nevěděl jsem, jestli chci, aby znala mou děsivou a zabijáckou podstatu.

Snažil jsem se sice v životě vždy pomáhat všemi možnými způsoby lidem, ale stále mám pocit, že je to málo. V její přítomnosti jsem si nepřipadal jako člověk. Já jím v tu chvíli alespoň po té duševní stránce byl. Zrovna jsme stáli u regálu s piškoty, když jí srdce začalo bít obrovskou rychlostí. Bál jsem se, že jí vyskočí z hrudi. Snažil jsem se najít příčinu jejího rozrušení, ale na nic jsem nemohl přijít. Zadíval jsem se jí do očí. Bylo v nich tolik lásky, smutku, lítosti, bezmoci, ale i nenávisti. Dokázal jsem v ní číst jako v knize, ale v této chvíli jsem byl zmatený.

Chtěl jsem ji alespoň obejmout, nějakým způsobem jí pomoci a uklidnit ji, že všechno je v pořádku, ale ona to vyřešila za mě. Zadívala se mi do očí. Začal mnou prostupovat pocit štěstí. Myslel jsem, že tolik štěstí ani nemohu snést, ale najednou uhnula pohledem. K něčemu se rozhoupávala. Myslel jsem, že v této chvíli mě nemůže nic zbavit mého štěstí, ale opak byl pravdou. 
„Vím, co jsi. Nikomu to neřeknu, ale slib mi jediné. Nech mě jít,“ řekla mi s pohledem upřeným do země. Ztuhnul jsem. V této chvíli jsem byl jako dokonalá socha z nejčistšího diamantu. Odcházela směrem k pokladnám. Nezmohl jsem se na nic jiného, než slibuji.
Vše mi začalo pomalu docházet. Odešla. Už nikdy se nevrátí. Nikdy neuvidím její úsměv, ani neuslyším její nádherný zvonivý smích. Mohl jsem za ní jít a zastavit ji, ale rozhodl jsem se respektovat její přání a nechat ji jít.
Věděl jsem, že moje tajemství nevyzradí, ale stále jsem měl strach. Nebyl to strach o sebe, ani o rodinu, ale bál jsem se o ni. Znal jsem ji sice jen krátce, ale bál jsem se o ni více, než o kohokoli v mé existenci, i v mém lidském životě.

Položil jsem nákupní košík na zem. V tuto chvíli jsem nebyl schopný racionálně uvažovat. Lidským krokem jsem vyšel ze supermarketu. Naposled jsem se rozhlédl, jestli ji ještě nezahlédnu. Nikde jsem ji neviděl. Nastoupil jsem do auta, a co nejvyšší rychlostí jsem jel pryč. Pryč od lidí, pryč od rodiny. Někam, kde budu jen já a můj smutek, bezmoc, a nevím to jistě, ale asi i láska. Jel jsem po dálnici co nejdál od místa, kde se mi zhroutil svět. Musel jsem se proběhnout a pročistit si hlavu. Zastavil jsem v odstavném pruhu a zamířil jsem do lesa. Běh mne příjemně uklidňoval.
V kapse mi začal vibrovat telefon. Nechtěl jsem ho zvedat, ale může to být důležité. Nedobrovolně jsem se zastavil a hovor přijmul.
„Carlisle, máme o tebe strach, ve svých vizích vidím jen tebe pobíhajícího v lese. Co se děje?“ ozvalo se z telefonu. No jistě Alice. Určitě vše viděla. Musím za rodinou. Potřebují mě.
„Jsem v pořádku Alice. Už se vracím domů. Budu tam asi za 20 minut,“ odpověděl jsem jí a hovor ukončil. Pomalým krokem jsem se bezmyšlenkovitě vracel k autu. Nasedl jsem a rozjel se za svou upíří rodinou.

Vešel jsem do obýváku. Všichni už na mne čekali. Mohlo mě napadnout, že jim to Alice řekne.
Právě teď jsem neměl náladu na vysvětlování. Rosalie už se nadechovala, že něco řekne, ale umlčel jsem ji gestem ruky. Upíří rychlostí jsem se rozběhl do svého pokoje.
Přemýšlel jsem o ní. Vybavoval jsem si znovu každou vteřinu, kterou jsme spolu prožili. Od začátku věděla, co jsem a mám pocit, že i kdo jsem. Přesto se mne nebála a klidně se mnou odešla i z nemocnice. Fascinovala mne.

Miluji ji. Bojím se o ni, ale hledat ji nebudu. Má právo na lidský život.
Věděl jsem, že mě Edward poslouchá, ale také jsem věděl, že to nikomu nikdy neřekne.

Byl čas jít dál. Nechci zapomenout, ale odchod je nejlepším řešením.
„Rodino, musím vám něco říct!“ zavolal jsem na rodinu.

Téměř ihned stáli všichni přede mnou v pracovně a vyčkávali, co se bude dít. Tedy až na Edwarda s Alice, kteří byli jako vždy o krok napřed. Alice už netrpělivě podupávala nožkou. Určitě ví, kam se budeme stěhovat, a těší se, až nás tím všechny ohromí. Je stále jako dítě.
A já ji mám rád jako dceru.

„Budeme se stěhovat,“ oznámil jsem. Vzápětí to Alice už nevydržela a prozradila, že do Finska.
Sledoval jsem výrazy v jejich tvářích. U Edwarda to byla starost. Myslím, že se bál o mne. Při této myšlence přikývl. „Jsem v pořádku. Nemusíš se strachovat.“ poslal jsem mu v myšlenkách.
U Rosalie to byl nezájem. Emmett byl nadšený, že pozná nové prostředí a hlavně novou potravu, Alice byla nadšená, že budeme muset proměnit šatníky, a u Jaspera se jako vždy projevovaly pocity ostatních.
Všichni se postupně rozešli do svých pokojů a začali pod taktovkou Alice balit. 
Do hodiny přijeli stěhováci a za další hodinu jsme odjížděli do další části naší existence. 
Vzpomínal jsem na Ellen. Přál jsem jí šťastný lidský život, ale v hloubi duše jsem doufal, že se někdy setkáme a rozhodne se pro věčnou existenci se mnou.

Následující



Tak  doufám, že vás tento dílek nezklamal.
Jsem ráda za vaše komentáře a za ty u minulých kapitolek, moc děkuji.
Velký dík také patří wik, která mne téměř dokopala k psaní tohoto dílku.
S láskou…
Eleonor

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře