Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - prolog

22.01.2013 (17:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4300×

Prolog

Mé setkání s Ryanem Lewisem bylo osudové. Alespoň to jsem si tenkrát myslela. O několik let starší, šarmantní, urostlý, sexy a přímo nadpozemsky krásný muž. Kterou dívku by někdo takový nedostal do kolen. Já jsem bohužel nebyla výjimkou.

V okamžiku, kdy se otevřely dveře bistra, a já se otočila, abych zjistila, kdo přichází, byl můj život zpečetěn. Mohla jsem na něm oči nechat, ačkoliv jsem se snažila být co možná nejméně nápadná. Potěšilo mě, že si nesedl do jednoho z boxů, kterými bistro disponovalo, ale přímo k pultu, za kterým jsem se otáčela.

Věděla jsem, že není místní ani z okolí. Kdyby se tu kdy objevil muž jeho vzhledu, rozneslo by se to rychlostí blesku. Haynevill bylo natolik malé městečko, že by se tu takový krasavec nedal přehlédnout.

„Dobrý den,“ přivítala jsem ho s pokud možno svůdným úsměvem na tváři. Nevím, co mě to popadlo, nikdy jsem nebyla žádná koketa. Co se týče mužů, měla jsem pár známostí, ale nikdy to nezašlo nijak moc daleko. „Co si dáte?“ zeptala jsem se.
„Dobrý den, krásná dámo,“ zalichotil mi. Zřetelně jsem cítila, jak se mi po tvářích rozlévá červená barva a silou vůle se jí snažila zase stáhnout. „Dal bych si kávu.“
„Hned to bude.“ Byl nádherný, krátké špinavě blond vlasy upravené gelem, ostré rysy obličeje, úzký, maličko špičatý nos, pod kterým se v úsměvu odhalujícím bělostný chrup roztahovala plná ústa. Bradu měl mužnou, lícní kosti široké. Kůži měl bledou, malinko do olivova. A ty oči… Světle modré, trochu do fialkova. Vypadal jako filmová hvězda, která se sem nějakým nedopatřením zatoulala.

Nalila jsem mu hrnek kávy a postavila ho před něj.

„Díky,“ mrkl na mě. Srdce mi při tom málem vyletělo z hrudi. Marně jsem si nadávala do puberťáků, mé tělo si dělalo, co chtělo.

Vždycky jsem si myslela, že jsem rozumně uvažující osoba. Nikdy jsem neměla příliš velké ambice jako stát se právničkou nebo lékařkou, prorazit v LA jako herečka v Hollywoodu nebo v jako zpěvačka v New Yorku. Můj cíl byl jediný, dodělat školu, najít si práci, časem založit rodinu a klidně to všechnu uskutečnit v Haynevillu. První dva body jsem splnila, teď už zbývala jen ta rodina. V našem městě se moc kandidátů na manžela nenacházelo. Většina místních kluků mizela hned po střední do světa nebo alespoň na univerzitu. A z těch co zbyli, mě žádný nezaujal a ani neprojevil zájem, pokud tedy nepočítám Percyho Adamse, který mě miluje už od školky a i ve svých dvaadvaceti letech trpí utkvělou představou, že se jednoho dne vezmeme a zplodíme kupu dětiček. Kolikrát já se mu to snažila vysvětlit, ale nedal si říct.

„Výborná káva,“ pochválil mě cizinec, když se napil. Vlastně mi přišlo, že si jen přiložil hrnek ke rtům.
„Děkuji. Co vás k nám přivádí?“ zahájila jsem konverzaci. Bistro bylo až na starého Willise prázdné a tomu stačily lívance a kafe na celé dopoledne. Mohla jsem si tedy dovolit chvíli potěšení, a že stálo za to.
„Projíždím. Byl jsem pracovně na Floridě a teď se vracím domů. Tady jsem zastavil, abych doplnil benzín. Nečekal jsem, že mi prázdná nádrž přinese tolik štěstí.“ Pomyslela jsem si, že je to pěkný kecka. Nebyla jsem naivní, abych věřila každé lichotce, ale poslouchaly se pěkně. „Nemáte tu zrovna plno,“ poznamenal a rozhlédl se okolo.
„Teď je klid po snídaních, mnoho místních sem přijde na oběd a pak se to tak různě trousí až do večera.“
„Žijete tu dlouho?“ zeptal se.

Povídali jsme si až do jedenácti, kdy se na oběd dostavili první hladoví. I když jsem obsluhovala, nepřerušili jsme hovor. Sledoval mě při práci a nevypadal, že by ho to nudilo. Kdykoliv jsem měla chvíli, vrátila jsem se k němu, abychom pokračovali. Dozvěděla jsem se o něm spoustu zajímavých věcí. Vystudoval architekturu na Columbii, hned po škole si založil firmu a od té doby hodně cestuje a navrhuje budovy. I to dělal na Floridě. Ovšem i cestování se jednou přejí a tak se rozhodl, že se vrátí domů a usadí se.

Bylo mi moc líto, když se zvednul a řekl, že musí jít. Byl velmi milý a hezky se s ním mluvilo. Poslouchal, neskákal do řeči…

„Pracuješ i večeř?“ otázal se, když na pult hodil pětidolarovku.
„Jsem tu do šesti.“
„V šest tě tu vyzvednu a někam tě vezmu, co ty na to?“ navrhl. Nemusela jsem ani moc přemýšlet. Představa večera v jeho společnosti byla víc než příjemná.
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Počkej, vrátím ti,“ volala jsem na něj, ale jen mávl rukou.
„To je pro tebe.“ Hezké dýško. Kdyby každý, kdo si dává jen kávu, platil pěti dolary a nechtěl nazpět, mohla bych to tu brzy zabalit. A to ani kávu nevypil. Celý obsah šálku jsem vylila do odpadu.

Na to rande jsem se fintila víc než bylo nutné. Normálně jsem se skoro nemalovala, maximálně řasenku, ale teď jsem si od Ellen, která mě střídala, půjčila stíny, tvářenku a lesk. Ellen mi musela pomoct s aplikací, protože jsem v tom nebyla zrovna zběhlá. Pak mi popřála hodně štěstí, zatáhla za spodní lem mého trička, aby zvětšila výstřih a vystrčila mě do lokálu, kde už čekal Ryan.

Haynevill v Alabamě nenabízelo zrovna velké množství míst ke společenskému vyžití. Proto mě překvapilo, když mě usadil do svého luxusního suv a vezl někam mimo. Nechtěl mi prozradit kam a já si s tím ani nedělala hlavu. Vysílal takové klidné vlny, že jsem si s ním připadala v bezpečí. Ano, tehdy jsem si s ním připadala v bezpečí. Další velká chyba.

Nejeli jsme daleko, jak se ukázalo, Ryan byl romantická duše. To, co připravil, mi vyrazilo dech. Piknik na okraji malého lesíku byl dokonalý. Kostkovaná deka, proutěný koš a svíčky, které byly pro větší bezpečnost schované ve vysokých skleněných lahvích.

„Páni,“ vydechla jsem. „Kdy jsi to přichystal? Je to úžasné.“
„Doufám, že máš hlad, mám tu plno jídla.“ Za ruku mě dovedl k dece. Nalil mi sklenku červeného. Přiťukli jsme si.

„Na šťastné shledání,“ řekl a mírně se ke mně naklonil. Nedokázala jsem se nadechnout. Kolem mě se začala šířit sladká, možná až příliš, omamná vůně. Rty se mi otřel o tvář a zase se narovnal. Po zádech mi přeběhl mráz. Jeho ústa byla téměř ledová. Přimhouřila jsem oči a prohlédla si ho. Bezstarostně rozdělával koš a vyndával zabalené pokrmy. Možná na něm bylo něco zvláštního, ale nedokázala jsem říct co. Hodila jsem to za hlavu. Chtěla jsem si užít příjemného večera.

Začali jsme hodovat. Tedy hlavně já. On se jídla prakticky nedotkl. Uvolnila jsem se a bavila se. Ani se mi nechtělo domů, ale věděla jsem, že to všechno musí jednou skončit a kdybych nepřišla do půlnoci, vyhlásili by po mně naši pátrání.

Odvezl mě, kam jsem mu řekla a než jsem vystoupila, natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči a vtiskla mu obličej do dlaně. Jeho dotek, ač chladný, byl příjemný.

„Rád bych něco udělal,“ zašeptal do ticha v autě.
„Co?“ vydechla jsem.
„Políbil tě.“ Podívala jsem se na něj. Modrofialové oči se zdály tmavé, skoro černé. Přisuzovala jsem tu změnu tmě, která panovala. Dívala jsem se na něj a měla pocit, že bych splnila, cokoliv by si přál a požadavek na polibek k tomu patřil.

Bezhlesně jsem nepatrně přikývla a se zadrženým dechem čekala. Slyšela jsem jak hlasitě mi buší srdce. Jeho oči byly jako černé jámy, do kterých jsem se propadala víc a víc. Políbil mě krátce, ale přímo omamně. Až příliš rychle jsem se musela vzpamatovat a vystoupit. Celou noc jsem pak snila o tom, jak mě líbá, dotýká se mě a šeptá mi do ucha kouzelná slůvka.

Věděla jsem, že jsem zamilovaná. Byla jsem do něj úplně blázen a to k tomu stačilo tak málo.

Když za mnou druhý den zase přišel, myslela jsem, že radostí vyskočím z kůže. Tak moc jsem se bála, že už odjel a já ho neuvidím, že jsem si ráno i trochu poplakala nad svým životem, kdy jsem se konečně zamilovala a muž mých snů je bůhví odkud.

Nevěděla jsem, jak se k němu po včerejším večeru chovat. Nejraději bych se mu vrhla do náruče, ale předpokládala jsem, že by to bylo až moc troufalé. Velmi mě překvapilo, když se on sám natáhl po mé ruce, přitáhl si mě k sobě a políbil. Všechno ve mně křičelo, ječelo a jásalo. Je tu, nezapomněl na mě, chce mě!!

Scházeli jsme se pak celý týden. Ryan Lewis mě prostě dostal. Trávili jsme spolu každou minutu mého volného času, a pokud jsem musela být v práci, chodil tam za mnou a dělal mi společnost.

Samozřejmě jsem se zajímala o jeho odjezd, myšlenka na něj mě bolela. Ryan mě však uklidnil, že zatím neplánuje nikam jezdit, když já jsem tu. A pak… pak mi vyznal lásku. Myslela jsem, že se rozteču blahem. Všechno se zdálo tak dokonalé, až to malinko nahánělo strach. Ellen mi nejednou naznačovala, že mužům jeho typu jde jen o jedno a tak mi v hlavě hlodal malý červíček pochybností, ale příležitostí k tomu mě svést měl víc než dost a nikdy se nepokusil o víc než o polibek. Myslím, že kdyby chtěl sex, nebránila bych se, ba naopak. Představa spojení s Ryanem ve mně vyvolávala příjemné chvění a nedočkavost.

Máma se divila, co se to se mnou děje, prý jí připadám omámená, ale já pouze odvětila, že jsem zamilovaná. Vrtěla hlavou a bylo na ní vidět, že tomu moc nevěří. Byla jsem! Tedy spíš jsem si to myslela.

Na návštěvu Ryanova motelového pokoje jsem se moc těšila. Tak trochu jsem předpokládala, že to je ten správný okamžik k tomu, abychom náš vztah přesunuli od polibků k něčemu mnohem hlubšímu. Oblékla jsem si své nejlepší prádlo, krátkou džínsovou sukni a starorůžovou halenku, kterou jsem nosila spíš svátečně. Kecky jsem vyměnila za balerýnky a vyrazila. Nakonec jsem se ode dveří ještě vrátila a v šuplíku nočního stolku poslepu našla krabičku kondomů. Být připravena, razila jsem heslo.

Opět na mě čekala večeře při svíčkách. Na to by se dalo zvyknout, říkala jsem si a s radostí usedla k jednoduše prostřenému stolu.

„Moc možností tu není, ale kdybys byla u mě, večeřela bys jako královna,“ vykládal. Už kolikrát mi vykládal o svém domě. Dokázala jsem si ho představit v živých barvách. Byl velký, luxusní, nádherný. Přesně takový, o jakém se mi nikdy nesnilo. Já se viděla v menším, tak čtyřpokojovém, obyčejném domečku v Haynevill.

Po večeři jsme se vedle sebe natáhli na postel, protože pohovka v pokoji chyběla a povídali si. Když mě začal líbat, vycítila jsem příležitost. Přejela jsem mu dlaní po hrudi. Dolů a nahoru. Zastavila jsem se na horním knoflíčku jeho košile a začala ji rozepínat. Prsty se mi probíral ve vlasech a líbal stejně jemně jako vždycky. Byla jsem jak v sedmém nebi, ale ráda bych se dostala až do desátého. Jakmile postřehl, oč se snažím, zastavil mě svou rukou, kterou přiložil na tu svou.

„Ne,“ řekl. Malátně jsem otevřela oči a dívala se do těch jeho. Jak to, že mají zase tak tmavou barvu? Myšlenky mi pobíhaly všemi směry. „Nedělej to, miláčku.“
„Proč?“ nechápala jsem.
„Víš, možná to bude znít staromódně, ale… snad se mi nebudeš smát,“ zavrtěla jsem hlavou na znamení toho, že mě to ani nenapadlo a čekala, až bude pokračovat. „Mám rád tradice, ctím je, a proto bych chtěl dodržet i tuhle.“ Vůbec jsem mu nerozuměla.
„Jak to myslíš?“
„Myslím to tak, že věřím na první milování o svatební noci.“ Tím mi vyrazil dech. Zírala jsem na něj a přemýšlela, jestli se mám smát nebo spíš plakat. Ovládla jsem se a udržela vážný výraz. „Nerad bych, aby sis myslela, že jsem s tebou jen kvůli jedné věci.“
„Ale to mě vůbec nenapadlo.“
„Já tě miluji, Bello. Vím, že ty jsi ta pravá, věděl jsem to hned v tu chvíli, kdy jsem tě prvně spatřil,“ vyznával se mi.
„Taky tě miluju.“
„Vezmi si mě, Bello, odjeď se mnou. Žij se mnou v mém domě.“ Překvapeně jsem se na něj dívala. To myslí vážně?! „Prosím, Bello, učiň mě tím nejšťastnějším mužem na světě a staň se mojí ženou. Odjedeme hned. Uvidíš, že se mnou budeš šťastná. Budu se o tebe dobře starat,“ sliboval.
„Já…“ nedokázala jsem ze sebe dostat normální větu.
„Lásko,“ pohladil mě po tváři a studeným prstem objel konturu rtů. Být s ním. Zůstat s Ryanem po zbytek svého života. To mým uším znělo jako rajská hudba.
„Ano,“ souhlasila jsem, aniž bych si uvědomovala, že to chci vážně říct. „Ano.“
„Bože, miláčku.“ Začal mě líbat a tisknout k sobě.
„Odjeďme, hned,“ vydechl mi do vlasů.
„Nemůžu hned, mám tu práci, rodinu, musím…“ Přerušil mě políbením.
„Zavoláš jím, až dorazíme, musíš je pozvat na svatbu. Ale já už nechci čekat. Chci tě vidět ve svém domě.“

Jeho hlas byl vemlouvavý, ale ne příliš, vykreslil mi krásnou budoucnost, která mě obloudila a přesvědčila.

„Chci být ve tvém domě.“

A tak jsme vyrazili na cestu. Přesvědčil mě, že není nutné, brát si z domu věci, všechno, co budu potřebovat mi koupí cestou.

Já maloměstská holka jsem se nechala přemluvit k útěku. Bylo to tak vzrušující uhánět temným městem, aniž by o tom někdo věděl. Rodičům jsem do schránky hodila stručný vzkaz, že odjíždím a až budu na místě, zavolám jim. Ubezpečovala jsem je, že jsem moc šťastná a brzy se s nimi o to podělím a zároveň přemlouvala, aby se o mě nebáli.

Přišlo mi to neuvěřitelné, dobrodružné a taky trochu děsivé. Kdybych tehdy věděla, že od té chvíle bude můj život přesně takový, nikdo by mě do toho auta nedostal.

Toto byl takový úvod do situace. Příště už pojedeme pěkně pozvolna. :-)

Doufám, že se líbilo a setkáme se zase u příští kapitoly. ;-)

Malá informace k vydávání. Kapitoly budou přibývat dvakrát týdně - úterý a sobota. Zatím si zvykám na chození do práce, a když přijdu domů, tak se mi psát moc nechce, takže myslím, že dvě kapitoly týdně budou optimální. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - prolog: