Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 4. kapitola

05.02.2013 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3338×

4. kapitola

Ryan přišel, když už jsem ležela v posteli. Bylo mi trochu líp, ale tančit kankán bych nemohla. Pořád jsem byla nesvá z toho, jak jsem se před návštěvou neudržela a pozvracela se. Měla jsem chuť zalézt pod peřinu a schovat se, i přesto, že Sybil už byla dávno pryč. Proto jsem se s tím ani Ryanovi nesvěřila. Byl to poklesek, který mě zahanboval natolik, že jsem se s ním nemohla svěřit ani budoucímu manželovi. Takovou potupu bych nezvládla.

Rozsvítil v ložnici světlo, které mě bodalo do očí. Nespala jsem, čekala jsem na něj. Neviděla jsem ho celý den. Chyběl mi. Těšila jsem se, až si povíme, co jsme zažili, zasmějeme se, pobavíme, budeme se objímat a líbat a třeba i milovat, když mi to můj stav dovolí.

„Jaký jsi měla den?“ zeptal se. Mžourala do jasného světla, které osvětlovalo celý pokoj.
„Dlouhý,“ řekla jsem unaveně.
„Je ti něco?“ sklonil se ke mně. Vzepřela jsem se na loktech a pokoušela se nasadit normální výraz nic mi není, už je to v pohodě.
„Jenom nevolnost.“ Studovala jsem jeho tvář a užívala si ten pohled. Byl tak nádherný, až mi z toho měkly nohy. Ještěže jsem ležela.
„Zase?“ Starostlivě mě pohladil po tváři.
„Už je to dobré.“ Nechtěla jsem, aby se o mě bál. „Asi jsem snědla něco špatného.“ Sedla jsem si do tureckého sedu a přikazovala hlavě, aby zůstala na místě. Zdálo se mi jako by se nekontrolovatelně klinkala ze strany na stranu.
„Zítra tě vezmu k doktorovi. Měl by se na tebe podívat.“
„Nemusím jít k doktorovi.“ Doktory jsem nesnášela. Snad jen jako malá, když to znamenalo propustku ze školy, jsem ochotně chodívala k lékaři a nechávala ho dívat se mi do krku a šmátrat ledovým stetoskopem po hrudníku. Ale jakmile jsem ukončila povinnou školní docházku, bránila jsem se návštěvám doktorů jako čert kříže. Děsily mě jehly a všechno to nablýskané sterilní zařízení. Jít k zubaři byl pro mě přímo nadlidský výkon a pokaždé jsem se modlila, abych mohla jít zase pěkně rychle domů. Když mi poprvé a zatím naposledy, na to se musí zaťukat, objevil kaz, málem to se mnou seklo, ale v polovičních mrákotách jsem vrtání přežila a ujistila se v tom, že to už nikdy nechci zažít.
„Zavolám mu ještě teď, aby nás ráno čekal. Nemusíš se bát,“ uklidňoval mě, když viděl můj odmítavý výraz, „doktor Clarence je kapacita ve svém oboru.“
„Ale já opravdu nepotřebuju k doktorovi,“ přesvědčovala jsem ho a držela se zuby nehty, abych se nesložila do peřin.
„Miláčku, já vím, co je pro tebe nejlepší. Jdu Jackovi hned zavolat a už nechci slyšet ani slovo,“ ukončil debatu. Z kapsy saka vyndal mobil a cestou z ložnice už vytáčel číslo.

Nechtěla jsem Ryana zbytečně rozčilovat. Když si myslí, že bych měla navštívit doktora, tak ho navštívím. O nic nejde. Štourání špachtlí v krku a ohmatání břicha přece přežiju, nejsem malá.

Abych i doktora přesvědčila o tom, že jsem naprosto v pořádku, napila jsem se trochu vody, kterou jsem měla postavenou na nočním stolku a zase jsem si lehla. Vyspím se a ráno budu v pohodě, tím jsem si byla jistá.

„Všechno je zařízeno, v devět tam máme být,“ ozval se Ryanův hlas někde ode dveří.
„Dobře. Mohl bys prosím zhasnout? Chtěla bych spát,“ požádala jsem ho a demonstrativně se otočila na bok.
„Jak si přeješ. Budu ještě chvíli pracovat, pokud ti to nevadí.“
„Nevadí.“
„Dobrou noc,“ řekl.
„Ryane?“ ozvala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli už neodešel.
„Ano, miláčku?“
„Mohl bys mě políbit?“ Vadilo mi, že to od svého příchodu ještě neudělal, připadala jsem si ochuzená.
„Ovšem.“ V jeho hlase byl slyšet úsměv. Takže to udělá rád, pomyslela jsem si spokojeně. A se zavřenýma očima čekala. Postel vedle mě se prohnula. Jeho rty se opatrně dotýkaly mých. Bylo to jako pohlazení vánkem. Spokojeně jsem si povzdychla.

„Teď už spi,“ zašeptal. Dal mi pusu na čelo a odešel.

≈≈≈≈≈

Ráno na mě před domem čekalo překvapení. Auto. Malé červené. Trochu jako dámská kabelka. Podle Ryana musím mít své, abych se mohla po Vamhillu pohybovat sama a nebýt odkázána jen na něj. Když jsem namítla, že bych mohla chodit pěšky, kategoricky to odmítl. Je to daleko a nehodí se to. A tak jsem nastavila dlaň a nechala si do ní vložit klíčky.

K doktorovi jsme jeli každý svým autem. Prý pak musí do práce, tak abych se dostala do klubu. Zase do klubu… už jsem se těšila na odpoledne, až půjdu k Sybil. Včera jsme se dohodly, že přijdu k nim domů a užijeme si klidné odpoledne. Podrobně mi vysvětlila, kde bydlí, a já doufala, že si to stále pamatuju.

Řídila jsem a prsty nervózně klepala do volantu a přála si, abych mohla jet rychleji. Milovala jsem rychlou jízdu, ale jak se zdálo, po městečku se jezdilo maximálně padesátkou. Trochu mi to brnkalo na nervy. Naštěstí byla ordinace doktora Clarence kousek od našeho domu. Ta budova mi spíš připadala jako nemocnice nebo klinika. Byla příliš velká na to, aby v ní sídlil jen jeden doktor. Zvědavě jsem se zeptala Ryana.

„Jack tam má ordinaci a zbytek je zavřený,“ odpověděl, ale předtím se na dům zadíval jako by tam něco hledal. „Nechtěli jsme, aby zůstala nevyužita.“ Pokývala jsem hlavou, jakože rozumím. Nechala jsem se chytit za ruku a dovést k tmavě hnědým dveřím se zlatou klikou a mosaznou destičkou, která oznamovala, že zde sídli doktor Jack Clarence.

Ryan stiskl zvonek. Slyšela jsem, jak se zevnitř ozvalo pronikavé zazvonění. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly dunivé kroky a nakonec se dveře otevřely.

„Zdravím tě, Ryane,“ zahlaholil muž s vlasy prokvetlými stříbrem. Byl velmi atraktivní.
„Jacku, díky, že jsi nás tak narychlo přijal. Belle se poslední dobou dělá nevolno, byl bych rád, kdyby ses na ni podíval.“
„Ovšem, pojďte dál,“ vyzval nás a ustoupil, abychom mohli projít.

Ocitli jsme se v jakési čekárně. Bílé stěny, bílá dlažba, bílá kožená pohovka. Smrdělo to tam desinfekcí. Nejraději bych se otočila a utekla, ale Ryan mě držel pevně.

Ordinace se nesla ve stejném duchu. Lehátko, skříně s prosklenými dvířky, za kterými byly vyrovnány lahvičky a krabičky s léky, psací stůl s bílou deskou a kovovými nožkami a pak jakýsi příruční stolek s lékařskými proprietami. Pach desinfekce se vznášel i zde, pravděpodobně ještě ve zvýšené míře. Zkoušela jsem dýchat pusou, ale moc to nepomáhalo.

Začali jsme obvyklými zdvořilostními frázemi představování. Podala jsem doktorovi ruku a ujistila ho, že mě těší stejně jako jeho, i když to byla pravda jen na půl. Kdyby nebyl lékař, měla bych ho hned raději.

„Je mi líto, ale musím jít. Nechám vás tu,“ řekl najednou Ryan.
„Postarám se o ni jako o vlastní,“ usmál se Clarence a podal Ryanovi ruku na rozloučenou. Vyměnili si dlouhý intenzivní pohled.
„Uvidíme se večer, miláčku.“ Políbil mě na tvář.
„Vyprovodím tě,“ řekl doktor a šel s ním. Přecházela jsem po ordinaci, prohlížela si ji.

„Kolik toho dostala?“ zaslechla jsem doktora.
„Každý den jednu, dodržuju plán,“ odpověděl Ryan. Chvíli bylo ticho.
„Jak to vypadá venku?“ zeptal se Clarence.
„Zatím ticho.“ Napadlo mě, že asi mluví o práci, nevěnovala jsem tomu moc pozornosti.
„Dobře, třeba s tím nakonec nebude problém, pak ti zavolám.“ Dveře bouchly a doktor se za okamžik objevil v ordinaci.

Nervózně jsem se pousmála a propletla si ruce.

„Tak se do toho pustíme, ne?“ navrhl doktor mile a pohybem ruky mi naznačil, abych si sedla na lehátko.
„Ono mi už nic není,“ zkusila jsem to na něj.
„Slečno Swanová, raději bych vás přece jen prohlédl. Ryan je můj dobrý přítel a neodpustil bych si, kdybych něco zanedbal. Posaďte se prosím,“ vybídl mě. Nedůvěřivě jsem se na lehátko podívala, ale vyskočila jsem na něj a čekala, co bude dál.

Následovala klasická prohlídka. Zadržte dech, dýchejte, lehněte si, sedněte, postavte se, sledujte prst, zavřete oči, otevřete. Svítil mi do nich maličkou baterkou a měřil mi tlak. Nechápala jsem, jak mu takové úkony mohou prozradit, proč se mi motá hlava a dělá špatně od žaludku, ale nechala jsem ho. Problém nastal, když vyndal injekční stříkačku a přidělával k ní jehlu. Musel si všimnout mého zděšení, protože řekl: „Vezmu vám krev na rozbor, běžná rutina,“ usmál se povzbudivě. Namáhavě jsem polkla. Asi mě bude muset omráčit, aby mi tu krev mohl vzít.

„Otočte hlavu a myslete na něco příjemného,“ radil mi. Poslechla jsem ho, ale představa, že je tak blízko mě s jehlou mi nedovolovala uvolnit se. Cítila jsem, jak mi potřel loketní jamku desinfekcí. Křečovitě jsem sevřela víčka a v mysli jsem viděla Ryana. Jak mě líbá, objímá. Píchnutí jsem vnímala jen trochu, ale i tak to nebylo nic příjemného. Navíc jsem se neuváženě podívala na doktora a viděla, jak taky odvrací hlavu, jako by se mu z toho pohledu dělalo špatně. Jeho ruka se však zdála být jistá.

Naštěstí to trvalo jen pár sekund. Ampulka se naplnila červenou tekutinou. Stačil pohled na ni a zvedal se mi žaludek.

„Je to všechno?“ zeptala jsem se, když mi ranku zalepil kouskem náplasti.
„Pro dnešek ano,“ přikývl a na štítek ampulky něco napsal. „Až budu mít výsledky, tak si vás opět zavolám.“
„Dobře,“ souhlasila jsem, ale předpokládala, že mi nic není a tohle všechno je jen zbytečnost. „Nashledanou,“ řekla jsem a s velkou radostí se hrnula ke dveřím.
„Nashle,“ zaslechla jsem jeho hlas.

Nasedla jsem do auta a vyjela na silnici. Maličkou chvíli jsem uvažovala co dál. Bylo téměř deset hodin. Do klubu se mi nechtělo. Nikdy jsem nebyla moc společenský člověk. Během pár vteřin jsem se rozhodla udělat si malou projížďku městečkem. Zatím jsem se dostala jen od brány k domu a od domu ke klubu. To nebylo nic moc.

Silnice byla prázdná, chodníky jakbysmet. Nikde nikdo. Zvláštní. Předpokládala jsem, že všechny ženy byly v klubu, muži v práci… Až když jsem jela okolo všech těch krásných, velkých, luxusních domů, uvědomila jsem si, že jsem tu viděla jen samé dospělé a žádné děti. Ani staří spoluobčané se zde nenacházeli. Budu se na to muset zeptat Sybil.

Vamhill nebyl velký, obytnou část jsem objela za pár minut. Silnička se kroutila mezi trávníky. Z kopečka do kopečka. Neobjevila jsem už nic zajímavého. Zkusmo jsem zajela k Sybilinu domu. Jednou jsem špatně zabočila, ale pak jsem ho našla. Alespoň už odpoledne pojedu na jisto.

Pak jsem zamířila domů. Zaplavala jsem si v bazénu, když už mi byl ten luxus dopřán, udělala si k obědu salát a v jednu hodinu vyrazila na svou první návštěvu.

Zazvonila jsem a čekala, až Sybil otevře. K mému překvapení mi však dveře otevřel Edward… nebyla jsem si jistá, jestli jsem si to jméno dobře zapamatovala. Neubránila jsem se začervenání, když jsem si vzpomněla, jak se se před ním předvedla. Bylo to vážně trapné. Jestli pak si to vybavil i on? Doufala jsem, že ne.

„Eh… dobrý den, já jdu za Sybil.“
„Ještě není doma,“ řekl. Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Pojďte dál, měla by se vrátit každou chvíli, já jsem se jen pro něco zastavil doma.“

Vešla jsem do dlouhé chodby se schody a po mírném zaváhání následovala Edwarda do obývacího pokoje. Byl světlý, prostorný, vzdušný.

„Posaďte se.“ Sedla jsem si na krajíček bělostného křesla. On si sedl naproti na pohovku a díval se na mě. Tentokrát to byl pohled nečitelný. Ani nijak extra milý ani naštvaný nebo podrážděný.
„Víte,“ promluvil najednou, „chtěl bych se vám omluvit za své chování, nebylo to zrovna… nejslušnější,“ našel vhodné slovo.
„Možná bych se spíš měla omluvit já.“
„Za co?“ nechápal.
„Taky jsem se nechovala zrovna společensky.“ V očích se mu kmitlo poznání.
„To nic nebylo. Každému je občas zle. To se stane,“ mávl rukou. „Jsem to ale hostitel, nedáte si něco k pití?“ nabídl mi. „Sybil by mi dala, kdybych se o vás nepostaral.“
„Třeba vodu,“ pokrčila jsem rameny.

Naservíroval mi skleničku na nožičce a položil ji na skleněný konferenční stolek.

„Díky.“

Cvakly dveře a domem se rozezněl veselý hlahol: „Jsem doma.“ Podpatky cvakaly po plovoucí podlaze.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Sybil. „Edwarde, co ty tady děláš?“ Ha, tak jsem si to myslela správně, pomyslela jsem si spokojeně.
„Jen jsem si pro něco přišel a zrovna se tu stavila slečna Swanová,“ vysvětlil.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ omluvila se.
„Nic se nestalo,“ usmála jsem se.
„Vidím, že se o tebe Edward době postaral. Tak co kdybys už šel a nechal nás tlachat?“ zazubila se na svého přítele.
„Mile rád. Užijte si to dámy. Nashledanou.“ S posledním pohledem na nás odešel. Maličko jsem se uvolnila. Sybil se rozvalila na gauči a nohy stočila pod sebe.

„Dneska jsem tě neviděla v klubu,“ řekla.
„Nebyla jsem tam. Ryan mě vzal ráno k doktorovi kvůli tomu včerejšku a pak už se mi tam nechtělo.“
„A jsi v pořádku?“ ptala se, i když jsem místo starosti slyšela v jejím hlase něco… snad výsměch.
„Myslím, že jo, už mi nic není, Ryan přehání.“ Abych změnila téma, nadhodila jsem: „Edward je milý, jak dlouho jste spolu?“ Věděla jsem, že ženy rády mluví o svých druzích, tak jsem předpokládala, že ji rozpovídám. Sybil mě však svou reakcí překvapila. Z plna hrdla se rozesmála.
„Jo, to Edward je a dokáže být vážně okouzlující, ale na mě to nějak neplatí.“
„Neplatí?“ nechápala jsem.
„Nejsme pár, jen nejlepší přátelé, řekla bych.“
„Když jsi říkala, že žiješ s přítelem, předpokládala jsem… omlouvám se.“ To mě vážně překvapilo. Docela by se k sobě hodili.
„Za to se nemusíš omlouvat. Napadlo by to asi každého. Přiznávám, že jsme spolu tak trochu byli, ale po…“ zarazila se, „prostě to nějak nevyšlo.

Nechtěla jsem v tom dál šťourat, tak jsme se opět zaměřily na něco jiného. Prostě jsme si jen povídaly. Sybil mi vykládala o obyvatelích města. Měla hodně drbů. Sice jsem si občas nebyla jistá, o kom přesně je řeč, ale to mi nevadilo. Dobře jsem se bavila. Vydržela bych u ní mnohem déle, ale přerušilo nás energické zazvonění zvonku u dveří.

Trochu klidnější a nudnější kapitola, ale i takové jsou potřeba. Snad se líbila. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 4. kapitola: