Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 21. kapitola

16.04.2013 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3536×

21. kapitola

Seděla jsem pod stromem a bojovala s únavou, která na mě náhle padla. Bála jsem se usnout a přesto po tom tak toužila. Spánek znamenal vysvobození od tragických myšlenek, které mi běhaly hlavou. Na druhou stranu znamenal, že nebudu vědět, co se děje kolem mě a to v tuhle chvíli nebylo dobré. Potřebovala jsem zůstat bdělá a při smyslech. Navíc mě svíral strach o Edwarda. Bylo to už dlouho, co odešel, aspoň tak mi to přišlo. Mohlo se mu cokoliv stát. Co je to taky za bláznovství jít za nějakým cizím upírem? Měla jsem mu v tom zabránit, donutit ho, abychom šli dál. Jenže on je paličák, který dělá věci podle sebe.

Setřela jsem si slzu špinavou rukou. Prsty jsem měla od zarývání do hlíny, což jsem dělala nevědomky z nervozity, celé černé, stejně tak nehty. Nestarala jsem se o to. Priority byly nyní úplně jiné než pečovat o manikúru. Nechápala jsem, kde se berou další a další slzy. Vybrečela jsem jich už litry. Byla jsem roztěkaná, nervózní, vystrašená… Prostě uzlíček nervů, který mohla uklidnit jen Edwardova náruč a bezpečí, které přinášela.

Zavřela jsem oči. Jen na chvíli. Nebudu spát, jen odpočívat. Uši jsem měla nastražené. Každý zvuk, který zazněl v mé blízkosti, mě přinutil rozhlédnout se kolem, i přestože jsem ve tmě nic neviděla. Což bylo naprosto příšerné, protože ve tmě se toho mohlo tolik skrývat.

Dech se mi uklidňoval, stažené svaly uvolňovaly, a mysl pomalu usínala. Bylo tak příjemné, vplouvat pomalu do vod milosrdného spánku.

Ale já přec nemůžu spát! Pokusila jsem se zvednout těžká víčka. Zamžourala jsem kolem sebe a opět je nechala klesnout. Nedokázala jsem tomu dál čelit. Byla jsem příliš vyčerpaná.

Pak jsem zaslechla nějaký šum. V tu ránu jsem byla bdělá a připravená se bránit. Poulila jsem oči do tmy a hledala jakýkoliv záchytný bod, který by mi prozradil, co to je, kde to je a jestli to vůbec něco je.

Nakonec mě dorazil kužel světla, který se objevil o pár metrů dál. Nevykřikla jsem jen díky tomu, že jsem totálně ztuhla a nedokázala otevřít pusu.

„Bello?“ ozvalo se z toho směru. „To jsem já. Někoho s sebou vedu. Nemusíš se bát.“ Bezpečně jsem rozeznala Edwardův hlas. Nejraději bych se k němu rozběhla, ale nohy mě neposlouchaly.

„Edwarde,“ zasípala jsem. A byl u mě. Sevřel mě v náruči tak, jak jsem po tom toužila. Pevně jsem ho objala okolo krku, obličej schovala do jeho ramene a vdechovala tu úžasnou vůni. „Bála jsem se, že se nevrátíš,“ šeptala jsem a bylo mi jedno, že mi nejspíš vůbec nerozumí. „Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“
„Slíbil jsem ti, že se vrátím. Jsem tu. Slibuju, že už tě nikdy nenechám samotnou,“ říkal mi to ucha a líbal mě na něj.

Maličko se ode mě odtáhl. „Našel jsem pomoc. Už nemusíme nikam chodit.“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem. Pak jsem si vzpomněla, že mluvil o tom, že s sebou někoho vede. Vytáhla jsem se na špičky a nakoukla mu přes rameno. Někdo tam stál. Postava držela baterku, která svítila na lesní půdu.

„Žije tady rodina upírů…“ Trhla jsem sebou. Další upíři, další… „Nemusíš se bát, oni jsou jiní. Vysvětlím ti to později. Jsi unavená, potřebuješ se vyspat. Cullenovi mají dům, nabídli nám, že u nich můžeme zůstat. Carlisle,“ oslovil postavu za svými zády. „Bello, tohle je Carlisle Cullen. Carlisle, tohle je Bella, o které jsem ti vyprávěl.“
„Těší mě,“ řekl muž s bledou pletí, blond vlasy a očima, které jsem ve tmě nedokázala identifikovat. Přikývla jsem a víc se přitiskla k Edwardovi. Připadala jsem si nejistá, měla jsem pochybnosti a strach, ale když mu věří Edward…

„Máme s rodinou dům nedaleko odsud. Za chvíli tam budeme. Odpočinete si,“ řekl Carlisle.
„Můžeme, Bello?“ ujišťoval se Edward a díval se mi do očí. Opět to bylo na mě. Dával mi na výběr. Mohla bych říct ne a putovali bychom dál, ale upřímně jsem toho taky měla dost.
„Můžeme,“ šeptla jsem.

Čekala jsem, že si mě Edward zase vyhoupne na záda, ale překvapil mě tím, že mě vzal do náruče. Konečně jsem v klidu zavřela oči a věděla, že můžu spát, byla jsem v bezpečí. Edward by nedovolil, aby se mi něco stalo.

Cítila jsem vítr ve vlasech a kolébání, které mě po chvilce uspalo.

≈≈≈≈≈

Přetočila jsem se na břicho. Tvář se mi zabořila do měkkého vonícího polštáře. Přikrytá jsem byla hebkou přikrývkou, kterou jsem si přitáhla na ramena. Ležela jsem na měkounké matraci. Připadala jsem si jako na obláčku. Povzdychla jsem si a chtěla znovu odplout do říše snů, když jsem si uvědomila, že je něco špatně.

Neměla bych být v posteli. Neměla bych si cítit tak příjemně.

Prudce jsem otevřela oči. Zírala jsem do velkého okna, vlastně spíš prosklené stěny. Stálo před ní ohromné zrcadlo v dřevěném rámu, které odráželo část postele. Převalila jsem se na záda. Nebesa postele byla andělsky bílá. Posadila jsem se.

Pokoj byl krásný. Světlý koberec, bílé zdi, tmavý nábytek. Ale všechno to bylo cizí.

Edward… Carlisle… Pomalu se mi vybavovaly útržky předcházející noci.

Otevřely se dveře.

„Už jsi vzhůru,“ řekl Edward. Byl převlečený, učesaný. Posadil se ke mně na postel a uchopil mě za ruku. Propletla jsem si s ním prsty.
„Jsme…“ odmlčela jsem se, aby to mohl sám doplnit.
„Jsme u Cullenových. Je to rodina, jejíhož člena jsem včera cítil. Je jich šest, jsou opravdu moc milí.“ Pod slovem milý jsem si představila tu hranou přátelskost ve Vamhillu. Nelíbilo se mi to.
„Jsem člověk, nemůžu tu s nimi přece být.“
„Oni jsou jiní.“ Ano, to už myslím taky zmiňoval.
„Co to znamená?“ dožadovala jsem se vysvětlení. Lezlo to z něj, jako z chlupaté deky.
„Živí se krví zvířat.“
„To jde?“ vykulila jsem oči.
„Zjevně ano. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Diane s Geofreym nikdy nemluvili o jiných možnostech. Bral jsem to tak jak to je.“ Už jen zmínka jejich jmen mi vyvolala husí kůži po celém těle.
„Myslíš, že nás najdou?“ zeptala jsem se tiše.
„Nemysli na to,“ přitáhl si mě k sobě a políbil do vlasů. „Tady jsme prozatím chráněni. Nic nám nehrozí. Slib mi, že si nebudeš dělat starosti.“
„Když já…“
„Bello, slib mi to. Musíš se dát dohromady, tady je na to ideální prostředí,“ přesvědčoval mě.
„Ale co když přijdou?“ Ta otázka mě stále trápila.
„Tak to budeme vědět dřív, než se sem dostanou a zařídíme se podle toho.“
„Mluvíš v hádankách,“ povzdechla jsem si.
„Uvidíš sama. Pojď, rádi by tě poznali.“

Zvednul se a natáhl ke mně ruku. Zaváhala jsem. Nechtělo se mi mezi šest neznámých upírů.

„Neboj se, od nich ti nic nehrozí. Uvidíš, že si je oblíbíš.“ Usmál se na mě. „No tak.“ Opřel se dlaněmi o matraci a natáhl se ke mně. Našel mé rty a něžně mě políbil. Odtáhl se však dřív, než mi bylo milé.
„Jsi vyděrač,“ zlobila jsem se, ale vstala jsem.

Pohledem jsem zavadila o zrcadlo. Zahlédla jsem se v jeho odrazu a měla chuť se zahrabat zpátky pod přikrývky. Vypadala jsem naprosto příšerně. Špinavý obličej, rozcuchané vlasy, umazané oblečení…

Zasténala jsem. „Takhle nikam nemůžu.“
„Vypadáš dobře. Budeš se jim líbit,“ přesvědčoval mě.

Neměla jsem co víc říct. Nechala jsem se vytáhnout z pokoje a chodbou dovést ke schodům a pak dolů do jakési haly. Tam stáli.

Na první pohled se ničím nelišili od upírů z Vamhillu, ovšem když jsem si je prohlédla trochu víc, všimla jsem si, že mají jiné oči. Takové zlaté… možná trochu do hněda. Tři muži, tři ženy. Zjevně v párech.

Nevěděla jsem, jestli něco říct, tak jsem radši mlčela. Znervózňovali mě. Sklopila jsem pohled na špičky svých ušmudlaných bot a zastavila se Edwardovi po boku.

„Carlislea už znáš,“ začal Edward. „Tohle je jeho žena Esmé,“ ukázal rukou na drobnou ženu s medovými vlasy, které jí ve vlnách padaly pod ramena. Koukla jsem na ni a oplatila jí pohled. Tvářila se přívětivě, vycházelo to z jejích očí. Hned jsem poznala rozdíl mezi tímhle a Vamhillem.
„Ráda vás poznávám,“ řekla a natáhla mezi nás ruku. Sledovala jsem její dlaň a na malý okamžik zaváhala. Nakonec jsem však její nabízenou ruku přijala a se zatajeným dechem do ní vložila tu svou. Edward mě hladil po zádech a to mě uklidňovalo.
„Tohle je Alice s Jasperem.“ Malá dívka s krátkým sestřihem na tmavých vlasech a vysoký hubený bloňdák.
„Ráda tě poznávám,“ zatrylkovala Alice, kdežto Jasper jen kývnul.
„A Rosalie a Emmett,“ ukázal na nádhernou blondýnu a mohutného obra, který se přátelsky zazubil. „Tohle je Bella,“ představil mě. Pousmála jsem se a zvedla ruku v gestu, které mělo nejspíš naznačit mávnutí.

Byla jsem zvyklá na upíry, byla jsem zvyklá na to, že mě děsí, což tihle vlastně ani nedělali. Necítila jsem z jejich strany ohrožení, ať už to bylo proto, že mi Edward řekl, že mi neublíží nebo proto, že neměli ty rudé oči, které jsem u upírů znávala.

„Co kdybych ti ukázala koupelnu, Bello?“ zeptala se najednou Alice. Uvědomila jsem si, jak příšerně vypadám a zastyděla se před nima ještě víc.
„Alice má pravdu. Bella se potřebuje vykoupat, převléct, najíst a odpočívat. Podívejte se na ty kruhy,“ vzala Esmé věci do svých rukou. Co kdybys vzal Edwarda konečně na lov. „Nechtěl odejít dřív, než se probudíte,“ vysvětlila. Neodolala jsem pohledu na Edwarda a spokojenému úsměvu.

Rodina se rozptýlila po domě. U nás zůstala jen Alice s Esmé a Carlislem.

„Zvládneš to tu?“ zeptal se mě a ukazovákem mě pohladil po tváři. Snažila jsem se tvářit statečně. Měl úplně černé oči. Potřeboval nutně krev. Nemohla jsem ho tu držet.
„Budeš lovit veverky?“ oplatila jsem mu otázkou. Rozesmál se.
„Veverky asi ne. Povím ti to, až se vrátím ano?“ Přikývla jsem.
„Dobře.“
„Ničeho se neboj, brzo se vrátím,“ slíbil a políbil mě na rty.
„Čeho by se asi tak mohla bát, Edwarde. Vždyť tu bude s námi,“ ozvala se Alice.
„Alice,“ okřikla ji Esmé. Usmála jsem se na tu drobnou bytost. Ta holka se mi začínala líbit.

Rozloučila jsem se s Edwardem a pak šla s Alicí za Esmé zpět nahoru do pokoje, ve kterém jsem se probudila.

„Muži jsou hrozně neempatičtí. Nechápu, jak tě mohl nechat v takovém stavu,“ mudrovala Alice po cestě. „Ale nemusíš se bát, dáme tě zase do pořádku. Mám úžasnou masku, po které budou tvé vlasy jako nové. Udělám ti manikúru a Esmé ti pak něco skvělého uvaří,“ plánovala. „Víš, já jsem moc ráda, že tu mámě někoho nového. Už to začínala být nuda,“ povídala.

V koupelně, která patřila k pokoji a mohla se v klidu rovnat té v Ryanově domě, napustila ohromnou vanu skoro až po okraj, přidala snad polovinu lahve pěny do koupele a pak se taktně otočila, abych se mohla svléknout a vklouznout pod bílou pokrývku pěny. Esmé mi zatím šla najít něco na sebe a převléknout postel. Naznačovala jsem, že jim nechci přidělávat starosti, ale obě si stály na svém a nechtěly o něčem takovém ani slyšet.

Alice mi na obličej, který nejdřív pečlivě omyla, naplácala nějakou pleťovou masku. Námitky nepřicházely v úvahu. Potom mi vydrbala nehty a chtěla i umýt vlasy, ale to jsem jí zakázala. Nejsem nemohoucí.

Když jsem měla kůži na prstech u nohou scvrklou, nastavila mi Alice huňatý župan, do kterého jsem se zabalila. V ložnici už na mě čekalo spodní prádlo, černé tričko, pohodlné tepláky, mikina a ponožky.

„Není to nic moc…“
„Je to ideální,“ přerušila jsem Esmé. Po všem tom čančání se ve Vamhillu jsem byla ráda, že si můžu vzít něco obyčejného.
„Co kdybyste se zatím oblékla a vlezla si do postele a já vám zatím dojdu pro jídlo. Jste strašně hubená. Potřebuje nabrat sílu. Doprovodíš mě, Alice?“
„Zůstanu tu s Bellou,“ rozhodla se ta. Esmé se na ni přísně podívala. „Pokud jí to teda nevadí.“
„Je to váš dům,“ pokrčila jsem rameny.
„Ale tohle je teď váš a Edwardův pokoj,“ opáčila Esmé. „Pokus chcete být sama, stačí říct.“
„To je v pořádku.“

Esmé odešla, Alice si stoupla k oknu a dívala se ven. Začala jsem se převlékat. Všechno bylo čisté, voňavé a úžasné. Bez dalšího pobízení jsem si lehla do postele a konečně se cítila zase jako člověk. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude díky upírům.

„Edward nám povídal něco o tom místě,“ ozvala se Alice a podívala se na mě. Neměla jsem ráda připomínky Vamhillu. Měla jsem ho pořád ještě v živé paměti a nebylo třeba o tom ještě mluvit. „Muselo to být pro tebe hrozné. Víš, chci, abys věděla, že my takoví opravdu nejsme. Tady si můžeš dělat, co chceš, nikdo tě nebude do ničeho nutit.“ Taková vážná řeč mě od osoby jejího rázu překvapila. Ale bylo to od ní hezké.
„Děkuju.“ To slovo zahrnovalo vše, co jsem chtěla říct.
„A nemusíš se bát, mám je v merku.“
„V merku?“
„No… asi víš o upírských darech, já vidím budoucnost, tedy víceméně. Jakmile je napadne, že se sem podívají, uvidím to tady,“ poklepala si ukazovákem na pravý spánek. Takže to myslel Edward tím, že budeme vědět, že přijdou.

Alice se najednou rozjíveně usmála, vyskočila ke mně na postel a spiklenecky na mě mrkla. „Takže Edward. Jak je to mezi vámi?“ Musela jsem se smát, s ní to prostě nijak nešlo.

≈≈≈≈≈

Po výtečném jídle, které mi Esmé připravila, jsem osaměla. Alice mi zatáhla žaluzie, aby se mi lépe spalo. Nejspíš bych usnula i za světla. Stačilo, aby se má hlava dotkla polštáře a byla jsem v limbu.

Klid a mír tohohle místa mě obklopily natolik, že jsem dokázala vypustit všechny starosti i obavy a mohla jsem spát bezesným hlubokým spánkem. Tolik se to tu lišilo od toho, co jsem znala. I Cullenovi se lišili. Nikdy jsem nepoznala nikoho jako oni. Vždycky jsem si myslela, že upír, tenkrát jsem brala ty z filmů, je prostě bytost, která vysává lidi. Vamhill mi to prakticky potvrdil, ale najednou jsem zjišťovala, že upír může mít tolik tváří a podob. Bylo to matoucí.

Maličko jsem se probrala, když mě někdo objal a přitiskl k chladnému tělu. Poznala jsem Edwarda podle vůně. Políbil mě na temeno a pak jen držel.

Když jsem znovu upadala do spánku, napadlo mě, že naše budoucnost možná přece jen nebude tak beznadějná, jak se původně zdála. A tu naději nám dali právě Cullenovi.

Blýská se nám na lepší časy a současně s tím se blíží konec. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 21. kapitola: