Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalá manželka - 9. kapitola

19.10.2011 (12:00) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2133×

Pohled Belly

Měla jsem zlé tušení, ale stále jsem se musela držet Aleca. Itálie…

Jakmile jsme přiletěli, obklopila nás jednotka Arovy gardy. Odvlekli mě do auta s černými skly, přes které nešlo nic vidět a odváželi mě neznámo kam.

Bylo to hnízdo… Hnízdo všech upírů, kteří se rozhodli sloužit Arovi. Předvedli mě přímo před něj. Shlížel na mě se shora, ze svého královského stupínku. V očích se mu odrážel lesk chamtivosti. Usmál se na mě, ale byl to krutý úsměv, který ve mně vyvolal obavy.

„Konečně se setkáváme, krásná Isabell.“

Jeho hlas byl slizký a plazil se po všech stěnách kolem mě. Zachvěla jsem se odporem, ale hned jsem pozvedla hlavu a zadívala jsem se mu přímo do očí. Nesmí poznat, že z něho mám strach.

„Krásná a odvážná… Lákavá kombinace, ovšem uvidíme, jak budeš lákavá za malou chvíli.“

Než to dořekl, objevil se přímo vedle mě a svou kostnatou ruku natahoval k mojí. Ucukla jsem. Rozčileně se na mě podíval a opět chňapl po mé ruce. Tentokrát jsem nestačila včas uhnout. Se sadistickým potěšením si vychutnával chvíli, kdy se mě dotýkal. Do té chvíle, než si uvědomil, že ve mně si nic nepřečte. Rozčileně mě od sebe odstrčil. Protože jsem takovou reakci nečekala, odletěla jsem od něj a zády jsem narazila o zeď.

„Jak je to možné?“ ptal se temně.

Já jsem však na něj jen hleděla, neschopná promluvit. Připadala jsem si jako paralyzovaná.

„Říkal jsem ti, že je výjimečná,“ ozval se za mnou Alecův hlas. Aro jen pokývl hlavou, otočil se a odcházel lidskou chůzí.

„Nezapomeň, co jsi mi slíbil, Aro! Já jsem svou část dohody splnil, přivedl jsem ji…“ pokračoval Alec.

„Ano, já vím. Neměj strach, jakmile ji použiji pro své účely, můžeš si s ní dělat, co chceš. A nikdo ti nebude stát v cestě.“

„Mám tvoje slovo, Aro? A jak dlouho ji budeš potřebovat? Jak dlouho budu ještě čekat?“ dorážel stále Alec. Zřejmě si už neuvědomoval, že by měl být pokornější. Aro se otočil s chladným obličejem.

„Budeš čekat tak dlouho, jak budu já chtít, Alecu! Ostatně tvůj život je nesmrtelný, takže nemáš kam spěchat… A já si potřebuji udržet upíra, jako je Edward. Je ze všech nejlepší, bohužel neslouží dobrovolně naší věci. Proto mu musíme k přesvědčení trošku pomoct.“

Při poslední větě se na mě Aro významně podíval a odešel. Tlak, který mě svíral, povolil a odešel s ním. Musel to být buď on sám nebo někdo z jeho gardy. Pomalu jsem se zvedala ze země.

„Věděla jsem, že jsi zmetek, ale že až takový, Alecu!“ opovržlivě jsem po něm vyštěkla.

„Mlč! Kdybys po něčem toužila tak jako já, nevzdala by ses šance to získat. Věř mi a já tě získám, ať to stojí cokoliv.“

S těmi slovy mě popadl a vlek za sebou ven z místnosti. Byla jsem celá zesláblá a nemohla jsem se bránit. A to mě štvalo, protože jsem měla sto chutí nakopat mu ten jeho upíří zadek…

Pohled Alice

Čekali jsme na bližší informace o Edwardově pobytu. Než je získáme, zůstávali jsme prozatím v Londýně.

On mi byl neustále v patách. Kamkoliv jsem se pohnula, byl se mnou. Samozřejmě, že věděl, že o něm vím. Přeci jen jsme upíří, takže se minimálně cítíme. Dělalo mu radost, že mi leze na nervy.

Rozhodla jsem se ho ignorovat. Nehorázně mě však štvala jedna věc – neustále mě přitahoval. Ostře jsem vnímala jeho přítomnost a dohánělo mě to pomalu k šílenství. Nevěřil mi, a tak mě sledoval.

Teď večer jsem měla ještě schůzku s jedním klientem. Za normálních okolností by se mnou šla i Bella. Ale ta tady teď není. Chvíli jsem uvažovala, že schůzku zruším, ale uvědomila jsem si, že tenhle klient je docela milý chlap a hlavně vypadá celkem k světu. Vzhledem k tomu, že se dosud nic nedělo a já jsem byla jako na trní, rozhodla jsem si trochu povyrazit. I když šlo o pracovní záležitosti, nemusí u toho přece zůstat, ne? Sama pro sebe jsem se usmála a začala jsem se chystat.

Oblékla jsem si fialkový top, který odhaloval ramena. Krémová sukně odhalovala velmi značnou část mých nohou. Vysoké sandálky a krémové sáčko. Líčení a účes jsem zvládla na jedničku. Vzala jsem si jen příslušné pracovní podklady a vyrazila jsem ze svého pokoje k autu.

U auta už však stál on. Opíral se o něj ležérním způsobem, ruce překřížené přes prsa a sledoval mě ostřížím pohledem.

Samozřejmě jsem ho ignorovala a nastoupila jsem do auta. Kdybych byla člověk, asi by se mi při pohledu na něj zastavilo srdce, ale jako upír… No řekněme, že jsem z něho mírně otřesená. Ale jenom mírně!

„Kam jedeme?“ ozval se jeho hluboký hlas vedle mě. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že nastoupil ke mně do auta.

„Ty nikam!“ odsekla jsem mrazivě.

„Zase si hraješ na ledovou královnu, Al?“

„Vypadni z mého auta a vypadni z mého života, Jaspere! Nech mě být. Copak nemáš nikoho jiného, komu bys mohl otravovat život? Já už to tvoje věčné pronásledování dál nesnesu!“

„Budeš muset. Nikoho jiného na sledování totiž nemám. Užijeme si pěkný večer.“

Při těch slovech mi políbil ruku a vystoupil z mého auta. Roztřeseně jsem se nadechla a rozjela se na místo schůzky. Byla to pěkná restaurace s terasou, vhodná jak pro pracovní, tak i osobní schůzky.

Robert, tak se jmenoval můj zákazník, už na mě čekal. Při mém příchodu se okamžitě zvedl a usadil mě ke stolu. Bylo příjemné trávit večer s mužem, který ví, jak se chovat. Na rozdíl od někoho!

U skleničky vína jsme probrali pracovní záležitosti a atmosféra u stolu se začala uvolňovat.

„Nechci nýt nepříjemný, Alice, ale zdá se mi, že nás tam od toho stolu někdo pozoruje.“

Po Robertově sdělení jsem se otočila ke stolu, který naznačoval. Jasper tam seděl a nepokrytě nás sledoval. Cítila jsem se tak trapně. To si nemohl sednout někam dál? Rychle jsem začala přemýšlet jak z toho ven, protože ten nevychovanec ještě zvedl sklenku s vínem a připíjel mi.

„Asi bychom měli odejít…“ řekl Robert.

Doprovodil mě k autu a jemně mě políbil. Nebyla v tom sice žádná vášeň. Ale něha a jemnost byla vítanou změnou. Nepatrně jsem se k němu přivinula a tiše jsem si povzdechla. Z dálky jsem však slyšela tiché vrčení.

„Pojeď se mnou, Alice,“ zaprosil Robert.

„Dneska nemůžu, nezlob se. Zavolám ti, ano?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Budu čekat, Alice. Dobrou noc.“

Ještě jednou mě na rozloučenou políbil a já jsem nastoupila do auta. Nechtěla jsem jet rovnou domů, a tak jsem se pěknou chvíli projížděla po městě. Když jsem konečně dorazila domů, byla jsem uklidněná a uvolněna.

„Kdes byla tak dlouho?“ ozvalo se vedle mě.

„Co ti je do toho?“ odsekla jsem a mířila rovnou do pokoje.

„Byla jsi s ním?“ držel se stále za mnou.

„Co ti je do toho?“ opakovala jsem se. Přibouchla jsem mu dveře před nosem a začala jsem se svlékat. Zatracený chlap! Co si o sobě myslí. Náhodou Robert je hodný člověk a já ho mám ráda. A hlavně je to můj život.

Jeho ruce mě popadly za ramena. Drsně nasál vzduch kolem mě.

„Nespala jsi s ním.“

Řekl to klidně a spokojeně. Jeho konstatování mě opravdu rozčílilo.

„A co kdyby ano? Co bys dělal, kdybych se s ním vyspala? Co ti je vlastně po tom s kým a proč já spím? Mohla bych se vyspat s celým Londýnem a tobě by to mohlo být jedno! Mám teď starostí nad hlavu s Bellou, ale až bude po všem, ozvu se mu. Jen pro tvou informaci, Robert nádherně líbá!“

V očích se mu blýskla výzva. Přitlačil mě ke zdi a po obou stranách mé hlavy si o zeď opřel ruce. Dokonale mě uvěznil a byl blízko. Moc blízko. Ucítila jsem jeho dech na krku a to mě rozechvělo. Instinktivně jsem k němu přitiskla své tělo a on mě políbil. Nikdo nelíbá tak jako Jasper. Byla v tom vášeň, která mezi námi vzplanula. Jeho horké rty na mě neustále útočily a já jsem mu vycházela vstříc. Vzal mě do náruče a odnesl mě na postel. Z obličeje mi odhrnul vlasy a něžně se na mě podíval. Chtěl mi něco říct, ale zazvonil mu telefon. Zvedl ho. Chvíli poslouchal a pak zavěsil.

„Musíme jít, mám informace, kde najdeme Edwarda.“ Pomohl mi zvednout se a zadíval se na mě.

„My dva jsme spolu ještě neskončili, čarodějko.“

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá manželka - 9. kapitola: