Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalá manželka - 6. kapitola

29.10.2010 (19:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2471×

Moc se omlouvám za to, že musíte tak dlouho čekat na pokračování. Mám toho v poslední době hodně, ale i tak se snažím psát, kdykoliv je to možné. Jen toho času není tolik, kolik bych si přála...

No výborně! Tak to mi ještě scházelo! Kolik toho asi slyšel? Navíc jsem se nacházela v dost nešťastné pozici. Alec mě totiž při svém monologu tak nějak držel v jeho náruči. Ani nevím, jak jsem se tam ocitla! Byla jsem z Aleca natolik v šoku, že jsem si vůbec neuvědomovala, co dělá.

 Teď tam Edward stojí, mimochodem vypadá opět úplně senzačně, až na jeho výraz. Byl bez sebe vzteky!

„Myslel jsem, že jsem ti to včera vysvětlil dost jasně, Buffone!“

„Svoje stanovisko jsi mi jasně sdělil, Cullene. Obávám se ale, že pro mě je rozhodující, co si myslí tvoje krásná žena.“

Nechápala jsem, kde se tohle v Alecovi vzalo… Vždycky byl milý a nikdy nebyl nijak víc výrazný. A už vůbec neměl majetnické sklony. Pochopila jsem, že mi nastavoval jen část svého já, které chtěl.

„Správně, Buffone. Ještě pořád je to moje žena!“ zavrčel Edward a přistoupil výhružně k Alecovi. Ten se proti němu postavil.

Stála jsem tam a dívala jsem se na ty dva vrčící blázny, kteří si měřili mezi sebou sílu pohledu.

„Ale jak dlouho ještě bude?“ vysmíval se Edwardovi Alec.

„Neopustí mě!“

„Dlouho jsi tady nebyl… Vůbec ji neznáš!“

„A dost!“ vyštěkla jsem a vpadla jsem mezi ně. „Přestaňte se o mně bavit, jako bych tady nebyla! Ty se laskavě uklidni!“ oslovila jsem Edwarda.

„A ty! Ty, prosím tě, vypadni! Dneska není zrovna nejlepší den na návštěvy!“ uzemnila jsem Aleca a vyprovodila jsem ho bez řečí ke dveřím.

„Kdybys mě potřebovala, Isabello, tak se mi ozvi! Jsem tu jen pro tebe!“ neodpustil si při odchodu.

S povzdechem jsem zavřela dveře. Neměla jsem už sílu mu odpovídat. Otočila jsem se zpátky na Edwarda.

„Můžeš mi říct, co měl ten tvůj výstup znamenat?“

„Ty se ptáš, co to mělo znamenat? Přijdu do svého domu a vidím, jak se moje žena přede všemi miliskuje se svým milencem! Zabiju ho, slyšíš? Do rána je po něm!“ vyhrkl a odcházel pryč.

Stála jsem tam jako přikovaná. On žárlí! Ještě chvilinku jsem stále stála na místě. Do té doby, než mi došlo, co vlastně všechno řekl. Moji počáteční radost z jeho žárlivosti vystřídala obava z jeho výhružky, že zabije Aleca.

I když mě sice Alec neuvěřitelně rozčiluje a leze mi na nervy, nehodlám přihlížet, jak ho Edward zabije.

Upíří rychlostí jsem ho dohonila a zastoupila jsem mu cestu.

„Běž stranou, Isabello.“ Jeho temný hlas bez jakékoliv emoce mě děsil. Tohohle Edwarda jsem neznala.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se opatrně. Podíval se na mě. Jeho temný pohled mě spaloval a já jsem i přes všechno své sebezapření nedokázala odolat. I přes jeho temnou stránku, která z něj teď čišela a kterou jsem neznala a bála se jí, mě fascinoval.

„Musím vypadnout.“

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se znovu.

„Neboj se, tvého milence zatím nechám na pokoji. Ale jestli se k tobě přiblíží víc, než by se mi líbilo, tak za sebe neručím! Rozumíš?“

Jak se opovažuje mě opět obvinit z nevěry! Rozpřáhla jsem se a chtěl jsem mu dát facku, ale i přes mou upíří rychlost, byl stále rychlejší a zastavil mě. Chytil mi zápěstí a přitáhl si mě k sobě.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem.

„Řekni mi, Isabello, jsi tak nesnášenlivá i k ostatním nebo jenom ke mně?“

„Co to je za otázku?“

„Já…“

Byl moc blízko! Moc, moc, moc blízko na to, abych se soustředila na jeho otázku. Musela jsem myslet na jeho rty, které byly nebezpečně blízko. Hloubka jeho hlasu mě rozechvěla až do konečků prstů.

„Nevím…“ vykoktala jsem ze sebe. Přitiskl své tělo na moje. Cítila jsem ho úplně všude po celém těle.

„Co nevíš?“ zeptal se chraplavě.

„Nevím, na co se ptáš, jasné? Vůbec nevím, co ti mám odpovědět… Spokojený?“ zašeptala jsem poraženě.

„Chci tě!“ zavrčel a já jsem se ani nepohnula. Nechtěla jsem ten okamžik zničit. Cítila jsem něco mnohem víc než obvykle. Byl to okamžik souznění, kdy se zapomene na všechno, co bylo předtím a co bude potom. Důležité bylo, co je teď.

Věděla jsem, že to přijde. Od samého začátku, kdy jsem ho uviděla, jsem doufala, že tenhle okamžik přijde. I když jsem se bránila a lhala sama sobě, že tohle neudělám, že tohle vlastně nechci. Ve skrytu jsem podvědomě tušila, že sama sobě lžu.

Polibkem jsme si vyšli vstříc oba dva zároveň. V okamžiku, kdy se naše jazyky setkaly, se spustily všechny potlačované emoce, které jsme v sobě držely. Nedočkavě jsem mu vzdychla do úst a moje ruce vyšly vstříc jeho lákavému tělu. Touha zajet mu do vlasů a přitáhnout si ho blíž a stát se na okamžik paní této situace, mě přemohla. Hodila jsem zábrany za hlavu a hodlala jsem si vzít, co se mi nabízelo.

Schody… Stáhla jsem ho na sebe a nechala jsem se na ně položit. Byl rychlý a nedočkavý, ostatně já taky. V duchu jsem se modlila, aby nás nikdo nevyrušil… Znovu už bych to nevydržela. Nechtěla jsem čekat… Byla jsem celá nedočkavá. Celým tělem jsem ho vybízela k rychlejší akci. Nechtěla jsem to dál prodlužovat. Natiskla jsem se k němu a strhla jsem mu tričko. Toužila jsem cítit jeho chladnou, hebkou kůži na svém těle. Nezůstával pozadu. V momentě jsme byli oba dva nazí a vzrušení na maximum. Jeho hlazení nabývalo na intenzitě.

„Edwarde, teď, prosím!“ zaškemrala jsem.

Nenechal mě čekat. Jemně do mě vnikl a zároveň mě lehce kousl do krku. Slastně jsem zavzdychala. Bylo to tak intenzivní. Cítila jsem každý záchvěv svého i jeho těla. Padli jsme k sobě dokonale. Bylo to, jako bych našla něco, co jsem dlouho hledala. Zadíval se mi do očí. Jeho pohled byl plný vášně a bolesti.

„Isabello, slib, že mě nikdy neopustíš!“ zavrčel.

Nevěděla jsem, co bude dál. Ale věděla jsem jistě, že pokud to bude jen trochu možné, tak to neudělám.

„Slibuju…“ zašeptala jsem.

Zrychlil tempo a já jsem si vychutnávala slast, kterou mi přinášel. Začalo to být divoké a nespoutané a všechno to vyvrcholilo v jeden jediný, děsivý, ale dokonalý okamžik.

Díval se na mě, spokojený sám se sebou. Usmála jsem se na něj. Vztáhl ruku, aby mě pohladil, když v tom zavětřil do vzduchu a zavrčel. V momentě byl na nohách a upíří rychlostí oblečený do kalhot.

„Sakra, teď ne!“

Zamumlal a přesunul se ke dveřím. Zvedla jsem se a chtěla jsem jít za ním, ale otočil se na mě.

„Isabello, prosím tě, teď ne. Běž nahoru a zůstaň tam. Vím, že se ti to nelíbí, ale prosím tě, věř mi!“ naléhal na mě. Vůbec se mi to nelíbilo, nevěděla jsem, co se děje.

„Ale…“

„Prosím tě!“ naléhal. „Potom ti to vysvětlím! Všechno ti to vysvětlím!“

Pochopila jsem, že tím všechno myslí to, proč mě po svatbě opustil. Něco mě nutilo zůstat, ale zároveň jsem toužila mu věřit.

„Tak dobře.“

„Děkuju…“ zašeptal s tváří těsně u té mé. Lehce mi přejel svými rty po těch mých a pak mě postrčil po schodech.

Pomalu, lidskou rychlostí jsem vycházela schody. Edward si mě ale nevšímal. Obličej mu potemněl a opět se v něm objevila skrytá hrozba. Otočil se a mířil ke dveřím.  Jakmile je otevřel, zacítila jsem to. Byl to pach cizích upírů.

„Edwarde!“ zaslechla jsem syčivý hlas. Neznala jsem ho a tak jsem zůstala stát na posledním schodě. Z místa, kde jsem byla, nebylo nic vidět. A tak jsem alespoň poslouchala. Chtěla jsem vědět, co se děje. Z Edwarda bylo znát napětí.

„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl Edward zhnuseně.

„Máme pro tebe nějakou práci, Edwarde. A ty víš moc dobře, že musíš jít s námi.“

„Vím. Kdy odjíždíme?“

„Okamžitě!“ vyštěkl neznámý upír.

„Dobře, jen…“

„Žádné jen, prostě jdeme hned teď! Není nic, co by sis nemohl cestou pořídit. Nebo snad do toho chceš zatáhnout tvou krásnou ženu?“

Ozvalo se zapráskání, ostrý nádech a tupý silný náraz.

„Dej si pozor, Edwarde, ještě jednou mě uhodíš a to všechno, pro co to děláš, je ztraceno!“

„Parchante!“ zavrčel Edward. Chodbou se rozlehl smích cizího upíra.

„Jdeme!“ zavelel cizí upír.

Ne! Ne! Tohle ne! Co to má znamenat? Přesunula jsem se dolů upíří rychlostí. Ale on už tam nebyl…

Kdo to byl? A co s ním má společného Edward?

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá manželka - 6. kapitola: