Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalá manželka - 5. kapitola

24.09.2010 (18:30) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2670×

Nastalo ráno a já jsem se plížila chodbou ke svému pokoji. Vzhledem k tomu, že tam bylo veškeré mé oblečení, jsem neměla jinou šanci - Alice je oproti mě skutečně drobounká. Celá noc proběhla poměrně v klidu. Alice pracovala na svých návrzích její nové kolekce. A já jsem se snažila přes celou noc vymyslet, co budu dělat, ale dokázala jsem myslet jen na to, jaké by to bylo, kdyby nás Alice nevyrušila.

Nevěděla jsem, jestli Edward v mém pokoji zůstal. Bylo to k vzteku, že Alice nedokáže předvídat jeho budoucnost…

Zastavila jsem se před svými dveřmi a zhluboka jsem se nadechla – ne, že bych to potřebovala. Prostě jen síla zvyku. Sáhla jsem na kliku a opatrně otevřela dveře. Nakoukla jsem dovnitř. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí! Sice tam byl, ale byl ve sprše!

Upíří rychlostí jsem se vrhla k šatníku. Zatímco jsem se snažila co nejrychleji vybrat nějaké oblečení, omotala se mi něčí ruka kolem pasu.

„Dobré ráno, lásko. Nedáš si se mnou sprchu?“

A než jsem mohla odpovědět, byla jsem ve sprše… S Edwardem…

„Co to sakra děláš? Zbláznil ses?“ vrčela jsem. Stála jsem pod sprchou v mé noční košilce a nemohla jsem se hnout, protože mě pevně držel.

„Už dávno Iss… Zbláznil jsem se do tebe!“ zašeptal.

Dívala jsem se do jeho očí a najednou jsem chtěla, aby bylo všechno takhle. Jenom on a já a nic mezi tím. Nic z toho, co se stalo, náhle neexistovalo.

„Neblázni, Edwarde, tohle nemůžeme!“ ke slovu se dostaly moje poslední zbytky rozumu.

„A proč ne? Jsme manželé a tohle přece manželé normálně dělají.“

„Ale…“ nestačila jsem domluvit, protože mi náhle přiložil prst na rty.

„Řeknu ti tajemství, Iss, tohle dělají lidi, i když nejsou manželé.“

„Ale já tohle s tebou dělat nechci…“ řekla jsem, ale můj hlásek zněl jako pípnutí.

„Ne?“ zašeptal drsně a přitiskl se ke mně. Cítila jsem jeho vzrušení.

Než mě však stihl políbit, odstrčila jsem ho. Vzhledem k tomu,  že jsem byla rozrušená, ani jsem si neuvědomila jakou silou jsem to provedla. Edward mírně odlétl a narazil zády o kachličky na zdi. Něco ruplo.

„Bože, Edwarde, není ti nic?“ vylekaně jsem k němu doběhla.

Se zasténáním se narovnal a protáhl se.

„Jednou mě zničíš…“ zamumlal směrem ke mně.

No jistě, jako kdybych mu mohla ublížit! Vždyť je upír. Jenže instinkt mě přiměl si o něj dělat starosti. Je to k nevíře, jak rozporuplně na mě Edward působí.  Měla bych odejít, ale naprosto jsem se zasekla a to z jednoho jediného důvodu. Protahoval se… Všechny jeho svaly se napínaly a povolovaly a já jsem nedokázala odtrhnout pohled od jeho těla. Probralo mě až jeho uchechtnutí.

„A mě budeš tvrdit, že mě nechceš.“

No dobře. Chci tě! Spokojený? Ale nahlas to neřeknu, takže máš smůlu. Otočila jsem se k němu zády. Tak dobře, manžílek si chce hrát. Plán je jasný, naladím ho, vzruším ho a prchám!

„Snad už neodcházíš, lásko?“ zeptal se.

„Po pravdě? Chtěla jsem, ale když už jsem tady, tak tu sprchu dokončím.“

Pomalými pohyby jsem si pod sprchou stáhla ramínko mé košilky. Nejdříve z levého ramene, potom z pravého. Pak jsem ji ze sebe stáhla. Za sebou jsem uslyšela ostré nadechnutí. A pak jsem ho za sebou ucítila.

„Dovol, abych ti pomohl, lásko.“

Z jeho vzrušeného, chraplavého hlasu mi naskočila husí kůže. A pak mě začal umývat. V životě jsem si nedokázala představit erotičtější představu. Bylo to smyslné, dráždivé a bolestivě zdlouhavé. Pečlivě mydlil každou moji ruku, prsa, bříško… Nevydržela jsem to a otočila jsem se k němu. Zatlačila jsem na něj tak, aby se opřel o stěnu. Políbila jsem ho, ale jeho ruce jsem držela jako v kleštích podél jeho boků. Jazykem jsem ho vyzývala k našemu soukromému intimnímu souboji.

„Nehýbej se!“ rozkázala jsem.

Poslechl mě. Rukama jsem hladila jeho tělo. Jazykem jsem sjížděla po celém jeho těle až k jeho pevné chloubě. Jemně jsem ho olízla a on vzrušením zavrčel.

Dost! Dost! To stačí! Honem pryč! No tak, Bello, přece se nenecháš tak rychle dostat. I když bych dostala já jeho…

„A teď zavři oči, lásko!“ rozkázala jsem znovu.

Zavřel oči a já jsem bleskově zmizela. Po cestě jsem stihla sebrat pár svršků a mazala jsem za Alice.

„Isabello!“ slyšela jsem za sebou jeho křik.

Vtrhla jsem k Alice do pokoje a rychle jsem zabouchla dveře. Jak směšné… Kdyby chtěl, tak se sem hned dostane…

„Bello?“ oslovila mě udivená Alice.

„A - ahoj.“

„Byla jsi ve sprše?“

„Ne, proč?“

„Já jen, že tu stojíš přede mnou celá nahá, mokrá a tiskneš k sobě pánskou košili?“

„Sakra.“

„Edward?“

„Alice, proč jsi mě nepřišla vysvobodit, když jsem vymyslela takovou pitomost?“

Bože, stydím se za sebe. Hlavně před Alice…

„A jakou pitomost?“

„Nechápu, proč se mě ptáš? Já nejsem ta, která vidí budoucnost!“ vyhrkla jsem podrážděně.

„Můžeš mi říct, co žere tentokrát tebe? Jestli ti to náhodou nedošlo, tak nevidím Edwardovu budoucnost. Takže když jsi s ním, nevidím ani tvoji budoucnost, jasný?“

„Promiň, to mi nedošlo. Takže, ty vážně nevíš, co se stalo?“

„Nevím.“

„No prostě jsem se vplížila do vlastní ložnice a on byl ve sprše. No a pak vylezl a… A já jsem se pak taky sprchovala a…“

„Dost! Podrobnosti radši nechci znát…“

„Alice! Neudělala jsem to!“

„Dobře.“

„Dobře? Ty si myslíš…“

„Bello, nech toho! I kdybys to udělala je to jen tvoje věc. Jen doufám, že to neuspěcháš…  Prostě jen nechci, abys dopadla jako tenkrát, jasné?“

„Jasné, Alice.“

Přistoupila jsem k ní a objala jsem ji.

„A teď se oblékni. Musíš vyřídit tu věc s Edwardem. Přece ho nenecháš, aby ti okupoval tvou ložnici!“

„To tedy nenechám…“

Alice odkudsi vyhrabala černé kraťásky a já jsem si oblékla Edwardovu košili. Samozřejmě mi byla velká, takže jsem si ohrnula rukávy a zavázala jsem si ji v pase.

„Hodně štěstí brouku. A do té doby, než přijdu, se prosím nepozabíjejte!“ loučila se se mnou Alice. Odcházela do kanceláře připravit návrhy pro Rosalii Cullenovou, se kterou má zítra schůzku.

„Neboj, budu se snažit.“

Se smíchem jsme se rozešly a já jsem opět mířila ke dveřím mé ložnice.

Tentokrát tam na mě nečekal a tak jsem se rozhodla ho najít. Ovšem nikde nebyl k nalezení. Nikdo ho neviděl. Výborně, nemohla jsem od něj čekat nic jiného!

Rozhořčeně jsem se vracela vstupní halou.

„Ahoj miláčku! Přišel jsem si ověřit, zda jsi v pořádku. Však víš, po tom včerejším setkání s tvým manželem.“

No to snad ne. Alec! Jak kdyby mu to včera nestačilo. Jeho světlé krátké vlasy se leskly a na tváři mu pohrával upřímný úsměv. Jako vždy byl perfektně oblečený. Tmavé džíny se světle modrým sportovním tričkem mu opravdu slušely. Když mě zrovna neotravoval, byl příjemný společník. Bohužel si vzal do hlavy, že mě neskonale miluje a tím mi hrozně leze na nervy!

„Jak vidíš, jsem naprosto v pořádku, Alecu.“

Odpověděla jsem mu bez špetky emoce a doufala jsem, že pochopí a odejde. Jenže jeho okouzlený úsměv a rozvášněná tvář napovídaly, že bude pokračovat.

„Dneska vypadáš opravdu rozkošně. To mě přivádí k myšlence, jestli by jsi se mnou dnes nešla na večeři?“

„Alecu , ty s tím opravdu nedáš pokoj?“ pokoušela jsem se ho odbýt, co nejrychleji. V kraťáscích a Edwardově košili jsem se před ním necítila zrovna jistě. Zvlášť, když jsem si všimla, jak mě sjíždí pohledem.

„A s čím drahoušku? Chápu, že setkání s tvým manželem tě rozrušilo, ale společně to zvládneme. Podpořím tě.“

„A v čem, proboha?“

„Společně všechno zvládneme, neboj. Budu po tvém boku, když se budete rozvádět. A pak už nás nic nezastaví, budeme jenom spolu!“

Při svém proslovu se ke mně přiblížil. No to snad nemyslí vážně! Alec a jeho fantazie! A zrovna teď! Nemám chuť to do nekonečna poslouchat. Kolikrát jsem se mu snažila vysvětlit, že spolu nikdy nebudeme, ale on si pořád trvá na svém!

„To ne…“ nestačila jsem ani domluvit, protože Alec se evidentně rozmluvil.

„Uvidíš, bude to skvělé! Nemusíš mít vůbec žádné obavy, drahoušku, o všechno se postarám. Konečně budeme spolu! Jen ty a já a…“

„Nevěděl jsem, že budeme žít ve třech, Isabello!“ přerušil Alecův výjev naší společné budoucnosti Edwardův hlas.

No výborně! Tak to mi ještě scházelo! Kolik toho asi slyšel? Navíc jsem se nacházela v dost nešťastné pozici. Alec mě totiž při svém monologu tak nějak držel v jeho náruči. Ani nevím, jak jsem se tam ocitla! Byla jsem z Aleca natolik v šoku, že jsem si vůbec neuvědomovala, co dělá!

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá manželka - 5. kapitola: