Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalá manželka - 2. kapitola

03.08.2010 (14:15) • Iff • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2552×

O 2 roky později

Náš podnik se skvěle uchytil. Alice je prostě skvělá! Jako návrhářka má úžasné a nenapodobitelné návrhy a její kombinace materiálů a barev jsou jedinečné. Ihned si získala pro svoji jedinečnost a talent mnoho příznivců. Alice byla skutečnou umělkyní ve svém oboru.

Já jsem obstarávala všechno kolem. Vyřizovala jsem schůzky, obchodní transakce a různé přehlídky a akce, kde jsme měly ukázat výtvory našeho podnikání.

Zrovna dnes jsme se zúčastnily jednoho večírku, na který jsme byly pozvané. Večírek pořádal Anthony Feeling s jeho manželkou Melissou. Jednalo se o vlivné lidi a v rámci udržování vztahů a navazování nových pracovních kontaktů jsme udržovaly společenský život. Alice nachystala naše oblečení tak, abychom byly opět středem pozornosti.  V jejích těsně splývavých šatech duhové barvy vypadala opravdu kouzelně. Lidé se za ní jen otáčeli, protože vypadala opravdu jako nějaká víla. Ze všech jejích pohybů vyzařovala radost. Byla ve svém živlu. Ucítila můj pohled, otočila se na mě a zamávala mi s dokonalým úsměvem. Opětovala jsem její úsměv. Byla jsem ráda, že naše touha po lidské krvi byla snesitelná. Téměř jsem si na ten pocit zvykla a dalo se s ním žít.

Jako vždy jsem ho hledala. Očima jsem přejížděla po davu lidí. Věděla jsem, že kdyby tam byl, tak ho nepřehlédnu. Připadalo mi nespravedlivé, že po 7 letech je můj smutek větší a větší. Pořádně jsme se neznali a on pak utekl. Chtěla jsem to – chtěla jsem, aby mě ovládl vztek. Lítosti mám už plné zuby. Nesnáším ty stavy, kdy začnu sama sebe litovat. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Alice říká, že je dobře, že si vybíjím svou lítost a vztek fyzicky. Nicméně, ovládta se na veřejnosti mi někdy přijde troštu těžké. Jako upír si dokážu tak dobře a realisticky navodit tu atmosféru… Je podivné, jak láska kráčí ruku v ruce s nenávistí. Ano, nenávidím ho, ale také mi, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, chybí.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala jsem se směrem k Alice. Ta byla zrovna v družném hovoru s nádhernou blondýnkou. Jak jsem se blížila, ucítila jsem vůni upírů. Linula se směrem od blondýnky a pak ještě odněkud z prostoru. Nepídila jsem se po tom, jelikož nebylo neobvyklé potkat upíry na takovýchto akcích.

Tak jako po Alice, tak i po mně se otáčelo mnoho obdivných pohledů. Mé tyrkysové šaty s odhalenými zády se mi opravdu moc líbily a připadala jsem si v nich skutečně přitažlivě. Ladným krokem jsem se přidala k Alici a její společnici. Představila se jako Rosalie, ale dál už jsem ji nevnímala. Nevěděla jsem, jestli to byla jen moje představivost nebo skutečnost, ale zdálo se mi, že jsem ho zahlédla. Rozhlížela jsem se, ale po druhé jsem ho nikde nespatřila. Snažila jsem se soustředit na to, co Rosalie říká.

„Takže doufám, že se domluvíme. Hned v pondělí zavolám a domluvíme si schůzku, Alice. A je to tady. Dámy promiňte, ale právě se k nám řítí můj manžel a jeho dva bratři."

Právě jsem se na ně chtěla otočit, když jsem si všimla zděšeného výrazu Alice, než jsem to však stihla, byla jsem vyrušena obsluhou.

„Promiňte, paní Cullenová?“ řekl číšník.

„Ano?“ řekla jsem zároveň s Rosalie a udiveně jsme se na sebe podívaly.

„Paní Isabella Cullenová," upřesnil číšník, „Mám pro vás vzkaz.“ Řekl a předal mi obálku.

Převzala jsem od něj vzkaz jako ve snu a otočila se k zpět k Rosalie a Alice. Nevěděla jsem, že se tak Rosalie jmenuje, ale nedivím se tomu, neposlouchala jsem ji.

„Promiňte…“ zamumlala jsem.

Přede mnou už stál vysoký, svalnatý muž, s tmavými vlasy.

„Isabello, Alice, to je můj manžel, Emmet Cullen,“ představilo ho Rosalie.

Pozdravil se s Alicí i se mnou.

Udiveně si mě prohlíželi. Věděla jsem, že chtějí vědět, proč se jmenuji stejně. Ale já jsem to nechtěla nijak rozvádět. Navíc to může být jen náhoda. Určitě to bude jen náhoda! Omluvila jsem se a otočila jsem se k odchodu. Nevím, kde jsem nechala své upíří smysly, ale do někoho jsem narazila. Zvedla jsem oči a chtěla jsem zamumlat omluvu. Nicméně z mých rtů neunikla ani hláska. Zírala jsem do nádherných medově zlatých očí. Můj pohled okamžitě sklouzl na ty nejúžasnější rty a já jsem na okamžik nedokázala myslet na nic jiného než na to, že si nepřeji na světě nic jiného, jen aby mě políbil. Tiché uchechtnutí mě probralo z omámení a probudil se ve mně opět vztek. Byla jsem tak rozčilená, že jsem přešla do útoku. Navíc jsem si uvědomila jednu věc. Edward je taky upír!

Ale co tady dělá? Dva roky už po něm neúspěšně pátrám a on se tady teď přede mnou objeví! A navíc mu děsivě slušelo! Večerní oblek mu padl jako ulitý!

Otočila jsem se zpět k Alice, Rosalie a Emmetovi. Stál tam teď s nimi nějaký blonďák s delšími vlasy a bojovným pohledem, nicméně nevěnovala jsem mu pozornost, protože jsem ho neznala.

„Vážení, dovolte, abych vám představila Edwarda Cullena, svého manžela. Nicméně už dlouho mým manželem nebude, budeme se totiž rozvádět, že?“ řekla jsem, políbila jsem Edwarda symbolicky na tvář a otočila jsem se k odchodu. Odcházela jsem otřesená, protože jsem reakci na letmý dotek s jeho kůži nečekala.

Vyběhla jsem na terasu a vydala jsem se směrem do zahrady.

„Miláčku!“ ozval se najednou vedle mě hlas.

Sakra! Zapomněla jsem na ten vzkaz… Alec Buffon… Upír. Ovšem velice otravný, který si stále myslí, že patříme k sobě.

„Alecu, prosím tě, nemám na tebe náladu!“ odsekla jsem naštvaně.

„Ale lásko, vždyť jsem ti poslal vzkaz…“

„Vypadám snad, že jsem tady kvůli tvému vzkazu?“ řekla jsem tvrdě. Musela jsem. Alec mi snad nikdy nedá pokoj! Neustále mě obtěžuje, nahání a pronásleduje. A já už s nim nemám trpělivost.

Jediné jeho štěstí je, že je upír. Ale v poslední době je opravdu otravný.

„Ale já jsem myslel… Víš, když se tvůj manžel tak dlouho neobjevil… A ty jsi sama… Já bych se o tebe postaral!“ pronesl ohnivě a uchopil mě za obě paže.

„Být tebou, tak nemyslím, Buffone, zvlášť, když za tebou stojí její manžel!“ ozvalo se za Alecem výhružně.

Vytrhla jsem se  z Alecova sevření a mířila zpět k domu. Když už jsem byla těsně pod verandou, Edward mě dohonil a otočil mě k sobě. V momentě ke mně přitiskl svá ústa. Otíral se o moje rty, dokud se neotevřely a on do nich mohl vklouznout jazykem. Byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nebránila. Říkala jsem si, že pak něco udělám, ale teď si to vychutnám. Když jsme polibek ukončili, stále jsem byla jako omámená.

„Tak co lásko, chyběl jsem ti?“ řekl.

Mojí odpovědí byla dobře mířená facka.

„Jak jsi mohl? Jak vůbec můžeš?“ vpálila jsem mu do  tváře a odcházela jsem od něj. Zjistila jsem, že naše scéna měla bohužel několik svědků, včetně místní drbny,  paní Hoppkinsové, takže to do rána bude vědět snad celý Londýn.

Procházela jsem a lidé si šeptali. Bylo mi jasné, že to je o mně a Edwardovi, proto jsem se ani nijak nesnažila ty hlasy vnímat.

Alice se zrovna výborně bavila. Ale i tak jsem jí šla oznámit, že už jdu pryč.

„Alice, mám toho až po krk, půjdu už domů, ale ty zůstaň, ano?“

„Dobře, Bello, ale budeš v pořádku, že ano?“

„Určitě, musím si jen odpočinout, tak ahoj.“

Jakmile jsem dorazila domů, zamířila jsem ihned do tělocvičny. Musela jsem to ze sebe vybít. Mlátila jsem kolem sebe jako šílená. Figurýny, ala Edward,  odnášely moji bolest a vztek. Udýchaně jsem se rozhlédla. Všichni moji „protivníci“ byli zničení. Roztřeseně jsem se nadechla a narovnala jsem se.  Náhle tělocvičnou zazněl potlesk.

Otočila jsem se za tím zvukem a ztuhla jsem. V rohu místnosti stál Edward.

„Dobře, lásko. Nechceš si to pro změnu rozdat s někým, kdo může za tvůj vztek?“ zeptal se posměšně a svlékl si sako…

Autor: Iff (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá manželka - 2. kapitola: