Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokážu být šťastná? 3. kapitola

01.08.2010 (09:15) • MichellCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2528×

3. kapitola

Druhý den jsem nešla do školy, neměla jsem na to sílu. Vzbudila jsem se až v poledne. K obědu si udělala jen lehký salát s pečivem. Vlastně jsem neměla na nic chuť, ale jíst musím. Převlékla jsem se a šla si číst, vzala jsem si mojí oblíbenou knížku Na Větrné hůrce a pohodlně se usadila na sedačce.

Byla jsem do knížky hodně zabraná, protože mě vylekalo zaklepání na dveře. Za dveřmi byl Emmett, bratr Edwarda.

„Přeješ si?" zeptala jsem se.

„Ahoj, já jsem Emmett." A zazubil se na mě.

Jo, jako kdybych to nevěděla.

„Já vím, kdo jsi, ale proč jsi tady?"

Docela mě udivilo, že mi na dveře zaklepe kluk, kterého ani neznám.

„Alice ti posílá úkoly, které jsi dneska měla dostat ve škole." Podával mi nějaké papíry.

„Přesně ti tam popsala, co po tobě učitelé chtějí."

„Děkuju," hlesla jsem

,,Bello, můžu se tě na něco zeptat?" tvářil se vážně.

To asi nebudu nic dobrého, na co se mě zeptá.

„Hm," přitakala jsem.

,,Co jsi udělala Edwardovi? Co od tebe včera přijel, se tváří jak kakabus a není s ním žádná sranda. Jo jasně, sranda s ním moc nebyla ani předtím, ale teď je to hrozný. Ani nedělal randál na tom svým klavíru, což je u nás jako druhé Vánoce, protože na klavír hraje každý večer."

„Já? Já jsem mu nic neudělala," ohradila jsem se. Co si ksakru myslí blbeček, vždyť kdyby mi taky věřil, tak by se netrápil a vše by bylo v pohodě! Ale co to melu, on a trápil? To určitě!

Uvědomovala jsem si ten pocit na srdci, který se tam objevil právě ve chvíli, kdy mi Emmett řekl o Edwardovi. Byla to bolest, ale bolest z čeho?

„No, jak myslíš, Bello, tak ahoj ve škole," rozloučil se se mnou a šel ke svému autu.

„Ahoj."

Celý den jsem na to myslela a večer nemohla usnout. Usnula jsem až k ránu a vypadala jako mrtvola. Do školy jsem dorazila půl hodinu před začátkem vyučování. Vydala jsem se do učebny španělštiny, kde měla být dnes moje první hodina. Ve třídě bylo jediné volné místo vedle Alice.

„Ahoj, Bello, copak s tebou bylo?"

„Ahoj, neměla jsem náladu na školu," odpověděla jsem.

Najednou se na mě podívala smutným pohledem.

„Bello, musíš Edwarda pochopit." Chtěla jsem něco namítnout, ale ona mě nenechala promluvit.

„Nepřerušuj mě. Kdyby mohl, tak by ti řekl, co jsme zač. Ale on se bojí toho, že od nás potom utečeš s křikem. A navíc by neohrozil jen tvůj život, ale i náš." Koukala jsem na ni a nevěděla, co říct.

Proč utéct s křikem a jak by mohl ohrozit můj život? Byla jsem zmatená, ale když je to teda takhle, bude nejlepší, když si jich vůbec nebudu všímat.

„Bello, to nám nesmíš udělat. Tím, že si nás nebudeš všímat, nám ublížíš, ale bude to bolet i tebe. Sice tě moc neznáme, ale máme tě rádi. Teda Tanya ne, ta by ti nejradši utrhla hlavu, protože se Edwardovi nelíbí ona, ale ty," řekla lehkým tónem a usmívala se jak sluníčko.

Vykulila jsem na ni oči. Cože to řekla, já že se Edwardovi líbím?

„Jak můžeš vědět, co jsem chtěla udělat? A co to tu meleš za kraviny, jak bych se já mohla líbit Edwardovi? Vždyť jsem jen troska, nic víc." Zamračila se na mě, ale nestihla už nic říct, protože do třídy vešel učitel.

Po hodině jsem si rychle sbalila věci a pospíchala pryč ze třídy, abych se nemusela bavit s Alicí. Rozhodla jsem se, že to udělám. Nebudu si jich všímat.

Další hodiny mi uběhly rychle, až nastal čas oběda. K jídlu jsem si vzala sendvič a džus. Nechtělo se mi sedět vedle jejich stolu, ale neměla jsem jinou možnost. Po celou dobu co jsem jedla, mě na zádech pálily jejich pohledy, ale dělala jsem jakoby nic. Po obědě jsem se vydala na biologii.

Téhle hodiny jsem se bála celý den. Měla jsem ji s Edwardem. Ve třídě byli už všichni a jediné volné místo bylo, ach ne vedle Edwarda. Pomalu jsem šla k lavici a posadila se vedle něj. Dělala jsem, jakoby tam nebyl a čekala, až vejde učitel.

„Bello, prosím, mluv se mnou," zaprosil se zoufalstvím v hlase.

Bolelo mě to, ale jestli je ohrožen život jeho, i celé jeho rodiny, bude to tak nejlepší. Na jejich životech záleželo, ten můj byl bezcenný. I když vím, že mě to zevnitř bude zabíjet, nevšímala jsem si ho a dělala, jako že ho neslyším.

A takhle to probíhalo každý den. Ve škole mě všichni pozorovali zoufalými pohledy. Tedy až na Tanyu, která mě pohledem spíše zabíjela. Snažili se se mnou jakkoliv navázat hovor, ale marně. Až to byl najednou měsíc, co jsem v téhle škole. Měsíc, co se můj život změnil od základu. Ve škole jsem s nikým neprohodila ani slovo, byla jsem vždy zamlklá, když na mě někdo promluvil.

Ale to se mělo změnit.

Zrovna jsem šla v jídelně ke svému stolu, oběd jsem sebou neměla, jelikož jsem neměla hlad. Když do mě najednou vrazila Tanya.

„Jé promiň, já tě neviděla," řekla se škodolibostí v hlase.

To určitě! Začala jsem si sbírat věci ze země, když se najednou sklonila a vzala do ruky můj deník.

„Ty si píšeš deníček, to je tak roztomilý. Co kdybych něco našim spolužákům přečetla, určitě jsou zvědaví, na tvé myšlemkové pochody."

Tanya otevřela deník a začala číst. Četla úplně všechno. O tom, jak mě Jake znásilnil, moje pocity, bolest. O této škole, názory na lidi, až se dostala k Edwardovi. S každým jejím slovem mě opouštěly síly. Slzy mi tekly po tváři a já se klepala. Přála jsem si jen jedno, být mrtvá. Držela jsem se ze všech sil, abych neomdlela, dokud se na mě Tanya nepodívala.

„Velice dojemný příběh. Víš, ani se nedivím, že tě tvůj nevlastní bráška znásilnil. Když se na tebe kouknu, říkám si, že sis nezasloužila nic jiného. A co se týče Edwarda. Prosím tě, otevři oči, jak by někdo jako on, mohl chtít takovou nicku, jako ty?" zeptala se.

„Ne," vykřikl někdo, ale to už jsem padala do temnoty. Cítila jsem, jak mé tělo zachytily dvě silné, ledové paže. Sice jsem byla v bezvědomí, ale vnímala jsem velice dobře.

„Bello, prosím, otevři oči," prosil mě Edward, ale já nemohla, nechtěla jsem je otevřít. Už jsem jen chtěla zůstat v té temnotě a nic necítit. Ale to nebylo tak lehké, jelikož jsem cítila velikou bolest v mém srdci.

„Edwarde, co se s ní vůbec zahazuješ. Nech ji na pokoji, ty máš na lepší," říkala s posměšným tónem Tanya.

„Jako třeba ty? Nikdy bych nechtěl takovou necitlivou fuchtli, jako jsi ty. Kurňa, kdy už konečně pochopíš, že tě nechci. Jediné, co nás pojí, je to, že bohužel patříš do naší rodiny. Nic víc ti dát nemohu, to už jsem dal jiné," zašeptal.

„No, to se mi snad zdá. Ještě mi řekni, že jsi se zamiloval do téhle coury!?" křičela Tanya.

„Takhle o naší sestře mluvit nebudeš!" zaburácel Emmett.

Sestře? Vážně řekl sestře? Cítila jsem něco mokrého na tváři. Byly to slzy, moje slzy, které tekly dojetím, i když jsem byla v té temnotě.

„Jak je vidět, už tady nemám co dělat," řekla Tanya.

„Myslím, že ne," promuvil ženský hlas, který jsem slyšela jen párkrát. Byla to Rosalie.

„Edwarde, měli by jsme ji vzít za Carlislem. Nelíbí se mi, jak vypadá a taky její pocity," promluvil další neznámý hlas, určitě Jasper.

„Dobře." Vzal mě opatrně do náručí a nesl mě někam pryč.

„Sedni si s ní dozadu," řekla Alice.

Edward si se mnou sedl na zadní sedadlo nějakého auta. Mě si posadil na klín a hlavu jsem měla položenou na jeho rameni. Slyšela jsem tiché vrnění motoru, ale nejvíce jsem se soustředila na Edwardovu blízkost. Hladil mě po tváři a stále dokola se mi omlouval.

Po nějaké době auto zastavilo a Edward vystoupil, nepouštějíc mě z náručí.

„Co se stalo?" zeptal se někdo. Všechny jsem už z Edwardovi rodiny znala kromě jednoho. Byl to zřejmě jeho otec, Carlisle.

„To Tanya. Přede všemi v jídelně přečetla Bellin deník. Teď celá škola ví, co se jí stalo. Už to psychicky neunesla a omdlela," odpověděl Jasper.

„Edwarde, odnes ji k sobě do pokoje, myslím že já jí nějak pomoct nemůžu. Bude záležet na ní, jestli se bude chtít probudit," řekl Carlisle

Vítr mě šlehal do obličeje, byla to jen chvilička, a už mě Edward něžně pokládal do postele. Jak se sakra dostal do pokoje se mnou v náručí tak rychle? Edward se mnou byl po celou dobu, co jsem byla v té užasné temnotě. Nechtěla jsem se z ní probudit, neměla jsem k tomu žádný důvod. Ani nevím, jak dlouho už jsem byla mimo, ale po nějaké době někdo vešel do pokoje.

„Carlisle, už jsou to dva dny, proč se neprobouzí?"

„Myslím, že se nechce probudit," odpověděl Carlisle.

„Jak to myslíš?" zeptal se zmateně Edward.

„Podle toho, co jsi mi řekl, že jí ten nevlastní bratr udělal. Už předtím na tom nebyla moc dobře. A pak ta situace s tebou jí taky nepřidala. Taky jste mi řekli, že od té doby, co se vám vyhýbá, vypadala den ode dne hůř a hůř. Myslím si, že ta situace s Tanyou, už byla pro ni poslední kapka. Prostě a jednoduše tady mezi námi na světě ji potkala jen bolest, ale tam, kde je teďl je klid.  A proto se nechce probudit," dopověděl Carlisle.

Je to úžasnej člověk, přesně popsal důvod, proč chci zůstat v té temnotě.

„Ty víš důvod, proč jsem jí nemohl říct, kdo jsem. Nesnesl bych pohled na strach, který bych viděl v jejích očích. Z toho, co jsem, že jsem jen monstrum bez duše. Nemůžu jí říct, že já a moje rodina, jsou upíři. A víš, že jsou i jiné důvody, proč se to nemůže dozvědět. Kdyby se dozvěděli Volturiovi, že o naší existenci ví člověk, tak by ji zabili a nebo by si žádali její přeměnu. A já bych jí nemohl, vzít její duši."

„Já vím, synu, ale rozmysli si to dobře."

„Co mám udělat, aby se konečně probrala? Ničí mě, když ji takhle vidím, chtěl bych jí pomoct," řekl bolestně Edward.

„Mluv na ni, snad to pomůže."

„Dobře," odpověděl Edward.

Chvíli byl klid, a pak se postel vedle mě prohnula. Nevím proč, ale věděla jsem, že si Edward lehl ke mně. Mojí ruku vzal do své a hrál si s mými prsty, jakoby věděl, že se mi to minule líbilo.

„Bello, prosím, otevři oči. Nemůžu žít ve světě, kde není i tvoje přítomnost. Chybíš mi, chybí mi tvoje oči, do kterých bych se dokázal dívat celou mojí věčnost. Chybí mi tvůj hlas, který mě vždy dokáže pohladit na duši, pokud nějakou mám. A nejvíc mi chybíš ty, nenechávej mě tu samotného."

Jeho hlas zněl, jakoby plakal. Bolelo mě slyšet, že se trápí a zároveň mě hřála jeho slova na srdci. Uvědomila jsem si, že ho miluju. Miluju ho celým svým srdcem a je mi jedno, že je upír.

„Miluju tě, Bello," zašeptal .

On mě taky miluje? Jak může anděl jako on milovat mě? Věděla jsem, že u mě nastala změna. Temnota začala postupně slábnout, najednou se tam objevovalo i světlo. A já, ač jsem v tý temnotě chtěla částečně zůstat, teď jsem se chtěla probudit a být s Edwardem. Snažila jsem se otevřít oči, šlo to těžko, ale na třetí pokus se mi to povedlo.

Dívala jsem se do bílého stropu. Věděla jsem, že Edward leží vedle mě, tak jsem se na něj podívala. Ležel na boku, tvář pár centimetrů od mé a oči měl zavřené. Zvedla jsem tu ruku, kterou nedržel ve své a pohladila jsem ho po jeho krásné tváři. Otevřel oči a díval se přímo do mých očí.

„Bello..." zašeptal.

Usmála jsem se na něj a stále ho hladila po tváři.

„Miluju tě,"

„Já tebe taky."

„Já vím," řekla jsem v úsměvu.

Zmateně se na mě podíval, tak jsem začala vysvětlovat.

„Potom, co jsem omdlela, vítala jsem tu temnotu, ale zároveň jsem vše vnímala."

„Úplně vše?" zeptal se přiškrceně.

„Ano, od cesty sem, až po to, že mě miluješ," odpověděla jsem.

„Ty se mě nebojíš?"

„Ne, jen jsem zvědavá, co to vaše upírství obnáší," řekla jsem lehkým tónem.

„Ty jsi neuvěřitelná, víš to? Většina lidí by utekla s křikem a ty se tu na mě usmíváš, vyznáváš mi lásku a ještě chceš vědět vše o nás," smál se.

„No jo no, to že nejsem normální, ví snad každý. Budeš si muset zvyknout," řekla jsem vážně, ale cukaly mi koutky.

„Ty jsi prostě můj sladký, krásný blázínek," odpověděl.

„Nejsi nějaký předpojatý? Co by na mně mohlo být sladkýho a krásnýho?"

„Úplně vše. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že ke mně cítíš to, co já k tobě. Ale zároveň mám strach. Bojím se toho, že se neudržím, tvoje krev mě hrozně láká. A jsou i jiná nebezpečí," zašeptal.

„Spolu to vše zvládneme. A teď mi pověz vše o vás."

Tak mi začal vše vyprávět. Jak se Carlisle stal upírem, že se živí zvířecí krví, jak se stal upír z něho a zbytku jeho rodiny. Až k tomu co upírství obnáší. Rychlost, síla, neuvěřitelná krása, lepší smysly, nesmrtelnost a spoustu dalšího.

Po celou dobu, co mluvil, jsem ho nepřerušovala. Když skončil, tak jsem neodolala a chtěla ho trochu poškádlit.

„Takže já se vlastně zamilovala do stoletýho děduli? To je tak... zvrhlý," řekla jsem vážným tónem.

Edward se přehoupl nad mě, uvěznil mé ruce svými a dal mi je za hlavu.

„Ty potvoro jedna, jen počkej, já ti dám takovýho dědulu, že toho budeš litovat."

„Proč bych měla mít strach z krotkého upírka, který mě navíc miluje?" zeptala jsem se v úsměvu.

„Aby ses nedivila, lásko."

Pustil mi ruce ze svého sevření a začal mě lechtat.

„E-dwar-de," smála jsem se jak pominutá.

„Pro-sím, přestaň jinak tady budeš mít loužičku."

„Tak odvolej toho dědulu," smál se mi když mě lechtal.

„Dobře, odvolávám," dostala jsem ze sebe s námahou, jelikož mě bolelo břicho od toho smíchu.

Edward mě přestal lechtat a zadíval se do mých očí. Jeho pohled zněžněl a pohladil mě po tváři.

„Sluší ti to, když se směješ. Tak moc, že mám chuť tě políbit," zašeptal.

„A co ti brání, lásko?" zeptala jsem se.

„Nic, jen na tebe nechci spěchat."

Usmála jsem se, pohladila ho po tváři a ruku přesunula na jeho zátylek. Mírně jsem zatlačila a doufala, že pochopí, co mám v úmyslu. Naštěstí pochopil a začal se ke mně pomalu sklánět. Jeho oči tikaly z mých očí na rty a nazpátek, tak jako moje. Pár centimetrů od mých rtů se zastavil, podíval se upřeně do mých očí a vdechl mi do tváře svůj sladký dech, který mě šíleně omamoval.

„Miluju tě, Bello."

„A já tebe."

Pak překonal těch pár centimetrú, které nás od sebe dělily a začal mě něžně líbat. Chvilku to trvalo, ale nakonec se naše rty pohybovaly v dokonalé souhře.

Nikdy jsem si nemyslela, že líbání může být tak úžasné, ale mýlila jsem se. Pootevřela jsem rty a pozvala ho dál. Jazykem mi vklouzl do úst a plaše se dotkl toho mého. Prozkomával má ústa a zjišťoval, jak daleko může zajít. Naše jazyky se o sebe třeyl a polibek se začal prohlubovat. Byl vášnivý, ale stále něžný. Edward plenil má ústa svým jazykem, a ani jeden z nás nechtěl polibek ukončit. Nakonec Edward polibek ukončil, protože mi docházel dech.

Chvilku nám trvalo, než jsme zklidnily své dechy. Edward si lehl vedle mě a já si položila hlavu na jeho hruď. On chytil moji ruku a propletl své prsty s mými. Druhou rukou mě hladil po zádech sem a tam. Byla to naše chvilka pohody, kterou bohužel vyrušila Alice, která vtrhla do pokoje, jako uragán.

„Edwarde, nevidím naši budoucnost, jdou sem vlci z La Push..."

Autor: MichellCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokážu být šťastná? 3. kapitola: