Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 23. kapitola

09.05.2010 (21:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7232×

23. kapitola

Bella:

Mezi mnou a Jane se vznikl zvláštní vztah. Napjatě jsem čekala, jak se to vyvine. Častokrát jsem na sobě cítila její pohled. Nebyl zlostný či podrážděný, ale zkoumavý. Jako by se teprve rozhodovala, co si o mě má vlastně myslet. Byla jsem z toho nervózní. Nebyla jsem však jediná, kdo si toho všímal. Také Marcus zvědavě sledoval, co se mezi námi odehrává.

Většina mého života ve Volteře se stala stereotypem, takže mé myšlenky se poslední dobou týkaly především Jane. Pomohlo mi to trochu se odpoutat od stesku po Jacobovi a Forks. Ten se však jednoho večera sám připomněl.

Na mobilu mě od něj čekala zpráva. Můj úsměv mi ztuhl na tváři. Zírala jsem na text, dokud mi mobil nevypadl z chvějící se ruky. Druhou ruku jsem si položila na ústa z nichž se mi vydraly vzlyky. Svezla jsem se na kolena.

Natáhla jsem se opět po mobilu, abych se přesvědčila, že se mi to jen zdálo, že to byl jen děsivý klam. Uchopila jsem jej do ruky a teprve pak si uvědomila, že držím jen jeho část, zbytek mobilu ležel okolo. Pádem na podlahu se rozletěl na několik kusů.

Odhodila jsem jej a vyběhla z pokoje. Ostatní se za mnou otáčeli, když jsem se řítila chodbami. Bez klepání a vyzvání jsem vběhla přímo do Arovi pracovny. Překvapeně ke mně vzhlédl. Přimhouřeným pohledem sledoval, jak tam stojím u dveří a celá se chvěju. Ze rtů se mi stále draly vzlyky.

„Bello?” zeptal se mě opatrně. Všude okolo byl stále naprostý klid, tak mu muselo být jasné, že se to týkalo jen mě. Já mu však nebyla schopna odpovědět.

Sevřela jsem víčka a objala se pažemi. Schoulila jsem se do sebe.

„Táta,” zašeptala jsem mezi vzlyky. „On... Prosím, musím za ním.”

Více jsem ze sebe nebyla schopná dostat. Chtěla jsem se pod tou bolestí schoulit do kouta, kde by mě nikdo nenašel. Být s tím sama, daleko od všech. Zároveň jsem však musela za ním. Táta umíral.

Nedokázala jsem se ani Arovi podívat do tváře. Choulila jsem se u dveří jeho pracovny.

„Dobře,” promluvil po chvíli.

Chtěla jsem mu poděkovat, naznačit, jak je to pro mě důležité, ale nedokázala bych to. Prudce jsem se otočila a vyběhla ze dveří. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Pro mě bylo teď důležité jen jedno. Dostat se co nejrychleji do Forks. Než... než... bude pozdě.

Cestu jsme měla zamlženou. Nepamatovala jsem si ani jak jsem se do Forks dostala. Konečně jsem však stanula před budovou nemocnice. Stála jsem skrytá mezi posledními stromy nemocničního parku a hleděla před sebe. Mozek mi naštěstí ještě fungoval natolik, aby nevběhla přímo dovnitř. Většina tady mě pokládala za mrtvou.

Bezradně jsem přešlapovala a nevěděla jak dál. Pohybovala jsem se po té bláznivé hranici mezi soudností a šílenstvím, kdy uděláte cokoliv bez ohledu na následky. Za zády se mi ozvalo zapraskání. Prudce jsem se otočila a v příštím okamžiku už mě Jacob drtil v objetí.

„Jacku,” zašeptala jsem mu do trika.

„Věděl jsem, že přijdeš.”

„Chci za ním,” zašeptala jsem a vzhlédla mu do tváře. Přikývl a jeho paže mě pustily. Sledovala jsem ho, jak zmizel za rohem směrem k hlavnímu vchodu nemocnice.

Všechny svaly v těle jsem měla napjaté k prasknutí. Trvalo to snad deset minut. Nekonečně dlouhých deset minut, než se jedno z oken v druhém patře otevřelo a já zahlédla Jacobovu hlavu. Nezaváhala jsem ani na moment.

Vyšvihla jsem se dovnitř. Přikrčená jsem zůstala stát na okně. Při pohledu, který se mi naskytl, jsem měla co dělat, abych nespadla zpět. Jacob mě chytil za paži a vtáhl do pokoje, než mě měl někdo možnost uvidět.

Jako v mrákotách jsem pomalu kráčela k lůžku, kolem něhož stály přístroje a v pravidelném rytmu pípaly. Hleděla jsem na postavu, která uprostřed toho nehybně ležela. Jen jeho pravidelně se zvedající hrudník a pomalé údery srdce mi dávaly znát, že je tu ještě se mnou.

„Tati,” zašeptala jsem k němu.

Pomalu jsem uchopila jeho ruku a hleděla do pohublé tváře. Zbyl z něj už jen pouhý stín. Jen malinký kousek toho, čím byl. Kdysi jsem si myslela, že je to ten nejsilnější člověk, co znám. Vytrvale si šel za svým a nikdy ani o krok neustoupil ze svých zásad.

Nyní tu přede mnou ležel a já viděla, jak je křehký. Tak rozbitný a smrtelný.

„Měl nemocné srdce,” promluvil mi Jacob za zády. „Nikomu nic neřekl, dokud se nezhroutil přímo ve své kanceláři.”

Přikývla jsem. To byl celý on. Pomáhal všem ostatním, ale na sebe vůbec nedbal. Opatrně jsem vztáhla ruku a přejela mu konečky prstů po uvolněné tváři. Byl tak hrozně bledý.

Jeho víčka sebou najednou zacukala. Pomalu, jako by ho to stálo neuvěřitelné množství sil, otevřel oči. Jeho pohled znaveně přejel po místnosti, až ulpěl na mě. Věděla jsem naprosto přesně, kdy mě poznal. Jeho srdce jako by objevilo novou sílu bojovat. Rozbušilo se, až se rozpípaly rychleji i přístroje okolo něj.

„Bello?” vydralo se mu ze rtů.

„Jsem tady, tati,” pousmála jsem se na něj. V dlaním jsem opatrně stiskla jeho ruku.

„Ty... Jsi tu doopravdy,” zašeptal, stále ještě nevěřícně.

Přikývla jsem.

Jeho tělo se napjalo ve snaze se ke mně obrátit.

„Ne,” zastavila jsem ho. „Musíš být v klidu. Já už nikam nepůjdu. Zůstanu tady s tebou.”

Jeho pohled byl váhavý, ale nakonec přece jen ulehl zpátky. Jemně mi palcem přejížděl po hřbetu ruky a díval se na mě.

„Jsi krásná,” zašeptal. Pak jeho víčka opět unaveně poklesla a jeho dech se zklidnil a ustálil.

Odmítala jsem se od něj byť jen hnout. Pouze, když dovnitř vešla sestřička nebo doktor skryla jsem se. Charlie se často probouzel a když mě u sebe neviděl, začal mě hledat. V očích měl paniku a v hlase strach. Trhalo mi to srdce. Jak to však jen šlo, seděla jsem už u něj a držela jeho ruku ve svých.

Když mě Billy u táty zahlédl poprvé, zůstal na místě stát a ve tváři celý zbělal. Pohledem těkal mezi mnou a svým nejlepším přítelem. Mezi krvelačnou zrůdu a mužem, kterého nyní stálo veškeré síly jen udržet se naživu. Bál se, že mu ublížím. Zvedla jsem k němu své potemnělé oči. Měla jsem žízeň a v hrdle mě stále více sežehoval nepolevující žár. Bála jsem se však odejít. Nikdy bych tátovi nedokázala ublížit, ale děsila jsem se ještě přijít o jedinou vteřinu s ním.

Billy mi hleděl do právě těch děsivých očí. Do toho pohledu, v němž se zračila jen bolest. Pomalu se uvolnil a s povzdechem přejel vozíčkem z druhé stany lůžka. Ten den se probudil naposledy.

Jeho dech byl stále mělčí a srdce už nemělo sílu dál bít. Toužebně jsem čekala na každý další úder v jeho hrudi, až se rozhostilo ticho. Z přístrojů se linul táhlý tón. Seděla jsem nehybně držíc jeho dlaň.

Toužila jsem plakat, ale neměla jsem slzy. Toužila jsem rozvzlykat se a dostat to ze sebe, ale už jsem neměla sílu. Otupěle jsem mu hleděla do tváře v níž se nyní rozhostil naprostý klid.

Na rameni jsem ucítila teplou ruku. Sesunula jsem se k zemi a opřela si hlavu o Billyho kolena. Potřebovala jsem se o někoho opřít. Bylo mi v tu chvíli jedno, jestli se mu hnusím, potřebovala jsem někoho, kdo cítil to co já.

Po zádech mi přejela po chvíli napjatého ticha Billyho ruka. Konejšivě mi přejížděl po zádech váhavými pohyby.

„Měla bys jít,” řekl po chvíli.

Chodbou se rozeznívaly kroky mířící přímo sem. Nespěchaly. Všichni věděli, že je to nevyhnutelné.

S hlavou stále opřenou o jeho kolena jsem přikývla. Pomalu jsem vstala a zamířila k oknu, kde jsem se zastavila.

„Billy?” obrátila jsem se k němu.

„O všechno se postarám.”

Hleděla jsem na něj, jak tam sedí vedle Charlieho a sám bojuje se slzami v očích.

„Děkuji.”

Pak jsem se už přehoupla oknem. Utíkala jsem šeřící se krajinou. Nevěděla jsem ani pořádně kam. Jen vítr mi hvízdal kolem uší a větvičky zachytávaly ve vlasech.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 23. kapitola: