Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohazovači - 3. kapitola

06.04.2013 (16:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1577×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Emmett:

Zaslechl jsem zespodu nějaký hluk. Seběhl jsem schody a ocitl se v obývacím pokoji spojeném s kuchyní.

„Alice, zlatíčko!“ zaslechl jsem Esme a uviděl dvojici žen mačkající se navzájem v náručí.

Alice? Vždyť měla přijet až zítra. Došel jsem až k nim a prohlídnul si ji.

„Vypadáš čím dál lépe, sestřičko,“ uznal jsem.

„Emme!“ padla mi kolem krku.

Postupně se přivítala s celou rodinou včetně Belly a pak se šťastně rozhlédla kolem.

„Tak ráda vás zase všechny vidím!“

Vypadala opravdu na úrovni, černé lesklé legíny obepínaly její štíhlé nohy stojící na vysokých jehlových podpatcích a dlouhý top pod zadek jí dodával neuvěřitelnou eleganci. V ruce držela obrovské sluneční brýle a druhou rukou si zlehka prohrabávala hnědé, laškovně rozcuchané nad ramena dlouhé vlasy. Samozřejmě nesměla chybět značková kabelka od vuittona velká téměř jako kufr. Sakra, neznat jí odjakživa a nebýt to teoreticky moje sestra, jdu do ní.

„Kde jsi byla naposledy?“ zeptala se Esme a tahala ji za ruku k pohovce.

Přirozeně byla nadšená z toho, že jí po několika měsících přijela milovaná dcera a okamžitě chtěla vědět vše, co prožila a kde všude za tu dobu byla.

„Naposledy v Itálii. Je to tam perfektní! Jen škoda toho neustálého slunečného počasí,“ posteskla si. „Museli jsme vždycky čekat, až slunce zapadne. Ale i tak jsme si to skvěle užili.“

„My?“ pozvedl jsem obočí.

„Kde máš vůbec kufry?“ zeptala se Esme po chvíli.

Alice se jen pousmála.

„Jo, nějak jsem se zapomněla zmínit…“

Jasper:

No tak honem! Dveře se konečně otevřely a v nich stál kdo jiný, než Emmett. Tvářil se trochu zvláštně.

„Nazdaaar, brácho,“ protáhnul a nervózně se ošil.

Zamračil jsem se.

„Tak pusť mě dovnitř, ne?“ cpal jsem se kolem něho do dveří.

Celý natěšený jsem se provléknul dovnitř a koukal rychle kolem. Hledal jsem v osazenstvu jen jednu jedinou tvář. Tvář Emmettovy sestry.

„Emmette, kdopak je to?“ ozvalo se ze strany, a kdyby mi tepalo srdce, určitě by se mi v tu chvíli zastavilo.

Otočil jsem se za tím líbezným hláskem a hledal jeho původce. Nebo spíš původkyni. Pohled mi padl na toho, koho jsem hledal. Alice. Vypadala jako ztělesnění anděla. Drobná, krásná, se zářivým bílým úsměvem. Skoro jsem se až divil, že se kolem ní nerozprostírá nějaká nadpozemská záře. Nohy se mi v tu chvíli přikovaly k zemi a já nebyl schopný jakéhokoliv pohybu, nebo slova. Jen na tváři se mi usídlil připitomělý úsměv. To, že se asi tvářím jako idiot, dokazovalo její lehce nadzvednuté obočí. Mírně jsem si odkašlal a nasadil nezaujatý výraz. Nebo jsem se o to spíše snažil.

„Alice, tohle je Jasper, můj nejlepší kamarád,“ řekl Emmett poněkud suše.

Rychle jsem k ní přistoupil a natáhnul k ní ruku. Přijala ji, trochu křečovitě jsem s ní potřásl a nedokázal odtrhnout pohled z jejich očí.

„Těší mě,“ pípla, a když jsem třásl s její rukou trochu déle, než je zdrávo, opatrně mi ji vymanila ze sevření a tvářila se přitom trochu rozpačitě.

Když se ke mně otočila zády, povzdechl jsem si a zavřel oči. Skvělý první dojem, Jazzy! Určitě si musí myslet, že jsi labilní idiot! Otevřel jsem oči a podíval se na Emmetta, který měl ve tváři stále zvláštní nervózní výraz. Přiskočil jsem k němu a ve tváři mi hrálo nadšení.

„Je úžasná! Proč se tak tváříš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No, brácho, je tady něco, o čem jsem nevěděl,“ zašeptal tiše, aby to pokud možno slyšelo co nejmíň upírů v domě. „Je mi to líto!“

„Co? Nechápu.“

O vteřinu později jsem pochopil.

„Už jsou to poslední kufry, lásko?“

Otočil jsem se ke dveřím vedoucím do garáže, ve kterých se objevil nějaký vysoký, hubený upír s krátkými blond vlasy. Z očí jsem poznal, že stejně jako já a Cullenovi, i on je vegetarián. To je asi jediné štěstí pro přítomnou Bellu. Poté došel s kufry k Alice, položil je na zem a nechal se tou téměř o hlavu menší krásnou bytostí obejmout a vlepit pusu na tvář. Zapůsobilo to na mě jako velká gumová palice praštící mě do hlavy. Myslím, že jsem se podle toho i tvářil. Úplně zřetelně jsem cítil tu lásku a vášeň, která z těch dvou čišela tak silně, až mě téměř rozbolela hlava. Něčí ruka se dotkla mého ramene.

„Je mi to fakt líto, kámo… Nikdo z nás to nevěděl,“ ozval se kousek za mými zády Emmett omluvným hlasem.

„Jaspere, ahoj!“ ozvala se znenadání Esme, která si jako první z ostatních členů rodiny všimla mé přítomnosti.

Ani jsem se nedivil, všichni se teď točili kolem Alice a jejího přítele. Byl jsem jím znechucen. Nevím proč, ale asi jsem ho už po těch pár vteřinách nenáviděl. Kvůli tomu, jak se lísal k Alice, culil se na ni,  hladil její hnědé vlasy… Já se jich chci taky dotknout! Měla mi padnout kolem krku a zamilovat se do mě na první pohled a ne tady být s tím blonďatým náfukou! V tu chvíli jsem nenáviděl barvu svých vlasů už jen z principu, že on ji má taky. Hej, nezešílel jsi!? Okřiknul jsem se v duchu. Až teď jsem si uvědomil, že na mě celou dobu s pozvednutým obočím civí Edward držící si svou Bellu kolem pasu. Zas to jeho otravné čtení myšlenek! Taky chci jednou být takovým Edwardem pro svou Bellu… A dost!

„Ahoj Esme,“ odvětil jsem nevzrušeně a otočil se jejím směrem.

Přiskočila ke mně, aby mě zlehka objala, já však jaksi nevnímal. V mé hlavě se odehrával divoký boj a oči se upínaly jen k jednomu bodu. Nebo spíš ke dvěma. Alice s tím blbečkem momentálně seděla na pohovce a ruce měla kolem jeho krku. Chtělo se mi zvracet. Někdo mi žduchnul do pravého ramene a donutil mě tak stočit se čelem k němu.

„Nechtěl by ses uklidnit!?“ zavrčel mi Edward těsně vedle ucha.

Cítil jsem z něj zmatení z mých myšlenek a zároveň i mírný vztek. Asi nechápal, co se mi to honí hlavou.

„Omlouvám se,“ hlesl jsem tiše.

„O co tu jde?“ zeptal se s podezíravě pozdvihnutým obočím.

„Proč se mě ptáš a nepřečteš si to v mé hlavě?“ ušklíbnul jsem se s ironií v hlase.

Tahle jeho schopnost mi pěkně lezla na nervy. Člověk si ani nemohl nic myslet. Nikdo před ním vlastně neměl žádné soukromí. A to by jeden řekl, že myšlenky jsou něco, co si můžeš ponechat jen pro sebe. Houby.

Ještě chvíli mě propaloval zamračeným pohledem a pak se vrátil k Belle. Nějak se mi tady nechtělo zůstávat. Dívat se na to, jak se všechno točí kolem těch dvou, poslouchat ty otázky na Aliciného přítele a nasávat tu neskutečnou lásku… Bože, jdu pryč.

„Promiň, kámo, ale nechce se mi tady být,“ prohodil jsem k Emmettovi a chystal se k odchodu.

„Počkej,“ odchytil mě ještě. „Doufám ale, že na tom zítřku to nic nemění.“

Cítil jsem jeho obavy z toho, že tato situace snad nějak ovlivní jeho seznámení s Rose.

„Nemusíš se bát,“ trhnul jsem rameny. „Je to domluvené. Tak teda zítra.“

Otočil jsem se na patě a vyplul z toho domu plného lásky. Sám a opuštěný.

Emmett:

Bylo mi Jazze líto. Tak dlouho čekal na tu chvíli, až se setká s Alice a když se konečně dočkal, přiveze si s sebou svého přítele. Musela to pro něj být velká rána. Všichni z toho byli překvapení. Edward byl vyloženě nervózní. Střežil si v jeho přítomnosti Bellu jako oko v hlavě s obavou, že by jí mohl třeba něco udělat. Všichni byli kvůli jeho přítomnosti trochu nervózní. Nevěděli, co od něj čekat, zda se bát, že by Bella před ním mohla být v nebezpečí. Jak se však ukázalo, Kevin, jak se jmenoval, nebyl vůbec překvapený, že se v domě plném upírů nachází člověk. Alice mu totiž všechno řekla ještě dřív, než sem přijeli, takže to očekával a byl v pohodě. Vlastně to byl docela sympaťák, jiného chlapa by si totiž Alice ani nenašla. Až jsem si připadal trochu provinile vůči Jasperovi, že se mi celkem zamlouval a začínal jsem si s ním rozumět. Jako správný kamarád bych jej měl přece nenávidět! Ach jo, jak prekérní situace.

Edward se zdál být trochu podrážděný. Zatímco Carlisle s Esme a Bellou seděli u našeho zamilovaného páru a poslouchali jejich historky z cestování, on seděl stranou a mírně se mračil. Přisednul jsem k němu a trknul do něj loktem.

„Co tě žere?“

Probodnul mě nevrlým pohledem. Vlastně je celý nevrlý. Pořád. Pořád se tváří jako kakabus. Jenom se mračí a skoro nemluví. Nechápu, jak s ním může Bella vydržet. Tiché zavrčení z jeho úst. No jo, čte mi myšlenky.

„Jasper je nějaký divný,“ poznamenal a nespouštěl přitom oči z Belly.

„Co?“

„Je divný, honily se mu hlavou divné věci, nadával na Kevina, zuřil, když je spolu viděl. On je snad zamilovaný do Alice?“ zeptal se, pohled však neodvracel.

„Zamilovaný?“ uchechtnul jsem se. „Kdo by nebyl, vždyť se na ni podívej, jaká je to krasavice,“ ukázal jsem směrem na naši vyparáděnou sestru.

„Vždyť ji vidí poprvé v životě,“ zatvářil se nechápavě a poprvé stočil oči směrem ke mně.

„Ale zná jí z fotek. Už dlouho se mu líbí. A divíš se mu, že je vzteklý, že někoho má? Vkládal do setkání s ní velké naděje. Vždyť je už tak dlouho sám. Tomu ty nemůžeš rozumět,“ mávnul jsem rukou.

Na to nic neřekl. Vyčerpal svou zásobu mluveného slova minimálně na týden. Teď bude zase nějakou dobu ticho. Svou sestru jsem měl sice rád nadevše, ale stejně jsem neměl teď moc šancí si s ní promluvit, když jí zpovídali nadšení rodiče a kolem krku se jí věšel její přítel. Však pokecáme zítra. Zvedl jsem se tedy z pohovky a odkráčel nahoru do svého pokoje.

Rosalie:

Tak které? Rudé? Černé? Nebo snad ty tmavě modré? Anebo spíš džíny? Nevím, sakra. A proč mi na tom vůbec tak záleží? Vždyť je to fuk, jdu jenom kvůli Jaspera, aby se mohl seznámit s tou kopretinkou, ani mě přece nezajímá, jak budu vypadat. Jen si to odbudu a půjdu domů. Ani se nemusím s nikým bavit. Blbost… Samozřejmě, že mi záleželo na tom, jak budu vypadat, to bych nebyla já, aby mi bylo jedno, co mám na sobě. Vezmu si ty rudé. Krásně obepínaly mou štíhlou postavu a zvýrazňovaly mé přednosti, jako byly dlouhé štíhlé nohy a pevný zadeček. O dekoltu snad mluvit netřeba… Perfektní. K tomu černé značkové lodičky na jehlách a drobné černé psaníčko. No jo, na krásné oblečení a botičky jsem si vždycky potrpěla. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, tak mi to sluší nejvíc. Díky velkým loknám vypadaly svůdně.

Moment… Pro koho jsem se to vlastně takhle vyparádila? Udělala jsem tady ze sebe sexy divu vhodnou skoro do nějakého časopisu. No co, přece se můžu líbit, ne!? Asi si prostě potřebuju zvýšit sebevědomí, dokázat si, že za to stojím a taky si trochu zahojit své bolavé ego po tom rozchodu. Anebo taky – a to se opravdu velice těžko přiznává – jsem to udělala kvůli Cullenovi. Sakra, když on je tak sexy, první upír v mém okolí, který by stál za hřích. Jeho brácha mě nikdy nebral. Připadal mi takový nemastný, neslaný, navíc se věčně jenom mračil a přišel mi jako naprostý podivín. Ale Emmett, ten byl vždycky veselá kopa, měl úžasný úsměv a vypadal zatraceně dobře. A ty svaly… Proboha, Rose, vždyť ses teprve minulý týden rozešla! No a co!? Můžu si trochu užít, ne? No nic, prostě tak půjdu. Jsem trochu zvědavá, kolik chlapů se po mě podívá. Zní to namyšleně, co? Ale no tak, vždyť každá ženská, dokonce i upírka, má ráda pozornost a dělá ji dobře každé ohlídnutí a hvízdnutí jejím směrem. Je si třeba čas od času připomenout, že jsme krásné a sexy.

Otáčela jsem se před zrcadlem. Perfektní. Moment, ještě rtěnka. Když mám ty červené šaty, byl by hřích nenatřít k nim rty stejnou barvou. Ano, teď je to teprve ono. Teď můžu konečně vyrazit. Uslyšela jsem zespodu volat mé jméno, tak jsem tedy ještě naposled mrkla do zrcadla, přes ramena si hodila černou koženou bundu a vyběhla z pokoje. U dveří už čekal i Jasper. Páni, ten se tedy vyparádil. Vypadal dost dobře, musím říct i jako jeho sestra. Džíny a bílé triko s límečkem, to mu hodně slušelo. Nebýt to můj brácha, klidně bych si dala říct. Když mě uviděl, vyvalil oči a uznale pokýval hlavou.

„No teda, pro koho ses tak vyparádila? Pro Emmetta?“ zeptal se a začal se pobaveně pochechtávat.

Být člověkem, asi bych zrudla. Abych zakryla rozpaky, nasadila jsem nasupenou masku.

„Mlč!“ sykla jsem a koukala všude kolem, jen ne na něj.

„No jo, protivo,“ ušklíbnul se. „Před domem čeká taxi.“

Neřekla jsem nic, jen jsem kolem něj prošla a zamířila ven.

Emmett:

No, tak bych se snad nemusel stydět vyjít mezi lidi. Nebylo to špatné. Jakoby čistě náhodou jsem zvolil černé triko, které přiléhalo k mým svalům a dávalo je tak na odiv. No a co, přednosti se přece mají ukázat, ne zakrývat! Cítil jsem se poněkud nervózní. Proč? Snad kvůli Jazzově sestře? Možná, nebo možná proto, že jsem dnes cítil v kostech, že nepůjdu domů sám. No, spíš jsem v to doufal. Sakra, dost dlouho jsem neměl ženskou. A proč? Ne, že bych měl snad nouzi, jenže jsem prostě magnet na husičky. Nehodlám strávit noc s někým, kdo nemá mozek. V mysli jsem si pohrával s myšlenkou. Poněkud hříšnou, přiznávám. Co kdyby ta nějaká, co se mnou půjde domů, byla ona? Co když přeskočí jiskra a skončíme spolu? Tomu bych se vůbec nebránil. Rosalie je krásná a určitě i dost chytrá, navíc vypadá poměrně na úrovni. Ne jako ty ostatní holčičky ve městě. Takových tam dnes večer bude, vsadím se, plný klub. Ale ty mě nezajímají. Ano, byl jsem celkem zvědavý na Jasperovu sestru. Možná bychom se k sobě hodili…

„Emmette, tak jdeš, nebo co?“ ozvalo se za dveřmi společně s divokým ťukáním.

„Jo,“ odvětil jsem Alice. „Hned budu dole.“

Ještě naposled pohled do zrcadla a už jsem se hnal dolů. Všichni tam stáli v hale naparádění, dokonce i Bella vypadala úplně jinak. Sakra, že jsem si nikdy nevšimnul, jak krásná holka to je. Edward má opravdu štěstí. Podíval jsem se na něj a on, vědom si mých myšlenek, se mírně pousmál a objal svou princeznu kolem ramen. Alice vypadala perfektně jako vždy. Černé krátké šaty k ní přesně seděly. Má sestra měla to, co by si přála každá dívka v jejím věku. Perfektní vkus. Nikdy jsem na ní neviděl nic, co by jí neslušelo, nebo vypadalo špatně. Vždycky vypadala naprosto dokonale.

Před domem stály dva taxi vozy. Bylo vlastně celkem jedno, s kým jsem jel. Cukrovaly se totiž oba dva páry, takže jsem prostě nasednul do jednoho z těch aut. Bylo mi celkem na nic z toho, že jsem jako jediný v této tlupě singl. Jel jsem s Alice a Kevinem, což bylo trochu menší zlo, rozhodně lepší, než poslouchat ty Edwardovi něžné přeslazené řečičky. Alice se po Kevinovi sice plazila, ale aspoň při tom mlčela a já tak byl ušetřen toho, že bych si musel strkat do uší vše, co jsem měl po ruce.

Asi po deseti minutách cesty jsme konečně zastavili u jediného nočního klubu ve městě. Ovšem když už jediný, tak opravdu na úrovni. Navíc člověk měl jistotu, že tam potká téměř celé město. Vtisknul jsem taxikářovi do ruky nějaké bankovky a vystoupil z auta. Rozhlížel jsem se kolem, jestli náhodou neuvidím Jaspera se sestrou. Zatím nikde. Postupně se u mě objevily oba páry a společně jsme čekali, až dorazí ti dva. Netrvalo dlouho a přijíždělo další taxi. Mírně jsem znervózněl a netrpělivě vyčkával, až vystoupí z auta. Jazz byl venku první a jako správný gentleman otevřel zadní dveře své sestře. Ještě jí nabídnul ruku, kterou přijala a poté následovala scéna jako z filmu.

Jako první se objevila štíhlá nožka na vysoké jehle a až o vteřinu později se ukázala Rose v celé své kráse. Čelist mi spadla snad až na beton. Páni, páni, páni. Dýchej, Emmette, i když jsi upír, jen tak pro jistotu, abys sebou náhodou neseknul. Je možné, aby byl někdo tak pekelně sexy? Ty úzké šatičky, ty krásné dlouhé nohy hodné modelky, ty blonďaté dlouhé lokny splývající podél bujného dekoltu… A ty plné rudé rty… Zhluboka jsem se nadechnul a rychle zase přebytečný vzduch z pusy vyfouknul. Ta krásná omamná vůně, která se z ní linula… Nebyl to parfém, ona si je určitě moc dobře vědoma toho, že její přirozená vůně je krásná a svůdná, jako čerstvě natrhané růže, zcela záměrně určitě nepoužila nic, co by to přebíjelo.

Konečně jsem od ní odtrhnul pohled a podíval se na své sourozence. Jak Edward, tak Kevin reagovali poměrně podobně. Bella se tvářila trochu zahanbeně, její výraz vypovídal o tom, že si teď nejspíš přijde méněcenná, ne že by musela. Překvapeně jsem zjistil, že Alice na ní zírá skoro stejně, jako já před chvíli. Bylo mi však jasné, že z naprosto jiného důvodu. Určitě se jí teď hlavou honí myšlenky, jako kde sakra vzala ty úžasné šaty!? A odkud má ty parádní boty!? To byla celá ona.

Podíval jsem se zpátky na tu blonďatou polobohyni a sledoval, jak ladným krokem, houpající přitom boky, míří k naší skupince zavěšená do Jaspera. Páni, nemyslel jsem si o něm, že je takový gentleman. Pak mi došlo, že je to nejspíš proto, aby udělal dojem na Alice. Ta však k jeho smůle měla oči jen pro Rosin ohoz.

V hlavě se mi ozýval otravný hlas plný výsměchu. Na tu nemáš, kámo. Jak to můžeš vědět, pitomá hlavo!? Jen se na ni podívej, tahle se určitě zajímá o úplně jiný typ chlapů. Sakra, máš pravdu. Musel jsem uznat, že vypadá opravdu až moc dobře na to, abych ji zajímal. No co, třeba můžeme začít jako kamarádi a časem se uvidí. Konečně došli až k nám a zastavili se přímo přede mnou. Její oči se okamžitě podívaly na mě a já cítil, jak jsem nervózní. Jako by mi snad viděla těma krásnýma očima až do duše. Pozná, jak jsem nesvůj? Snažil jsem se tvářit naprosto klidně a mírně jsem se na ni usmíval. Úsměv mi oplatila a pak koukala po ostatních.

„Tak, abych vás seznámil, tohle je má sestra Rosalie,“ ukázal na drobné stvoření vedle sebe.

Tedy, alespoň podle mě bylo drobné. Sahala mi asi do půli obličeje a to jen díky těm zabijáckým jehlám, které měla obuté. Jak roztomilé…

„Klidně mi říkejte Rose,“ dodala a taky vypadala trochu nervózně.

„No a tohle je Edward, jeho přítelkyně Bella, Alice a Kevin, její přítel,“ očividně mu to slovo šlo těžko přes pusu, „no a Emmett.“

Postupně jim podávala ruce, dost zaujatě si prohlédla Bellu, až došla ke mně. Natáhla ke mně drobnou ručku a já ji velice ochotně chytil a jako pravý gentleman ji přizvedl ke rtům a lehce se jí dotknul, aniž bych odvrátil pohled z jejich očí.

„Velice mě těší,“ dodal jsem tiše stále držící její ruku.

Její brada jako by mírně poklesla a z rudých pootevřených rtů, které poodhalily bílé souměrné zuby, se jí vydral tichý povzdech. Celou dobu přitom sledovala mé oči. Poměrně magický okamžik. Velice příjemný, nutno dodat. Tak jsem tu stál, držel její ruku stále blízko mé tváře a vyměňoval si s ní zaujaté pohledy. Jako by ta chvíle trvala věčnost, dokud ji nepřekazila má neposedná sestra.

„Vypadáš úžasně, odkud máš ty skvělé šaty?“ přiskočila k ní.

Rose se s mírným úlekem otočila směrem k ní a tím přerušila náš oční kontakt a dlaň vyvlékla z mé ruky. Nevnímal jsem jejich rozhovor, jen jsem stále visel očima na tom úžasném stvoření přede mnou. Tak že bych přece jen měl nějaké šance?

„Typické ženské, co?“ trknul do mě Kevin s pobaveným úsměvem a tak i mě odlákal od sledování její tváře.

„No jo, to by snad ani nebyla Alice, kdyby se nezajímala o to, kdo má co na sobě,“ přitakal jsem a oplatil mu pobavený úsměv.

Konečně jsme se společně vydali dovnitř, Alice s Rose jako poslední si zaujatě povídaly. Očividně se z nich hodně rychle stanou kamarádky.

Rosalie:

Páni. Vypadá ještě lépe, než si pamatuji. Udělala jsem na něj dobrý dojem? Líbím se mu? Podle jeho reakce soudím, že nejspíš ano. Sakra, Alice, nemluv do mě pořád! Její všetečné otázky na módu a můj styl mi naprosto znemožňovaly dát se s ním do řeči. Alice byla skvělá, výborně jsme si rozuměly, zjistily jsme, že máme společný zájem o módu a kvalitní oblečení, jen teď bylo mým středem zájmu úplně něco jiného. Nebo spíš někdo. Seděli jsme v boxu, sedačka se táhla okolo kulatého stolku tak, že jsem seděla přímo naproti něho. Koukal nezaujatě kolem sebe, já však přesně věděla, že když se nedívám, tak mě sleduje. Ani jsem pořádně nevnímala, co mi Alice říkala, což nebylo až tak těžké, jelikož hudba řvala jako divá a uši mi duněly, že i přes můj upíří sluch, který byl však momentálně otupělý a lenivý, ke mně došla sotva polovina slov, které z ní vycházely. Přesto jsem však horlivě kývala hlavou, aby náhodou nepojala podezření, že ji neposlouchám.

„Jdu si pro pití!“ křikla jsem směrem k ní, abych se trochu vykroutila z jejího vyprávění.

Ano, samozřejmě, že jako upír pití nepotřebuju, ale je třeba nevzbuzovat pozornost a chovat se jako člověk. Můj důvod k odchodu od stolu jí očividně stačil, protože nic nenamítala a otočila se pro změnu ke svému příteli. Zvedla jsem se a snažila se nedívat na Emmetta, i když jsem cítila, že mě jeho pohled cestou k baru doprovází. A nebyl jediný. Spousta přítomných mužských očí byla otočena mým směrem a dokonce jsem přes hluk hudby zaslechla i několik chlípných poznámek. Zastavila jsem se až u baru.

„Jedno martini, prosím!“

První drink, který mě napadl. Stejně ho nebudu pít a vypadá to alespoň jako drink pro dámu.

„Dvakrát a na mě!“ doplnil mě nějaký hlas.

S nadějí jsem stočila hlavu do strany a doufala, že uvidím tvář, kterou mám v hlavě už od začátku večera. K mému zklamání to byl však jen nějaký hubený kluk v upnutém bílém triku, nagelovanými krátkými vlasy a úlisným úsměvem. Byl nepříjemně moc podobný na mého ex přítele Briana. Neubránila jsem se mírnému úšklebku, on to však očividně nezaznamenal, protože jeho úsměv nepolevoval. Pojala jsem podezření, že jej má na tváři snad zafixovaný lakem na vlasy.

„Třikrát a na mě,“ ozvalo se pro změnu z druhé strany a já trhla hlavou tím směrem.

Emmettův laškovné culení téměř jako by probudilo mé ledové srdce, kterému nechybělo mnoho, aby se rozbušilo. Neubránila jsem se úsměvu. Ležérně se opíral loktem o bar a stál čelem ke mně. Barman vypadal chvíli trochu zmateně, pak trhnul rameny a dal se do přípravy drinků.

„Vážně?“ ozvalo se z druhé strany úlisným hlasem.

Podívala jsem se na svého druhého společníka, který Emmetta probodával pohledem, úsměv mu však z tváře nemizel.

„Nechtěl by sis najít jinou slečnu?“ protáhnul ještě po chvíli a přiblížil se ke mně, aniž by z Emma odvracel pohled.

„Já myslím, že spíš ty jsi ten, kdo by měl odejít,“ oplatil mu Emmett a taky udělal krok ke mně.

Stála jsem tam mezi nimi, oba se mě téměř dotýkali a já těkala hlavou z jedné strany na druhou jako na tenisovém utkání. Byla jsem poměrně nervózní ale překvapivě spokojená. Jako dva kohouti na jednom smetišti. A nejlepší pocit byl ten, že se tady přetahují o mou pozornost. Nahodila jsem neutrální výraz a ujala se jedné ze skleniček, které před nás barman postavil. Emmett naprosto nevzrušeně sáhnul do kapsy, ze které vytáhnul několik mincí a pohodil je na bar, aniž by odvrátil pohled ze svého soupeře. Ten, jako by se nechtěl nechat zahanbit, následoval jeho příkladu a také na bar nasázel nějaké drobné. Barman chvíli stál a nechápavě hleděl z jedné hromádky drobných na druhou, nakonec skončil pohledem na mě, jako by se mě ptal, co to má znamenat. Pobaveně jsem se usmála a naklonila se trochu blíž k němu.

„Vezměte si to všechno,“ pobídla jsem jej a poté pokrčila rameny.

Zazubil se, mrknul na mě a shrábnul drobné z baru. Poté odkráčel k dalším zákazníkům. Podívala jsem se z jednoho na druhého.

„Slečno, víte, že jste krásná?“ podíval se na mě ten neznámy a zlehka mi položil ruku kolem pasu.

Překvapeně jsem pozvedla obočí.

„Rose, jsi opravdu sexy,“ zaslechla jsem Emmettův hlas a ucítila, jak jeho ruka shodila ruku druhého kluka z mého pasu a plně ji nahradila.

Nemusím vám říkat, že jsem byla opravdu v rozpacích. Zastavila jsem se pohledem na Emmettovi a zrychleně zamrkala.

„Můžu vám dát, co budete chtít,“ ozvalo se zase z druhé strany blízko mého ucha a já ucítila horký dech na mém krku.

Rychle jsem trhla hlavou k druhému klukovi a tvářila jsem se asi nanejvýš zmateně. Opravdu spolu soutěží o to, komu budu věnovat pozornost? Být člověkem, byla bych asi rudá až za ušima.

„Nemyslím si, že je Rose na holky,“ dodal Emmett nevzrušeně.

Tvář toho kluka najednou zbledla. Zatvářil se naštvaně, popadl z baru svou sklenici, pak se otočil na patě a odešel pryč. Zůstala jsem stát jako přibitá k podlaze a s pobaveným úsměvem jsem se podívala na Emma, který se tvářil naprosto spokojeně.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se a stále se cítila mírně rozpačitě.

Trhnul rameny a sladce se na mě usmál. Stáli jsme tam nevím jak dlouho, ale skvěle jsme si povídali. Byl tak úžasný. Pořád jsem se s ním smála, měl neuvěřitelný smysl pro humor. A tak strašně se mi líbil… Vyprávěl mi, jakou má smůlu na holky, že nikdy nenatrefil na žádnou, která by mu sedla. Že se prý kolem něj motají jen hloupé nerozumné husičky. Ach jo, kde se vzal takový chlap!? Ten můj mi tvrdil, že jsem na něj až moc mentálně vyvinutá a tenhle skvělý kluk někoho takového přímo hledá! Hodili bychom se k sobě? Vždyť si skvěle rozumíme, přijde mi tak milý a vtipný, navíc vypadá tak dobře, třeba by nám to spolu šlo. Jen jakoby mimochodem jsem nadhodila, že jsem na tom podobně, že mám taky smůlu na chlapy a že taky hledám někoho, kdo má rozum a nechová se jako hloupý puberťák. Jeho úsměv se v tu chvíli rozšířil. Téměř se mi rozletěli motýlci v břiše, když se ke mně pomalu naklonil. Pochopil, že se mi líbí?

„Už víš, proč jsem od tebe odehnal toho blbečka?“ zeptal se potichu a v tu chvíli, jako by se mi měly podlomit kolena. „Zasloužíš si totiž někoho lepšího.“

Pak se na chvíli odtáhnul a zadíval se mi do očí. V tu chvíli jsem si přála, aby mě políbil. Přivřela jsem oči a nepatrně našpulila rty vyčkávající jeho reakci. Užuž se ke mně blížil, když se na poslední chvíli zastavil.

„Mám jednoho kamaráda, který je pro tebe jako stvořený.“

Okamžitý návrat do reality. Oči jsem zase prudce otevřela a rychle se napřímila. Zaplavila mě vlna zklamání. Takže nepochopil…

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohazovači - 3. kapitola: