Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohazovači - 2. kapitola

23.03.2013 (15:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1613×

Rosalie:

Miluju svůj klid. Nádech, výdech. Seděla jsem na zemi s překříženýma nohama, ruce zvolna hřbety položené na kolenou, hlavu vzpřímenou, oči zavřené. Starosti všedního dne byly teď úplně jinde. Odmítala jsem nad čímkoliv přemýšlet. Teď jsem chtěla jen relax, klid a samotu. Pokojem se linuly tiché zvuky šumící vody, listí a zpěv ptáků. Tohle prostě miluju. Chvíle, kdy mě nikdo…

„Rose?“

… neruší. Z hrdla se mi vydralo podrážděné vrčení. Během chvilky jsem stála u dveří a držela vetřelce pod krkem. Jasper, trochu v šoku, se pod mým tlakem tiskl ke stěně a zrychleně mrkal. Chytil mé zápěstí a pomalu mi ruku stáhl ze svého krku. Přiskočila jsem k hifi soupravě a vypnula zvuky přírody. Pokoj zaplavilo ticho. Otočila jsem se zpět na svého bratra, rty zlostně stažené do úzké linky a ruce překřížené na hrudi.

„Co chceš?“ sykla jsem nasupeně.

„Teda, ty jsi pěkně napružená, promiň, nevěděl jsem, že medituješ,“ mírně se ušklíbl, ruce obranářsky před sebou.

„Neumíš klepat?“ nepolevovala jsem ze svého zlostného výrazu.

„Dobře, tak promiň!“ povzdechl si a spustil ruce podél těla. „Můžu si sednout?“ ukázal na křeslo přistavené ke zdi.

„Co chceš!?“ vyjekla jsem ještě podrážděněji a jeho dotaz ignorovala.

„Páni,“ vykulil oči. „Ty jsi teda pěkná fúrie.“

„Jaspere,“ zavrčela jsem varovně, „ještě chvíli a skončíš tu na zemi bez hlavy.“

Ano, byla jsem fúrie. No a co!? Neměla jsem na nic náladu. V posledních dnech jsem se odmítala s kýmkoliv bavit. Byla jsem tak naštvaná! Opět jsem se do někoho zamilovala, vložila do něj naděje, doufala v to, že mě taky má rád, a on mě pak ani ne po roce odkopl jako špinavého psa. To si vážně nezasloužím někoho rozumného!? Už je to týden a já se tím pořád užírám. V den, kdy mi řekl, že jsme podle něj každý někde jinde, jsem málem rozbila celý barák. Nejhorší je, že to byl zase člověk. Když já si nemůžu pomoct. Nedokážu se smířit s tím, že jsem upír a měla bych si hledat sobě rovného. Zatím jsem nepoznala upíra, který by za něco stál. A tak se, bohužel ano, zaplétám s lidmi. A když to nevyjde, jsem tak rozzuřená, že mám problém je nezabít.

„Vyjdi si s námi,“ probral mě z myšlenek Jasper. „Už tady sedíš týden a ty tvé nálady jsou vážně k nevydržení. Už z toho blázním,“ chytil se za hlavu.

Probodla jsem jej podezíravým pohledem.

„S vámi? S kým?“

Zdálo se mi, že má něco za lubem. Měla jsem očividně pravdu.

„No, se mnou a Emmettem.“

Přimhouřila jsem oči.

„Cullenem?“

Cullenovy jsem znala dost dobře, byli to jediní upíři v blízkém okolí, přesněji jediní ve Forks. Což není nic neobvyklého, jelikož velikost našeho města je poměrně malá. Naše rodiny o sobě navzájem věděly, ovšem zatím jsem s nikým z nich osobně nemluvila. Párkrát jsem zahlédla akorát právě zmíněného Emmetta, nikdy jsem s ním však neprohodila jediné slovo, kromě toho, že jsme se představili. Vždy jsem totiž měla vedle sebe Briana, který byl extrémně žárlivý a téměř mi zakazoval mluvit s jinými chlapy. A já byla tak hloupá a tak zamilovaná, že jsem mu vyhověla a věnovala se jen jemu. Teď už ale taková husa rozhodně nebudu.

Můj bratr se s nimi totiž na rozdíl ode mě stýkal. S Emmettem chodí na stejnou vysokou, a tak se z nich stali nejlepší kamarádi. Díky tomu měl možnost setkat se i se zbytkem rodiny. Pořád mi vyprávěl, jak jsou skvělí a jak by mě rádi poznali, já však žila v kleci jménem vztah, aniž bych si uvědomovala, jak jsem byla omezována. Až teď to vidím a nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Tak moc jsem si přála být s Brianem, že jsem ho téměř poslouchala na slovo. Káčo hloupá, nadávala jsem si v duchu.

„Jasně,“ přitakal. „A třeba i s jeho bráchou Edwardem a jeho přítelkyní.“

Jo, přítelkyní. Celkem mě uklidňoval fakt, že nejsem jediná hloupá upírka, co se zahazuje s lidmi. I Edward Cullen chodil s člověkem. Ovšem v jejich případě je to už na úplně jiné úrovni. Na rozdíl od mých lidských kluků, ona znala naše tajemství a chystá se na přeměnu. U nich je to už opravdu vážné. Hrozně jsem jim to záviděla. Taky bych si přála potkat někoho osudového, kdo by byl ochotný se kvůli mně zbavit lidského života a oddat se mi. Na druhou stranu nevím, jestli bych měla to srdce obrat jej o možnost žít jako člověk. Já třeba neměla na výběr. Kdybych si to mohla vybrat, určitě bych chtěla zůstat člověkem a mít nějakou budoucnost. Možnost volby mi však byla odepřena. Trochu tedy nechápu Edwardovu přítelkyni, že se chce o svůj život nechat připravit dobrovolně. Ale co, její věc.

„Promiň, Jaspere, ale nevím, jestli mám náladu na nějakou party s Cullenovými,“ odbyla jsem jej a otočila se k oknu, čímž jsem mu chtěla dát najevo, že toto téma považuji za uzavřené.

On to tak ale očividně nebral, protože během sekundy stál přede mnou, až jsem s sebou leknutím cukla.

„Prosím,“ zamrkal.

Zamračila jsem se.

„Vysvětli mi, proč je pro tebe tak důležité, abych s vámi šla?“

„Eh…“ poškrábal se na hlavě a sklopil pohled do země, „víš…“

Protočila jsem oči.

„Tak to vyklop! Je mi jasné, že to není jen tak.“

„No, víš, Emmett má sestru, kterou si přeju poznat…“

„Co s tím mám společného?“ nutila jsem jej, aby vyklopil, co má za lubem.

Na chvíli se odmlčel, pak se na mě zase podíval a nahodil prosebný pohled.

„Řekl, že mě s ní seznámí, když tě s námi vytáhnu ven,“ řekl a v tu chvíli jako by si oddechl, že to má za sebou.

Mé obočí teď dosáhlo závratných výšin. Proč by Emmett chtěl, abych šla s nimi?

„Promiň, ale pořád si myslím, že se mi nechce,“ trhla jsem rameny.

Jasper v tu chvíli vypadal jako šílenec. Popadl mě za ramena a slabě se mnou zatřásl.

„Prosím, Rose! Zkus se překonat a jednou v životě zapomenout na to, že jsi má protivná ségra, a udělej něco, čím mi můžeš pomoct!“

Zavrčela jsem a vysmykla se mu ze sevření. Chvíli jsem jej probodávala pohledem a přemýšlela, jak mám zareagovat.

„Myslíš, že bys byla ochotná pro mě jednou něco udělat?“

Povzdechla jsem si.

„Co je ta holka zač?“ zeptala jsem se neochotně.

Jasperovy rty se roztáhly do mírného úsměvu a oči směřovaly někde za mě.

„Je krásná, prý i skvělá, úžasná… Já ji zatím viděl jen na fotkách, protože je pořád někde ve světě, teď v pátek má ale po dlouhé době zase přijet do Forks! Mám jedinečnou šanci ji konečně poznat,“ vyprávěl mi a oči mu téměř svítily nadšením.

Sledovala jsem jej a musela jsem se ušklíbnout. Takhle mého bratra neznám. No, možná bych to pro něj mohla udělat, přece jen už je nějakou dobu sám a mě už nebaví poslouchat, jak si přijde osamělý a nemilovaný.

„Dobře,“ svolila jsem nepříliš nadšeně.

Nejsem zrovna společenský tvor, nebo spíš nerada chodím do společnosti lidí, kde nikoho neznám. Pro jednou se ale překonám. Málem jsem se svalila k zemi, když mi Jasper skočil kolem krku.

„Děkuju, děkuju, budu ti navždy vděčný!“ mačkal mě nadšeně.

„No jo, to stačí! Radši rychle vypadni, nebo si to rozmyslím,“ odstrčila jsem jej od sebe.

Ještě jsem naposledy viděla jeho rozzářený úsměv, než vyletěl z pokoje, až se po něm téměř zaprášilo.

Emmett:

„Halo?“

„Nazdar, brácho! Tak jsem to zařídil, Rose s námi v ten pátek půjde! Už máte vymyšlené, co budeme dělat?“ ozval se z druhé strany telefonu známý hlas.

Koutky úst se mi roztáhly do spokojeného úsměvu.

„To je super, dobře jsi to zařídil,“ řekl jsem uznale. „Myslím, že bych to viděl asi na nějaký noční klub. Nenapadá mě nic lepšího. Navíc Alice takovou zábavu miluje.“

„Tak to bude paráda, nemůžu se dočkat, až ji konečně poznám. Je teda jasné, že přijede?“

„Samozřejmě, nemusíš se bát. V pátek je tady jako na koni, jsem dost zvědavý, jak si padnete do oka.“

Má sestra je takový malý divoký živel, zatímco Jasper je klidný a rozvážný. Myslím, že by jim to spolu dost svědčilo. Ona by mu připravila život plný zábavy a vzrušení, zatímco on by ji trochu krotil v jejím splašeném chování. Jsem opravdu velice zvědavý. Docela se i těším, až se poprvé uvidí.

„Kámo, hrozně se těším. Snad se jí budu líbit.“

„Já myslím, že se nemusíš bát,“ uklidnil jsem ho. „Tak tedy v pátek, ještě si určitě zavoláme.“

Rozloučili jsme se a zavěsili. Promnul jsem si ruce. No, ať už je pátek.

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohazovači - 2. kapitola: