Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohazovači - 1. kapitola

05.03.2013 (16:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2263×

Emmett:

Pohlazení po dlani. Úsměv. Zamilované koukání do očí a nakonec… pusinka. Převrátil jsem oči v sloup.

„Sakra, lidi, nemůžete s tím jít někde do soukromí? Dostanu z vás cukrovku,“ poznamenal jsem otráveně.

Edward po mě hodil nevrlý pohled a očividně nehodlal Bellu pustit ze svého objetí. Nakrknutě jsem zafuněl a rozhodl se tedy, že já budu ten, kdo odejde, aby je nemusel sledovat. Zvedl jsem se ze sedačky v obývacím pokoji a zamířil si to do svého pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a hned popadl telefon. Vyťukal jsem to nejpoužívanější číslo a volal.

„Čau kámo,“ ozvalo se z druhé strany.

„Nazdar Jazzy, nechceš přijít ke mně zasmažit na x-boxu?“ zeptal jsem se hned.

Na druhé straně byla chvíle ticha, když můj nejlepší přítel přemýšlel, jestli souhlasit, nebo ne. Já už však odpověď znal. Jasper mě nikdy nezklamal.

„Dobrá, za minutu jsem tam.“

Říct toto normální člověk, berete to jako nadsázku, v tomto případě ovšem skutečně trvalo zhruba minutu, než někdo zvonil u dveří. Mě pak trvalo zhruba sekundu, než jsem stál u nich a otevřel.

„Nazdar Emme.“ Plácnul mě bratrsky po zádech.

Ustoupil jsem mu, aby mohl projít dovnitř.

„Nazdar Bello, Edwarde,“ prohodil ve chvíli, kdy se opět olizovali, a otočil se na mě. „Chápu, tady to překypuje nehynoucí láskou,“ ušklíbnul se a já mu úšklebek oplatil.

Edward opět nahodil jeho podrážděný výraz a my se raději odebrali ke mně do pokoje, abychom se na ně nemuseli dívat. X-box byl téměř pořád připraven k tomu, abych jej jen zapnul a začal hrací maraton. Rozebrali jsme si s Jasperem joysticky a automaticky jsem zapnul Tekkena. To bylo naše. Dokázali jsme se takhle virtuálně mlátit hodiny a hodiny. Přitom po sobě řvát, když někdo provedl nekalou fintu, nebo mlátil toho druhého, aniž by měl šanci vstát ze země. Ani dnešek nebyl výjimkou.

„Ty hnuse, zabiju tě!“ vrčel jsem podrážděně, zatímco Jasper opakovaně útočil a já neměl šanci se ani bránit.

Kamarád se jen smál a spokojeně pokýval hlavou, když z mé postavičky vyprchal všechen život. Mimo nadávání jednoho na druhého jsme si zvládli i povídat.

„Dneska nějak nemáš svůj den, ne?“ nadhodil Jazz, když mě opakovaně porážel.

„A divíš se mi? Už bych sakra potřeboval ženskou. Život starého mládence mě už přestává bavit,“ odfrknul jsem si.

„Starého mládence?“ zopakoval se smíchem. „Vždyť je ti 20.“

„Jo, je mi 20 už více jak sto let,“ připomněl jsem mu.

„Jako kdybys zrovna ty měl problém s ženskýma,“ zareagoval s úšklebkem. „Víc jak polovina holek na naší škole by tě brala.“

„No to je mi teda výhra,“ protočil jsem očima s ironií v hlase. „Kdysi to bylo úplně jiné, ženy měly daleko lepší úroveň, chování, vystupování a všechno. Dneska je to samá rozmazlená a pitomá fiflena, zlatokopka nebo hloupoučká slepička. Některé holky se ani neumí chovat jako holky! Mluví sprostě, vypijí toho víc jak chlap a nějaká ženskost a elegance, která by měla být každé holce vlastní, už jim nic neříká.“

Jako splašený jsem mačkal téměř všechny tlačítka dohromady, ani jsem pořádně nevěděl, co moje postava pomocí jakého tlačítka dělá. Důležité bylo, že to fungovalo a Jasperův bojovník skončil na zemi bez známky života.

„Sakra,“ ulevil si.

Odhodil jsem joystick vedle sebe a ležérně se rozvalil na pohovce.

„Chci někoho, s kým se nebudu stydět vyjít do společnosti, někoho, kdo má vychování… Milé pohledné stvoření, které bude lahodit mému oku. Dívku, která bude něžná, ale zároveň vášnivá, slušná, ale zároveň trochu dračice.“ Koutky úst se mi roztáhly do potutelného úsměvu.

„Pláčeš na špatném hrobě, kamaráde. Kdybych někoho takového znal, už dávno bych nebyl svobodný,“ připomněl mi.

No jo, dva osamělí zoufalci, kteří jsou nuceni dívat se na zamilované páry. Já na Edwarda a Bellu, Jasper na svojí ségru Rosalii a jejího nabíječe. Povzdechl jsem si a chtěl pozměnit téma, abych nemusel pořád přemýšlet nad tím, jak jsem sám.

„A co vůbec ségra, jak se jí daří?“

„Ani se neptej, teď si pláčeme nad rameno navzájem.“ U slova pláčeme naznačil uvozovky a zatvářil se kysele.

„Co? Jakto?“ Pozvedl jsem nechápavě obočí.

„Ale, ten idiot se na ni vykašlal. Prý jí řekl něco v tom smyslu, že je na něj až moc mentálně vyvinutá a on má radši holky, co se chovají jako hloupé nevyzrálé krávy. Teda myslím, že úplně takhle to asi neřekl, to je Rosina verze.“ Mávnul rukou. „Prostě si chce asi užívat s husičkami, fakt nevím.“

Zavrtěl jsem hlavou. Někteří chlapi jsou opravdu divní. Co bych dal za to mít ‚mentálně vyvinutou‘ holku, místo nějakého hloupého pubertálního písklete? A ještě ke všemu, když je to kost jako Rosalie? Opravdu nechápu.

„Takže jste teď singl sourozenci, jo? No aspoň můžeme někdy všichni někam zajít zapařit, myslím i s tvojí ségrou, když teď nemusí nikoho poslouchat.“

Je to sice zvláštní, ale za ty zhruba tři roky, co se s Jasperem přátelím, jsem jeho ségru viděl asi třikrát a to jen opravdu letmo. Ani jsem neměl příležitost si s ní popovídat a třeba se s ní spřátelit. Ten idiot, se kterým chodila, byl tak žárlivý, že téměř nedopustil, aby někde byla bez něj, natož aby se bavila s cizími chlapy. Jasper zase pro změnu téměř neviděl moji ségru Alice, která se rozhodla, že ji nebaví život na jednom místě, a tak začala cestovat po celém světě. K nám domů jezdí opravdu jen velmi zřídka a většinou se příliš dlouho nezdrží. Zrovna měla za pár dní přijet na návštěvu a já už kdysi slíbil Jazzovi, že až se tak stane, tak je seznámím. Myšlenka toho, že má sestra chodí s mým nejlepším přítelem, se mi docela zamlouvala. Ne, že bych do toho vkládal bůhví jaké šance, přece jen se nejspíš Alice zase příliš dlouho nezdrží, a i kdyby, Jasper by musel mít hodně pevné nervy, aby ten malý divoký živel zvládnul. Bylo by to však velice zajímavé.

„No nevím, jestli by se jí s námi chtělo, víš, že na to moc není,“ navázal kamarád na mou poslední řeč.

„Za zkoušku nic nedáš.“ Trhnul jsem rameny. „Za odměnu tě seznámím s jasnovidkou,“ řekl jsem a s napjetím čekal jeho reakci.

Vyvalil oči.

„Cože? To fakt? Ona má přijet? Kdy?“ vychrlil ze sebe a v očích mu hrálo nemalé nadšení.

Z fotek, které jsem mu ukazoval, se mu Alice vždycky líbila. Pořád mi vyčítal, že nejsem vůbec kámoš, když mám tak hezkou sestru a nechci mu ji představit. Vysvětlování, že za to nemůžu, když je Alice pořád mimo domov, nebral na vědomí.

„To si piš, že má! Včera nám volala,“ řekl jsem a musel se zazubit, když jsem viděl Jasperův potutelný úsměv.

„Cože, včera? A tos čekal celý jeden den, než jsi mi to řekl?“ vyčítal mi.

„No jo, sorry, prostě jsem ti to chtěl říct osobně a vidět při tom tvůj výraz,“ řekl jsem omluvně s pobavením v hlase. „Uděláme dohodu, jo? Ty s námi vytáhneš ven tvojí ségru a já zas moji. Platí?“

„Uvidím, co se dá dělat.“

„Cože? Kašlu ti na uvidím, co se dá dělat,“ odfrknul jsem si. „Buďto jo, nebo ne, i kdyby tě to přesvědčení mělo stát existenci.“

Chvíli se tvářil neochotně a nevěděl, zda tuto podmínku přijmout. Asi si opravdu nebyl příliš jistý tím, že s námi Rosalie bude chtít někam jít a nechtěl se kvůli neúspěchu připravit o seznámení s Alice. Nakonec teda ne příliš nadšeně souhlasil.

„Dobrá,“ kývnul jsem a podal mu ruku, kterou s protočením očí přijal. „Když přemluvíš Rosalii, aby s námi šla zapařit, seznámím tě s mojí ségrou. Jelito, kopyto, platí to,“ přeseknul jsem naše ruce.

Jasper obrátil oči v sloup a raději pustil další kolo Tekkena.

***

První kapitolka byla krátká a určitě i nudná, ale slibuju, že od příštího dílu se to změní. Děkuji za přečtení.

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohazovači - 1. kapitola: